Antisocialistický manifest

Pokaždé, když veřejně naplno prohlásím, že socialismus pokládám za perverzní ideologii, dopadne to poněkud špatně. Dost bláznivé je, že se nerozčílí jen socialisté, dokonce také liberálové a křesťanští demokraté dávají společně najevo, že jsou šokováni. Tak hluboko vězí v každém z nás představa, že socialismus je totéž co spravedlnost, dobročinnost, lidumilnost a blahobyt. Tak hluboko je „zakováno" v našem podvědomí, že pokud člověk dělá potíže vynucené solidaritě a vynucenému rovnostářství, jednostranně uvaleným zástupem samozvaných filantropů, kteří nechodí kolem s kasičkou, nýbrž se zabavovacím rozkazem, a kteří si v této směně také svévolně přivlastňují tučný roční výnos ze zisku, je sobeckým monstrem.

A tak je pokaždé slepě přiřazen do tábora konzervativců, kapitalistických vykořisťovatelů, uctívačů minulosti, kolonialismu, zkrátka lidí, kteří touží mít zpět feudalismus, aby svět byl jako z časů před ruskou revolucí. Z pohledu socialistů se očividně považuje za samozřejmost, že pokud odmítnete jednu podobu teroru, pak zastáváte jeho jinou formu. Svět bez teroru a donucení, to si neumí ani představit, a ani po tom netouží.

Pravdou však je, že socialismus se mi hnusí přesně z těch samých důvodů, proč se mi hnusí feudalismus. Oba systémy totiž legalizují situaci, kdy je jedna skupina obyvatel ždímána ve jménu jiné skupiny. Jsou to výhonky téhož kmene, jež se zrcadlí v sobě navzájem: ve feudalismu parazituje malá skupinka ničemu neprospívajících bohatých na kolosálních zástupech produktivních chudých, v socialismu parazituje kolosální zástup ničemu neprospívajících chudých na malé skupince produktivních bohatých. Ale donucení, to mají oba systémy společné. A oba jsou také nevyhnutelně odsouzeny k záhubě.

Protože donucením a terorem ještě nikdy nebyl zvýšen životní standard. Nikdy blahobyt tak nevzrostl jako právě v těch vzácných případech, kdy svoboda jednotlivce byla největší a donucení shora nejmenší. To se můžete dočíst v každé knize o historii: legendární rozkvět měst jako Florencie, Bruggy a Gent v 17. století se udál díky vzestupu kupeckého stavu, který se vymanil z feudálního systému, jenž překážel volnému pohybu zboží a služeb. Mezi svobodnými měšťany. (V tomto stadiu vždy nějaký sociální demokrat triumfálně namítá, že svoboda podnikání v oboru vůbec nebyla tak velká, protože cechy tehdy blokovaly svobodný přístup ke všem řemeslům. „V tom máte úplnou pravdu," říkám na to. „Sama hanzovní města byla stále ještě cechy zdržována od volného pohybu zboží a služeb, nebyla však ani z poloviny tak rigidní jako poměry ve feudálním systému. Palečnice ještě nezmizely: byly jen trochu povoleny. A bingo! Už jenom tento vývoj měl za následek nevídanou prosperitu. Je jasné, jak spektakulárně by prosperita rostla bez cechů! Nebo byste snad chtěli tvrdit, že za ekonomický rozkvět tehdy mohli poděkovat zrovna poručníkování cechů?") Bohužel tyto oázy v poušti světových dějin aby člověk pohledal; většina obyvatelstva na světě takové období nepoznala. V naprosté většině případů byl zmírající feudalismus ještě předtím, než ho jeho vlastní vykořisťovatelská morálka dovedla k zániku, jednou ranou nahrazen novým mechanismem teroru, a to marxismem. A znovu tedy začalo systematické plundrování produktivních, tentokrát sice ve jménu nižší třídy namísto vyšší, ale se stejnými katastrofálními následky. Protože každá společnost, kde pan A je soběstačný díky kapse pana B, je odsouzena k zbídačení. Vždyť máme co do činění se skupinou, která ničím nepřispívá k produkci zboží a služeb a jenom konzumuje. To, a mohu vás o tom ujistit s rukou na srdci, není prospěšné pro hrubý domácí produkt.

