Konference o odškodnění obětí sovětské okupace

Centrum pro studium demokracie a kultury ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR pořádalo 6. září 2004 v Hotelu International v Brně konferenci s názvem "Oběti událostí let 1968 a 1969. Odškodnění: ano či ne?". Konference se konala u příležitosti 36. výročí okupace Československa armádami pěti států bývalé Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem a 35. výročí brutálního potlačení protestů české veřejnosti proti této okupaci v srpnu 1969. Konference byla rozdělena do tří bloků. V rámci 1. bloku "Události let 1968 a 1969 pohledem historiků" vystoupili historici z Ústavu pro soudobé dějiny Jiří Kocian, Oldřich Tůma, Jiří Pernes a Pavel Žáček. Přednášejícími v 2. bloku "Události let 1968 a 1969, oběti a jejich osudy" byli novinář Luděk Navara, Stanislav Drobný z Konfederace politických vězňů a historik Josef Halla. O možném odškodnění obětí okupace 1968 a 1969 a o zamítnutém zákoně o odškodnění v rámci 3. bloku diskutovali Hynek Fajmon, Milan Uhde a Pavel Švanda. Na konferenci mimo jiné zaznělo:

O zákonu o odškodnění obětí sovětské okupace

Hynek Fajmon

poslanec Evropského parlamentu, předkladatel zákona o odškodnění obětí sovětské okupace

Po 15 letech v politice jsem nabyl pevného přesvědčení, že politik musí být posuzován občany dle jeho skutečných výsledků a nikoliv dle ušlechtilosti jeho záměrů. Celá obrana protagonistů Pražského jara 68 je přitom založena právě na tezi, že "My jsme to mysleli dobře." To ale v politice neznamená vůbec nebo téměř nic. Možná to mysleli dobře, ale jejich politika vedla k opačným výsledkům. Místo větší svobody pro stát a pro občany dosáhli pravého opaku, místo více trhu a demokracie dosáhli více byrokratické regulace a více totalitního rozhodování. Nejvíc na to doplatily nevinné oběti z řad civilního obyvatelstva, které buď dávaly najevo svůj nesouhlas s okupací nebo se prostě jen připletly do cesty nějakému opilému sovětskému vojákovi. Je příznačné, že o osudech těchto skutečných obětí okupace se mlčí a dodnes nejsou spočítány. A to je rozhodně nezdravé a nesprávné. Právě proto jsem minulý rok podal návrh zákona o odškodnění těchto obětí sovětské okupace.

Okupace Československa trvala dlouhých 21 let od roku 1968 až do roku 1991. Dosud přitom nikdo přesně nespočítal, kolik našich spoluobčanů bylo během této okupace zabito, zraněno nebo znásilněno okupačními silami a kolik občanů bylo zabito, zraněno nebo jinak postiženo domácími kolaboranty. Podle dosud neúplných údajů bylo za celou dobu okupace zabito přibližně 200 občanů a více než 2000 občanů bylo vážně zraněno. Počty znásilněných nebo jinak postižených osob jsou ještě daleko větší.

Ještě zajímavější je skutečnost, že tyto oběti dosud nebyly řádně odškodněny, narozdíl od obětí německé okupace. Obdobně byly odškodněny i oběti komunistických represí z 50. let. Krátce po roce 1989 byla veškerá pozornost zaměřena především na odchod sovětských vojsk z Československa a na důstojné vyrovnání s oběťmi nebylo ve zmatku doby příliš času. Je pravdou, že určité pokusy byly podniknuty, ale nepřinesly žádoucí efekt.

Poslanci ODS se v minulém roce pokusili tuto věc posunout kupředu. Krátce po 35. výročí okupace podali návrh zákona o odškodnění obětí sovětské okupace. Reakce vlády a levicových politických stran (KSČM a ČSSD) nás ale nemile překvapila. Vláda Vladimíra Špidly návrh zcela odmítla s poukazem na skutečnost, že oběti již byly odškodněny dle okupační smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území. Česká levice tak de facto potvrdila platnost této hanebné smlouvy.

