„Pošvédšťování Evropy“

Per Ahlmark (nar. 1939), švédský spisovatel, bývalý předseda Švédské liberální strany a švédský vicepremiér. Článek je redakčně krácenou a upravenou verzí proslovu, který měl autor na výročním zasedání Amerického židovského výboru 5. května 2004 ve Washingtonu.

Narodil jsem se ve Stockholmu v roce 1939, těsně před vypuknutím druhé světové války. Mějme na paměti, že Švédsko žije v míru již téměř 200 let. Byli jsme ušetřeni Hitlera i Stalina. Ne proto, že jsme se před nimi ubránili, ale proto, že jsme se bránit nemuseli - byli jsme „neutrální" a jiní to udělali za nás. Kdo jsou ti „jiní"? Jsou to vojáci Spojených států amerických. Ochránili nás nejprve před nacismem a poté před sovětským komunismem. Vím, že projevy vděčnosti se v dnešní evropské zahraniční politice netěší přílišné oblibě. Ale lidé jsou různí a já náležím k těm, kteří, jak se možná domníváte, jsou v západní Evropě na pokraji vyhynutí. Ale ještě žijeme, miliony nás, kteří jsme přesvědčeni, že naše důstojnost i současná politika by měly být ve velké míře založeny na vděčnosti za to, že jste nás i mnohé jiné zachránili před tyranií.

Miliony Evropanů nechtějí připustit, že Izrael je zemí, která bojuje o vlastní přežití. Izrael si nemůže dovolit tuto velkou válku prohrát, protože by to mohlo znamenat konec židovského státu. Pohromou je, že všechny arabské státy jsou nedemokratické země založené na různě krutých způsobech vládnutí, ale nikdy ne na svobodě projevu a svobodných volbách. V dějinách lidstva se ještě nikdy nestalo, aby demokracie válčila s jinou demokracií.

Když neuznáte, že právě v tomto leží jádro konfliktu, nepochopíte jeho tragedii. Snadno se pak stanete obětí televizních záběrů, které ukazují Izrael jako masivní sílu, zatímco Palestinci se pokaždé zdají být těmi slabšími.

Mnoho Evropanů má pocit, že jakási zásadní chyba je v Izraelcích. Ti přeci nikdy nepřipustí žádný kompromis a při řešení politických problémů vždy raději používají vojenských akcí. Podobnou příčinu má i evropský postoj ke Spojeným státům. Za velice důležitou v tomto ohledu pokládám knihu Roberta Kagana On Power and Paradise (česky vyšlo pod názvem Labyrint síly a ráj slabosti - poz. red.). V dnešní západní Evropě nás neustále krmí jakýmsi falešným zdůrazňování vyzrálosti našich zemí. Pohleďte na dnešní Evropu, říkají nám. Vymýtili jsme války, nebezpečný nacionalismus a diktátorské režimy. Místo toho jsme vytvořili poklidnou Evropskou unii, entitu tvořenou nyní již 25 členskými státy. Vyvstala nová Evropa.

Nevyhlašujeme války, prohlašují evropští rétoři, my usedáme k jednacímu stolu. Nerozšiřujeme naše zdroje utrácením miliard eur za zbraně. Změnili jsme náš svět. Zbytek planety by se od nás měl učit, jak žít pospolu, bez vzájemného terorizování.

Jako Švéd jsem podobné chvástání slýchal po celý život: naše země je jakousi morální supervelmocí. Stejné vychloubání se stalo i součástí ideologie Evropské unie. Jsme morálním světadílem. V tomto duchu zažíváme „pošvédšťování" Evropy v postojích k ostatním světovým regionům.

Není to pouhá karikatura evropského sebeoslavování. To je zčásti oprávněné. Ano, dnešní Evropská unie je zázrakem pro kontinent, na kterém se zrodila dvě obrovská totalitní hnutí minulého století - nacismus a komunismus - a kde potoky krve promáčely zem na dlouhá století.

Evropa však zapomíná na další dvě důležité etapy našich dějin. Bez armády USA by západní Evropa nebyla v roce 1945 osvobozena. A bez Marshallova plánu a NATO by se nevzpamatovala ekonomicky. Bez „politiky zadržování" pod americkým bezpečnostním deštníkem by Rudá armáda sen o svobodné východní a střední Evropě pravděpodobně zničila možná na celé další století.

A především Západoevropané zapomínají, že ve světě existují stále oblasti, které nikdy nepoznaly svobodu, oblasti, kde pravidla hry určují zbraně a mučírny. Jakýkoliv pokus o evropský způsob jednání - bez vojenské síly kryjící záda diplomacii - by vzbudil leda soucitný úsměv.

