Nová Bezpečnostní strategie České republiky

Dne 10. prosince 2003 vláda ČR schválila novou verzi "Bezpečnostní strategie České republiky". Jedná se již o třetí podobu tohoto dokumentu (první byla přijata v roce 1999, novelizace se uskutečnila v roce 2001) a lze konstatovat, že nejnovější varianta je doposud rozhodně nejlepší. Vhodně definuje několik pojmů, přesvědčivě objasňuje soudobé bezpečnostní hrozby a většinou i jasně definuje zájmy a cíle ČR. Přesto mohla mít poněkud jinou strukturu, která by lépe umožnila pochopit reakci státu na konkrétní ohrožení, a v některých pasážích mohla být jednoznačnější a preciznější.

Vývoj bezpečnostních strategií v ČR

O vytvoření komplexního bezpečnostního dokumentu usilovala část české bezpečnostní komunity již od počátku devadesátých let. Slibovala si od něj větší koncepčnost bezpečnostní politiky státu, která v období společenské transformace a problémů spojených s dělením federace a související restrukturalizací ozbrojených složek působila mnohdy tristně. Úsilí o přijetí "Bezpečnostní strategie České republiky" (dále jen BS) bylo završeno až v roce 1999 krátce před vstupem ČR do NATO. Ukázalo se však, že naděje vkládané do jednoho dokumentu byly v řadě případů přehnané a že samotné jeho přijetí (tehdy navíc pouze menšinovou jednobarevnou vládou) výrazněji nesjednotí vnitropolitický náhled na bezpečnostní politiku země. Projevilo se to v kosovské krizi, která eskalovala krátce po přijetí strategie. (V této souvislosti je možné upozornit na poněkud paradoxní skutečnost, že po přijetí každé nové strategie následuje v bezpečnostním prostředí určitá událost, která strategii alespoň částečně zarchaizuje. V roce 2001 přišly útoky 11. září 2001, po přijetí současné strategie vstoupí ČR do EU, která navíc disponuje vlastní bezpečnostní strategií s názvem "Bezpečná Evropa v lepším světě".)

Nesporně existující problémy a chaotičnost v bezpečnostní politice v devadesátých letech nebyly pouze důsledkem ne­existence bezpečnostní strategie, nýbrž byly spíše způsobeny malým zájmem rozhodujících politických osobností té doby o tuto oblast (včetně tehdejšího předsedy vlády Václava Klause), v níž poté mohli nerušeně působit takoví lidé jako např. lidovecký ministr obrany Antonín Baudyš (dnes známý především jako mediálně aktivní astrolog). Ani po přijetí a novelizaci bezpečnostních strategií a souvisejících dokumentů není samozřejmě česká bezpečnostní politika prosta nekoncepčních problémů, což lze dokumentovat např. několikaletými zbytečnými debatami o profesionalizaci armády, nejasnými perspektivami vývoje českého letectva, spornou personální politikou ve vedení Policie ČR, skandály zpravodajských služeb apod.

Naproti tomu nelze dokumenty typu BS zcela zatracovat, neboť odborné i širší veřejnosti poskytují základní představu o tom, jaké je současné bezpečnostní prostředí ČR, jaké jsou nejvýznamnější hrozby a rizika, jaké zájmy a cíle má česká bezpečnostní politika apod. V tomto směru může být Bezpečnostní strategie použita i k pedagogickým účelům a pravděpodobně se také dostane do rukou zahraničním zájemcům o politické reálie ČR z různých oblastí (diplomatické, akademické, mediální, ekonomické apod.). V tomto smyslu může ovlivnit náhled řady důležitých osob na ČR a její schopnosti v bezpečnostní politice.

Charakter Bezpečnostní strategie

BS ČR je označena za základní dokument bezpečnostní politiky ČR. Je však třeba upozornit, že se nejedná o právně závazný dokument, což ale platí i pro jeho zahraniční ekvivalenty, jejichž faktická důležitost je přitom značná (typicky např. "Národní bezpečnostní strategie USA"). Vypracovala jej vláda ve spolupráci s Kanceláří prezidenta republiky a Parlamentem ČR na principu nadstranickosti. Na tvorbě dokumentu se podílela i bezpečnostní komunita ČR, zahrnující zástupce státní i nestátní sféry. Klíčovou roli při organizování odborných setkání mělo ministerstvo zahraničních věcí, přičemž záštitu nad tvorbou strategie měl náměstek Alexander Vondra. Ve srovnání s workshopem, který proběhl před přijetím předchozí strategie v roce 2001 v budově Senátu a byl s ohledem na předem připravené příspěvky a nedostatečnou možnost diskuse nepříliš přínosný, se setkání nad návrhem nové strategie konalo v Ústavu mezinárodních vztahů, přičemž debata o jednotlivých problémech byla vedena profesionálně a vyznačovala se na české poměry překvapivou věcností (byť ne všechny připomínky byly zohledněny). Bylo by žádoucí, aby se podobný proces uskutečnil i při přípravě dalších bezpečnostních dokumentů.