Ke cti KDU-ČSL a US-DEU je třeba říci, že jejich ministři ve vládě návrh poslanců ODS podpořili. Poté šel návrh zákona do Poslanecké sněmovny. Tam jej podpořili poslanci ODS, US-DEU, KDU-ČSL a větší část ČSSD a návrh prošel do druhého čtení. Na jaře se ale situace radikálně změnila. Při druhém čtení byl návrh hlasy poslanců KSČM a ČSSD zamítnut. Česká levice (KSČM a ČSSD) tak dala jasně najevo, že nestojí o důstojné vyrovnání s touto smutnou etapou české historie a o odškodnění svých spoluobčanů postižených cizí okupací.

Poslanci ODS se s tímto výsledkem nesmířili a návrh v poněkud upravené podobě podali k projednání znovu. Tento návrh zapracoval všechny formální připomínky, které byly v rámci prvního a druhého parlamentního čtení podány. Nový návrh projednala ještě vláda Vladimíra Špidly a zaujala k němu tentokrát neutrální stanovisko. Dle mých informací pro něj opětovně hlasovali ministři KDU-ČSL a US-DEU a ministři ČSSD byli proti. Během podzimu má být návrh zařazen na pořad Poslanecké sněmovny. Uvidíme, jak to tentokrát dopadne. Vše závisí na postoji poslanců ČSSD. Připojí se k demokratickému táboru tvořenému ODS, US-DEU a KDU-ČSL, nebo dají opět přednost svým levicovým bratrům z KSČM?

O obětech na životech a újmách na zdraví po 21. srpnu 1968

Jiří Kocian

Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

K nejzávažnějším, velmi početně zastoupeným případům násilných činů po vstupu vojsk Varšavské smlouvy (VS) do Československa patřily útoky proti životu a zdraví československých občanů. Výsledkem bylo několik desítek mrtvých a stovek těžce zraněných osob. K zabití a zranění došlo převážně buď střelbou, nebo vojenskými dopravními vozidly. Z údajů hlášených jednotlivými složkami VB a zahrnutých do Zprávy o incidentech, k nimž došlo v souvislosti s dočasným vstupem vojsk pěti států VS, projednané vládou 9. září 1968, vyplynulo, že od 21. 8. do 3. 9. 1968 bylo usmrceno celkem 72 osob, těžce zraněno 266 osob a lehce zraněno 436 osob.

K usmrcení a ke zranění střelbou nejčastěji došlo přímou střelbou proti skupinám lidí i jednotlivcům nebo střelbou proti objektům do vzduchu, kdy byli zasaženi lidé za okny, na balkonech, lodžiích, terasách apod. Největší počet usmrcených a zraněných na jednom místě hlásila Praha. Zde u budovy Československého rozhlasu byli zastřeleni 3 lidé, 12 jich bylo usmrceno výbuchem munice, dva lidé vyskočili v panice a strachu z okna vyšších pater a zraněno a hospitalizováno bylo celkem 52 osob.

Zbraně byly použity při projevech nesouhlasu občanů s přítomností vojsk, při psaní hesel a vylepování plakátů. Mnohdy však vojáci na občany stříleli bez zjevného motivu. Ani v jednom případě však tehdy nebylo zjištěno, že by usmrcené nebo zraněné osoby použily proti cizím vojákům zbraně nebo byly alespoň ozbrojeny. Nebyla tak prokázána pravdivost tvrzení, že by naši občané v jednotlivých případech stříleli na příslušníky cizích vojsk.

Druhá velká skupina československých občanů byla usmrcena a zraněna vozidly cizích vojsk. Příčinou těchto nehod bylo v mnoha případech hrubé porušování pravidel silničního provozu anebo bezohledná manipulace s vojenskými vozidly. Tanky či obrněné transportéry například způsobily odhození nebo vytlačení vozidel ze silnice a jejich následnou havárii. Jiná vozidla přejely či úmyslně zničily. Při těchto, ale i jiných dopravních nehodách byly nejenom usmrceny nebo zraněny osoby, ale zároveň byly způsobeny značné materiální škody - údaje o jejich výši se však liší. Byly také zároveň poškozeny i obytné domy a objekty.

