Slabiny OSN

OSN už nemůže pokračovat ve své současné podobě - to je jasné každému, kdo sledoval události, jež předcházely válce Spojenců s Irákem. Příkladů trestuhodné nečinnosti OSN, hraničící až s trestní odpovědností, by se dalo v minulosti najít více než dost: Tanzanie by asi nikdy nedostala oprávnění zasáhnout proti genocidě, již prováděl režim Idi Amina v Ugandě; vietnamská armáda by jen těžko získala souhlas k útoku na Kambodžu a k odstranění vlády Rudých Khmerů, kteří vyvraždili polovinu kambodžské populace. Zásahy USA v Grenadě a na Haiti, vedoucí k odstranění despotických režimů a k nastolení demokratických vlád, by byly v OSN projednávány ve formě příslušných rezolucí zřejmě ještě dnes. Jen málokdo se proto divil otevřenosti bývalého generálního tajemníka OSN Butruse Butruse-Ghálího, když nepokrytě kritizoval nečinnost OSN v tragických událostech 90. let, které se odehrály ve Rwandě (2 milióny mrtvých) a v bývalé Jugoslávii (půl miliónu mrtvých). Další příklady etnického vyvražďování v Čečensku a koneckonců i nám nejbližší příklad Kosovo jsou dalšími ukázkami pasivity a nepružnosti mezinárodního systému reprezentovaného OSN.

Takřka 8 let přihlíželo OSN válečnému konfliktu mezi Irákem a Íránem, který si vyžádal více než milión obětí. Od roku 1988 Rada bezpečnosti přijala 18 rezolucí - podřízení se jejich obsahu nedokázalo OSN vynutit na Iráku ani v jediném případě, přičemž rezoluci umožňující vojenský zásah proti Saddámovu režimu si vyžádala až samotná okupace Kuvajtu v roce 1990.

Také v období studené války OSN nedokázalo zabránit svým členům v jednostranné vojenské akci proti jiným státům: anglo-francouzská invaze do Egypta v roce 1956, francouzské boje v Indočíně, americká invaze do Vietnamu, sovětská invaze do Afghánistánu, indicko-čínská válka v roce 1961, čtyři války arabských zemí proti Izraeli, tři indicko-pákistánské války - to jsou jen některé příklady z více než 200 válečných konfliktů, kterým multilaterální systém nebyl schopen čelit. A nedokáže efektivně zabránit ani těm konfliktům, které probíhají v současnosti. V aktivní, „horké" fázi se dnes nachází přibližně 22 takových válečných konfliktů - například izraelsko-palestinský konflikt, občanská válka na Pobřeží Slonoviny nebo brutální genocida muslimů a dalších ne-buddhistických minorit v Barmě.

Výčet selhání mezinárodního systému tak může posloužit jako jedno z možných vodítek při zhodnocení neschopnosti OSN plnit svou misi v intencích nikoliv ideálů, s nimiž před osmapadesáti lety vznikla, ale v intencích potřeb civilizačně a ekonomicky vyspělého světa, ve kterém dnes žijeme.

Mýtus funkčnosti

Oficiální výmluvou zastánců multilaterálního systému je vysvětlení, že OSN není ničím jiným než prostým součtem všech jejích členů, kteří mají mít rovné postavení co do významu, vyjádření zájmů, aspirací a názorů. To je však pouze uměle vytvářený mýtus.

Nejnovější člen OSN, Švýcarsko, nemůže být z tohoto pohledu ve stejné kategorii jako zakládající člen Afghánistán. Také Kapverdské ostrovy budou mít v mezinárodním systému zřejmě odlišné aspirace než kupříkladu Čína. Je třeba si také otevřeně přiznat, že velká většina členských států OSN je dnes jen málo ochotna podílet se aktivně na samotném řešení globálních problémů nebo alespoň na zpracování analýzy jejich řešení - prostě jen proto, že se soustředí pouze a jen na vlastní přežití. Může tak docházet k absurdním situa­cím, kdy díky této „mlčící většině" předsedá komisi OSN pro lidská práva Libye a Muammar Kaddáfí vysílá na zasedání komise své vyškolené agenty, kteří pak přednášejí o jeho pojetí lidských práv, zatímco komise jedná o možném vyloučení Spojených států amerických pro podezření, že právě lidská práva jsou tím, co porušují. Není absurditou například takové předsednictví výboru pro odzbrojení, které by v současných procedurách zastával Irák? V OSN zřejmě ne.

Asymetrie Rady bezpečnosti

Také situace v Radě bezpečnosti je nadále jen těžko udržitelná. Pět velmocí - držitelů práva veta - již dávno nevytváří skutečnou rovnováhu moci tak, jak to bylo naprojektováno na konci 2. světové války. Třeba taková Indie je dnes z demografického a ekonomického hlediska „větším hráčem" než Rusko, Francie nebo Velká Británie. Z hlediska ekonomického vlivu a zahraniční pomoci poskytnuté rozvojovým zemím jsou zase Japonsko a Německo hned za USA. Z hlediska geografického rozložení sil je také na místě otázka, zda je racionální udržovat systém, ve kterém Evropa drží 3 hlasy a Latinská Amerika s Afrikou nemají ani jeden. Pět držitelů veta dnes reprezentuje méně než čtvrtinu světové populace.

Co se týče situace s nestálými členy, je jasné, že dnešní stav připomíná spíše loterii a hrátky s přísliby než věcné řešení potenciálních či probíhajících konfliktů. Kombinace různého složení nestálých členů může přinést diametrálně odlišné výsledky debaty ve věcech, které by jiná kombinace složení Rady viděla zcela odlišně. Položme si tedy otázku, zda je efektivní, aby ministři zahraničí, premiéři či prezidenti zemí předkládajících návrhy rezolucí křižovali světem a vyměňovali přísliby materiální a finanční pomoci za symbolické sliby podpory pro navrhované rezoluce tak, jak tomu bylo v minulých týdnech. Výsledkem totiž může být i to, že přijatá podoba rezoluce může mít dvojznačný obsah, jako tomu je například u nedávno přijaté rezoluce č. 1441 - její předkladatelé a zároveň podporovatelé se domnívají, že postačuje k poskytnutí souhlasu s ozbrojeným útokem, jiné čtyři země, které tuto rezoluci také podpořily, interpretují rezoluci jako text vylučující ozbrojený zásah proti Saddámovi.

Francouzský status quo?

Dnes je to zejména Francie, která zdůrazňuje nutnost pokračování multilaterálního řešení podobných krizí, jakými dnes prochází oblast Perského zálivu. Pro své jednání našla, ale­spoň dočasně, podporu u nikoliv nevýznamných hráčů mezinárodního systému - Ruska a Číny. Znamená to tedy, že se Francie defi­nitivně „utrhla" z euroatlantického prostoru a svá spojenectví bude v budoucnu vyhledávat v prostoru euroasijském? Znamená to třeba také její odklon od plánu na vytvoření sil okamžité reakce NATO (NATO Response Force), který Francie na loňském pražském summitu NATO podpořila, a obecně pak další rozvolnění euroatlantické vazby NATO? Bude mezinárodnímu systému dominovat strategické spojenectví Číny s Ruskem a Francií? Tyto a mnohé další otázky budou jistě na pořadu dne, až se situace v Perském zálivu uklidní. Jistě by se ale měl také najít čas na zodpovězení zásadních otázek týkajících se budoucí podoby mezinárodního systému, který by měl být postaven na schopnosti včasného řešení latentních či otevřených konfliktů.

Diskuse