Španělské volby aneb oslí koruna ševce Zapatera

Španělské volby, o nichž se až do 11. března předpokládalo, že skončí buď předvídaným vítězstvím vládnoucích lidovců, nebo mírným překvapením, tedy úspěchem socialistů, dostaly kvůli krvavému atentátu na vlakové soupravy plné nevinných lidí zcela novou dimenzi, která záhy nabyla podoby jakéhosi trojúhelníku zbabělosti. První bod pomyslného geometrického útvaru tvoří samotný pumový útok, čin hlavně a především zákeřný a tedy slabošský a zbabělý. I mezi vojáky se střelba ze zálohy považuje za morálně pochybnou, natož pak "střelba" ze zálohy na zcela nevinné a bezbranné civilisty ve stylu Al-Kájdy. Odpor a pohrdání - to by mělo být odpovědí západní civilizace na podobné "kousky". Mělo by být, ale není. Města Západu zaplnily při prvním výročí americké akce davy demonstrantů proti "válce" v Iráku. Když Saddám Husajn plynoval Kurdy, tito lidé seděli pochopitelně doma v teple svého konzumu...

Druhou složkou zbabělosti bylo chování předáků Lidové strany, kteří místo toho, aby hrdě čelili důsledkům své politiky podpory USA v Iráku, začali vše zbaběle a manipulativně svádět na domácí baskickou ETA. A pomyslný trojúhelník doplnila ta část španělských voličů, jež tváří v tvář zlu zalezla pod sukně socialistického appeasementu. Neděle 14. března 2004 tak získala nečekaný význam - z rutinní až ospalé vnitropolitické záležitosti se stala věc zásadního mezinárodněpolitického dosahu. Přesto však, již z úcty k hierarchii, je nutno začít vymezením základních parametrů španělského volebního hřiště, mezinárodněpolitické ohledy pak přijdou ke slovu v závěru.

Ústavní a volební systém

Španělsko je konstituční monarchií s dvoukomorovým parlamentem; vláda vychází z dolní komory, jíž je ústavně odpovědná. Horní komora, senát, neoplývá příliš silnými pravomocemi a ve Španělsku podobně jako u nás probíhá diskuse o jeho smyslu. Do dolní komory, jež má 350 členů, se volí na základě poměrného systému v řadě zpravidla malých (málomandátových) obvodů, přičemž křesla se rozdělují pomocí d'Hondtovy metody. Španělsko je zemí, která si nemůže dovolit ponechat bez celostátní reprezentace regionalistická uskupení, zejména Basků a Katalánců, byť nejenom jich. Má však též špatnou zkušenost s důsledky fragmentarizovaného parlamentu a slabých vlád za druhé republiky v letech 1931-1936. To v době přechodu od frankistické diktatury v 70. a 80. letech vedlo ke specifické kombinaci volebního a ústavního systému s cílem posílit exekutivu při zachování reprezentace výrazných menšin.

Ve Španělsku proto platí tříprocentní klauzule nikoliv na celostátní rovině, ale na úrovni volebního obvodu, jímž je provincie. Jelikož však španělské volební obvody jsou dosti malé, projevuje se v nich podobný efekt, s jakým počítaly ODS a ČSSD ve svém návrhu volebního zákona z dob opoziční smlouvy - velké strany v nich získávají něco navíc. Menší strany s celostátní působností ztrácejí, regionální strany získávají zhruba tolik mandátů, kolik odpovídá poměru jim odevzdaných hlasů v celostátním měřítku. Což se stalo i při letošních volbách, byť disproporce nejsou tak velké, jako při některých volbách v minulosti (viz tabulka). Nicméně ve Španělsku není taková verze poměrného systému protiústavní, poněvadž příslušný článek ústavy výslovně praví: "Volby se provádějí v každém volebním obvodu podle systému poměrného zastoupení." (kurzíva autor) Případná celostátní deformace tak nemůže být shledána v rozporu s ústavním textem.

Ale i když vítěz španělských voleb získává s pomocí volebního zákona jistý bonus (například socialisté v roce 1982 za 48% hlasů 58% mandátů, lidovci v roce 2000 za 45% hlasů 52% křesel), v důsledku přítomnosti regionálních stran v parlamentu jsou dosti častým jevem jednobarevné menšinové kabinety, socialistické i pravicové. Regionální uskupení sice nevstupují do vládních koalic, výměnou za parlamentní podporu však cosi požadují. Nicméně jim nelze "srážet hlavu" gilotinou volebního inženýrství (například celostátní klauzulí), neboť oslabení jejich reprezentace by mohlo zpochybnit samotnou legitimitu španělského státu.