Do 28. září 1968 bylo usmrceno dalších 12 osob, asi 30 osob bylo těžce a asi 60 osob lehce zraněno. V následujících týdnech (do 18. října 1968) bylo usmrceno dalších 6 osob, 5 bylo těžce raněno a 30 osob lehce. V tomto období se také měnil charakter příčin vedoucích k zabití či zranění. Převažovalo svévolné použití zbraně pod vlivem alkoholu. K usmrcení nebo zranění docházelo při sporech mezi příslušníky okupačních vojsk a československými občany, kteří rezolutně odmítali jejich přítomnost na československém území. Vyskytly se rovněž případy lehkého ublížení na zdraví (zejména v Praze) při použití fyzického násilí proti zadrženým občanům buď na místě při zadržení, nebo v objektech velitelství sovětských vojsk. Velká část ublížení na zdraví i se smrtelnými následky připadla v této době na vrub dopravních nehod zaviněných vojáky cizích armád. V naprosté většině byly viníky sovětští vojáci, pouze ve třech případech dosvědčují materiály vinu vojáků polské armády. V tomto ohledu patří mezi známé neblahé kauzy krvavý incident, který byl způsoben 7. září 1968 polskými vojáky v Jičíně a postihl tragicky skupinu místních občanů.

7. září 1968 se kolem jedenácté večer vraceli v Jičíně z kina dva mladí chlapci a dvě dívky. Na cestě domů došlo k jejich setkání s pěti vojáky PLA, na nichž bylo patrné, že byli v podnapilém stavu. Po chvíli, kdy se obě skupinky osob minuly, se ozvala střelba, při které byli zasaženi do nohou Jaroslav Veselý a Jana Jenšková. Poté přistoupil ke skupince československých občanů jeden z polských vojáků a se samopalem v ruce začal obtěžovat druhou z dívek - Bohunku Brumlichovou. Vedle ní naříkal postřelený J. Veselý. Polský vojín nařídil Brumlichové, aby se otočila, a několika dávkami ze samopalu zraněného J. Veselého na místě zastřelil. Střelbou byli probuzeni rodiče druhého chlapce, Vítězslava Klimeše, kteří bydleli nedaleko místa incidentu. Když se snažili přeběhnout silnici, vystřelil na ně polský voják dávku ze samopalu. Ta přímo zasáhla matku Zdenku Klimešovou a usmrtila ji na místě, těžce zraněn zůstal ležet i její manžel Oldřich Klimeš. Vojín PLR přiskočil k oběma manželům a vystřelil do nich novou dávku ze samopalu. Kromě toho střílel i po dalším svědku události Josefu Dufkovi a po okolo jedoucích autech. V jednom z nich vážně zranil další osobu. Polský vojín se snažil střílet i po hlídce VB, ale k další střelbě již nedošlo, neboť mu došly náboje v zásobníku. Výsledkem tohoto incidentu byl dva mrtví a čtyři těžce zranění českoslovenští občané.

Přehled o hlášených případech protiprávního jednání vojsk VS v Československu od 21.8. do 17.12.1968

	ČSSR	české země	Slovensko
Usmrcení čs. občanů střelnou zbraní	53	37	16
Usmrcení čs. občanů dopravními prostředky	38	24	14
Usmrcení čs. občanů jinak	3	2	1
Těžká zranění čs. občanů střelnou zbraní	208	140	16
Těžká zranění čs. občanů dopravními prostředky	119	88	31
Těžká zranění čs. občanů jinak	18	14	4
Zasahování do pravomocí veřejných činitelů	69	43	26
Maření výkonu funkce	15	11	4
Nebezpečné vyhrožování	42	36	6
Zadržení čs. orgánů	9	4	5
Zadržení čs. občanů	251	238	13
Zadržení cizinců	5	3	2
Protiprávní rozšiřování tiskovin	23	17	6
Omezování osobní svobody	181	171	13
Prohlídka osob a objektů	9	5	4
Násilná jednání	16	11	5
Loupeže	14	13	1
Pohlavní zneužití	4	3	1
Znásilnění	13	13	-
Krádeže vloupáním	78	43	35
Krádeže	69	62	7
Ostatní majetkové trestné činy	25	24	1
Střelba proti osobám	49	39	10
Střelba proti objektům	175	127	48
Ostatní protiprávní jednání	15	9	6
Dopravní nehody	588	479	109
Celkem	2092	1656	436

O obětech událostí srpna 1969

Oldřich Tůma

ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR

Události spojené s prvním výročím srpnové intervence zůstaly po následující desetiletí takřka zapomenuty. Vlastně žádný z českých autorů, kteří se před rokem 1989 pokusili o zásadnější reflexi Pražského jara doma v samizdatu nebo v některém z exilových nakladatelství, nevěnoval srpnu 1969 více než poznámku na několik řádků. (...) Teprve od poloviny devadesátých let začaly být události srpna 1969 pravidelně připomínány a staly se zcela standardní položkou ve výčtu zločinů minulého režimu. Příznačná v tomto ohledu je snad i situace z letošního roku, kdy se na konci léta - v obvyklé vlně zájmu okolo příslušných výročí - tištěná i elektronická média věnovala srpnu 1969 stejně intenzivně nebo snad intenzivněji než událostem o rok starším. Jak výrazně se akcent posunul, vynikne, porovnáme-li zájem médií ve stejné době před deseti nebo dvanácti lety - tehdy naprosto převažovala tématika srpna 1968.

