Čína a demokracie

V prvním letošním čísle časopisu Dissent vyšla esej wisconsinského profesora politologie Edwarda Friedmana o vyhlídkách na demokratizaci Číny. Autor po zvážení všech relevantních faktorů dochází k závěru, že k demokratizaci země v blízké budoucnosti nedojde.

Čína není, přes rozšířené představy, tržně-leninistickým systémem, který charakterizuje rozpor mezi ekonomickými imperativy akumulace bohatství a politickými imperativy protitržních institucí usilujících o kontrolu a řízení. Čína se dostala do pozice úspěšné supervelmoci, jež je připravena, aby utvářela svět do podoby, která je v souladu s prioritami vládnoucích kruhů.

Demokracie pro to, aby mohly s Čínou jednat, cítí, že je třeba, aby se samy staly méně demokratickými. Demokratizační vlna proto ochabuje. Indie omezuje demonstranty, Japonsko se bojí hovořit s dalajlámou. Evropská unie se stahuje z demokratického Taiwanu a zvažuje možnost Číňanům prodávat zbraně. Čínským bezpečnostním složkám je dovoleno, aby hlídaly olympijskou pochodeň i mimo vlastní území. Čínští lídři jsou při svých návštěvách Západu střeženi, aby náhodou neviděli nebo neslyšeli lidi protestující proti porušování lidských práv jejich režimem.

V japonském grafickém románu (manga) Čína má o kost méně se tvrdí, že za čínským úspěchem stojí to, že je zde v klesající míře doceňována a bráněna svoboda. Rozdíl mezi autoritářstvím a demokracií se stírá; Číňané si dokonce myslí, že jejich autoritářství je ve skutečnosti stejně demokratické jako liberální konstitucionalismus. V takovém (Čínou definovaném) kontextu hrozí, že globální boj za demokratizaci ztratit hybnou sílu a inspiraci.

Čínská lidová republika není křehkým státem. Je příkladem úspěšného autoritářství. Autoritářská Čína vítězí. Africké země se přiklánějí k Číně. Západní společnosti soupeří o to, aby mohly v Číně obchodovat podle čínských pravidel. Lidská touha po životě, který není plný podlézání a služeb neodpovědným vládnoucím kruhům, však nevyhnutelně podněcuje touhu po politické svobodě.

To, jak vypadají potenciální demokratizační síly, se odvíjí od zvláštností doby a regionu, v němž působí. Obecný model pro analýzu této problematiky můžeme nalézt v klasické studii Sociální původ diktatury a demokracie (ačkoli je tato kniha o době, v níž došlo k pádu agrárních impérií a rozvoji industrializace). Potenciál na demokratizaci Číny se podle sociohistorické logiky tohoto druhu odvíjí od dynamiky regionu (Asie) a nových skupin a zájmů, které zde vznikají. Daný socioekonomický kontext lze definovat následovně: rapidní industrializace a urbanizace kombinovaná s postfordistickou globalizací a stoupajícím významem služeb, turismu (do Macaa již jezdí více hráčů než do Las Vegas), pokročilých informačních technologií a biotechnologií.

Pokud chceme odhadovat, s jakou pravděpodobností se Čína demokratizuje, měli by se nejdříve zaměřit na regionální faktory, poté na skupiny a zájmy utvářené rapidní industrializací a blížící se postindustriální budoucnosti a pak obojí vztáhnout k povaze čínského státu.

Regionální faktory

Začněme Asií, která není, jak se mnozí domnívají, kolektivistickým světem, jejž charakterizuje společná kultura reflektující autoritářské „asijské hodnoty“. V Asii se nacházejí tři z šesti nejlidnatějších demokracií na světě: Indie, Indonésie a Japonsko. Jde o společnosti hinduistické, muslimské a/nebo buddhistické. Nepřekonatelnou překážkou demokratizace není ani konfucianismus. Jižní Korea, která je „nejkonfuciánštější“ zemí na světě, se demokratizovala. Konfucianismus je rozšířený také v Japonsku a na Taiwanu. Konfuciánský Hongkong by se býval demokratizoval nebýt jeho navrácení autoritářské Číně.

Sečteno a podtrženo, čínská kultura nepředstavuje pro vítězství demokracie v Číně bariéru, ačkoli se Komunistická strana Číny (KSČ) všechny usilovně snaží přesvědčit o opaku.

Již od počátku reformního hnutí za konstituční monarchii, ustaveného v roce 1898, lidé v Číně za demokracii bojovali a mnohé jí obětovali. Čínská republikánská revoluce proti impériu z roku 1911, která svrhla mandžuskou monarchii vládnoucího klanu Aisin Gioro, vedla k celonárodním parlamentním volbám v roce 1912. Hnutí čtvrtého května z roku 1919 znovu legitimizovalo demokracii jako lepší alternativu, než jakou byl chaotický warlordismus, který Čínu zachvátil po zavraždění nastupujícího premiéra.

