Ideologií naší doby je antirasismus

Rozhovor s Alainem Finkielkrautem

Máme za to, že jsme pochopili dobře: je třeba se mít na pozoru před ideologiemi, byť by se tvářily sebevíc velkoryse. Neboť cesty dobra mohou vyústit v gulagu nebo v koncentračním táboře. Špatně jsme se poučili? Nedláždí naše dnešní dobré úmysly cestu budoucímu peklu? Podle filozofa Alaina Finkielkrauta je to právě antirasismus, „náboženství člověka", které samo od sebe tíhne ke zločinu. Tato ideologie redukuje skutečnost na konflikt mezi agresorem a napadeným, přivádí na svět různá zvrácená zjednodušení (Židé jsou nacisté, Amerika je totalitní země) a vytváří antisemitismus převlečený za humanismus. „Nenávist antirasistů je stejně nebezpečná jako nenávist rasistů," tvrdí Finkielkraut. Jeho naléhavá slova nás nutí o nich přemýšlet nezávisle na tom, že se něco takového může našim současníkům zdát nepohodlné...

V manifestu „Ve jménu Jiného. Úvahy o antisemitismu, který nastupuje" (vyšlo v nakladatelství Gallimard) jste před rokem napsal: „Synagogy hoří, rabíni jsou šikanováni, židovské hřbitovy jsou znesvěcovány..." Antisemitismus, o kterém hovoříte, se už dostavil?

To horší teprve přijde, ale animozita vůči Židům tvoří už nyní součást krajiny: je přítomná, hmatatelná a velmi zneklidňující, neboť ti, kdo ji formulují a rozšiřují, vůbec neodpovídají běžnému obrazu antisemity usídlenému v naší paměti...

Neboť nejde o „návrat antisemitismu", ale o novou formu nenávisti, kterou je obtížnější odhalit a pojmenovat.

Tento antisemitismus dosáhl planetárního rozpětí v srpnu 2001 v jihoafrickém Durbanu na konferenci OSN zaměřené proti rasismu, xenofobii a netoleranci. Všichni účastníci se soustředili na izraelsko-palestinský konflikt, který tam neměl co dělat: Izrael byl dán do klatby a demonstranti křičeli „One Jew, one bullet" („Jeden Žid, jedna kulka"), což bylo opakování hesla z dob apartheidu („One settler, one bullet", tedy „Jeden kolonista, jedna kulka"). V Durbanu se antisemitismus zbavil svého rasistického balastu a formuloval se v krásném krystalickém jazyce antirasismu. „Židé jsou rasisté," tvrdí se nyní a poskytuje se tím druhý, postreligiózní dech starému teologickému odsudku národa, který se vždy považoval za vyvolený. „Židé jsou lháři," dodává se po aféře s Marií-Léonií v pařížském metru. Marie-Léonie je něco více než pouhá mýtomanská ubožačka: jde o magickou formuli, která dovádí vlnu protižidovského násilí na úroveň antiarabského a protičernošského deliria. Chtěl bych zdůraznit dva symptomy této „durbanizace" lidských myslí a „marie-leonizace" faktů: Dieudoné, který hovoří o Židech jako o otrokářích znovu usazených v bankách, se stal živou ikonou svobody projevu; dva arabští žáci vyloučení z lycea Montaigne za to, že pronásledovali svého židovského spolužáka, se na základě rozhodnutí správního soudu (a za potlesku deníku Le Monde a Ligy pro lidská práva) vrátili zpátky. Dreyfusismus dokončil svůj žalostný běh v denunciaci židovského povyku kolem domnělých obětí. Napadaný žák musí ve vší tichosti přestoupit na jinou školu. Tak začíná 21. století.

Takže dnešními antisemity jsou vlastně antirasisté. To je na první pohled paradox...