Připomínám tuto docela zajímavou historii vytěsnění a opětovného návratu vzpomínek na srpen 1969 do české kolektivní paměti proto, že nezahrnutí obětí roku 1969 do návrhu chvályhodného a zcela nepochybně potřebného zákona o odškodnění obětí vojenské intervence do Československa v roce 1968 jakoby ještě jednou ono někdejší zapomnění zpřítomnilo. Je to o to pozoruhodnější, že obětí násilí spáchaného ve dnech kolem prvního výročí okupace bylo sice řádově méně než o rok dříve, jinak však patří ze všech myslitelných úhlů pohledu do stejné kategorie jako oběti násilí, jehož původci byli v srpnu 1968 i později cizí vojáci. Lidé, kteří vyšli do ulic českých a moravských měst v srpnu 1969, tak učinili z téhož důvodu jako o rok dříve (a pak vždy znovu mezi oběma srpny). Ostatně, byli to v zásadě titíž lidé. Chtěli protestovat a vyjádřit rozhodný odpor proti okupaci země a také proti vlastní, teď už ovšem nikoli kapitulantské, ale jednoznačně kolaborantské vládě.

/.../

Československý srpen 1969 patří k významným epizodám odporu zemí východní Evropy proti komunistické despocii. Je v mnoha ohledech srovnatelný s mnohem známějšími a lépe prozkoumanými událostmi např. června 1953 v někdejší NDR či prosince 1970 v Polsku, i když mluvit o "střetnutí s prvky občanské války" je asi nemístné. Jednalo se akce převážně zcela spontánní a nekoordinované. Výklad, kterým operovala režimní propaganda i dokumenty orgánů KSČ, totiž že šlo o dlouho připravovanou, z jednoho centra řízenou akci, neobstojí v konfrontaci s fakty. Ostatně, žádný takový organizátor nakonec nebyl ani odhalen a potrestán a neexistenci jakékoli koordinované přípravy dokládají i interní dokumenty StB. Násilí, jež demonstranti v obraně proti represivním orgánů v srpnu 1969 užili, zůstalo ve všech případech omezeno na nižší úroveň, než tomu bylo v NDR v roce 1953 nebo během nepokojů v Polsku v prosinci 1970.

/.../

Ke střelbě do demonstrantů se zakročující pořádkové síly - většinou to byli, jak uvidíme, příslušníci Lidových milicí - uchýlily v celé řadě případů v Praze a v Brně. V Praze 19., 20. a 21. srpna, v Brně 21. a 22. srpna. V Praze byl střelnou zbraní raněn celkem dvacet jeden civilista (z toho tři zemřeli) a jeden voják pohraniční stráže, v Brně osm civilistů (dva mrtví) a jeden důstojník VB.

/.../

Komunistický režim byl hned na podzim 1969 schopen odměnit násilníky - a dost možná i vrahy - z řad příslušníků Sboru národní bezpečnosti, Lidových milicí a Československé lidové armády za jejich podíl na pacifikaci srpnových protestů vyznamenáními, peněžitými i věcnými odměnami pro jednotlivce i kolektivy, poukazy do zotavoven a na zájezdy do SSSR v rámci vlaku Družby. V příslušném návrhu byly finanční náležitosti odměn vyčísleny na více než 2 miliony Kč. Se započtením inflace je to jistě o hodně více než by bylo třeba na odškodnění raněných (kteří v některých případech trpí vážnými trvalými následky) ze srpna 1969. Zabití byli vesměs ještě příliš mladí, než aby po sobě zanechali oprávněné osoby.

O událostech srpna 1968 v Brně

Jiří Pernes

Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

Již druhý den okupace, 22. srpna 1968, začali Brňané organizovat podpisovou akci na odpor proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Bezprostředně po jejím zahájení, do 13.45 hodin ji před Knihovnou Jiřího Mahena na Gagarinově třídě (dnes Kobližná ulice) podepsalo více než 6 000 občanů, na jiném místě, na České ulici, přes 10 000 lidí, před Mahenovým divadlem více než 4 000 lidí atd.