Namísto podpory těm, kteří bojují s mezinárodním terorismem, se mnoho Evropanů pokouší z jeho šíření vinit USA a Izrael. To je nový evropský klam. A tím dalším je španělská lekce z novodobého appeasementu á la Mnichov. Nejprve dovolte islamistům, aby vražděním rozhodli vaše volby. A když je odvoleno, prostě přistupte na první požadavek vrahů: stáhněte vojáky, kteří chrání demokratizační proces v Iráku.

Předpokládejme, že by Španělsko i celá Evropa zareagovaly zcela opačně prohlášením: „Slibujeme, že z důvodu masové vraždy v Madridu zdvojnásobíme naši podporu pro stabilizaci Iráku tím, že vyšleme dvojnásobný počet vojáků, odborníků, inženýrů, učitelů, policistů, lékařů a miliard euro v podpoře spojeneckých sil a jejich iráckých spolupracovníků." Namísto vítězství teroristů by tak mohl nastat triumf války s terorismem.

Zneklidňující otázka tedy zní: na jakou evropskou zemi se můžete spolehnout v případě, že se na jejím území stane podobná tragedie? Který národ neustoupí vrahům? Kdyby byla zničena Eiffelova věž, spojil by Chirac své síly s Britanií a Amerikou? Kdyby nová budova Říšského sněmu jednoho rána vypadala jak po další Křišťálové noci - tentokrát vinou cizích teroristů - pochopil by Schröder konečně, že Německo je součástí stejné války jako Amerika a Izrael a že už je do ní také zapojeno? Pochybuji o tom. Domnívám se, že by se mohly objevit jen dvě evropské země, které by v případě napadení mohly reagovat prozíravě a zodpovědně: Polsko a Velká Británie.

Další součástí evropské sebeglorifikace je obviňování Ameriky z její posedlosti vlastní vojenskou mocí. Je jasné, že Amerika byla 11. 9. 2001 napadena, ale Evropané si často myslí, že si ti namyšlení Američané útoky vykoledovali sami.

A teď postupně porovnejte tyto představy o Americe a Izraeli! Pak je poněkud zkreslete - a máte ideální politické ovzduší pro velice nepěkné předsudky. Máme tu Velkého a Malého Satana. Amerika chce ovládat svět - a právě tohle hlásá tradiční antisemitská rétorika i o Židech. A co říká novodobá antisionistická propaganda? Izrael chce ovládat celý Střední Východ...

A najednou se tyto myšlenky začínají odrážet v evropských průzkumech veřejného mínění, ze kterých vyplývá, že USA a Izrael jsou největší hrozbou pro světový mír. Britský spisovatel Ian Buruma říká, že tato evropská nenávist k Americe a Izraeli má co do činění s pocitem viny a se strachem. Dvě světové války vedly k tak katastrofálním masakrům, že předsevzetí „něco takového se už nesmí opakovat" nabylo podobu hesla „blahobyt doma a žádné zahraniční intervence". Problém spočívá v tom, že podobné pojetí mohlo přežít jen pod ochranou Spojených států. A zápas Izraelců o vlastní přežití je mnoha Evropany chybně vykládán jako něco na způsob opakování jejich vlastní koloniální minulosti.

Evropa se bojí, říká Buruma, že bude Izraelem a Spojenými státy vytažena „z našeho pošetilého ráje do světa nočních můr, o kterém jsme si mysleli, že ho máme už navždy za sebou". A Mark Lilla ve svém pohledu na krize dnešní Evropy vyzdvihnul problematiku „národního státu a s ním spojené pojetí vlastní suverenity a použití síly". Evropská zmatenost v této otázce hluboce proměnila postoj k židovskému státu. „Dříve byli Židé vysmíváni za to, že nemají svůj vlastní národní stát. Teď jsou za něj kritizováni."

Alvin Rosenfeld potvrzuje současné splývání extrémního antiamerikanismu a antiizraelismu. Rádoby mírotvorný transparent s nápisem „Hitler měl dva syny: Bushe a Šarona", který se objevil při evropských protiválečných pochodech, v sobě spojuje zlehčování nacismu s démonizací jak jeho obětí, tak těch, kteří nad ním zvítězili. Vrací se v něm zvrácená sovětská propaganda, která srovnávala Izraelce s nacisty. Dnes tento způsob myšlení vyrůstá z podvědomých evropských pocitů viny spojených s holocaustem. Oběti holocaustu a jejich děti a vnuci nyní údajně dělají ostatním to samé, co bylo činěno jim. Když srovnáme oběť s jejím vrahem, umyjeme si tím vlastní ruce...