Antisemita, jehož portrét kdysi vytvořil Sartre, byl člověk otevřeně nepřátelský vůči demokracii. Aby se sám mohl cítit jako příslušník elity, musel oživit ideu přirozené hierarchie mezi lidmi. Dnešní antisemita je demokrat až do morku kostí. Vyznává náboženství lidskosti, které nezná jinou svatokrádež než zpochybnění stejné důstojnosti všech lidí. Toto náboženství Židy po dlouhou dobu protežovalo. Nyní se obrací proti nim. Nyní jsou při izraelských zákrocích obviňováni, že s Araby jednají jako s podřadnými bytostmi. Konflikt na Blízkém Východě už není vnímán v kategoriích války, ale v kategoriích zločinu: nehovoří se o dvou protivnících, ale o jedné straně sporu jako o nevinných mučednících, zatímco druhá strana je sionistický nepřítel lidského druhu.

Někteří by vám mohli namítnout, že kritiky chování Izraele se vztahují na jiné situace, že nejsou zaměřeny proti samotným Židům.

To, co zjišťuji, je neschopnost kritizovat Izrael v politických kategoriích. Jediné schéma, kterým kritika dnes disponuje, je antirasismus. Neboť antirasismus se stal ideologií naší doby. Ideologie, říká Hannah Arendtová, je jediným principem výkladu světa. Včera marxistická ideologie redukovala skutečnost na třídní boj: všechno bylo sváděno na vykořisťování. Dnes antirasistická ideologie redukuje skutečnost na velký protiklad mezi diskriminací a lidskými právy. Všechno je svedeno na vylučování. Z lidské plurality a ze složitosti světa zůstaly dva tábory: utiskovatelé a utiskovaní. V komunistické ideologii měl vykořisťovatel tvář buržoy, v antirasistické ideologii má tvář nacisty. A protože Židé už utiskovaní nejsou, jsou nacisty.

V současnosti nejsou Židé obviňováni, že jsou rasa, ale že jsou rasisté. Je toto převrácení novou formou antisemitismu?

Ve skutečnosti nejde o podněcování k rasové nenávisti, ale o podněcování k protirasistické nenávisti, které je charakteristické pro současnou judeofobii. Antirasistická nenávist vůči zdi, například. Neboť Izraelci přece nevybudovali oddělující bariéru proto, aby tím Palestincům dali najevo, že jsou podlidmi, ale vytvořili ji proto, aby zabránili sebevražedným atentátům. Možná zajistili relativní bezpečnost za cenu ztížení životních podmínek nezanedbatelného počtu Palestinců. Také vyznačení této bariéry musí zajisté zpochybňovat skutečnost, že zabíhá do Zajordánska, aby chránila některé nově vybudované osady. Hovořit však o zdi apartheidu znamená, že se úspěšně podařilo propojit popírání a legitimizaci terorismu v jedno: proti těm, kdo odmítají jiným přiznat označení člověk, je všechno dovoleno, neboť tím, že někoho vylučují, vylučují sebe samy z obecného lidství.

Všechno by mohlo být celkem jasné až na to, že antirasismus, humanismus, vycházejí z ušlechtilých hodnot. Vy tvrdíte, že tyto „ismy" jsou rovněž nosiči zločinů.

„Každé ušlechtilosti hrozí její stalinismus", jak výstižně řekl Lévinas. Vámi zmíněné „ismy" pracují, stejně jako jejich předchůdci, na uznání člověka člověkem. Je třeba být skutečným darebákem, chceme-li zastavit nebo zpomalit tak nevyvratitelný ušlechtilý cíl. A co udělat s darebáky než to, že jim zabráníme v tom, aby škodili?

Ideologii, kterou označujete, tvoří skutečně jakýsi nejasný blok, který se sám označuje za humanistický, antirasistický, universalistický a k němuž patří kromě jiných přátelé Josého Bové, Le Monde diplomatique, Attac, Zelení, extrémní levice. Zkrátka řečeno, určitá část levice.

Celá levice v tomto hnutí není. Zjistil jsem však, že antitotalitaristická levice prohrála boj, který po léta vedla s levicí progresivistickou...

