38. všeobecné kanadské federální volby – červen 2004

Kritické volby

Voliči v zemích s westminsterským modelem demokracie, jehož typickým znakem je existence jednobarevných většinových vlád, dobře znají termín kritické volby (critical elections). Používá se ho v situacích, kdy je již před volbami jasné, že v politickém systému dané země existují silné pobídky k tomu, aby voliči využili svého práva demokraticky odvolat stávající vládu a dali šanci jiné alternativě. Zároveň je třeba poznamenat, že jednotlivé westminsterské demokracie nevykazují stejnou frekvenci kritických voleb. Zatímco v Indii jde v posledních desetiletích o každé volby, ve Velké Británii proběhly poslední kritické volby v roce 1997 a v Kanadě dokonce v roce 1993.

Před letošními kanadskými volbami však panovala v médiích beze zbytku shoda o tom, že jde o kritické volby, které mohou dokonce zcela ukončit bezmála již sto let trvající éru hegemonie Liberální strany (LP) v kanadské politice. Paradoxně i tato hegemonie byla základem jednoho z největších skandálů kanadské politiky, který otřásl vírou mnoha Kanaďanů v to, že se jim vládne dobře.

Aféra, nejčastěji označovaná jako „sponzorský skandál", má své kořeny v polovině devadesátých let. Těsně po druhém quebeckém suverenistickém referendu v roce 1995 se federální vláda Jeana Chrétiena rozhodla vynakládat v Quebeku značné prostředky na sebeprezentaci, které by v provincii posílily federalistickou opci. V roce 2002 zveřejnila kanadská generální auditorka Sheila Fraserová první zprávu, v níž na příkladě firmy Groupcom konstatovala, že prostředky na reklamu byly vynakládány v rozporu s předpisy a že je ministerstvo veřejných prací zadávalo firmám, které měly velmi blízko k vládnoucím liberálům. Aféra se postupně rozrůstala a v únoru 2004 populární Fraserová, na které Kanaďané oceňují „neústupnost" a „zdravý rozum", zveřejnila další zprávu, v níž popisovala systematické, neúčelné a netransparentní využívání stovek miliónů dolarů ministerstvem veřejných prací. Její zjištění vyvolalo v Kanadě, jež se v žebříčku zemí světa s nejméně korupčním prostředím, který sestavuje Transparency International, pravidelně umísťuje kolem pátého místa, šok.

Bývalý premiér Jean Chrétien, který odstoupil na podzim 2003 z čela Liberální strany a přenechal premiérský post svému ministru financí Paulu Martinovi, označoval vše za „selhání úředníků", zatímco opozice za systémovou záležitost počínající érou Pierra Trudeaua v sedmdesátých letech, kdy začalo docházet k prorůstání Liberální strany a státní správy. Trudeau tehdy na ministerstva instaloval řadu lidí napojených na LP, aby alespoň částečně oslabil moc stálých tajemníků (tzv. mandarínů) a zvýšil pravděpodobnost prosazení některých svých reforem, které by jinak pravděpodobně ztroskotaly na odporu byrokracie vůči jejich realizaci.

Sponzorská aféra tak donutila Kanaďany více přemýšlet o samotných základech svého politického systému. V této situaci se konaly volby, které Martin vyhlásil na konec června. Proti liberálům v nich stála spojená pravice reprezentovaná Konzervativní stranou (CP), která vznikla koncem roku 2003 sloučením dvou subjektů - Kanadské aliance (CA) a Pokrokové konzervativní strany (PCP). Toto spojení ukončilo patnáctileté schizma, během něhož si kandidáti obou pravicových subjektů odebírali v jednomandátových obvodech hlasy a připravovali se navzájem o vítězství. Kanadská politika je typická přítomností i dalších stran, liberály proto v Quebeku čekal boj proti Quebeckému bloku (BQ), reprezentujícímu zájmy la belle province ve federální politice, a ve zbytku Kanady rovněž proti levicově populistické Nové demokratické straně (NDP).

Status quo

Premiér Paul Martin zahájil volební kampaň liberálů vášnivou obhajobou sociálně-liberálního diskursu: „Chcete Kanadu s její historickou silou a tradičními hodnotami, Kanadu se všeobecnou zdravotní péčí a snášenlivostí, Kanadu rovných příležitostí? Anebo chcete Kanadu, která se vzdálí své dosavadní historii a odmítne tradici kolektivní zodpovědnosti?"

