Intelektuální propast

Jefim Fištejn | 20. 4. 2003

Poslat do Kindlu

---

Politický analytik Robert Kagan proslul výrokem, že Evropané jsou z Venuše, zatímco Američané z Marsu - tím se vysvětluje zženštělá mírumilovnost jedněch a chlapácká bojechtivost druhých. Byl to samozřejmě bonmot, který nelze brát vážně. Britský konzervativec a poslanec Evropského parlamentu James Elles nabídl nedávno neméně výbušnou zkratkovitou metaforu: Američané jsou z budoucnosti, zatímco Evropané z minulosti. Řečeno trochu obšírněji, Američané si osvojili globální pohled a zápasí s budoucími hrozbami, kdežto Evropa obrátila své zraky výlučně dovnitř sebe sama: vidí jen to, co se jí bezprostředně týká - jako zavedení jednotné měny, sepsání nové ústavy nebo východní rozšíření.

„Globální bezpečnostní hrozby, spojené třeba s nekontrolovatelným šířením zbraní hromadného ničení, lidi z Bushovy administra­tivy nebo s nimi spojené výzkumné ústavy zajímají již léta, ba desetiletí", tvrdí James Elles. „My jsme mezitím budovali Evropu v postsovětském světě, ale pozapomněli jsme, jak vypadá svět za jejími hranicemi. Pravda je taková, že zatímco my zápasíme s problémy současnosti, Amerika řeší problémy budoucnosti."

Není sám, kdo tvrdí, že ohromující rozdíl ve vojenské vyspělosti Spojených států a Evropy je vnějším projevem mnohem nebezpečnějšího jevu: intelektuální propasti, která je rozdělila. Za léta uplynulá po pádu Sovětského svazu se Amerika a Evropa ve svých prioritách povážlivě odcizily. A to se s hrozivou názorností projevilo v době po 11. září a zejména v předvečer iráckého tažení. Nejde o to, že někteří evropští spojenci v čele s Francií nesouhlasí s americkým postojem k Iráku - obě dvě strany sporu mluví různými strategickými jazyky a navzájem si nerozumějí. Jako leckteré letité manželství i transatlantický vztah potřebuje manželskou poradnu, aby se vyhnul rozvodu nebo tiché domác­nosti.

Něco podobného se odehrálo v osmdesátých letech, kdy většina Evropy se znepokojením a nedůvěrou vnímala snahu Ronalda Reagana zvrátit zahraničněpolitickou doktrínu Nixonovy administrativy orientované na uchování statu quo ve vztazích se Sovětským svazem. Je paradoxem, že to byl právě republikánský prezident, kdo znehodnotil dědictví svého republikánského předchůdce založené na politice détente vůči zemi, kterou Reagan nazval „Říše zla". Reagan byl posedlý dvojicí revolučních idejí: zpochybňoval samotnou legitimitu Sovětského svazu a chtěl „útěkem dopředu" překonat ultimativní legitimizující moc atomových zbraní. V téže době západní Evropa, znavená staletími vojenských konfliktů, jednoznačně preferovala status quo zahrnující rozdělené Německo a mír založený na rovnováze jaderné hrozby. Něco podobného se odehrává dnes, kdy se v Americe vrátili k moci někteří veteráni Reaganovy administrativy, kteří jsou na základě svých zkušeností přesvědčeni o tom, že aktivní přístup ke světu se vyplácí. Znovu zpochybňují legitimitu některých diktátorských režimů a snaží se podvázat samotnou možnost rozšíření zbraní hromadného ničení mezi teroristické skupiny. A znovu mnozí Evropané preferují status quo - neprožili na vlastní kůži větší teroristický útok a nevěří v to, že preventivní úder iráckého typu může být modelem pro budoucnost. Naopak unilateralistický instinkt Ameriky v současném světě spějícím k multipolaritě pokládají za přežitý. V jejich očích je to právě Amerika, kdo nerozumí budoucnosti. Američtí strategičtí myslitelé se však nedomnívají, že unipolární svět potrvá věčně. Vědí ovšem, že multipolární svět se nedá přičarovat pouhým zbožným přáním. Mimoamerická mocenská centra na to, aby se utvořila a uzrála, potřebují demokratický, tržní a hlavně bezpečný svět. Američané si myslí, že mnohé instituce 20. století, které sami vytvářeli, potřebují revizi nebo výměnu, aby zůstaly funkční také v novém století. Jejich přemýšlení zabíhá mnohem dál, než vyžaduje irácký konflikt, a zahrnuje dobu po něm. Dobu, kdy svět bude čelit četným krizím na Blízkém východě a jinde. Neboli přemýšlí o více či méně vzdálené budoucnosti.

Ronald Asmus, bývalý člen Clintonovy administrativy, se domnívá, že americká politologická obec nyní prochází svým nejplodnějším intelektuálním obdobím. „Některé z nápadů se možná neosvědčí, ale vcelku jsme ve světoborné náladě a máme sto chutí se poprat s dobovými problémy. Nic z toho v Evropě necítím," říká Ronald Asmus. Nedá se to srovnat s obohacujícím intelektuálním vlivem, který Evropané měli na americké myšlení ještě v osmdesátých a devadesátých letech.

Uvedené myšlenky zazněly na brainstormingovém setkání pravicových politiků a vojenských stratégů, které začátkem dubna uspořádala v Bruselu americká Marshallova nadace (German Marshall Fund). Jenže: mezi účastníky bylo žalostně málo evropských myslitelů. Ronald Asmus přirovnal situaci ke korporativním investicím. Zatímco Spojené státy v devadesátých letech hojně investovaly nejen do vývoje „chytrých" zbraní, ale také do strategických výzkumných ústavů (think-tanks), v Evropě se počet „kolektivních mysliven" ve stejné době radikálně snižoval. Celé strategické myšlení bylo omezeno jen na evropský projekt. Ještě v osmdesátých letech kupříkladu američtí vojáci vzhlíželi s úctou ke každému čtyřhvězdičkovému německému generálovi; nyní však názory německých strategických plánovačů, jsou-li vůbec nějací, mohou za oceánem vyvolat jen útrpný úsměv.

Přitom je jasné, že samotný evropský projekt dozná v nejbližší době podstatných změn, které zasáhnou jak ústavodárný proces, tak harmonogramy rozšíření. Snad i Francouzům už je jasné, že Evropa pětadvacítky bude přemýšlet, jednat a hlasovat poněkud jinak než Evropa patnáctky a že tato okolnost nezůstane bez dopadu na společnou obrannou a zahraniční politiku. Evropa si prostě bude muset osvojit širší pohled na svět než jen kontinentální, bude muset přemostit zející intelektuální propast - nechce-li upadnout do bezvýznamnosti.

Revue Politika 4/2003

Poslat do Kindlu

---

Diskuse