Tři zdroje francouzského antisemitismu

André Glucksmann | 20. 10. 2004

Poslat do Kindlu

Izraelský premiér Ariel Šaron nabídl 18. července 2004 všem „Židům ve Francii" přestěhování do Izraele a zdůraznil, že „tak musejí učinit neodkladně, neboť se ve Francii rozpoutala vlna antisemitismu". Šaron se mýlí; avšak v žádném případě ne proto, že ho zneklidňuje vzestup antisemitismu ve Francii, ale proto, že ho vysvětluje příliš jednostranně a připisuje mu ještě větší význam. Předestírá námitky proti jedné desetině obyvatel Francie, která pochází z oblasti Maghrebu. Tím zároveň nechtěně aplikuje schéma palestinských intifád na protižidovskou vlnu, která není o nic méně hrozivá, ale je mnohem evropštější a nepoměrně nakažlivější, než si on sám představuje.

1) Deset procent Francouzů, kteří mají muslimské rodiče nebo předky, není totéž co deset procent do boje se deroucích islamistů solidarizujících s „lidskými bombami" Hamásu. Radikální kazatelé a různí kraválisté, radující se z importu intifády a „bití Žida", tvoří v oněch slavných deseti procentech nepatrnou menšinu. Což uklidňuje. Tito lidé se nicméně spojují s jinými proudy antisemitismu, což je důvod k obavám a zneklidnění.

2) Ve francouzských univerzitních kampusech (a platí to i o dalších jejich evropských a amerických protějšcích) vesměs bují levicový antisemitismus. Pod prapory boje proti sionismu odhaluje sochu Palestince jako emblému, který má nahradit někdejšího proletáře. Tato figura se má stát mluvčím a zástupcem všech utiskovaných na této planetě, úderným štítem v boji s imperialismem, kapitalismem a globalizací. Současní profesionální buřiči a revolucionáři kladou rovnítko mezi Arafata a Che Guevaru. Analogickou dvojici pro ně tvoří na opačném pólu Šaron a Hitler. Z tohoto základu se pak vyvozuje přesvědčení, že stát, který se nechává ovládat nacistou, nemá právo na existenci. Tímto způsobem zpochybňují právo Izraele na existenci mnozí pedagogové, ekologové či alterglobalisté, jinými slovy paleomarxisté nebo jiní revolucionáři, kterým se v jejich revolucích cosi nepovedlo, zhatilo.

3) Klasický antisemitismus, hanebný a od dob Vichy, Pétaina a francouzské kolaborace v letech 1940-1945 zalezlý, nenápadně pozvedá hlavu zvláště v kruzích tzv. staré Francie a konzervativců. Není se co divit různým dosavadním „uklouznutím" diplomatů, když nóta francouzského ministerstva zahraničí, zaslaná do Jeruzaléma s požadavkem vysvětlení Šaronovy výzvy francouzským Židům k emigraci do Izraele, chápe židovský stát jako trn vražený do srdce „arabského světa".

Jen na okraj si připomeňme výrok francouzského velvyslance v Londýně o té „zasrané zemičce..." a jeho otázku: „To má snad kvůli tomuhle národu vypuknout třetí světová válka?" Francouzský velvyslanec a někdejší tiskový mluvčí Quai d'Orsay byl za tato svá slova tvrdě pranýřován britským tiskem, ale žádné omluvy se od něho nikdo nedočkal. Jeho slova o „zasrané zemičce" nikdo nepovažoval za „nepřípustná", jak tomu bylo v případě výroku Ariela Šarona. Diplomat završuje svou kariéru jako velvyslanec v Alžírsku, tedy na postě, který mu mnozí závidí, protože pro Francii jde o mimořádně důležité místo.

Když Silvio Berlusconi nečekaně přišel s návrhem rozšířit Evropu o Rusko, Turecko a Izrael, odpověděla francouzská strana otázkou: A proč Izrael? Mezi Izraelem a Evropou přece neexistuje žádná zeměpisná souvislost (svatá pravda), ani žádná historická či kulturní spojitost (podobný názor znamená vrchol vědomého analfabetismu). Je to stejné jako ve známém vtipu: „Víte, že budou věšet všechny Židy a holiče? Ano, ale proč holiče?" Zmizení Izraele z mapy světa by v Paříži žádný přehnaný smutek nevyvolalo. Nebylo by koneckonců tím nejhorším řešením, bereme-li v úvahu spojenectví Washingtonu s Jeruzalémem. Antisemitismus, tupení věrolomného Albionu a protiamerické nálady nemusely čekat na příchod Bushe, Blaira nebo Šarona.

Bohužel a naneštěstí se v současnosti svrchu zmíněné tři druhy ostrakizace Židů vzájemně prolínají a hrozí, že umožní vznik velmi nebezpečných třaskavých směsí.

Ad 1 + 2) Islamistům se dostává vřelého přijetí mezi dobrodušnými alterglobalisty. Vše probíhá tak, jako kdyby politicky korektní zpochybňovatelé nalézali novou „členskou základnu" právě mezi intifádisty, jež jsou náhražkou dělníků, které se jim nikdy nepodařilo a nepodaří přetáhnout na svou stranu. A funguje to i naopak: bandy z předměstí oceňují výhody ochranného deštníku, právního i mediálního, který nad nimi rozevírají naivní bývalí zastánci zájmů třetího světa.

Ad 1 + 2 + 3) Celá politická Francie od levicových extrémistů po krajní pravici - řadoví straničtí aktivisté, poslanci, odboráři, ministři i samotný šéf státu - vykřikuje hesla proti vojenské intervenci v Iráku. „Bush = Šaron = vrah." „Šaron = Bush = pohrdání mezinárodním právem." Pařížské salony jsou v tomhle zajedno. Vlna antisemitismu není jen běžným následkem intifády, ale od atentátů z 11. září 2001 a zahájení války v Iráku se s vlnou antiamerikanismu spojuje jako její dvojče. Francouzská diplomacie stojí v čele protiamerického tažení, protože francouzská politická elita považuje americké a izraelské vůdčí představitele za lidi, na které se nevztahuje zákonná ochrana. Není proto nic divného na tom, že se odchovanci mučedníků Hamásu cítí v dnešní Francii jako ryby ve vodě. S touto zemí je spojuje jednotný názor, pokud jde o dva úhlavní nepřátele. Jsou jimi Bush a Šaron. Přesto žádám, aby se nevyvolávala zbytečná panika. Pro Francouze židovského původu nenadešel čas sbalit si zavazadla „co nejdříve" a okamžitě se přesunout do Izraele. Francie neprožívá v současnosti žádnou Křišťálovou noc, ale musí čelit silnému náporu hanebné a domýšlivé hlouposti. To se často stává i v těch nejklidnějších demokraciích. Podobná vlna už olizuje i jiné břehy. Proto žádám, aby každý francouzský občan, který se řídí zdravým rozumem, ať už je Žid nebo není, si dával na tuto nemoc pozor, protože je mentálně nakažlivá a přenosná.

Podle textu uveřejněného na francouzské verzi webové stránky www.desinfos.com připravil Josef František Mlejnek.

Revue Politika 8/2004

Poslat do Kindlu

Rubrika: Poznámky k událostem |