Je dalším paradoxem kanadské politiky, že status quo je v ní spojen právě s liberály, zatímco další politické síly mají ve svém programu změnu. Dlouhodobě se ukazuje, že obhajoba dosavadního vývoje charakterizovaného ekonomickým liberalismem, politikou uznání vůči menšinám, vztahem k USA, který je specifickou kombinací blízkosti a vzdálenosti, jakož i důrazem na postupnost případných změn, je ve volebních kláních nejvýhodnější pozicí, na kterou slyší zejména voliči v Ontariu a části Quebeku. Voličská banka v těchto dvou provinciích přitom představuje více než polovinu mandátů, které jsou v každých volbách k dispozici. Ostatní subjekty to s hledáním optimální volební pozice mají obtížnější. Quebecký blok musí v průběhu každé volební kampaně řešit problém, nakolik zdůrazňovat suverenistickou politickou opci. Quebecká otázka je navíc od neúspěchu referenda v roce 1995 spíše zatlačena do pozadí. Pravice v uplynulých volbách sázela na program slibující odbourání sociálního státu, snižování daňové zátěže, zmenšení míry přerozdělování mezi provinciemi a zeštíhlení federální vlády. Nová demokratická strana se prosazovala napříč Kanadou ve volebních obvodech s vysokým podílem dělnického obyvatelstva (Vancouver) a/nebo intelektuální levice (Halifax) s programem zaměřeným na chudší vrstvy a prosazováním demokratických reforem, např. změny volebního systému z většinového na poměrný.

Volební kampaň

„Byla to kampaň, která byla", napsal po volbách The Globe and Mail. Po řadě kampaní poslední doby, v nichž jediný seriózní moment kontaktu mezi vůdci stran představovaly dvě televizní debaty (francouzská a anglická), se letošní kampaň výrazně odlišovala především tím, že role jednotlivých aktérů v ní s sebou nevyhnutelně přinášely momenty interakce. Liberálové, kteří jsou u vlády nepřetržitě od roku 1993, se snažili přesvědčit voliče, že nadále představují jedinou reálnou vládní alternativu. V tomto úsilí jim výrazně napomohla neschopnost opozice prokázat zapojení Martina do sponzorského skandálu. Konzervativci s poukazem na nedůvěryhodnost liberálů vyzývali voliče, aby svěřili vládu jim. V takto vedené kampani museli zcela opustit image protestní strany, se kterým tradičně slavili úspěch v politicky disproporčně reprezentované, avšak z ekonomického hlediska klíčové západní Kanadě, zejména v Albertě a Britské Kolumbii. Vůdce konzervativní strany, ekonom Stephen Harper z Alberty, pak stál před úkolem demonstrovat svou schopnost lidsky nahradit populárního Martina na místě kanadského premiéra.

Harper se snažil během volební kampaně vystupovat jako umírněný politik, kritizoval přebujelost federální vlády, avšak zdůrazňoval, že hodnoty, na nichž je založen kanadský politický systém, se v rozhodujících ohledech po nástupu konzervativců k moci nezmění. Harper byl liberály přirovnáván k Ronaldu Reaganovi, což v Kanadě rozhodně neznamená pochvalu. Konzervativní strana byla ale poškozena výroky některých svých kandidátů o nutnosti legislativních změn (např. ve věci potratů nebo svobody projevu a obecně také práv menšin), které by více reflektovaly sociálně-konzervativní pozici CP. LP konzervativce obviňovala ze skrytých dohod s Quebeckým blokem, které by vedly k rozbití federace, z toho, že budou aktivně vojensky vystupovat po boku USA v Iráku, a zejména ze změn v systému zdravotnictví, které by znamenaly přímou spoluúčast pacientů na hrazení zdravotní péče. Zdravotnictví je mimořádně citlivou oblastí kanadské politiky. Zdravotní politika je z větší části v rukou federální vlády, přesto se provinční vláda Alberty během volební kampaně rozhodla výrazně změnit systém zdravotního pojištění směrem k přímým platbám pacientů (o úpravě bude pravděpodobně v konečné instanci rozhodovat Nejvyšší soud). CP se naopak mohla spolehnout na podporu několika vlivných regionálních premiérů, např. v Albertě nebo v Novém Brunšviku.

Uprázdněné místo protestní strany ochotně obsadila Nová demokratická strana. Pod vedením schopného debatéra Jacka Laytona se opravdu výrazně vzdálila své sociálnědemokratické (ale nemarxistické) tradici. Voliče tentokrát získávala zejména obviňováním hlavních stran z arogance moci (liberálové) a skryté agendy (konzervativci). NDP zdůrazňovala nutnost širší restrukturalizace kanadského politického systému (poměrný systém, referenda) a vnesla do diskuse některá nová témata zaměřená na mladé voliče, např. legalizaci marihuany. Kampaň NDP byla nejdražší v její historií, reklamní šoty strany běžely například na několika kanálech v přestávkách předávání cen Americké filmové akademie.

