E(N)U: Evropská (ne)unie

16. 3. 2009

Poslat do Kindlu

---

„Rostoucí ekonomická krize ohrožuje ideu jednotné Evropy“, „Ekonomické kroky členských států se rozcházejí", „Hádky v evropské rodině“. Kdo si přečte tyto nadpisy, může dojít k závěru, že Evropská unie má problém. A měl by pravdu.

Člověk by si také mohl začít myslet, že největším problémem Evropy je ekonomická krize ve východní části kontinentu. V tom by se ale mýlil.

Hospodářská krize v Evropě nezačala na východě, ale na Islandu – a ten je docela na západě. Stejně jako nejhlubší recese není na tradičně slabším jihu, ale na donedávna dynamickém severu – v Irsku. Zkrachovalé Lotyšsko, nový člen EU, sice bylo v obležení rozhněvaných demonstrantů, ale daleko násilnější bouře zachvátily Řecko, starého člena EU a součást eurozóny.

Je pravda, že Maďarsko požádalo o enormní pomoc ve výši 240 miliard dolarů, byla mu ale zamítnuta. Navíc jediná britská banka, The Royal Bank of Scotland, učinila obdobný krok – a od britské vlády dostala rovnou 425 miliard dolarů. Nehledě na to, že dluh Británie v desítkách miliard dolarů přesahuje dluh takového Polska a České republiky dohromady, tedy dvou členských zemí, jež krach bankovního sektoru nepostihl.

České banky jsou vůči svým zahraničním majitelům (zpravidla) čistými věřiteli. To může vést k zajímavé otázce: Kdo je zodpovědnější kapitalista? Londýnští bankéři, kteří 90. léta trávili poskytováním drahých privatizačních rad Varšavě a Praze, nebo nově zvolení politici v obnošených oblecích, kteří je za to platili?

Krize ve skutečnosti neodhaluje staré rozpory mezi východem a západem, ale ještě starší (a očividnější) pravdy: většina lidí za své problémy obviňuje raději někoho jiného, přestože si je jasně způsobili sami. Proto francouzský prezident naznačuje, že za slabou průmyslovou výrobu jeho země nesou vinu Češi, protože vyrábějí levná auta Peugeot; Maďaři se rozčilují, že jim jejich bohatší sousedé nechtějí pomoci, přestože to byli jen a jen oni, kdo léta nezodpovědně utrácel; britští pracovníci demonstrují proti zahraničním pracovníkům, kteří většinou zastávají práci, kterou sami roky odmítali. Ve Spojených státech je to podobné: lidé, kteří si neměli brát půjčky, mají pifku na ty, kteří jim je neměli dávat.

Evropská unie by se mohla rozpadnout, nikoliv ale podle osy východ – západ. Evropské instituce byly po desetiletí v zajetí pokrytectví. Zatímco na veřejnosti byly všemi deseti pro mezinárodní spolupráci, v zákulisí nalívaly peníze do národních kauz – farmáři ve Francii, dálnice ve Španělsku. Evropští leadeři sice mluvili o potřebě Evropy „hrát důležitější roli na mezinárodním poli“, odmítali však vytvořit opravdu evropskou zahraniční a energetickou politiku; upřednostňovali regulace a bojovali o výhody.

Krize na tom změní pramálo. Někteří chtějí použít „Evropu“ k vytvoření nelegálního protekcionistického nebe, jiní ji chtějí zneužít coby věřitele v případech, kdy už nelze jinak – a všichni ostatní hlasitě křičí, že jejich problémy nezačaly doma, ale v „Evropě“.

Evropští představitelé by měli především prosadit pravidla obchodu a konkurence. Neměli by předstírat, že za míru nezaměstnanosti zodpovídá jejich soused; měli by svým občanům naopak připomenout, že to jsou právě sousedé, kdo kupuje jejich zboží a subvencuje jejich banky.

Text Anne Applebaum z The Washington Post, 3. března 2009, přeložila Iveta Frízlová. Redakčně upraveno.

Revue Politika 3/2009

Poslat do Kindlu

---

Diskuse