Každopádně platí, že od roku 1977 Španělsko nezažilo koaliční vládu - všechny kabinety byly jednobarevné, byť některé z nich menšinové. Na tradici menšinových jednobarevných vlád nyní podle všeho naváží Zapaterovi socialisté.

Exekutiva je však ve Španělsku posílena některými ústavními články: jednak konstruktivním vyslovením nedůvěry po německém vzoru, kdy nelze vládu negativně odvolat - nedůvěru lze vyslovit pouze zvolením nového premiéra -, jednak ustanovením, že pokud při schvalování vlády nezíská daná kandidatura (premiér a jeho program) nadpoloviční většinu, koná se do 48 hodin nové hlasování, kde k důvěře stačí prostá většina. Ve Španělsku se proto dá snáze ustavit menšinová vláda, která pak může díky platnosti konstruktivního způsobu vyslovení nedůvěry sedět daleko pevněji v sedle. A požádá-li vláda sama o důvěru, postačuje jí prostá většina hlasů. Jako čtvrté "provládní" opatření je pak třeba uvést právo španělského premiéra rozpustit parlament a vypsat nové volby, byť formálně příslušné akty vykonává panovník. Taková pravomoc je v rukou premiéra nástrojem, jímž může udržovat větší disciplínu v rámci strany či případné vládní koalice, ba dokonce může znamenat i zbraň vůči opozici, které nemusí předčasné volby přijít zrovna vhod. Ze skutečnosti, že vítězní socialisté nyní sestaví menšinový kabinet, proto nelze vyvozovat jeho budoucí slabost či nestabilitu.

Stručný přehled dosavadního vývoje

Španělsko se uvádí coby vzorový, učebnicový příklad úspěšné demokratické transformace. Spolupráce umírněných frankistů a levicové opozice pod záštitou Francova "následníka", krále Juana Carlose, umožnila relativně hladký a nekonfliktní přechod k demokracii. Po prvních svobodných volbách v roce 1977 následovalo o rok později přijetí ústavy a roku 1979 se pak konaly další parlamentní volby, tentokrát již v plně demokratickém ústavním rámci. Od té doby narušily (narušují) demokratický pořádek pouze dvě věci - neúspěšný pokus části armády o puč v roce 1981 a soustavně-občasné "řádění" ETA. Velkým problémem španělské státnosti je pak regionalismus a neujasněná vnitřní struktura země. Nicméně počínaje právě rokem 1977 se ve Španělsku běžně střídají vlády demokratických stran: zpočátku dvakrát zvítězil Svaz demokratického středu (UCD) umírněného reformního frankisty Adolfa Suáreze, který se však po dvou triumfech z let 1977 a 1979 rozpadl. Roku 1982 získal již jen něco přes 6% hlasů a ze španělské scény definitivně vymizel. Rokem 1982 nastává éra socialistů Felipa Gonzálese - Španělské dělnické socialistické strany (PSOE). Socialisté španělské politice dominovali po celá 80. léta i v první polovině let devadesátých až do roku 1996, kdy v parlamentních volbách zvítězila Lidová strana. PSOE získala ve volbách 1982 a 1986 absolutní, nadpoloviční většinu (202 a 184 mandáty), v roce 1989 pak přesně 50% mandátů - 175. V roce 1993 získali socialisté většinu již pouze relativní a museli spolupracovat s regionalistickými uskupeními, hlavně katalánskými a baskickými. Zástupci těchto regionálních stran sice nevstoupili do vlády, avšak socialisté s nimi vždy museli - za cenu jistých kompenzací - dojednat většinovou podporu pro své zákony a opatření.

Menšinová vláda vznikla i po volbách v roce 1996, kdy se k moci dostala pravice, Aznarova Lidová strana (Partido Popular, PP). Socialistům tehdy "zlomily vaz" - spolu s únavou z jejich dlouholetého panování - korupční skandály a stranická kolonizace státu. Lidová strana je středopravicovou, konzervativní stranou s rysy "catch-all party". Vznikla z Lidové aliance Manuela Fragy, frankistického reformního politika, která se, stejně jako PP, dlouho zbavovala nálepky strany starých, tj. frankistických, struktur. Teprve volby v roce 2000 přinesly lidovcům nadpoloviční parlamentní většinu. Jak ukazuje následující graf, socialisté spolu s lidovci dominují španělské politice od počátku osmdesátých let.

