Kdo platí za studium?

Jsou-li univerzity závislé na daňových poplatnících, jejich nezávislost a úroveň trpí

Navštívit dnes Oxford nebo Cambridge je skličující. Obdivuhodně nádherné staré budovy jen zdůrazňují ty nové, které jsou levné, nehezké a špatně udržované. Intelektuální historie je také ohromující: jsou to místa, kde Newton hloubal o gravitaci a Occam brousil svoji břitvu. Dnes jsou ale vysokoškolští učitelé dvou nejskvělejších univerzit v Británii utrápení, špatně placení lidé; platy začínají na pouhých 14 139 librách (25 733 dolarech) ročně.

Málokdo by nesouhlasil s tím, že obě univerzity žijí z minulosti, a to ve všem - od peněz až po pověst. Přesto jsou na tom Oxford a Cambridge především díky své struktuře samosprávy a sebefinancování stále relativně dobře. To omezuje moc byrokratů, poskytuje nezávisle spravované peníze a zajišťuje určitou ochranu pro vše původní a vynikající. Ostatní britské univerzity mají daleko horší problémy.

Za prvé mají velmi malý či žádný příjem z dotací, na který by mohly sáhnout. Investice do Oxfordu a Cambridge tvoří dohromady 4 miliardy liber; zbytek britského univerzitního systému musí vystačit s 1,7 miliardy liber. V Americe má Harvard sám dvojnásobek toho, co Británie vynaloží celkem. „Mezera ve financování" - díra ve společném univerzitním účetnictví vytvořená nefinancovanou rozpínavostí posledních 20 let - tvoří zhruba 10 miliard liber.

Nedostatek peněz ovšem není jediným problémem. Cena a množství výukových programů jsou regulovány státem v systému, který by se spíše hodil k sovětskému centrálnímu plánování než k moderní demokracii. A stejně jako je tomu i u ostatních plánovaných ekonomik, i zde je výsledek vládní intervence stále více neuspokojivý. V Británii se za 30 let univerzity staly z téměř plně autonomních subjektů, držících si od těla státem financované a štědře rozdávané granty, pobočkami vládních úřadů.

Přijímací řízení rovněž zavání starým sovětským systémem. Vláda je přesvědčena, že by na univerzitu mělo přicházet více studentů pocházejících z dělnické třídy včetně mnoha těch, kteří nemají téměř žádné formální vzdělání. Její konečný cíl je 50 % lidí mezi 18 a 30 lety věku do roku 2010, k čemuž se rychle přibližuje. Nedávno zveřejněná čísla ukazují, že počet studentů na vysokých školách vzrostl v jediném roce ze 43 % až na téměř 45 % příslušné věkové skupiny. V roce 1979 bylo absolventů škol jdoucích na univerzitu jen 12,4 %.

Ovšem ne vždy více znamená lépe. Jedné z nejznámějších britských akademických institucí, Škole orientálních a afrických studií v Londýně, byla uložena pokuta za přijetí příliš malého počtu studentů z „netradičního" (tj. chudého) prostředí. Škola proto snížila své vstupní požadavky pro tyto uchazeče, aby mohla vzít v úvahu jejich často skromné školní výsledky. Potom se ovšem ukázalo, že tito studenti shledávali studium arabštiny a čínštiny od začátku tak náročným, že ze školy odcházeli, což znamenalo povinnost zaplatit další pokutu uloženou vládou.

Příběh britského vysokého školství nevypráví ani tak o expanzi vzdělání jako spíše o jeho inflaci. Univerzitní tituly znamenají stále méně a méně a jejich počet je stále větší. Rozklad nastal v roce 1992, když konzervativní vláda umožnila polytechnikám - místním institucím, které se původně specializovaly na odbornou výuku - přejmenovat se na univerzity. To vytvořilo pompu nových akademických výukových programů, mnohdy pochybné kvality, a odkoplo životně důležitý pilíř systému vysokého školství, rozdíl mezi čistě odbornými vysokými školami a plně akademickými univerzitami. Tento trend k jednotnosti katastrofálně oslabil vysokoškolské vzdělání v Británii.

Proto je tak důležitá navrhovaná vládní reforma univerzitního financování, která umožní rozumnou liberalizaci školného. Místo současného plošného tarifu 1 125 liber budou moci univerzity účtovat až 3 000 liber. Schéma je poněkud přislazeno, především snadnými podmínkami pro chudé studenty, aby se tak předešlo odporu těch zastánců vlády v Parlamentu, kteří se k ní hlásí jen velmi vlažně.