Další ironií osudu je, že nejen Quebečané, ale i obyvatelé anglické Kanady během volební kampaně nejvíce oceňovali předsedu Quebeckého bloku Gillese Duceppa. Duceppe jasně prohlásil, že suverenita Quebeku není tématem voleb - tím podle něj byla pochybnost o důvěryhodnosti Liberální strany. Tato strategie odrážela skutečnost, že v quebecké federální politice je kromě BQ jedinou relevantní silou právě Liberální strana, zatímco CP i NDP zaujímají zcela marginální postavení. Vzhledem k tomu, že Quebecký blok kandidoval pouze v rámci Quebeku, bylo však předem zcela vyloučeno, že by mohl sestavit vládu.

Do volební kampaně zasáhla i řada nahodilých faktorů, např. účast hokejistů Calgary Flames ve finále Stanleyova poháru, která načas přiblížila západní Kanadu zbytku federace a rozproudila diskuse o odlišnostech a podobnostech mezi jednotlivými regiony. Znovu se ukázalo, jak velký vliv má hokej na sebepojetí Kanaďanů. Zatímco Harper zarámoval tuto událost do kontextu prezentace západní Kanady jako úspěšného a výkonného regionu s recepty na dobrou vládu, setkání Paula Martina s hvězdou Flames Jaromem Iginlou (pocházejícím z multikulturní rodiny) mělo symbolizovat, že v liberální Kanadě má každý stejnou šanci na úspěch.

Poražený region

Ačkoliv průzkumy naznačovaly, že žádná ze stran nezíská nadpoloviční většinu a mezi Liberální stranou a Konzervativní stranou bude v počtu mandátů minimální rozdíl, skončily volby, konané 28. června 2004, jasným vítězstvím LP. Podrobnosti nabízí přiložená tabulka.

V západní Kanadě slavila vítězství Konzervativní strana, i když poněkud méně výrazné, než se očekávalo. Liberálové naopak zvítězili v Ontariu. Ontario je ekonomickým i politickým centrem Kanady a průzkumy zde přisuzovaly konzervativcům kolem 50 mandátů, nakonec se ale ontarijští voliči případné změny zalekli. Opakovala se tak situace z voleb 2000, kdy průzkumy rovněž předpovídaly úspěch CA, ale ta zde nakonec získala pouze dva mandáty. V Quebeku výrazně posílil Quebecký blok, který čerpal z chytré strategie zdůrazňující tradiční ctnosti obyvatel frankofonní provincie oproti zkorumpované federální liberální vládě. O výsledku (vítězství liberálů a porážce konzervativců) se tak rozhodlo ve voličsky zcela periferní Atlantické Kanadě. Konzervativci zde dříve dosahovali dobrých výsledků, tentokrát ovšem doplatili na projev Stephena Harpera z roku 2002 (tehdy ještě stál Harper mimo stranickou politiku), v němž kritizoval systém přerozdělování do ekonomicky málo efektivních atlantických provincií a ekonomickou pasivitu místní ekonomické elity a nazval tuto oblast „regionem porážky". Ironií osudu způsobila Atlantická Kanada porážku Harperovi, čímž se znovu demonstroval jeden ze zajímavých efektů voleb v jednomandátových volebních obvodech - totiž nutnost programové koordinace vzhledem k publiku v geograficky omezené jednotce (typicky volebním obvodu) a celé federaci. Je nutné jasně konstatovat, že liberální důraz na status quo představuje i v tomto ohledu nejlepší možnou opci. Za pozornost stojí rovněž výsledek Strany zelených (GP), která celostátně získala kolem 4 % hlasů voličů, avšak žádný mandát. Její působení lze přirovnat k roli Ralpha Nadera v amerických prezidentských volbách - v několika obvodech (zejména v Britské Kolumbii) odebrala GP hlasy LP a/nebo NDP a připravila je tak o vítězství.

Výsledkem voleb je tak situace, kdy hlasy LP a NDP tvoří přesně polovinu parlamentu. Paul Martin již oznámil, že NDP nenabídne účast ve svém kabinetu, ale bude se spoléhat na její podporu za programové ústupky (např. marihuanovou legislativu a podporu sociálně slabších). Komentátoři se předběžně shodují na tom, že půjde o vládu, která bude hodně utrácet, a její pokojné trvání předpokládají v délce dvou let. I to je jeden ze znaků westminsterské demokracie - předseda vlády má možnost vypsat volby v libovolný čas před uplynutím svého mandátu. Kanada již takovou situaci zažila během šedesátých a sedmdesátých let a jejím výsledkem bylo vždy vygenerování silné jednobarevné většinové vlády.

Konzervativci tak promeškali velkou šanci připravit o moc stranu, která své ideje pevně zapustila do politického systému země a postupně s ním srostla. „Voliči chtějí, abychom to dělali lépe, a my je nezklameme", prohlásil Martin těsně po vyhlášení volebních výsledků. Kanada tedy dál zůstává liberální.

Diskuse