Vláda ve finančním klinči

Dušan Šrámek | 20. 10. 2004

Poslat do Kindlu

---

Novopečený ministr obrany Karel Kühnl v době sestavování vlády mluvil o tom, že programové prohlášení vlády bude méně deklaratorní a více věcné, s konkrétními požadavky a termíny. Nic takového se nestalo. Obsáhlé memorandum, místy zabíhající až k nesrozumitelnosti, nezabránilo nakonec ani jemu, ani ostatním sto vládním poslancům, aby pro něj zvedli ruku. I když pochopitelně leccos padá na vrub vládních stylistů, ne vše lze vysvětlit pouze jejich prací. Mnohé věci jsou předkládány nesrozumitelně či zastřeně. Zřejmě schválně, aby opozici, analytikům a médiím činilo co největší obtíže dobrat se pod oněmi mlžnými formulacemi skutečného merita věci.

Jedno je i přes vládní mlhovinu jasné. Vláda hodlá i přes sliby o zachování rozpočtového výhledu (4 % deficitu státního rozpočtu v roce 2004) pokračovat ve výdajově aktivistické politice. Jaké nástroje ale zvolit, pokud by neměla zároveň překročit konvergenční program, který již byl dohodnut s Evropskou komisí? Většinu výdajových priorit zřejmě hodlá vláda zajišťovat z mimorozpočtových zdrojů, respektive z fondů dopravy a bydlení. Státní majetek, který by mohl být do konce volebního období privatizován, se odhaduje na dvě stě miliard korun (doly, Český Telecom, ČEZ), což je solidní základna k tomu, aby mohla vláda splnit určité sliby, které má ve svém programovém prohlášení. Deficit státního rozpočtu patří mezi „tvrdá data". V případě celého objemu veřejného dluhu to až zase tolik neplatí. Jeho maximální strop určuje Pakt stability a růstu ve výši 60 % HDP, přičemž ČR je v současnosti na 40 %. Při zvažované výši sto miliard (plus minus) deficitu státního rozpočtu a při předpokládané výši růstu HDP okolo tří procent by došlo k naplnění oněch šedesáti procent zhruba za osm let. Otázkou ale je, z čeho všeho by se výdaje mimorozpočtových fondů, které mimochodem mají větší rozpočty než některá ministerstva, financovaly.

Ministerstvo financí chce například připravit zákon, podle nějž by výnos z privatizace ČEZ musel být použit výhradně na start důchodové reformy. I když je to krok správným směrem, přesto do určité míry omezuje možnost disponovat s prostředky, které chce vláda použít pro své politické priority. V programovém prohlášení se rovněž píše o tom, že by měl příští rok skončit Fond národního majetku. Ten má dnes kvůli již proběhlým transferům do jednotlivých obslužných fondů několikamiliardový dluh, a tak by prvotní snahou vlády mělo být sanovat nejprve právě tento závazek. Fondy dopravy a bydlení, které si vymohl Miloš Zeman jako úlitbu opoziční smlouvě, se staly státem ve státě i díky tomu, že na rozdíl od státního rozpočtu nepodléhá jejich hospodaření a kontrola parlamentu, ale pouze vládě. Přitom parlamentní kontrolu alespoň částečně zajišťuje dozorčí rada Fondu národního majetku. I ta by ale měla zmizet, protože po zrušení FNM by si „zbytek" převzalo přímo pod svá křídla samo ministerstvo financí. (Snahu vyvést „nepohodlná aktiva" zpod kontroly sněmovny ostatně dokresluje i snaha o jednorázové splacení ztráty Konsolidační agentury a tím pádem vyvedení aktuální ztráty mimo zákon o státním rozpočtu. Vláda tvrdí, že ztráta agentury byla způsobena v minulosti a že tudíž nepatří do aktuálního rozpočtu státu; v tom případě ale není jasné, proč by jakožto transformační náklad měla být financována z dluhopisů a ne z privatizačních příjmů.) Privatizační nadšení vlády může ostatně srazit dolů její akutní potřeba peněz, což nakonec dokázala i slova „superporadce" Jana Mládka ve věci prodeje ČEZ. Okamžitě poté, co Mládek oznámil úmysl vlády prodat elektrárenskou společnost, šly akcie dolů.

Vláda rovněž předpokládá, že významnou část peněz získá z evropských fondů. Čistá pozice ČR vůči EK (bez započtení ztrát ze cla a dalších implementačních nákladů) je 44 miliardy ve prospěch ČR. Parametry jsou ovšem nastaveny tak, že největší část peněz čerpáme v letošním roce, kdy se veřejná správa a soukromý sektor na čerpání teprve připravují, zatímco naše platby naopak od roku 2006 stoupají. A tak zatímco naše platby jsou dané, a v případě vyššího HDP se ještě zvýší, výše čerpání je maximální a bude závislá toliko na absorpčních schopnostech České republiky.

Vládní představy ohledně výdajů jsou do značné míry dány i úvahami o růstu HDP. I když se vláda v poslední době snaží predikce hospodářského růstu nepřestřelovat jako ze vlády Miloše Zemana (ostatně jednotná metodika Eurostatu jí to ani nedovoluje), nepočítala s jednou závažnou veličinou, a tou je růst úrokových sazeb. ČNB v této souvislosti ještě neřekla poslední slovo, ale i tak je jasné, že s každým zvýšením úrokových sazeb nejenom vzrostou nároky na obhospodařování veřejného dluhu (vedle snížení ratingu ČR), ale vyšší cena peněz bude působit i jako protitlak vůči rychlejšímu růstu HDP. Nezanedbatelné rovněž je, že vyšší úroky budou znamenat i vyšší nároky na rozpočtové prostředky v rámci již existujících pseudomandatorních výdajů, jako je stavební spoření či hypotéky. Vyšší úroky budou negativně působit i v oblasti, kde dnes dochází k největšímu růstu HDP, v oblasti spotřeby domácností. Přitom další slibovaná opatření, například novomanželské půjčky, budou opět působit proinflačně, což zpětně povede k dalšímu tlaku ČNB na výši úrokových sazeb.

Suma sumárum lze říci, že Grossova vláda ve svém programovém prohlášení slibuje, stejně jako vláda Špidlova, hory doly, nicméně otázkou je, co jí celkové finanční klima skutečně umožní realizovat.

Revue Politika 8/2004

Poslat do Kindlu

---

Diskuse