Kritika tvrdí, že nové poplatky vytvoří nekontrolovatelné břemeno dluhů. Avšak v mnohém podobný systém v Austrálii takový dopad nemá: absolventi splácí půjčky, když si sami dost vydělávají.

Skutečná slabina systému, jak neoficiálně potvrzuje i většina nejlepších univerzit, je ta, že i to nejvyšší školné by mělo být mnohem vyšší; skutečné náklady na výuku vysokoškoláka jsou nejméně 10 000 liber v humanitních oborech, více potom v oborech strojírenských a přírodovědných. Nejvítanějším aspektem je ale variabilita: univerzity budou mít konečně možnost nabízet levnější, kratší kurzy studentům ochotným za ně zaplatit. Zdá se, že chybná představa, že kurzy na všech univerzitách jsou stejně dobré, je téměř vyvrácena.

Současný obrázek Británie může být smutný, ale bída je relativní. Po oxbridgeských nádvořích univerzitních kolejí a po rušných chodbách méně nádherných britských univerzit se šťastně prochází 12 000 studentů z dalších zemí Evropské unie. Jejich domácí univerzity jsou v ještě horším stavu: jsou nejen více přeplněné, ale téměř postrádají přímou výuku. Oxford a Cambridge více než jiné britské univerzity studentům stále nabízejí svědomitou péči určeného vysokoškolského učitele.

Tento systém je otřelý a dosti nákladný, zvláště když mnoho studentů se na své konzultace téměř nepřipravuje. Ale aspoň existuje. Na nejznámější francouzské univerzitě, Sorbonně, měl překladatelský seminář na počátku minulého semestru 80 zapsaných studentů. „Příliš mnoho," řekl učitel pohrdavě. „Polovina z vás musí odejít. Až nás bude 40, začnu vyučovat. Cizinci odejdou jako první."

Rovněž v Německu, kde se profesoři těší definitivě státních zaměstnanců, jsou podmínky často otřesné. Poslední skandál se týká blokových seminářů - důmyslného sytému, v němž se vysokoškolský učitel krátce objeví na univerzitě a celosemestrální výuku zvládne za jeden víkend, aby se pak vrátil k ne­uspěchanému posilování vlastních znalostí.

Podobné příběhy slýcháme i ze Španělska a Itálie, kde jsou univerzity sužovány rigiditou a korupcí. Minulý rok vyšlo najevo, že na římské Sapienza University studenti platili až 3 000 euro, aby složili zkoušky; profesor z univerzity v Bari byl uvězněn za to, že žádal od studentů sexuální uspokojení za to, že je nechá projít z kurzu psychologie.

Univerzity se v těchto zemích staly v podstatě vládou vlastněnými továrnami na tituly. Jejich cílem je přijmout a vychovat co nejvíce mladých lidí za co nejmenší peníze a s co nejmenšími problémy. Skutečně odhodlaní studenti si mohou proklestit cestu a přitáhnout pozornost profesora, získat vědecké stipendium a začít se zabývat skutečnou prací, například v rámci postgraduálního studia. Ostatní dorazí na trh práce se svým diplomem v ruce a s pocitem, že jejich rodiče - většinou ze střední třídy - neplatili daně tak docela nadarmo.

Není to ovšem všechno jen beznaděj a záhuba. Většina zemí má ostrůvky výjimečnosti: jsou to například německé postgraduální strojírenské fakulty či dravě soutěživé a nezávislé francouzské grandes écoles. Finsku a Holandsku se vesměs podařilo udržet kvalitu na výši a byrokracii při zemi. Většinou ale platí, že univerzity ve velkých zemích kontinentální Evropy jsou strašným varováním před důsledky zestátnění.

Není potom divu, že britští a evropští akademici vrhají závistivý a obdivný pohled na americký univerzitní systém. Ten v sobě spojuje jak kvantitu, tak kvalitu: více než 60 % absolventů amerických středních škol alespoň začne s určitou formou terciárního vzdělávání. A to si také drží vysokou úroveň. Evropská komise nedávno uveřejnila velice pečlivé hodnocení nejlepších univerzit světa, které bylo vypracováno odborníky v Šanghaji. Z prvních padesáti bylo téměř 15 amerických. Co se týče Evropy, do první desítky se dostal pouze Oxford a Cambridge; z dalších zemí Evropské unie se žádná univerzita neumístila výše než na 40. místě.