Na BS navazují (alespoň podle toho, co je psáno v jejím úvodu) dílčí strategie a koncepce - ke klíčovým patří např. "Vojenská strategie" či "Koncepce zahraniční politiky". V tomto kontextu je ovšem zajímavé, že jak "Vojenská strategie" (která je velmi kvalitním materiálem), tak i zahraničněpolitická koncepce byly vypracovány a přijaty před schválením nejnovější Bezpečnostní strategie. Je tedy poněkud sporné, jak mohou navazovat na něco, co v době jejich zpracování nebylo známo. Bezpečnostní strategie v současnosti reálně není střechovým dokumentem "menších" strategií, protože kromě "Vojenské strategie" obdobně koncipované dokumenty např. v dimenzi sociální, ekonomické či ekologické bezpečnosti v ČR neexistují. Vládní materiály v příslušných oblastech (energetické, finanční, průmyslové apod.) jsou primárně vytvářeny pro jinou než komplexní bezpečnostněpolitickou oblast. Pokud však má Bezpečnostní strategie skutečně představovat základní dokument, měla by vláda prosadit, aby byl jako takový reflektován i tvůrci všech resortních materiálů na ministerstvech, případně i na nižších úrovních státní správy (což předpokládá, aby vešel v administrativě v širší známost).

Struktura dokumentu

BS je rozdělena do pěti částí (kromě Úvodu). V první, s názvem "Východiska bezpečnostní politiky ČR", jsou zformulovány principy, na nichž je bezpečnostní politika ČR založena, v kapitole "Bezpečnostní zájmy ČR" jsou definovány životní, strategické a další důležité zájmy ČR. Následují části "Bezpečnostní prostředí", kde jsou identifikovány trendy, hrozby a z nich plynoucí rizika, jež formují prostředí, v němž ČR ochraňuje a prosazuje své zájmy, "Strategie prosazování bezpečnostních zájmů", v níž jsou vymezeny přístupy k ochraně zájmů ČR v oblastech zahraniční, obranné a hospodářské politiky a v oblasti politiky vnitřní bezpečnosti a veřejné informovanosti. Posledním oddílem je "Bezpečnostní systém ČR", kde jsou definovány prvky bezpečnostního systému ČR a jejich struktura a zároveň vymezeny povinnosti, kompetence a odpovědnosti součástí systému.

Struktura dokumentu je relativně bezproblémová v Úvodu i částech "Východiska bezpečnostní politiky ČR", "Bezpečnostní zájmy ČR" a "Bezpečnostní prostředí". Následující části, tj. "Strategie prosazování bezpečnostních zájmů" a "Bezpečnostní systém ČR", jsou však strukturovány nepříliš logicky a v řadě aspektů se dublují. Rozdělení strategií na zahraniční politiku, obrannou politiku, politiku v oblasti vnitřní bezpečnosti, politiku hospodářskou a politiku veřejné informovanosti v podstatě kopíruje systém ministerstev (resp. resortů) a ukazuje, co které ministerstvo dělá pro bezpečnost jednotlivě. V závěru části "Bezpečnostní systém" se však totéž v podstatě částečně opakuje (pouze s doplněním činnosti vlády, prezidenta, krajů apod.). Logičtější by proto bylo, aby se kapitola "Strategie prosazování bezpečnostních zájmů" členila buď podle jednotlivých zájmů ČR, nebo (což je vhodnější) podle jednotlivých hrozeb ovlivňujících bezpečnost ČR (které by mohly být řazeny i podle jejich intenzity, resp. rizikovosti). Ke každé hrozbě by poté bylo uvedeno, za co konkrétně při její eliminaci zodpovídá příslušný státní orgán (případně mezinárodní organizace) a jakým způsobem ji řeší, resp. bude řešit, dojde-li k její aktivaci. V tomto případě by bylo logičtější předsunout část "Bezpečnostní systém ČR" před "Strategii prosazování zájmů", aby čtenáři bylo už předem jasné, jakým celkovým bezpečnostním aparátem ČR disponuje. Vhodným vzorem pro strukturování toho, jak konkrétní orgány přispívají k eliminaci jednotlivých hrozeb, by mohl být "Národní akční plán boje proti terorismu". Odstranil by se tak optický dojem, že jednotlivé státní orgány nejsou schopny koordinovat svoji politiku.