Nemýlím-li se, slovem „progresivistický" máte na mysli „revoluční"?

Základ progresivismu tvoří myšlenka, že všechno je politika a že můžeme skutečně a účinně dospět k lepšímu světu radikálním převratem institucí, revolucí nebo eliminací těch zlých. Ustavující větu progresivismu napsal Jean-Jacques Rousseau: „Nenávidím otroctví jako zdroj všech zel lidského rodu." Zlem je tedy politická nebo ekonomická skutečnost, nejde už o přírodní fakt. Z toho vyplývá mimořádné poslání příslušející politice: skoncovat v ní se zlem. Progresivistická levice se živila právě touto nadějí a nechtěla vidět hrůzy páchané v jejím jménu. A když je spatřila a nakonec i odsoudila sovětský komunismus, přenesla okamžitě svou mesianistickou netrpělivost na Kubu nebo na Čínu. Antitotalitaristická levice se naopak inspirovala Solženicynem a disidenty k tomu, aby odsoudila nejen propast mezi komunistickým ideálem a skutečností, ale také nebezpečí definitivního vykořeňování zla. Mohlo se zdát, že Berlínská zeď strhla s sebou při svém pádu také iluze progresivismu. Opak je však pravdou. Zároveň s totalitním systémem zmizel antitotalitarismus.

Jde o tutéž levici, která dnes odhaluje „totalitarismus" americký.

Je pravda, že slovo totalitarismus neupadlo do zapomenutí. Od nynějška však označuje americkou „supervelmoc", která je zlá do té míry, že páchá nejen své zločiny, ale také podněcuje špatné skutky ostatních: nevytvořila snad bin Ládina, nevyzbrojila právě ona Saddáma Husajna? Podobné používání pojmu totalitarismus znamená úpadek myšlenky antitotalitarismu a návrat absolutní politiky. V tomto návratu je zahrnuta jedna jediná novinka: místo, které přísluší Izraeli. Je židovský stát provincií amerického impéria, nebo je Amerika ozbrojeným ramenem židovského státu, jak je to řečeno ve filmu Williama Karela Svět podle Bushe? To je otázka, kterou se trápí neoprogresivismus. A je nablízku den, kdy se oba extremismy, levicový a pravicový, spojí v onom výkřiku srdce, který si bylo možné přečíst na zdi izraelského sociálního centra v Paříži krátce před jeho zapálením: „Bez Židů bude svět šťastný."

V rozhovoru s Peterem Sloterdijkem (Battements du monde, Pauvert) hovoříte o americkém „snu", který dále pokračuje, ale opírá se o realitu světa, a o „lži" Evropy, která odmítá vidět svět takový, jaký je, a dále rozvíjí svou iluzi. Jako kdyby se Evropa, traumatizovaná svým 20. stoletím, už neodvažovala zastávat své hodnoty a nechala se strhnout k pasivní provinilosti, která je zkrátka a dobře pohodlnější.

Zatímco Američané říkají „Pozor, máme nepřátele!", progresivistická levice jim odpovídá: „Nepřítel jste vy, a to právě jako vůdci západního světa." Zde spočívá dnešní velké rozdělení. Podle progresivistů neexistuje vnější politika. Existuje pouze jedna vnitřní politika Západu. V tom také spočívá velký paradox: tito ušlechtilí lidé vidí ve skutečnosti pouze sami sebe. V jednom významném článku o Sartrovi Octavio Paz učinil spásné rozlišení mezi kritickým duchem osvícenství, jehož dědici bychom měli zůstat, a moralizujícím masochismem 20. století. Sartre je podle něj přímo vtělením tohoto masochismu. Je mnohem méně svědomím své epochy než svědkem svého špatného svědomí: nejreprezentativnějšího intelektuála z něho udělala hanba, hanba z toho, že je příslušníkem Západu, hanba, že je intelektuál.