Po celém městě občané násilím odstraňovali sovětské symboly, jež před okupací byly normální součástí každodenního života, a také symboly komunistické moci. Z různých objektů demonstranti strhali pěticípé hvězdy a symboly překříženého kladiva a srpu, cílem nejostřejších útoků se stala prodejna Sovětská kniha, jež tehdy sídlila na rohu náměstí Svobody a Gagarinovy (dnes Kobližné) ulice. Jejímu vyplenění zabránil jen zásah policistů z nedaleké služebny SNB na Běhounské ulici, kteří pak kolem objektu trvale hlídkovali. Demonstranti alespoň na prodejnu místo strženého neonového nápisu "Sovětská kniha" a pěticípých hvězd vyvěsili černé vlajky. Kromě toho se obyvatelé Brna snažili okupačním jednotkám stížit orientaci ve svém městě. Na základě výzvy Rady Národního výboru města Brna odstraňovali tabule s názvy ulic, čísel domů a dopravní směrovky. Na mnoha místech, zejména na domech na náměstí Svobody či na hotelu Continental, byly vyvěšeny černé prapory.

Demonstrace nejednou provázela hrdinská gesta odporu. Zejména mládež bez ohledu na hrozící nebezpečí na tanky okupantů útočila. Podle policejního hlášení skupina mladých lidí na tehdejší ulici Leninově vylezla na obrněnce, stojící kolem budov Vojenské akademie Antonína Zápotockého a snažila se je poškodit. Na jednom z nich se jim podařilo strhnout barel s pohonnými hmotami, který chtěli zapálit. Když z tanku vylezli sovětští vojáci, aby jim v tom zabránili, demonstranti je fyzicky napadli a jeden ze sovětských důstojníků musel být ošetřen lékařem. Mnohdy odpor vůči cizím vojákům hraničil s hazardem. Právě v prostoru Leninovy ulice před Vojenskou akademií Antonína Zápotockého se mladí lidé snažili tankům zabránit v pohybu tím, že se jim posadili do cesty. Vojáci tehdy své stroje zastavili, nechybělo však mnoho a mohlo dojít k velké tragédii.

Cizí vojáci na odpor odpovídali střelbou, k zemi padli první mrtví a ranění. Také v Brně si sovětská okupace vyžádala oběti na lidských životech - shodou okolností však mezi mrtvými nebyl nikdo z demonstrantů, případně útočníků na tanky, pojíždějící po městě, ale náhodní chodci. Jako první přišel o život šestnáctiletý Josef Žemlička (nar. r. 1952) z Omic (okr. Brno-venkov), učeň n. p. ZKL Brno. Tento chlapec 21. srpna 1968 brzy ráno, aniž věděl o sovětské okupaci, vyrazil s několika kamarády na prázdninový výlet. Na kraji Brna, u benzinového čerpadla na Jihlavské ulici, zastavili sovětští vojáci provoz na přístupové silnici do města. Protože si to lidé nechtěli nechat líbit a mnozí pokyny hlídky nerespektovali, začali okupanti proti nim palbu. Asi stříleli nad jejich hlavy, nicméně střela nezjištěného sovětského vojáka zasáhla právě Josefa Žemličku; zemřel kolem půl desáté dopoledne. Druhou obětí byl třicetiletý Viliam Debnár (nar. r. 1938), také dělník n. p. ZKL Brno, který do zaměstnání dojížděl z Hostěnic v okrese Brno-venkov. Těžké zranění střelnou zbraní utrpěl nedaleko závodu, v ­němž pracoval. Sovětský voják, který na jeho automobil vypálil dávku ze samopalu, jej zasáhl do zad. Pak ohrožoval střelbou i lidi, kteří se seběhli, aby oběti pomohli, a dokonce střílel i na přivolanou sanitku. Když na místo dorazila československá policie, našla auto na silnici opuštěné a vyrabované. Sovětské vojenské orgány později věci, které se z auta ztratily, vrátily - s výjimkou klíčů a peněz, které měl mrtvý u sebe. Jak Josef Žemlička, tak Viliam Debnár byli převezeni do nemocnice, kde svému zranění podlehli. Příčinou smrti bylo v obou případech vnitřní krvácení po průstřelech.