Tento model antiamerikanismu a antiizraelismu se znovu a znovu vrací. „Ošklivý Izraelec" a „ošklivý Američan" jsou jakoby ze stejné rodiny. Obraz „ošklivého Žida" funguje i při vzniku pomluvy, když jsou takzvaní neokonzervativci nejprve obviněni z amerického militarismu a izraelských brutalit a poté i jmenovitě uvedeni: Wolfowitz, Perle, Abrams, Kristol a jiní. Jde o novou verzi starého mýtu, že Spojeným státům ve skutečnosti vládnou Židé.

Všichni máme v čerstvé paměti, když francouzský velvyslanec v Británii označil Izrael za „zasranou zemičku". „Fobii z Amíků" a „židofobii" vynikajícím způsobem shrnul Michael Gove v knize Times of London: „Ameriku i Izrael založili lidé, kteří byli uprchlíky před evropskými předsudky. Tragédií Evropy je to, že vdechla předsudkům nový život svou antipatií k oběma těmto státům."

A Andrej Markovits nám připomíná, že „antiamerikanismus a antisemitismus jsou jediné velké ikony, které jsou společné evropské extrémní levici a krajní pravici včetně neonacistů". V Commentary jsme si letos mohli přečíst velmi bystrý rozbor od velkého německého publicisty Josefa Joffeho. O Židech se stejně jako o Američanech říká, že jsou sobečtí a namyšlení. Stejně jako Židé jsou prý otroky své fundamentalistické víry, která jim poskytuje pocit samozvanosti a činí je tak nebezpečnými. Stejně jako Židé jsou i Američané hrabivci, kteří nemají skutečné hodnoty a uznávají jen cenu peněz. Joffe tento celosvětový pohled shrnuje do věty: „Amerika a Izrael jsou cizinci - právě takovými byli i Židé při celém svém putování do 21. století."

Neexistuje tedy pouze jedna, ale hned několik spojitostí mezi antisemitismem, antisionismem a antiamerikanismem. Mohly by dlouhodobě otravovat a ztěžovat politickou debatu mezi Středním Východem, Evropou a Amerikou.

Na závěr se nemohu nezmínit o další děsivé oblasti: íránských jaderných zbraních. Mezinárodní agentura pro atomovou energii při OSN, která by měla bránit ilegální výrobě atomových bomb, vydala v listopadu minulého roku šokující prohlášení. Íránci nás osmnáct let podváděli, uvádí oficiální zpráva. Během této doby Írán tajně „prakticky dokončil první část jaderného cyklu, který zahrnuje těžbu a čištění uranu, jeho přeměnu na obohacený uran, výrobu jaderného paliva, produkci těžké vody..." atd.. Izraelci se nás po léta snažili přesvědčit, že tento rafinovaný íránský průmysl, který se zabývá obohacováním uranu, znamená při využití tisíců nepovolených odstředivých zařízení v kombinaci s neustále vylepšovanými raketami smrtelnou hrozbou pro Izrael, všechny národy Středního Východu a v dohledné době i pro určité oblasti Evropy. V rukou teroristů napojených na různé „duchovní" vůdce znamenají tyto prostředky katastrofický scénář i pro Spojené státy.

Příliš mě nepřekvapuje, že Írán Mezinárodní agenturu pro atomovou energii úspěšně vodil celých osmnáct let za nos a že se tak dělo v době, kdy v jejím čele stál Hans Blix. Potkal jsem jen málo lidí, kteří by se nechali tak snadno napálit. Nikdy nedokázal pochopit, že totalitní režim může terorizovat své vlastní občany a zároveň svým nevinným úsměvem klamat mezinárodní inspektory. Blix označil Irán za otevřenou společnost. Kvůli jeho chybě se Irán stal jedním z nejvíce nebezpečných míst na mapě světa.

Naléhám na své americké přátele: nevěřte novému vedení agentury, přestože se zdá být přece jen cílevědomější, než bylo to předešlé. Možná, že ani jim se nepodaří objevit a rozebrat tisíce odstředivých zařízení na obohacování uranu. Nevěřte, že Evropané, i když to myslí dobře, jsou dost silní na to, aby zničili tajné jaderné továrny v Íránu. A pro samotné nebe, jen nesrovnávejte ona mnohá místa, kde jsou tato zařízení schována hluboko, hluboko pod zemí, s reaktorem v Osiraku, který byl otevřeně vystavěn na poušti nedaleko Bagdádu a mohl tak být úspěšně zničen izraelským náletem v roce 1981.

Nakonec by povinnost zabránit Íránu v jaderném rozvoji mohla připadnout na poslední supervelmoc, která přichází v úvahu. A přes vše, co jsem řekl o odporném nedostatku evropské vděčnosti, jsou tady stále desítky milionů Evropanů, kteří stojí při vás.

Z angličtiny přeložil Vít Mlejnek.

Diskuse