Pěstuje-li si Evropa svoji provinilost a svůj masochismus, muslimský svět si zavile udržuje svůj pocit ponížení, pokořenosti.

Poníženost je v arabsko-muslimském světě skutečně pocitem nahrazujícím odstup od sebe. Paranoia zastupuje kritický rozbor, a to s požehnáním západní progresivistické inteligence. Palestinská otázka chápaná jako nejvyšší pokoření vytváří velké alibi, prozřetelnostní pojišťovací ventil vší možné nespokojenosti. Dvě skličující zprávy, které připravili arabští univerzitní vzdělanci a které byly vydané pod egidou OSN, mapují stav marasmu, který bují na území islámu: korupce, nezodpovědnost, lhostejnost k poznání (za tisíciletí přeloženo tolik knih jako ve Španělsku za jeden rok), autokratické vlády, hospodářská stagnace, segregace žen, potlačování individuálních svobod... Zbytek světa by se měl tímto problémem zabývat, ale nedělá to. Proč? Protože solidarizuje s utrpením Palestinců.

Napsal jste, že pravou identitou Arabů je popření Izraele.

Bylo by mnohem snadnější nalézt kompromis mezi Izraelci a Palestinci, kdyby se palestinská identita nezakládala na odmítání Izraele. Je pravda, že utrpení Palestinců a strach Izraelců jsou velice reálné a že územní kompromis je dnes nutnější než kdykoliv předtím. „Kompromisem" mám na mysli vytvoření palestinského státu a zrušení největšího možného počtu osad vybudovaných na obsazených územích. To však může jít ruku v ruce s důslednou tvrdostí k projevům antisemitismu v ulicích Káhiry, Bejrútu nebo Teheránu a na internetových stránkách různých alterglobalistických hnutí a institucí.

Jak si vysvětlujete, že takové množství lidí přijímá simplifikace, které jste tu nastínil?

To závisí na úsilí, které je třeba vynaložit na to, abychom pochopili tragickou povahu existence. Tam, kde je něco tragického, jinými slovy něco bez východiska, něco nenapravitelného a přitom existuje několik oprávněných řešení, se živelně nastoluje melodram. Tímto způsobem se konflikt mezi dvěmi právy - právem Izraelců a právem Palestinců - převrací na boj proti sionistickým zločincům. Ironie paměti: Hitler Evropu nejenom devastoval, on ji také ohloupil, a to na hodně dlouho. Protože měl nacismus ohavnou jednoduchost absolutního zla a protože na toto zlo nelze zapomenout, oddělil nás od velkého tragického dědictví, které počínaje Sofoklem až po Hegela utvářelo evropskou duši.

Kterou vede a provází moudrý pesimismus vůči lidské přirozenosti a složité vidění světa... Abychom se vyvarovali zvrácených účinků antirasismu a jiných nově vznikajících ideologií na naše správné city, je třeba pěstovat kritického ducha, který je tak drahý filozofům...

Problém spočívá v tom, že všechno je vystaveno nebezpečí stát se vlastní karikaturou. Teror za revoluce vzešel přímo z toho, co sám Robespierre nazýval „útrpnou horlivostí". Stejným způsobem se může kritický duch zvrátit v hyperkritický a stíhat podezřením veškerou protikladnou skutečnost, každou nečekanou nebo nežádoucí informaci. Potom se demystifikace spojí s propagandou, jak to vidíme ve filmech Michaela Moora a Williama Karela, označovaných nepřesně jako „dokumentární". Kritický duch je ohrožen svými vlastními úchylkami. Měli bychom se spíše mít na pozoru před intelektuální arogancí, pěstovat určitou formu pokory před skutečností. A hubit, jak říkal Paul Valéry, loutku, která je v nás, i kdyby se oděla krásnými řečmi kolem ušlechtilosti.

Rozhovor vedl Dominique Simonet, L'Express, 30. srpna 2004.

Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek. Redakčně kráceno.

Diskuse