Ačkoli čínská vojenská mobilizace proti imperiální armádě japonského císaře Hirohita vedla k odchýlení z demokratického kurzu, bezprostředně po válce se čínští politici pokoušeli o jeho návrat. Revoluční armády Mao Ce-Tunga poukazovaly na vesnické volby jako na důkaz toho, že KSČ zavede v Číně „novou demokracii“. Čankajškovi nacionalisté sepsali novou ústavu a ustavili nový parlament.

Když Maova KSČ poté, co se dostala k moci, zavedla namísto slibované demokracie stalinistické politické instituce, protestovaly proti této zradě stovky tisíc Číňanů. (Více než milion demokratických opozičníků byl v následujícím roce poslán do pracovních táborů, kde mnoho z nich zemřelo.)

Po Maově smrti se v letech 1978-1979 prudce rozrostlo hnutí Demokratické stěny. Jeho lídr Wei Jinšeng trval na tom, že je třeba, aby byla k programu „čtyř modernizací“ generálního tajemníka Teng Siao-pchinga připojena modernizace pátá – demokracie. Následně nechal Teng Weia uvěznit.

I přesto došlo v roce 1989 k probuzení celonárodního hnutí za demokracii, které bylo větší než mnohá hnutí za demokracii ve stalinistických zemích východní Evropy. Na většinu Číňanů nicméně nakonec zapůsobilo to, že nejbližším „demokratickým magnetem“ bylo Japonsko, jejich někdejší okupant. Teng přežil první revoluční generaci, měl dostatečnou podporu v KSČ a armádu – tudíž mohl bez větších problémů celé demokratické hnutí potlačit (včetně demonstrací na náměstí Nebeského klidu 4. června 1989).

Přes neutuchající represe, které následovaly, a nekončící protidemokratickou propagandu byla v roce 1998 zformována Čínská demokratická strana. Její lídři byli uvězněni. Hnutí na ochranu lidských práv, které přitáhlo odvážné a zásadové právníky, novináře a aktivisty, se ale i přesto rozrostlo.

Celkově vzato lze říci, že Číňané již více než sto let bojují za ústavní svobody, aby došlo k ukončení ponížení, degradací a nelidskostí páchaných sobeckou a arbitrární mocí. Číňané mají relativně dost kapacity na to zavést demokracii.

Proč se tedy asijské demokracie nespojí, aby se autoritářská Čína ocitla v izolaci? A proč se Čína nedemokratizuje, aby zvýšila svou legitimní „měkkou moc“ v asijském regionu? Odpověď spočívá především v tom, že Asie se nikdy jako celek demokraticky prezentovat nebude. Podobně jako v případě politiky Jihoafrické republiky vůči vládě Roberta Mugabeho v Zimbabwe jsou to antiimperialistické tendence , co Indii brání v tom, aby se angažovala v problematice lidských práv proti vládě, jež je viděna jako ta, která vždy bojovala proti asijskému kolonialismu. KSČ se navíc neúnavně snaží diskreditovat demokratické Japonsko (s odkazem na jeho militarismus za druhé světové války) a těží z toho, že jedinému zbývajícímu (relevantnímu) aktérovi – Austrálii – plynou z čínského růstu jen ekonomické výhody.

Největší nadějí pro politiku usilující o dodržování lidských práv v Číně by mohla být Indonésie. Peking však, aby zabránil šíření demokracie v jihovýchodní Asii, podporuje vojenskou diktaturu v Barmě a autoritářský režim v Kambodži. Čínská armáda dokonce vybudovala speciální síly pro protidemokratizační regionální intervence. S tím, že se bude Čína militantně a militaristicky stavět proti šíření demokracie ve svém geopolitickém sousedství, bychom zkrátka měli počítat.

Demokracie má tendenci „propukat“ regionálně – viz roky 1974-1975 v jižní Evropě a následně v Latinské Americe či konec osmdesátých let ve východní Asii (Filipíny, Jižní Korea a Taiwan) a ve střední a východní Evropě. KSČ ale usiluje o vytvoření asijského regionu, v němž zůstávají vládnoucí kruhy neohroženy, v němž jsou regionální instituce vůči demokratizaci imunní. Ve světle čínských úspěchů v tomto směru se zdá být těžko představitelné, že v dohledné budoucnosti bude Asii charakterizovat demokratický ethos, v jehož světle bude autoritářská Čína působit „divně“, jako země, která je „mimo“.