Obsah strategie

BS obsahuje řadu důležitých pasáží. Zdařile definuje pojmy jako bezpečnost, bezpečnostní politika, hrozba a riziko - pojmem hrozba se v BS rozumí jakýkoli fenomén, který má potenciální schopnost poškodit zájmy ČR, pod pojmem riziko se pak chápe možnost, že s určitou pravděpodobností vznikne událost, kterou považujeme z bezpečnostního hlediska za nežádoucí. Oproti předchozí BS z roku 2001 jde tedy o poměrně zásadní změnu, protože v ní byly pod pojmem bezpečnostní hrozba rozuměny nebezpečné jevy a procesy vyplývající z volního jednání a jako bezpečnostní rizika chápány jevy a procesy, jejichž přímé nebo nepřímé negativní působení na společnost, funkce státu či občany není ostře vymezeno.

Poměrně obecnými a vágními formulacemi řeší BS v současnosti důležitý problém vzniku paralelních struktur v EU a v NATO při současné jisté rivalitě těchto organizací, jež vyplývá mj. ze sporů mezi některými evropskými státy a USA (a jejich spojenci v Evropě). Uvádí se zde: "ČR usiluje o upevňování transatlantické vazby a v této souvislosti podporuje komplementární rozvoj schopností NATO a EU. Zároveň klade důraz na posilování strategického partnerství NATO a EU jako páteře bezpečnostní architektury v euroatlantickém prostoru. ČR odmítá - společně se svými spojenci a partnery - nacionalizaci bezpečnostní politiky a v rámci transatlantické solidarity usiluje o společné vnímání bezpečnostních hrozeb." Výše uvedená snaha o komplementární existenci NATO a EU je sice vhodnou deklarací, avšak z hlediska strategie by bylo vhodné upřesnit, co bude pro ČR prioritou v případě, že se budou obě organizace vyvíjet na základě nacionalizace některých bezpečnostních politik odděleně.

Další důležitá pasáž se týká v současnosti diskutovaných preventivních úderů. Píše se v ní: "Pokud selže prevence a úsilí o mírové řešení situací ohrožujících nebo porušujících mezinárodní mír a bezpečnost, zejména v souvislosti s hrozbou teroristických útoků a šíření zbraní hromadného ničení, ČR se připojí k donucovacím prostředkům včetně použití síly v souladu s aliančními či unijními závazky a v souladu s principy Charty OSN. Kromě toho ČR přispěje podle svých možností civilními i vojenskými prostředky také do mírových operací, které sice nevyplývají ze smluvních závazků či přímého ohrožení, ale jsou v souladu se zájmy ČR. ČR je připravena podílet se i na případných donucovacích akcích mezinárodního společenství, podniknutých s cílem zabránit masivnímu porušování lidských práv a zejména genocidě. Takovéto donucovací akce by měly mít co nejširší mezinárodní podporu včetně mandátu Rady bezpečnosti OSN." Přestože tato pasáž vyznívá poměrně razantně, chybí v ní zmínka o tom, jak bude ČR jednat, když Rada bezpečnosti mandát nedá. Z textu ("by měly mít") lze odvodit, že i pak by byl český podíl na akcích možný.

V následujícím článku se ČR nepřímo přihlašuje i k americkému programu protiraketové obrany: "Vzhledem k pokračujícímu šíření ZHN spolu s raketovými technologiemi a vzhledem k tomu, že některé země odmítají respektovat relevantní mezinárodní závazky, bude vláda vytvářet podmínky pro připojení se k projektům či systémům, které budou schopny zajistit ochranu území ČR."

Závěr

Analyzovat a doplňovat by bylo možné celou řadu dalších pasáží. Celkově však lze konstatovat, že nová BS představuje pro českou bezpečnostní politiku přínos. Je srovnatelná s obdobnými dokumenty v zahraničí. Zřetelný vliv think-tanku kolem Alexandra Vondry vnesl do BS amerického ducha, který však neodmítá ani evropskou spoluzodpovědnost za bezpečnost. Je proto poněkud paradoxní, že by BS zřejmě mohla více vyhovovat určitým atlantickým kruhům v ODS než např. "pacifistickým panslavistům" v ČSSD (nemluvě o komunistech). Není proto zcela jisté, zde se formulace BS skutečně projeví v reálné politice vlády a jednotlivých ministerstev.

Diskuse