O úkolu státu a jeho orgánů

Pavel Švanda

spisovatel a esejista

Z tradičního pohledu není úkolem státu a jeho orgánů ani tak zajišťovat blahobyt poddaných nebo občanů jako jejich bezpečnost. Územní integrita státu a obrana života a majetku občanů je prvotním smyslem a náplní existence jakéhokoliv státního útvaru, i když známe dost příkladů toho, že iniciátoři a budovatelé řady států si zřejmě ani nekladli otázku, bude-li v jejich silách tento úkol splnit.

Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 se odehrál v rámci formálního celoevropského míru. Byl to však válečný akt. Vpád nebyl jako válka pojmenován, a to ze známých, v podstatě z dosti podobných důvodů, kvůli nimž nebyl pojmenován jako casus belli ani diplomatický nátlak na ČSR na podzim 1938 ani útok německé armády v březnu 1939. Společným jmenovatelem vždy byla technická nemožnost uvést vojenské prostředky do akce s přiměřenou nadějí na úspěch. Stát tak nemohl z objektivních důvodů naplnit jednu ze svých základních úloh a projevil se jako ne zcela funkční organizace.

Předchozí i následné diplomatické taktizování znemožnilo i jasné pojmenování událostí, jež se začaly v noci na 21. srpen odvíjet. Stojí za připomenutí, že oficiálně nebylo ani v týdnech před vpádem bráno na vědomí uskupení vojsk Varšavské smlouvy na československých hranicích. Komplexní utlumení sebeobranných instinktů i příslušných institucí bylo způsobeno celkovým postavením československého státu a jeho představitelů na mezinárodní scéně. Je však nepopiratelnou skutečností, že tehdejší stát a jeho představitelé nebyli schopni splnit základní povinnosti vůči svým občanům a dnes není důvod si tuto skutečnost zastírat.

/.../

Existuje rozdíl mezi způsoby pohledu na oběti ze srpna roku 1968 a ze srpna roku 1969. V prvním případě nelze zpochybnit skutečnost, že tehdejší československý stát nebyl schopen ochránit životy a majetek svých občanů před následky vpádu cizích vojsk. Lze dokonce uvažovat o tom, jaká míra tohoto selhání byla naplněna už před 21. srpnem 1968, totiž v době, kdy státní reprezentace úmyslně bagatelizovala závažnost faktu, že na hranicích státu se okázale hromadí invazní útvary. Odmítnout vzít na vědomí skutečnost a řídit se pouze vlastní vizí, to je sice figura v politickém životě dost běžně uplatňovaná, ale ospravedlnit ji může jen úspěch. K neúspěchu pak patří snaha o nápravu následků.

Nejde jen o to, jestli Česká republika která se považuje za nástupce Československé socialistické republiky, je odpovědná za škody, jež občané utrpěli v souvislosti s dramatickým politickým vývojem, dokonce vlivem vnější moci. Jde především o to, zda stát je také ještě něčím jiným než jen souborem institucí požadujících po občanech za historických otřesů podporu i za cenu nejvyšší oběti. Jde tedy vlastně o naše představy o smyslu existence státu a jeho orgánů. Pokud je stát veřejností brán na vědomí pod ikonou "oni", tedy lidé a organizace svým charakterem a zájmy odlišné od širší veřejnosti, pokud chápeme praxi státu jako jakžtakž legalizované donucování, pak uvažujeme v podstatě stále ještě marxleninsky, nebo také jako poddaní vrchnosti, která je od občanů oddělena kastovním hodnotovým systémem. Otevřené dodatečné převzetí odpovědnosti za oběti vpádu vojsk Varšavské smlouvy na naše území - tedy nikoliv dodatečně humanitární odškodnění - by bylo příspěvkem k rozptýlení některých vžitých pochybností o kvalitě vztahu našeho státu k občanovi.

Otázka odškodnění obětí ze srpna 1969 zahrnuje doptávání se po odpovědnosti představitelů státu, jehož orgány v rámci politického boje o moc uplatnily otevřeně brutální fyzické násilí. Vedení státu i velení nasazených ozbrojených složek můžeme vnímat jako organizovanou nátlakovou skupinu, stojící dokonce ve službách okupační mocnosti a využívající svého postavení ve prospěch cizí moci i ve vlastní prospěch. Konkrétní míru zavinění je ovšem obtížné prokazovat. Dnes už je zřejmé, že jsme na doptávání se po konkrétní osobní odpovědnosti za události let 1968-69 vlastně rezignovali. Ale je stále ještě možné zasáhnout pozitivně do vědomí české společnosti. Příležitost nabízí právě možnost odškodnit oběti srpna 1969 ve jménu spravedlivého byť dodatečného převzetí odpovědnosti státu za způsobené lidské hoře.