Výjimkou je demokratický Taiwan. Od počátku devadesátých let se jej Čína pokouší vykreslit jako potížistický stát s chaotickou společností. Klíčovým zájmem čínských ekonomických modernizátorů ale je co nejrychleji přesunout své aktivity do oblasti pokročilých a informačních technologií (IT), což vyžaduje zlepšení ekonomických vztahů s Taiwanem, jenž je v dané oblasti světovým lídrem. Dobré vztahy mezi Pekingem a Taipei by umožnily intenzivnější výměny studentů, turistů, rodin a podnikatelů přes Taiwanský průliv. Demokratický Taiwan by mohl časem pro čínské oběti represivního, chamtivého a zkorumpovaného politického režimu představovat vzor. Pokud by došlo také k demokratizaci Singapuru, mohla by demokracie začít politicky uvědomělým Číňanům připadat jako přirozená alternativa pro celou Asii.

Jedním z klíčů je Indonésie. V Jakartě jsou politické síly, které se staví proti pokusům Pekingu o zvrácení šíření demokracie v jihovýchodní Asii. Kdyby se Indonésii podařilo uspět a zároveň došlo k demokratizaci ve velkých zemích jižní Asie – Pákistánu a Bangladéši –, je možné si představit, že se budou chtít politicky uvědomělí Číňané svézt na regionální vlně demokratizace, obzvláště v případě, že by Taiwan a Singapur představovaly samostatné demokratické alternativy. Ačkoli se to ve světle regionálních faktorů jeví jako nepravděpodobné, ve hře je dost divokých karet na to, aby se demokratizace Číny v dlouhodobějším horizontu ukázala jako možná.

Nové sociální skupiny

Poté, co jsme rozebrali regionální síly, je třeba, abychom se zaměřili na politické možnosti související s tím, jak ekonomické síly v Číně utvářejí nové sociální skupiny, jež interagují se zájmy státních institucí. Nejprve je třeba si uvědomit, že hospodářský růst vedl k takové polarizaci v rozdělení bohatství, že Čína možná brzy předstihne Brazílii coby nejnerovnější zemi na světě. Všichni odborníci na demokratickou tranzici se přitom shodují v tom, že velká ekonomická nerovnost vede k tomu, že se vládnoucí kruhy staví proti demokratizaci, o níž se domnívají, že by mohla ohrozit jejich pochybně nabyté zisky. Tato „hypotéza o konsenzu“, podle níž k demokratickým tranzicím dochází s větší pravděpodobností tam, kde panuje limitovaná ekonomická polarizace, byla formalizována do modelu racionální volby v práci Ekonomické zdroje diktatury a demokracie Darona Acemoglua a Jamese A. Robinsona.

Na druhou stranu platí, že Čína kombinuje rapidní industrializaci s úsilím o růst postmoderního druhu, který je založen na službách a vyspělých technologiích. Při takto definovaném růstu jsou ale pracovníci v průmyslu považováni spíše za brzdu. A není nemožné si představit, že se ti, kteří jsou odsouváni na vedlejší kolej – například šedesát milionů propuštěných dělníků státních továren – postaví proti režimu. Pokud globální finanční krize povede k tomu, že Čína ztratí své exportní trhy, mohla by režim ohrozit nestabilita. Jak naznačuje Haleb ve své Černé labuti, pokud chceme zcela posoudit vyhlídky na demokratizaci v určité zemi, je třeba vzít v potaz všechny faktory, které mohou náhle zvrátit budoucí vývoj. Pokud začnou Číňané ztrácet práci kvůli ekonomickému viru, který se šíří z New Yorku a Londýna, může se stát, že ekonomičtí reformátoři komunistického režimu budou vykresleni jako ti, kdo zaprodali Čínu západnímu imperialismu.

Neofašistická vládnoucí koalice, která by mohla v takovém případě vzniknout, by se proto, aby oslovila nativisty, mohla uchýlit k vojenským dobrodružstvím nebo uzavření Číny. Což by Čínu připravilo o zdroje jejího vysokého růstu. Mohlo by se stát, že neofašističtí zastánci tvrdé linie implementují politiky, které povedou k rozhořčení mnoha lidí v Číně a Asii, a dají vzniknout protisíle, pro niž by se mohla stát demokracie přitažlivou. Takové představy jsou však založené na spekulacích o dlouhodobém vývoji, zřetězení příčin a důsledků ve vzdálené budoucnosti.

Jasné je jedno: velmi záleží na tom, jak bude postmaoistický autoritářský systém přistupovat k sociálním tenzím. Pesimističtí čínští analytici mají strach z toho, že by lokální zájmy mohly zabránit uplatnění adaptací, které jsou předpokladem pro udržení rapidního růstu, jenž je klíčový pro legitimitu a stabilitu režimu. Stále méně charizmatičtí a slabí čínští prezidenti nebudou mít podle nich dostatečnou moc na to, aby se vypořádali se zájmy, které budou působit do značné míry podobně, jako působily pozemkové elity ancien régime, a zablokují tak změny nutné pro ekonomický růst. Výsledná stagnace vyvolá krizi režimu jako v šedesátých a sedmdesátých letech v Latinské Americe, kde došlo k vlně vojenských pučů, ale také k otevření prostoru pro demokratizaci v Mexiku v osmdesátých letech – což bylo mimo jiné i důsledkem toho, že Mexiko jedinečným způsobem sousedí se Spojenými státy a chtělo těžit z lepšího přístupu na americký trh. Čína žádného podobně velkého a atraktivního demokratického souseda nemá. V době dopravních a komunikačních revolucí ale není nereálné, že globalizace zredukuje vzdálenosti natolik, že nám dvě strany Pacifiku budou připadat stejně vzdálené jako dříve dva břehy kanálu La Manche.