Socialismus (ať se tomu říká komunismus či ať se schovává pod klamným termínem sociální demokracie, v podstatě je to to samé, abychom byli upřímní) není nic jiného než feudalismus, jenže postavený na hlavu: ve feudalismu to byli kněží, kteří lidu sladkými řečmi vemlouvali skutečnost, že je panovník ve jménu božím potlačuje a vysává (na oplátku jim za to byl přistrčen pořádný podíl z kořisti), v socialismu jsou to naopak vysokoškolsky vzdělaní lidé (univerzitní profesoři Velkoměstských Otázek, lze říci), kteří dělají to samé se svým neprůhledným akademickým abrakadabra, jenom tentokrát ne ve jménu Boha, ale ve jménu Slabších Ze Společnosti. Ale zda je to menšina, která drancuje většinu, či naopak, to pro hrubý domácí produkt nic neznamená. Vskutku nemusíte být matematici, abyste to posoudili.

Feudálové to mohli podle mě vydržet tak dlouho, protože spodní vrstva, kterou vykořisťovali, byla přinucena nepřestávat v potu tváře pracovat, aby sama nezhynula hladem. Dokud spodní vrstva dýchala a rodila děti, měli aristokraté zajištěn nevyčerpatelný zdroj příjmů z cizí práce. Tedy samozřejmě dokud jejich hlavy neskončily pod gilotinou.

Socialismus oproti tomu neměl moc nad takovým nevyčerpatelným zdrojem, v jeho případě vykořisťovala rostoucí vrstva „slabších" viditelně se zmenšující kontingent „silnějších". Tento systém nepotřeboval gilotinu, aby se zhroutil: funguje totiž jako virus, který zahubí svého hostitele. Zároveň s tím, jak slabší, kteří jsou ve svých ambicích podporováni držiteli moci, stále nafukují své požadavky, zůstává stále méně silnějších, které by plundrovali. Každý silnější, který poklesne pod svým břemenem, se přece připojí k rostoucí vrstvě slabších a dá se rovněž do plundrování. Nadto ve společnosti, kde si člověk nesmí ponechat ovoce své vlastní práce - nebo každopádně jen minimum - klesá samozřejmě chuť k práci. Naproti tomu chuť jít si k přepážce vyzvednout almužnu prudce roste, obzvlášť pokud z ní, tak jako u nás, můžete žít na stejné úrovni jako váš soused se čtyřicetihodinovým pracovním týdnem.

Taková spirála institucionalizovaného kanibalismu může skončit jedině v černé díře, v níž kanibalové z nedostatku dobře živených misionářů nakonec začnou polykat jeden druhého. K tomu máme v této zemi už blízko: každý pracovník s průměrným příjmem se svým čtyřicetihodinovým pracovním týdnem musí platit, aby svému ulejvajícímu se sousedovi průměrný příjem zajistil také. Vedle toho musí platit také na lístky do opery pro „horních deset tisíc". Navzdory všemu tomu socialistickému kecání o „spravedlivějším rozdělování příjmů" subvencují chudí stále ještě ty bohaté, zrovna tak jako ve feudalismu. Jenom nyní mají na krku dva mlýnské kameny, protože nemusí nést výdaje pouze za koníčky bohatých, ale také na životní podporu svých spolu-chudých, kteří mají právo na podporu v nezaměstnanosti. Toto rozdělení na bohaté a chudé, se kterým měli socialisté takové potíže, je nahrazeno novým, které je ještě ničivější: rozdělením na dříče a ulejváky, na daňové poplatníky a konzumenty daní. Skupina konzumentů daní pochopitelně neustále narůstá, protože k ní kromě nezaměstnaných patří také statisíce neproduktivních úředníků. A nejen že se úředníci množí jako králíci; napínají také co nejvíce síly, aby zvětšili skupinu nezaměstnaných. Protože od nezaměstnaných si přece vypůjčují své právo na existenci. I dítě pochopí, že to musí skončit katastrofou; už nyní je v Nizozemí polovina práceschopných obyvatel ve svých příjmech závislá na státu, a tento stav se jenom zhoršuje. A přeci každý, místo aby měl rozum, zůstává u předstírání, že tento lidožroutský systém na splátky povede k prosperitě a štěstí pro nás všechny. Socialismus je perverzní ideologie, protože je založená na sebeobětování jednotlivce. Jedná se o to, že silnější mají morální povinnost podporovat slabší. Musí přinášet oběti svým bližním a dát jim k dispozici své životy. To přirozeně nelze realizovat bez donucení, protože dobrovolníci zrovna nestojí ve frontě. Je málo lidí, kteří sami od sebe řeknou: „Víš co, mám se tak dobře, dám tomu svému chudému sousedovi jako dárek nový fiat. Klidně ho mohu postrádat, a on ho tolik potřebuje." Takový druh lidí aby člověk pohledal, buďme upřímní. Rodiče se ani necítí být povoláni podporovat své vlastní děti, jsou-li jednou dospělé, a nikdo to od nich ani neočekává. Takže abyste lidi dostali tak daleko, že budou celoživotně podporovat jednoho až tři dospělé, které ani neznají, budete je k tomu muset přinutit. Předpokládám, že na tom se asi shodneme.

