Úvodní stránka  »  Články

Referendum o nehybnosti

Pavel Švanda | 20. 10. 2004
Poslat do Kindlu

Rubrika: Poznámky k událostem  |  

Brněnské Hlavní nádraží lze popsat se zlomyslným gustem. Centrální budova ještě v 19. století představovala slušný maloměstský standard, ale 20. století ji připravilo o jednu ze dvou věží. Zbytek zkázy dokonala přístavba betonové bedny pro informační kanceláře. Dnes jsou to komerční prostory, za nimiž zničehonic ze zdi vyrážejí zbytky c.k. štukového dekoru. Chudobný chaos naráží do funkcionalistické budovy pošty a pokračuje nepoužívanými skladišti a rampami, jež celkem logicky ústí v rozsáhlé orientální tržiště. Potud pohled na průčelí. Uvnitř se cestující se zavazadly svižně pachtí po schodech dolů a nahoru. Kdo nevíš, jak vypadá brněnské Hlavní nádraží zezadu, raději to ani vědět nechtěj. Tam už začíná klasická periferie.

O budoucnosti této architektonické perly a o nové výstavbě se neukvapeně rokuje skoro tři čtvrtě století. Byla už odmítnuta řada představ. A proti nejnovějšímu projektu se opět zvedl hlučný odpor. V Brně bude referendum: rekonstruovat staré nádraží, nebo postavit nové o sedm set metrů dál? Odborná hlediska nechme dopravním odborníkům. Z estetického hlediska i z praktického zájmu cestujícího je však jasné, že současný stav dávno volá po rozhodném řešení. Odkud se tedy bere odpor vůči představě, že Brno by mělo získat novou, jednopodlažní halu? Proč vyrostla pestrá škála navzájem nesouvisejících protiargumentů? A hlavně, kde se vlastně rodí romantický tón patetické ušlechtilosti, který si pro sebe vyhrazují zastánci současného stavu? Odkud vyvěrají prudké, až hystericky odmítavé reakce, jde-li vlastně o věcnou, převážně technickou otázku?

V neposlední řadě asi jde o to, že veřejné vědomí maloměstského rázu pobuřují všechny novoty. Právě v Brně v minulých letech například donutili zahraničního investora, aby skryl nový dům textilu (sklo, ocel, pohyblivé schody) za fádní fasádu měšťanského činžáku z 19. století. Kvůli jednotnému rázu prostředí? Ale kdež. Deset metrů odtud strmí železobetonová tržnice. Tak kvůli čemu? Hlavně proto, aby nedošlo ke změně, i když na tomto konkrétním případu se asi také podepsala svárlivost místních stavebnických lobby. A tady už začíná politický problém, který přesahuje otázky související s kocourkovským vkusem a nevkusem.

Nejde jen o Brno. Značná část české veřejnosti dává dnes politikům zadání, jež zní asi takto: všechno se rychle a zásadně musí zlepšit, ale přitom se nic nesmí měnit. Změn už na nás bylo příliš! Chceme, aby naše nádraží bylo konečně čisté, bezpečné a pohodlné, ale zároveň to musí být to samé, ze kterého odjížděli už naši pradědové. Možná bychom dovolili o kousek pošíbnout pivní kiosk, nic víc! Proč se ale lidé žijící ve městě a městem chovají jako sedláci, nedůvěřiví ke všemu novému?

Dnes dokonce najdete v Brně i jedince, kteří s hrdinským sebezapřením tvrdí doslova, že jejich Hlavní nádraží je krásné. Oni nevidí? To není otázka počtu dioptrií ani postmoderní relativity měřítek. Ti lidé by rádi bojovali za cosi svého, vlastního, odvěkého. Ale hlavně si nepřejí být vyrušováni ze svých zvyklostí. Mezi lidmi zamilovanými do ušlechtilé nehybnosti vidíme poměrně dost mladých, což je zajímavé i pochopitelné. Jsou to vesměs děti normalizační nehybnosti, potomci husákovské pseudoidyly, která záměrně a výrazně posunovala české vědomí i sebevědomí do bezčasí Východu. Ptej se však těch zralejších, kam se vlastně poděl jejich reformní elán z počátku 90. let. Proč česká kuráž vyprchala do myšlenkové nejistoty, kvůli níž se dnes mnozí tak toužebně ohlížejí po kdejaké invalidní minulosti? Optej se a patrně se dozvíš, že jistý Viktor Kožený zmrhal jakousi panenskou nevinnost a pošpinil jakési mladistvé ideály. Tomu románku věř, kdo chceš a hlavně, kdo mnoho nepamatuješ. Odpověď je spíše v tom, že zas jednou přichází ke slovu vlna usedlosti, opět se vzdouvá to moře pohodlnosti dobře patrné v základech českého vědomí. Působí strach ze změn zviditelňujících nenávratné plynutí času, opožděný děs z dynamické průmyslové civilizace.

Toužíme po pohodlí? Komfort moderny je však právě výsledkem neustálé a neúnavné proměny. Ve ztuhlém světě minulosti, po němž se teď leckomu stýská, jsme si mnoho luxusu neužili. Chtějí-li být někteří Brňáci tak trochu pro smích, je to jejich věc. Ale co s ostatními pohodlnými nebrňáky, kteří odmítají proměny času? Snad abychom naložili tu nejobéznější část české psychiky na nějaká duševní nosítka a pronesli ji do budoucnosti potichu a zadem? Všechno zlepšit, ale nic neměnit? V limbu proklimbat aktuální možnosti a po studeném probuzení si společně postýskat na osud? Jak sladké, jak patetické. O té ušlechtilosti, kterou si pro sebe zastánci neměnnosti často reklamují, o té se snad poraďme s posledním velkým českým romantikem Járou Cimrmanem.

Revue Politika 8/2004
Poslat do Kindlu

Rubrika: Poznámky k událostem  |  

Diskuse


nahoru