Důsledky a perspektivy

Bohužel se zdá, že hlavním vítězem letošních španělských voleb není Zapatero a jeho PSOE, ale Al-Kájda. Před atentátem věštili novodobí ptakopravci, uhnízdění v agenturách pro výzkum veřejného mínění, vítězství "jestřábům" (tedy Lidové straně), po atentátu zvítězily "holubice" (čili socialisté). Nešlo o kdovíjak dramatický přesun hlasů: podle posledních předvolebních (a "předpumových") průzkumů Instituto Opina byl poměr 41:36,5 ve prospěch lidovců, volby dopadly 37,6:42,6 v jejich neprospěch. Hlasování též ovlivnila vyšší volební účast coby důsledek vzedmuté emoční vlny v souvislosti s tragickou událostí. Lidé, kteří by jinak k volebním urnám ani nepřišli, hlavně mladí, hlasovali spíše pro socialisty. Svou roli pak sehrálo i rozladění voličů ze zbabělého chování Lidové strany, z jejího trapného lpění na tom, že "vrahem" musí být ETA: všechny stopy ukazující k Al-Kájdě byly prý jen lstivým matením policie ze strany vychytralých Basků. "Než půjdeme k volbám, chceme vědět pravdu," skandovali lidé na demonstraci před sídlem PP. Když se takto procentíčko přidalo k procentíčku, zrodil se výsledek, jenž svádí k poněkud jednostranné interpretaci. Neboť o morálním hodnocení Španělů jakožto celku vlastně rozhodl přeliv zhruba 5-10% z nich. Přitom obě dvě velké strany disponují značným podílem kmenových voličů a španělské vojenské angažmá v Iráku odmítalo 80-90% obyvatel. Přesto 41% voličů hodlalo původně hlasovat pro Lidovou stranu; a PSOE též získává své voliče z mnoha jiných, nejenom mezinárodněpolitických důvodů.

Podrobný rozbor volebního chování však zajímá mizivou menšinu: do dějin a do veřejné interpretace vstoupí výklad, že Španělé před Al-Kájdou padli na kolena. "Stáhneme se z Iráku, Američané jsou špatní, a že nás pak necháte na pokoji, milý pane Usámo?!?" - to je signál, jednoznačný signál, který Španělsko vyslalo, bez ohledu na to, že se na něm mohla podílet jen významná menšina voličstva. Samotný triumf socialistů by nicméně vyslal sice podobný, ale přece jen slabší signál, protože k uvedené interpretaci vůbec nemusel vést. Oslí korunu totiž všemu nasadil až budoucí premiér Zapatero, jenž se okamžitě vyslovil pro stažení španělských vojáků z Iráku. Vždyť atentát přece znamenal nesmírně vážnou událost, jež mohla a dokonce měla ospravedlnit politický obrat opozičního předáka.

A jsme u hlavního viníka, milý Watsone, u Zapatera. Ještě se ani nestal premiérem a už jako vůdce totálně selhal. Neboť problém nespočívá ani tak v přesunu několika procent hlasů, ale v politické omezenosti člověka, kterého pumové atentáty Al-Kájdy takto vynesly k moci. Právě Zapaterovo oznámení o stažení vojáků z Iráku dalo španělským volbám definitivní výsledek. Vždyť přece mohl a měl oznámit, že sice s angažmá v Iráku nesouhlasí, ale již pouhá čest a úcta k obětem mu velí právě teď vojáky v Iráku ponechat. Je jich tam jen 1 500 a z čistě vojenského hlediska nemají valný význam. Navíc v Iráku šlo a jde o zavedení demokracie, o zlepšení poměrů v zemi, o zlepšení postavení jeho obyvatel, o omezení hrozby, kterou režim Saddáma Husajna objektivně představoval, ať už zbraně hromadného ničení měl a dobře schoval nebo třeba vůbec neměl. Ale neměl-li, pak pouze a jedině ze strachu z Američanů. Španělská jednotka plní tak jako tak funkci mírovou, konstruktivní, tedy zhruba stejnou, jakou by plnila například nemocnice. Polemika s Američany proto může být přinejlepším polemikou o prostředcích, nikoliv o cílech.

Navíc právě tím, že oznámil stažení jednotky, Zapatero provedl faktickou legitimizaci prostředků "made in Al-Kájda" coby uznatelných metod k dosahování politických cílů. Uznatelných v tom smyslu, že se navzdory verbálním cvičením na ně prostě bude reagovat ve shodě s cíli původce. "Zlobíte se na nás asi oprávněně, v podstatě spravedlivě jste se ozvali a my, protože jsme zkušení politici, dokážeme vaše zájmy poctivě zohlednit. A tlaku našeho lidu se vždy podvolíme," sdělil takto chtě nechtě kamsi do afghánských hor. Kdyby k žádnému atentátu nedošlo a ve španělských volbách zvítězili socialisté se stažením jednotky v programu, prosím, pak by bylo Zapaterovo jednání legitimní. Takto však spolu s jednotkou stahuje rovněž gatě a s ním i celá španělská státnost se svou tradicí vlasti pravých grandů. A k ničemu jim to nebude, protože pro Al-Kájdu je Irák pouhopouhou záminkou. Kdyby nezasáhli Američané v Iráku, našla by si pro své akce jiná zdůvodnění. Jejím cílem je totiž zničení Západu a Izraele bez ohledu na takové malichernosti, jak se kdo na prohnilém Západě chová. Zapatero však zlegitimizoval i narativní propagandistickou báchorku Al-Kájdy: musí útočit, aby pomstila nevinné Iráčany a Afghánce. Až bude Al-Kájda vyhlašovat výroční ceny, dostane Zapatero titul "pomahač roku". Anebo rovnou, v duchu leninské tradice, na niž Al-Kájda prakticky navazuje, čestný titul "užitečný idiot". Podobná politická i historická slepota vůdce se jen tak nevidí.