Hodláte-li praktikovat ono přinucení, pak jsou následky předvídatelné s matematickou přesností: musíte totiž žádat stále větší oběti. Začíná to zabavováním peněz a jejich rozdělováním mezi chudé. To si žádá enormní byrokracii, která stojí spoustu peněz a je naprosto neproduktivní. Namísto odevzdávání příspěvků ekonomice, poháněné obchodem nebo produkcí zboží a služeb, si statisíce byrokratů vydělávají na živobytí tím, že zabavují peníze lidí, kteří je vlastní, a distribuují je mezi lidi, kteří mají tu čest je potřebovat. Odvozují své právo na existenci od faktu, že nutí ostatní, aby praktikovali filantropii. To nevyhnutelně vede ke zhoršení ekonomiky.

Načež takové zhoršení bude použito jako ospravedlnění ještě většího nárokování a vyžadování ještě větších obětí: „Mysleli jsme, že nám to stačí k vyřešení bídy v této zemi," vysvětlují pak byrokraté, „ale zdá se, že tomu tak není. Školství, veřejná doprava, zdravotnictví, policie, všichni zápasí s nedostatkem a lidé pobírající sociální podporu žijí stále na hranici chudoby. A to nemluvíme o statisících chudých, které jsme nedávno importovali z ciziny! Jen se podívejte, jak špatně jsou na tom oni! Těch vašich 60 procent příjmů, které z vás ročně vymačkáme, nestačí! Nejste snad ochotný je dávat? Pak jste bezohledný sobec. Méněcenný člověk. Styďte se!"

Toto morální vydírání je velkou silou socialismu. Téměř nikdo se neodváží vstát a říci: kde vlastně berete právo nuceně mi předepisovat, jak daleko musí jít moje sebeobětování? A ještě se za to domáhat honoráře? Kdo vám dal to právo? Jste snad Bůh? Celá tato slabomyslná doktrína je v rozporu se základními přírodními zákony, totiž s lidským pudem sebezáchovy. K tomu, aby socialismus uskutečnil své cíle, nepotřebuje lidi, ale lumíky, kteří jsou ochotni se slepě vrhnout ze skály. Je to sebevražedná ideologie. Nemusíte ani vidět, že v praxi selhává, abyste věděli jistě, že skončí naprostým sebezničením. Nebo totální diktaturou. Nebo obojím.

Přesně to se také stalo ve všech zemích, kde reálně existoval socialismus. Jediné tři země, které si dokázaly udržet své místo na slunci, jsou Čína, Kuba a Severní Korea; a tam také vládne absolutní diktatura, která překonává krutost feudalismu. Sociální demokracie je contradictio in terminis: vždyť socialismus a demokracie jsou naprosto neslučitelné veličiny. Máme-li ještě aspoň špetku rozumu v hlavě, od těchto totalitních, bludných myšlenek odstoupíme, dokud to ještě jde. Za chvíli už může být příliš pozdě.

Manifest vyšel v nizozemských novinách Trow zaterdag 24. 1. 2004, mírně kráceno.

Diskuse