Interní čínské předpovědi budoucí krize související s možnou „latinoamerikanizací“ bychom neměli brát na lehkou váhu. Východoasijský ekonomický růst je sice růstem jiného druhu, než byl ten latinskoamerický. (Hraje zde rozhodující roli region. Je také pravděpodobné, že budoucí vývoj v Číně bude díky charakteru tamějšího soukromého zemědělství a fyzické mobilitě obyvatelstva sledovat Kuznětzovu křivku, podle níž se ekonomická nerovnost po prvotním zvýšení – spolu s rozvojem země – snižuje. Procesy polarizace tedy budou zvráceny.) Čínské obavy z „latinoamerikanizace“ jsou ale zároveň indikátorem toho, že čínský komunistický režim zůstává ve vztahu k hrozbám preemptivní, flexibilní a responzivní. Potenciální hrozby se mu proto podaří zničit již v zárodku. Je to odolný, nikoli křehký režim.

Kontinuální vývoj

Analýzy interakce sil regionu, skupin a zájmů vznikajících v současném domácím i globálním ekonomickém kontextu a charakteru státních institucí a politik dle mého názoru naznačují, že vznik demokracie v Číně není nemožný, s mnohem větší pravděpodobností však dojde ke kontinuálnímu vývoji: k postupnému směřování k populistickému prezidentskému režimu vlády dominantní strany, který si o sobě bude myslet, že se začíná podobat autoritářskému Singapuru, nebo k tranzici šovinističtějším a militarističtějším směrem. Čína se v nejbližší budoucnosti pravděpodobně demokratizovat nebude, ačkoli to není nepředstavitelné.

To, že by Čínu mohlo „vést“ vyspělejší Japonsko a ukazovat jí směr, environmentalismem počínaje a zajištěním vysoké životní úrovně pro všechny konče, nepřipadá v úvahu. Pro konfuciánskou Čínu je Čína jádrem, vrcholem a lídrem asijského společenství. Záměrem KSČ je ustavit Čínu jako nejdůležitější stát na Zemi.

Podobně bude Čína považovat za nebezpečnou americkou aroganci, pokud bude americká vláda předpokládat, že neuvěřitelně úspěšná Čína, která se považuje za morální centrum světa, jež vede lidstvo směrem k lepší budoucnosti, potřebuje od USA „bratrskou pomoc“. Demokraciím se možná podaří prosadit konec systematického porušování lidských práv, v čínských vládních kruzích ale Američanům naslouchat nebudou – pokud neopustí demokratizační agendu, podle níž je nutným předpokladem změny zrušení vedoucí úlohy KSČ. Appeasement je cenou za dlouhodobě dobré vztahy. Alternativy se zdají být příliš drahé.

S pekingskou vládou není možné s důvěrou dlouhodobě spolupracovat jinak než na základě akceptování legitimity režimu. Čínské vládní kruhy považují zahraniční podporu šíření demokracie za hrozbu pro budoucnost Číny i světa. KSČ si představuje, že chaotický a k válkám náchylný svět nepokojů, které jsou spojeny s Amerikou a její kampaní za šíření demokracie, nahradí blahobytný čínský světový řád autoritářského růstu a stability.

Propagátor demokracie Larry Diamond došel ve své nedávné knize Duch demokracie k závěru, že demokracie má všude na světě potíže kvůli vzestupu Číny, autoritářské supervelmoci, která má ekonomickou moc na to, aby napomohla z nesnází všem autoritářským režimům na světě. „Singapur (...) byl předzvěstí odolné podoby kapitalistického autoritářství, které panuje v Číně či Vietnamu (...) a které přináší raketový růst, politickou stabilitu, nízkou úroveň korupce, dostupné bydlení a zabezpečený důchodový systém.“

Spolu se stále bohatšími a mocnějšími asijskými ropnými velmocemi bude alespoň v dohledné budoucnosti určovat osud demokracie Čína, jež je spolu se svými autoritářskými přáteli na dobré cestě k tomu, aby její globální síly porazila.

Text Edwarda Friedmana z časopisu Dissent, zima 2009, přeložil Jan Klusáček. Redakčně upraveno.

Diskuse