Proti říši zla

Celoživotní úsilí Ronalda W. Reagana

Diskuse o éře prezidenta Reagana, znovu obnovené v médiích po jeho úmrtí, se zřejmě povedou do nekonečna. Byl Ronald Reagan skutečně vizionářem, jehož politika konfrontace se Sovětským svazem vedla k rozbití sovětského impéria, jak tvrdí jeho stoupenci, a nebo to byla čirá náhoda, že se muž s průměrným vzděláním stal prezidentem Spojených států v době, kdy se Sovětský svaz rozpadl pro svoji slabost, jak tvrdí Reaganovi nepřátelé?

Seznámíme-li se blíže s osobní a politickou odyseou R. Reagana, poznáme, že svržení „říše zla" bylo logickým vyvrcholením jeho celoživotního zápasu. R. Reagan, ke špatně zastírané zlobě všech levičáků, měl pravdu od samého začátku. Jako prezident prolomil pasivitu svých předchůdců tím, že zaměnil americkou bezzubou politiku „zadržování" rozpínavosti komunismu za politiku s cílem svrhnout sovětskou moc.

První boj s komunisty vybojoval R. Reagan v Hollywoodu hned po skončení druhé světové války, kdy fanatičtí obdivovatelé Sovětského svazu začali ve filmovém průmyslu dominovat. R. Reagan, tehdy ještě registrovaný demokrat a obdivovatel F. D. Roosevelta a H. S. Trumana, byl však liberálem, který považoval Stalinovy metody a agrese za fundamentální ohrožení Spojených států a západní Evropy. V roce 1946 důrazně vystoupil proti spektru komunistů, kteří se snažili ovládnou hlavní odborové svazy, mezi nimi i odborovou organizaci filmových herců. Již v té době zahájil celoživotní boj s „rudým nebezpečím": navštěvoval schůze, četl literaturu o komunismu a vedl na to téma s přáteli nekonečné debaty.

Tato jeho politická aktivita vedla k rozpadu jeho prvního manželství. Jeho žena, herečka Jane Wymanová, zažádala o rozvod a vzala si za muže pacifistu, který snad byl v době války dokonce internován, protože protestoval proti americké účasti ve válce proti hitlerovskému Německu. R. Reagan rozbití manželství a rodiny těžce nesl, ale od svých politických aktivit neupustil. Stal se prezidentem odborové organizace filmových herců a proti komunistickému vlivu mezi herci vedl kampaň.

Reagan však nikdy nebyl v boji s komunisty extrémistou jako senátor Joseph McCarthy. Nesouhlasil například s Trumanovou přísahou loajality, která byla vyžadována od všech federálních zaměstnanců. Ti museli odpřísáhnout, že nikdy nebyli členy politického seskupení, které bylo řízeno ze zahraniční, tedy že nikdy nebyli členy komunistické strany.

R. Reagan věřil, že moskevský komunistický režim je ekonomicky slabý a rozpadne se sám, pokud mu bude Západ účinně čelit a nebude se ho bát. Na opatrnost prezidenta Eisenhowera reagoval řadou projevů, ve kterých prohlašoval, že Spojené státy mají takovou ekonomickou převahu nad SSSR, že ho mohou rozdrtit pouze vysokými výdaji na zbrojení, které sovětské impérium zničí, pokud se pokusí s USA udržet krok. To se psala teprve padesátá léta. Ani o dvacet let později na této doktríně nic nezměnil.

Reaganův nesouhlas se zahraniční politikou Republikánské strany vyvrcholil, když R. M. Nixon a H. A. Kissinger vyhlásili politiku „détente". Kissingerovo de facto uznání východní Evropy jako součásti sovětského impéria se stalo pro Reagana nepřijatelným ústupkem a zradou na ujařmených národech. Stal se v té době guvernérem nejlidnatějšího a nejbohatšího státu Unie - Kalifornie - a to guvernérem velmi úspěšným. Před svým prezidentstvím tedy sbíral politické a manažerské zkušenosti nikoliv jako „kovboj stříbrného plátna", jak ho dodnes pomlouvají jeho nepřátelé, ale jako dlouholetý odborový vůdce a pak guvernér sedmého ekonomicky nejvyspělejšího státu světa.

I jako guvernér si našel čas na zahraniční politiku. Již v sedmdesátých letech se stal horlivým propagátorem antibalistického raketového systému a přesvědčoval svoje kolegy - guvernéry dalších devětačtyřiceti států Unie - aby podpořili rozmístění tohoto obranného systému proti sovětským raketám.

Po okupaci Československa vojsky Varšavského paktu v roce 1968 a po rozšíření komunistické moci v Africe a Asii nabyl Reagan přesvědčení, že svobodný svět by měl pomáhat každé opozici, třeba i povstaleckým armádám, které odporují Moskvě. Z tohoto názoru byla později vyvozena zahraniční politika, kterou někteří politologové nazývají Reaganova doktrína.

Reagan nikdy nepochyboval o oprávněnosti dramaticky zvýšit rozpočet na zbrojení, poskytovat pomoc nikaragujským kontras, afghánským rebelům a zejména zahájit program Strategická obranná iniciativa, populárně zvaný „hvězdné války". Na tento program byla vyhrazena obrovská částka z obranného rozpočtu. Program byl velmi mediálně popularizován, ale ve skutečnosti nikdy nebyl zahájen v plném rozsahu. Snad to nebylo ani zamýšleno. Tyto akce podle mnoha politologů zasadily smrtelný úder Sovětskému svazu. Další méně známé akce vedla administrativa prezidenta Reagana na čistě ekonomickém poli. Udržení nízké světové ceny ropy, dohodnuté se Saúdskou Arábií proti rozhodnutí ostatních naftařských států sdružených v OPEC, a oddálení či zrušení amerických dodávek na stavbu sovětského plynovodu do západní Evropy značně omezily valutové příjmy Sovětského svazu.

Podle sovětského diplomata Georgije Šachnazarova byl Gorbačov vybrán do funkce generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu jako výsledek „vnitřních tlaků a Reaganovy tvrdé pozice". Při příletu na pohřeb prezidenta Reagana 10. června 2004 Gorbačov připustil, že to „byl Reagan, který učinil výkop k ukončení studené války". Reaganova nekompromisní linie totiž způsobila v Kremlu začátkem osmdesátých let šok. Kremelští vládci byli zvyklí na americké mírové návrhy, nikoliv na bojovnou rétoriku. Gorbačov samozřejmě neměl v plánu likvidovat sovětské impérium, ani přeměnit diktaturu komunistické strany v pluralitní demokracii. Měl v úmyslu provést reformy, které by Sovětský svaz ekonomicky posílily a tak udržely sovětské impérium.

Na druhé straně prezident Reagan Gorbačova dokázal přesvědčit, že Spojené státy mají mírumilovné úmysly a slabost sovětského režimu během jeho reforem vojensky nevyužijí. Na důkaz toho navrhl rozsáhlé omezení atomových zbraní a jejich nosičů. Reagan a jeho poradci byli přesvědčeni, že uvolnění centrální sovětské moci, tak potřebné k posílení ekonomických aktivit, povede k rozpadu impéria. A tak se i stalo.

Diskuse