/.../

Stát by se měl připojit k obnovování demokratických jistot tím, že by vzal za svou morální povinnost odškodnit zřejmé oběti bezpráví. Slovo povinnost je tu důležité, protože znamená odlišný postoj než příležitostně provozovanou dobročinnost. Stát není všeobecná dobročinná organizace, i když by jej za něco takového řada lidí chtěla považovat. Jde-li však o obnovu obecného pocitu jistoty, o rozlišení dobrého od zlého, pak je to starost všech, kdo jsou povinni udržovat v této zemi stabilitu. I když se nedomníváme, že instituce státu jsou zřídly morálky, přinejmenším platí, že osoby spravující veřejné instituce by měly mravní úsilí spíše podporovat než ignorovat.

O odškodnění obětí událostí let 1968/69

Milan Uhde

spisovatel a dramatik

Otázka, na niž hledá odpověď dnešní konference, je pro mě od začátku devadesátých let dodnes živá. Jsem toho názoru, že stát má dbát o občany, kteří se mimořádně zasloužili o jeho existenci, obhajobu nebo obnovu demokratických principů, na nichž spočívá. Pomáhá tím prohlubovat vědomí státnosti, společenské soudržnosti a mravní sounáležitosti. V neposlední řadě tím povzbuzuje vyvolání studu v těch, kdo komunistický režim s jeho nespravedlnostmi aktivně podporovali a udržovali. Dnes se takoví lidé naopak hájí poukazem na to, že sloužili tehdejšímu antidemokratickému, avšak legálnímu systému stejně dobře a uznáníhodně, jako jsou ochotni sloužit systému dnešnímu.

Taková úvaha vyvolává hned několik sekundárních otázek: Zaprvé co je mimořádná zásluha? Pro mě je to aktivní počínání na podporu demokratického systému, které svého nositele vědomě nebo nevědomě přivedlo do situace, v níž nastalo nebo bylo pravděpodobné ohrožení života, zdraví nebo existence.

Druhá otázka se týká toho, jak má stát o takové zasloužilé občany dbát. Existuje možnost jednak zmírnit jejich škody a utrpení udělením vyznamenání nebo jinou formou veřejného uznání jejich zásluhy, jednak zhodnotit je finančně, zejména šlo-li o těžké poškození zdraví nebo o ztrátu života. Obě možnosti se dají vztahovat i k nejbližším členům rodiny v pokolení přímém, případně k pozůstalým. Na zřetel by měly být vzaty i sociální okolnosti, ve kterých zasloužilý občan nebo jeho rodina žijí.

Mám-li mluvit konkrétně o postižených z roku 1968, jsem toho mínění, že ti z nich, kteří se podíleli na demonstracích, manifestacích anebo veškerých jiných situacích vyvolaných vpádem okupačních armád na naše území a přišli při nich k závažné zdravotní úhoně projevující se doživotně nebo dokonce ztratili život, mají spadat pod zákonnou úpravu vymezující jejich odškodnění. Stát, který se zavázal zaručit svým občanům bezpečí a přijímal z toho titulu jejich daně, svůj závazek nesplnil, a vychází-li z právní kontinuity režimu předlistopadového a polistopadového, má konkrétní škody přiměřeně zmírnit nebo odstranit. Poškození na mzdě nebo platu nemá pod takovou úpravu podle mě spadat. Zákon se naopak chvályhodně pokusil o úpravu důchodového zabezpečení těch, kdo v důsledku politické proskribce po roce 1968 ztratili zaměstnání, nalezli jen náhradní místa placená podstatně hůř, a byli tedy neprávem postiženi nízkými důchody. Nezdařilo se to žel ve všech případech, protože komunistický režim dovedl mimosoudně pronásledovat, aniž o tom zanechával písemná rozhodnutí. Polistopadový režim pochopitelně vyžadoval od postižených doklady o postihu. Ne vždy se je podařilo najít a předložit.

Diskuse