Ale cožpak mohli španělští socialisté jednat v rozporu s přáním voličů? Vždyť by to bylo nedemokratické! Vážná námitka? Nikoliv, jen hloupá lež či velké nedorozumění. Demokracie není naštěstí vládou lidu, ale pouze vládou se souhlasem lidu. O hlupácích se tvrdí, že neumějí do pěti napočítat. Ale Zapatero, ten neumí napočítat ani do čtyř. Neboť měl celé čtyři roky na to, aby voličům svou povinnost vůči zdravému rozumu a cti, tedy nestažení, ba posílení jednotky o 200 mužů, vysvětlil. V nedávné historii své strany by našel následováníhodný vzor. Socialisté dosáhli historicky nejlepšího výsledku v roce 1982, kdy vedli kampaň pod heslem vystoupení (tedy legální dezerce) z NATO, kam Španělsko právě čerstvě vstoupilo. Když však zasedli ve vládních křeslech, začali naštěstí pohlížet na svět optikou zodpovědnosti a vystoupení z NATO stáhli z programu. Nicméně jako demokraté nemohli obelhat voliče. Proto vyhlásili referendum nikoliv o vystoupení, ale o setrvání Španělska v Severoatlantické alianci, které v roce 1986 s odřenýma ušima vyhráli. Španělskou pokladnu sice nákladná vládní kampaň připravila o poslední zlaté pruty z koloniálních výbojů a podle zlých jazyků musela trošku vypomoci i výpočetní technika, ale nakonec vše dobře dopadlo. Nejen pro Španělsko, ale i pro jistého Javiera Solanu, který se ve volební kampani 1982 angažoval. Při návštěvě Prahy o sedmnáct let později, již v roli generálního tajemníka NATO, se pak mohl zdejšímu tisku svěřit se svou velkou literární láskou - ke Švejkovi... Těžko říci, co čte Zapatero, ale Don Quijote se teď musí obracet v hrobě.

V rytířských časech se politika dělala v brnění, na koni a s mečem. Sice se taktéž kuly pikle a osnovala spiknutí, ale když šlo do tuhého, musel politik nést svou kůži nikoliv na volební trh, ale přímo na bojiště. Kdoví, zda to nebylo demokratičtější. Dnešní velké postavy evropské politiky, velké v lesku reflektorů mediálně nafouknutých summitů, se v krizových situacích chovají jako - slovy Karla Kryla - "kupčíci vyděšení". Aznarovci začnou vše svádět na hochy z ETA, kteří zatím poklidně podřimují pod nějakým tím baskickým Blaníkem, Zapatero stáhne vojáky. Zapatero, česky Švec, který ale podle životopisu nedělal nikdy nic jiného než politiku. Začal si s ní v mládežnické organizaci a už u ní zůstal. Zatím to dotáhl až na premiéra, takže by se dalo povrchně usuzovat na šťastné a spokojené manželství. Ale k čemu premiér, který omdlí, když kousek vedle něco bouchne. Pojem "politická elita" tak přestává mít v západních demokraciích objektivní korelát, jde již pouze o jazykovou třídu, pro niž chybí reálný reprezentant. Poslední Mohykán se dnes jmenuje Ariel Šaron, všemi nažehlenými elegány z eurosummitů příznačně peskovaný coby nezodpovědný avanturista.

A na závěr ještě malý eurodovětek. Al-Kájda nakonec rozsekla i gordický uzel evropské ústavy. Vítězství socialistů totiž znamená konec španělského lpění na rozdělení hlasů podle smlouvy z Nice a osamocení Poláci tak radši sami - tváří v tvář spojeným plukům Němců a Francouzů - sklonili své husarské korouhve. Není-li Usáma bin Ládin ďábel, pak kdo jím tedy je? Podle Usámy Bush. Spolu s ním sdílí toto mínění statisíce demonstrujících Evropanů. Není-li Usáma bin Ládin ďábel...

Autor působí na IPS FSV UK Praha.

Diskuse