Proč Amerika uspěla tam, kde Evropa selhala? Nejdůležitějším faktorem je rozmanitost. Americké vysoké školství není jen pestřejší, ale vyznačuje se menší ochromující nadutostí a záští, kterou vidíme například v Británii. Základem pyramidy jsou veřejné vysoké školy, které každý rok nabízejí nenákladné, pružné, na konkrétní zaměstnání zaměřené kurzy pro miliony Američanů. Jsou čistě základem a Britové nad nimi ohrnují nos. Ale rozdíl v mentalitě, říká Martin Trow, pozorovatel jak britského, tak amerického vzdělávacího systému, je ten, že v Americe se „něco považuje za lepší než nic".

Dále je rozhodující skutečnost, že rozdílné součásti systému do sebe zapadají. Jak poukazuje M. Trow, student může v Kalifornii zahájit studium na veřejné vysoké škole, získat určité kredity, přejít na státní univerzitu a skončit získáním titulu na Berkeley. Taková cesta by byla ve většině zemí Evropy nepředstavitelná. Ve Francii je například nesmírný rozdíl mezi státem financovanými, běžnými univerzitami a grandes écoles, a toto rozlišování je žárlivě střeženo. Britské vysoké školy jsou nejchudšími příbuznými z již tak ožebračené rodiny.

Americké univerzity jsou dále dravě soutěživé: o nadaný profesorský sbor a studenty, o dary, o výsledky (přestože soutěž ve školném v nejvyšších sférách, tam, kde školné může činit desítky tisíc dolarů ročně, teprve přijde). Úsilí o získávání finančních prostředků na nejlépe organizovaných univerzitách začíná ještě před tím, než studenti odpromují. Hvězdní profesoři přitahují hvězdné platy.

To kontrastuje se dvěma extrémy na druhé straně Atlantiku. V Británii je plnění povinností kontrolováno tak zevrubně, že to zesměšňuje úsilí těch vynikajících, aniž by byli eliminováni ti nekompetentní a líní. Státní dohled spojený s chudobou dává univerzitám spíše nádech upadajícího národního průmyslu než organizace světové třídy věnované ošemetnému úkolu nalézání původních myšlenek.

Ve většině kontinentální Evropy je problémem to, že služebně starší zaměstnanci univerzit nejsou dostatečně kontrolováni. Záměr udržet posvátnost akademické svobody je obdivuhodný, ale tato ochrana se stala zároveň vězením. Téměř všem německým vysokoškolským učitelům je zákonem zakázána účast v obchodě. Nejlepšími motivačními faktory pro akademickou dokonalost jsou peníze, uznání a kolektivní duch. Německý systém ovšem trestá úspěch ve jménu rovnosti: univerzitě, která si v očích federální byrokracie vede příliš dobře, se sníží finance. Riziko hluboce zakořeněné prostřednosti je tak velké, že kancléř Gerhard Schröder naléhal na vytvoření - hrůza! - deseti nových elitních univerzit.

Rozhodující součástí soutěže je pružnost ve stanovování příjmů ze školného. Většina evropských zemí účtuje velmi málo nebo vůbec nic. Školné má ale dva blahodárné účinky. První je ten, že univerzita není ve svých plánech na nikom závislá. Výuka strojírenství a lékařství je nejdražší, a tak tyto obory stojí nejvíce. Právo je předmětem vysoké poptávky, a tak je v místech jako Harvard regulována cenou. Ale to jsou vlastní rozhodnutí univerzity. Pokud chce univerzita vyučovat nějaký drahý obor, může získat peníze ze školného, od dárců zvenčí či ho může financovat ze svých dotací. Univerzita není odkázána na úvahy (tak jako jsou britští akademičtí manažeři), zda může vymačkat peníze z katedry anglistiky, aby mohla ponechat otevřené chemické laboratoře.

Poplatky také znamenají, že studenti jsou mnohem více motivováni. Zbožím a službami prodávanými pod cenou se obvykle plýtvá a univerzitní vzdělání není výjimkou. Robert Stevens, vysokoškolský učitel, který vedl vysokou školu jak v Americe, tak v Británii, píše o „alkoholové klackovité kultuře" mezi studenty, pro něž je univerzita převážně „obřadem zasvěcení", tak jako povinná vojenská služba, spíše než vzděláváním. Když Rakousko v roce 2001 zavedlo skromné školné ve výši 363 euro za semestr, počet zapsaných studentů se snížil o pětinu. Jak se zdá, mnoho se jich zapisovalo jednoduše pro výhody z toho plynoucí, jako je například zdravotní pojištění.

Školné ovšem také učiní ze studentů mnohem silnější zákazníky. Vyučování na amerických univerzitách je prezentováno daleko lépe než vyučování na většině evropských univerzit. Hostující američtí studenti jsou často nepříjemně překvapeni navštěvováním hodin bez jakýchkoliv vizuálních pomůcek, s neaktuálními podklady a mumlajícími, neslyšitelnými přednášejícími. Když budou mít zákazníci volbu, takováto samolibost dlouho nepřežije.

