Kam kráčí velká EU?

Aleš Dvořák | 20. 10. 2004

Poslat do Kindlu

---

V úvodní části volebního programu, s nímž ODS v roce 1992 vyhrála volby, bylo tehdy mimo jiné deklarováno úsilí „o záchranu a obnovu základních hodnot evropské křesťanské civilizace", což bylo voliči správně pochopeno jako jasná přihláška k Západu. Nevzpomínám si, že by se někdo nad touto formulací pozastavoval, nebo že by jí snad nerozuměl. Dnes jsme o dvanáct let starší, rozšíření Evropské unie na východ máme za sebou a můžeme jen žasnout, jak se tentýž Západ zdráhá přiznat ke svým hodnotovým souřadnicím, ke křesťanské civilizaci v preambuli Ústavní smlouvy EU. Pro politické veličiny starých členů EU to ovšem nepředstavuje žádnou překážku, aby současně nečinily z pojmu „společenství hodnot" bezmála hyperinflační slovní výplň svých rétorických cvičení. Přitom po přirozených otázkách, jaké hodnoty tím míní, zda nějaké nové a neznámé, nebo ty staré známé, jejichž zdroj však má být utajen a vymazán, jako by se slehla zem.

Letošní rozšíření EU přineslo jednu nespornou jistotu: Unie nezůstane ani v nejmenším takovou, na jakou si dosavadní „patnáctka" zvykla, před sebou má dlouhou cestu změn a přehodnocování, jejíž směr není předem dán a může být velmi různý. Staří členové nebudou moci dlouho uhýbat před ekonomickými výzvami členů nových, neboť zlostnými invektivami na adresu „daňového dumpingu" nutnost reforem nezaplaší. Tvrdé jádro EU se bude muset bolestně vyrovnávat s některými silnými a pro ně nepochopitelnými postoji nových zemí, jako třeba s velmi kladným poměrem Polska k USA nebo velmi záporným vztahem pobaltských republik k Rusku. Celá „pětadvacítka", tento téměř půlmiliardový kolos, se bude muset shodnout, čím vlastně chce být a kde jsou její přirozené hranice, jinými slovy kde se má její rozšiřování zastavit.

Řešení obou posledně uvedených problémů spolu velmi úzce souvisí. Pokud by se Unie rozhodla být pouze „klubem bohatých", postaveným na těsné hospodářské spolupráci vyspělých evropských a přilehlých států, pak by ke členství mělo postačovat dosažení nějaké minimální úrovně ekonomické výkonnosti, jistého standardu politické stability a určitých bezpečnostních záruk. Za tohoto předpokladu by s výhledovým přijetím Turecka jako člena NATO nemusela mít EU žádný vážnější problém. Má-li ovšem pokračovat současné směřování k nadstátnímu politickému útvaru, který přijímá společná politická rozhodnutí a má svůj mechanismus přerozdělování veřejných prostředků, pak je zdůvodnitelné jedině reálnou existencí „společenství hodnot", které je ostře a jednoznačně definované. Myslím, že nemá smysl opentlovat či rozřeďovat pojem „evropská křesťanská civilizace" výslovnými poukazy na její starší dílčí zdroje, na starozákonní židovství, řeckou filosofii či římské právo, neboť všechny tyto tradice do sebe křesťanský universalismus vstřebal, zajistil jim přežití a pokračování v novém kabátě. Rovněž tak považuji za zbytečné vypichovat odkaz osvícenského sekularismu, poněvadž není ničím jiným než produktem jisté fáze křesťanského myšlení. Dokáže-li si sjednocená Evropa přiznat svůj hodnotový fundament, bude jí hned mnohem jasnější, že by neměla překročit Bospor a rozletět se do nedozírných dálav Malé Asie, jelikož Turecko zkrátka patří do jiné rodiny a tvoří pevnou součást islámské civilizace. Ačkoli je celkem dobře známo, že Kemal Atatürk před osmdesáti lety založil přísně sekulární národní stát a vnutil Turkům i gregoriánský kalendář a latinku, jednalo se stále jen o europeizaci formy, nikoli obsahu. Méně se už ví, že samotná turecká společnost byla právě za jeho vlády plně islamizována. Křesťanské menšiny Řeků a Arménů zde téměř vymizely, neboť byly větším dílem vysídleny a ve zbytku podrobeny drtivému asimilačnímu tlaku.

Otázku zvažovaného členství Turecka v EU není také možné promýšlet izolovaně bez posouzení všech návazností a precedentů. Jeho případné přijetí by především posunulo hranici Unie na Kavkaz a stalo by se tak neúnosné trvale odmítat vstup kavkazských republik, zejména prozápadní Gruzie a Arménie, a to i přes gordický uzel jejich národnostních problémů. Krom toho, pokud by Unie už jednou překročila bosporskou úžinu, proč by také neměla překročit gibraltarský průliv a přijmout nejbohatší stát severní Afriky - Maroko? Dá se mu sice leccos z jeho chování předhodit jako nepřijatelné (okupuje například někdejší španělskou Západní Saharu a válčí s tamějšími povstalci), ovšem Turci zase okupují severní Kypr a na východě válčí s Kurdy. Přesto se jim dostává důvěry, že tyto problémy nějak sprovodí ze světa, nebo je alespoň utlumí. Konečně není žádným tajemstvím, že už v roce 1995 požádal marocký král Hasan II. tehdy nového francouzského prezidenta Chiraca o podporu jeho země v přibližování k EU s dlouhodobým záměrem dosáhnout řádného členství.

Jakkoli mohou znít takové úvahy nadneseně, bylo by nezodpovědné se jimi nezabývat. Z projevů unijních politiků totiž často může vznikat absurdní dojem, že problém vstupu Turecka je naléhavější než třeba kandidatura Chorvatska, jemuž se přehnaně vyčítá jeho obranná válka z let 1991/92 a následný Tudjmanův polovojenský režim, a že „pětadvacítkou" sdílené hodnoty jsou zvláštním souborem proměnných, za něž se dosazují výsledky nějaké „politicky korektní" loterie.

Revue Politika 8/2004

Poslat do Kindlu

---

Diskuse