Řecká varianta je spravedlivější než skotská

Pokračování diskuse o volební reformě

Jakub Charvát ve svém příspěvku (v Revue Politika 3/2009 – pozn. red.) reaguje na můj článek týkající se návrhu volební reformy. Dovolím si polemizovat se třemi tezemi, které v textu uvádí a na jejichž základě s původním článkem nesouhlasí.

V úvodu autor zpochybňuje charakter Saint-Laguëho volebního dělitele a posuzuje jej jako nejproporčnější volební přepočet, jenž malé strany nezvýhodňuje. Tento argument není pravdivý. Pokud totiž srovnáme obě diskutované varianty, tedy řeckou a skotskou, vyplyne, že poměr obou variant v kritériu disproporcionality výsledků je prakticky vyrovnaný (viz tabulky). Poměr by výrazně nezměnila ani varianta s pevným devítimandátovým bonusem, o níž se zmiňuji dále.

Tabulky: Poměr hlasů a mandátů u jednotlivých variant volební reformy

2006	Procento hlasů	Procento mandátů (skotská varianta)	Procento mandátů (řecká varianta)
ODS	35,38	40	42,5
ČSSD	32,32	33,5	33,5
KSČM	12,81	13	12,5
KDU-ČSL	7,22	7	6
SZ	6,29	6,5	5,5

2002	Procento hlasů	Procento mandátů (skotská varianta)	Procento mandátů (řecká varianta)
ODS	24,47	26,5	27,5
ČSSD	30,2	37	37,5
KSČM	18,51	20,5	20
Koalice	14,27	16	15

1998	Procento hlasů	Procento mandátů (skotská varianta)	Procento mandátů (řecká varianta)
ODS	27,74	30,5	30,5
ČSSD	32,3	39	40,5
KSČM	11,03	12	11,5
KDU-ČSL	8,99	9,5	9
US	8,6	9	8,5

1996	Procento hlasů	Procento mandátů (skotská varianta)	Procento mandátů (řecká varianta)
ODS	29,61	36	41
ČSSD	26,44	28,5	28,5
KSČM	10,33	11	10
KDU-ČSL	8,07	8	7
ODA	6,36	7,5	5,5
SPR-RSČ	8	9	8

Řecká varianta produkuje spravedlivější (rozuměj proporčnější, a tedy poměrnému systému více odpovídající) výsledky než skotská varianta. Zajímavé také je, že s výjimkou posledních voleb se Saint-Laguëho přepočet k malým stranám choval pokaždé daleko vstřícněji než Hagenbach-Bischoffova metoda.

Druhý Charvátův argument se týká povahy přepočtu v druhém skrutiniu. Podle něj splňuje znaky stranického blokového hlasování, a je tedy většinové. To je však pravda pouze za podmínky, že je daná technika použita i v prvním skrutiniu. V případě řecké varianty tomu tak ale není. Druhé skrutinium je jen doplňkové; přerozděluje mandáty, o nichž voliči již rozhodli – v osmi sdružených, resp. čtrnácti volebních krajích. Druhé skrutinium je tedy pouhou technikou přerozdělení zbylých mandátů, na niž voliči nemají přímý vliv. Odpadá tím i tzv. psychologický vliv volebního systému, o němž mluvil Giovanni Sartori a který počítá s tím, že voliči jsou při svém rozhodování ovlivněni mj. i parametry volebních systémů. Popisovat první skrutinium jako poměrné a druhé jako většinové je sice technicky správné, reálně je ale první skrutinium (nejen v počtu rozdělovaných mandátů) důležitější.

Třetím zásadním argumentem je autorovo tvrzení o typech smíšeného volebního systému. Tvrdí: „Podle toho, zda mezi jednotlivými úrovněmi volebního systému existuje nějaká vazba, rozlišují Wattenberg se Shugartem smíšený proporční systém (vazba existuje) a smíšený většinový systém (vazba neexistuje). Z hlediska ústavní podmínky na systém poměrného zastoupení by byl zřejmě ještě obhajitelný smíšený proporční systém, smíšený většinový systém ale jen stěží.“ Následně uvádí, že řecká varianta takovou vazbu postrádá, a proto je neústavní. Toto tvrzení je ale nepravdivé. Rozdělení bonusu je přímo závislé na počtu rozdělených mandátů v prvním skrutiniu; i z tohoto důvodu je jeho velikost neurčitá, „plovoucí“. Podobně by musel uvažovat i Ústavní soud. Nemohl by se omezit pouze na zrušení přidělení bonusu, aniž by zasáhl do první úrovně rozdělování mandátů. (Navíc upravená varianta, s níž přišel ministr Pospíšil a která hovoří o devíti pevně přidělovaných mandátech, uvedenou vazbu paradoxně ztrácí a Charvátovou perspektivou se volební systém stává smíšeným. Rovněž je třeba upozornit, že změnou dochází k „vybití“ kritických argumentů, že hranicí smíšenosti je deset mandátů a plovoucí bonus by ji mohl překročit.)

Autor v textu používá řadu dvojznačných tvrzení – srovnává navrhovanou Hagenbach-Bischoffovu metodu s tou z devadesátých let, ačkoliv vzápětí uznává, že byla aplikována v prostředí jiných volebních obvodů. V jiné části uvádí, že „není možné jednoznačně říci, zda při aplikaci řecké varianty půjde o smíšený systém“ a také relativizuje pozitivní dopad „řeckého“ návrhu na Stranu zelených. Oproti současnému volebnímu systému je však disproporcionalita nižší. Stejně tak Charvát neurčuje přesně ani výsledný bonus a nebere v potaz, že by nedosahoval nominálního počtu všech přidělených mandátů vítězné straně, ale pouze takového počtu, o nějž by se tento počet lišil od případného jiného typu přidělování mandátů (např. d´Hondtova), při kterém by vítězná strana dostala jinou (největší) část mandátů.

Navrhovaná změna volebního zákona jistě není bez chyb a je podmíněna stranickou realitou. Na druhou stranu činí volební systém spravedlivějším a více odpovídajícím demografickému složení ČR.

V souvislosti s pádem vlády je schválení volební reformy méně pravděpodobné, nicméně vstřícný krok ODS stanovit pevný bonus devíti mandátů je ústupkem jak lidovcům, kterým se nezamlouvala eventualita příliš velkého bonusu, tak i kritikům reformy, kteří operovali s číslem deset jako hraničním. Přestože stanovení pevného bonusu není ideální (Ústavní soud jej může zrušit, aniž by se změna dotkla prvního skrutinia; existuje tedy hrozba „volební krize“, resp. nerozdělení všech mandátů), je stále v mantinelech programového prohlášení vlády a napomáhá řešení situace, jíž jsme byli v Poslanecké sněmovně v poslední době svědky – nekontrolovaného přeskupování poslanců a permanentního vyvolávání nedůvěry v občanech.

Dosud se při komentářích o návrhu používala řada argumentů, často však operovala na teoretické, nikoliv praktické bázi. Rozhodnutí o změně volebního systému je však vrcholně politické. Přistupujme proto tak i k předloženému návrhu.

Autor je výkonným redaktorem CEVRO Revue.

Diskuse