Mráz přichází z Kremlu

Jefim Fištejn | 20. 11. 2004

Poslat do Kindlu

---

Rozumím „Dopisu sta patnácti" jinak než jako studenoválečnickému pokřiku. Vedle profesionálních iluzionistů, věčných kazisvětů a kalivodů jsou mezi signatáři lidé vyzrálejšího přesvědčení, dávno nefandící každému národně-osvobozeneckému hnutí, které samo sebe označuje za pokrokové. Určitě netouží rozložit Rusko na molekuly a dobře si uvědomují hrozby spojené s jeho oslabením, neřkuli s rozpadem. Byli ochotni odpustit a odpouštěli Putinovi kroky zavánějící autoritářstvím, dokud byla naděje, že ve výsledku přece jen vznikne funkční systém schopný sebezdokonalování. Co nejsou schopni odpustit, je právě autoritářství na pozadí stále selhávajícího, úděsně nefunkčního systému.

Každý na Západě, kdo prahnul objevit v Rusku slibného partnera, kdo skrze Putina držel palce těžce zkoušené ruské společnosti a přál úspěch modernizačnímu úsilí, musí nynější vývoj vnímat takřka jako osobní urážku. Znovu opakuji, že nejde ani tak o brutalitu Putinova počínání jako spíše o hanebnou neúčinnost onoho počínání, kterou brutalita jenom zviditelňuje. Jde o neschopnost systému nabídnout když ne pravdu, tak aspoň věrohodnou lež. Když nic jiného, uměly sovětské orgány vystavět složité dezinformační legendy, dějové konstrukce sice vylhané, ale vnitřně nekontroverzní. Dnešní Rusko nabízí jen neuvěřitelný informační zmatek, který prozrazuje, že celý systém je v nenapravitelném rozkladu. Pravá ruka neví, co dělá levá.

K beslanské tragédii se vracet nechci, ale koho by nepobouřily zprávy z ruských informačních zdrojů o odvrácení posledního teroristického útoku v Moskvě? Nejdřív byl terorista zadržen v autě s výbušninami v důsledku nahodilé silniční kontroly a na místě zemřel na selhání srdce. Pak se dozvíme, že byl utlučen k smrti při výslechu, jehož se účastnilo - zde nastůjte - na 150 policistů, pak manželka přivolaná k identifikaci mrtvoly prohlásí, že se o jejího muže rozhodně nejedná, pak se ukáže, že z místa činu dvě sanitky odvezly dvě mrtvoly do dvou různých márnic, pak se mrtvoly a všichni podezřelí jaksi vypaří z vyšetřování a nakonec v tisku probleskne zpráva o tom, že dotyčný podezřelý byl vlastně tajným agentem Interpolu! Skončí to rozpačitým doznáním, že auta s výbušninou ani podezřelý vlastně nikdy neexistovali, utlučen byl někdo nezúčastněný a po policistovi, jenž ho oddělal, se celostátně pátrá. A nikdo, vůbec nikdo z oficiálních míst se nenamáhá udělat v tom kalném zpravodajském proudu aspoň trochu jasno.

Člověk by rád odpustil Putinovi leccos, i nějaký ten útisk nezávislých, ba i okradení lidu o právo volit své místní náčelníky, kdyby měl jistotu, že stále má co dělat se spolehlivým partnerem. Jenže on se jako partner nechová. Nejen že se nesnaží zkrotit hrubé protizápadní vášně lůzy, ale vědomě je rozdmýchává. Už ve svém prvním pobeslanském provolání učinil hluchou narážku na zahraniční zloduchy, kteří dychtí po oslabení a rozvratu Ruska a sponzorují mezinárodní protiruský terorismus, neboť Rusko jakožto jedna z největších jaderných velmocí stojí v cestě jejich dobyvatelskému tažení. Slib náčelníka ruského generálního štábu Balujevského pronásledovat teroristy všude ve světě, kam se jenom hnou, anebo temná výhružka ministra zahraničí Lavrova na adresu Západu, aby se „ve vlastním zájmu neopovážil vměšovat do vnitřních věcí Ruska", znamenaly zjevnou reanimaci rétoriky z dob Andreje Gromyka.

Skutečnost, že ruská diplomacie se uchyluje k útočnému retrostylu zcela podle vtipu, kdy na všechna obvinění z nedemokratičnosti se stereotypně odpovídá - a u vás zase lynčují černochy! - stejně jako nehorázné insinuace ruského tisku o tom, že beslanský zločin byl naplánován a sponzorován Washingtonem, svědčí o tom, že lidé na ruském Olympu ztratili soudnost a dávají v sázku to, co se zdálo být zárukou jejich slušné budoucnosti: partnerství se Západem.

Západ zatím není připraven na prudké ochlazení vztahů s Ruskem. Je škoda vzdát se vymoženosti posledních let, kdy jaderná velmoc sice vrávoravě a nejistě, ale přece jen kráčela v ústrety civilizaci. Ještě zcela nevyšuměl pragmatismus kalkulu: proč přepínat nátlak na Putina, když pravým nepřítelem Ameriky je světový terorismus? Ještě není zcela vyčerpán kredit důvěry Putinovi, který v těchto dnech vypadá spíše jako slabý a bezradný spojenec než jako zákeřný a nebezpečný nepřítel. Kreml ovšem, zdá se, vnímá zdrženlivost Západu jako jeho slabost. A v tom se osudově mýlí! Nepříjemné otázky, zpochybňování Putinovy cesty zní stále hlasitěji a svorněji, staré spory Evropy s Amerikou ustupují do pozadí, kdykoli se řeč stočí na Rusko. Studená válka to ještě není, ale obě strany dělají první krůčky tímto směrem. Západ vykračuje volky nevolky, Rusko drží krok pevně a tupě, jako když čestná stráž dupe po dlažbě před Mauzoleem.

Revue Politika 9/2004

Poslat do Kindlu

---

Diskuse