Posledním velkým tématem je výběr. Ve většině kontinentální Evropy je tato otázka tabu. Přístup je buď zcela otevřen každému, kdo složil závěrečnou školní zkoušku, či, a to většinou, je omezen podle získaných známek. Ve skutečnosti musejí univerzity přijmout studenty, které jim pošle vláda.

To dobře zní, ale špatně funguje. Výhoda přijímacího řízení dle požadavků univerzity je ta, že si vysokoškolští učitelé vyberou lidi, které skutečně chtějí vyučovat. Studenti se s větší pravděpodobností zaměří na obor, který chtějí studovat, a na to, aby vyhověli specifickým požadavkům univerzity.

Americké univerzity se svými mocnými rezervami talentů a peněz se zdají být velmi dobře připraveny na soutěž s novými světovými akademickými parními válci v Indii a Číně (které měly minulý rok 2 miliony absolventů). Jak může ospalá Evropa a nesmělá Británie vůbec doufat v to, že s nimi udrží krok?

Největší naděje spočívají v postupných změnách, které se již uskutečňují. Studenti například berou nohy na ramena. Britská Open University, která nabízí zkrácené korespondenční kurzy či kurzy prostřednictvím e-mailu, tvrdí, že mladí lidé univerzitního věku jsou nejrychleji rostoucí skupinou studentů, přičemž tempo růstu tento rok dosahuje téměř 5 %. To prozrazuje, že se nevýhody nic neříkajících dlouhodobých vysokoškolských kurzů, které provázejí dluhy a čas strávený bez výdělků, začínají nepříjemně ozývat.

Rovněž zaměstnavatelé hlásí, že je příliš mnoho absolventů s nevelkým vzděláním. S určitým štěstím se neblahý cíl britské vlády, tj. 50 % lidí s univerzitním vzděláním, změní ze svého původního záměru násilného zásobování univerzit na neškodné nabádání, aby lidé poté, co opustí školu, udělali v určitém směru něco pro své vzdělání.

Dny sociálního inženýrství se možná také chýlí ke konci. Britskou vládou navrhovaný „regulátor přístupu", úřední orgán původně vytvořený k tomu, aby nutil nejlepší univerzity přijímat méně studentů ze škol účtujících školné a více studentů z chudých poměrů, se nyní nejeví jako orgán, který by někoho pokutoval. A ještě že tak. Jak Harvard, tak Stanford hledají talenty na nejlepších britských soukromých školách, kde byli žáci odrazováni od studia v Británii oficiálním opovrhováním jejich společenskou třídou.

Rovněž vznikly nové instituce.V Německu městský stát Brémy ve spolupráci s Rice University of Texas založil nezávislou soukromou univerzitu. „Chtěli jsme být schopni vybírat studenty, vybírat školné, mít vynikající a kompetentní profesory, učit v malých skupinách a v důstojných pracovních podmínkách," říká Fritz Shaumann, její ředitel.

Pět let po svém založení má International University of Bremen 500 studentů, kteří na poplatcích přispívají částkou přes 3,5 milionu euro. Dalších 20 milionů euro univerzita získá z dotací a darů. Ostatní německé univerzity na nově příchozí nahlížely s velkým podezřením. Nyní s novou univerzitou spolupracují, například v rámci společných výzkumných programů. Nakonec, říká F. Schaumann, budou muset přijmout podobný systém.

I staré instituce se chovají nově. Například britská London School of Economics (LSE) se z velké míry vymanila ze sevření státu. Nyní získává většinu svých příjmů prodejem kurzů studentům ze zemí mimo Evropskou unii, kterým může účtovat tržní školné. S těmito penězi si může dovolit najmout světově proslulé učitele. „Je to jediný způsob, jak můžeme konkurovat americkým akademickým platům," říká sir Howard Davies, ředitel LSE.

Pro nejlepší britské univerzity je nyní velkou otázkou, zda čekat na větší odnárodnění či se posunout směrem ke svobodě na základě vlastní iniciativy. Pro evropské univerzity je otázkou, zda jsou schopny přestat o reformě mluvit a skutečně nějakou představit. Zatím jdou americké univerzity, mnohonásobně bohatší, šťastnější a inteligentnější, nemilosrdně vpřed.

Podle časopisu The Economist z 24. ledna 2004 připravila a přeložila Vladimíra Baumová.

Diskuse