Zvěřinův feminismus

Článek Jaroslava Zvěřiny s titulkem Feminismus (Revue Politika 1/2004) by si zasloužil komentář za každým odstavcem. Bylo by to ale zbytečné. Autor dal svůj názor jasně najevo a čtenář by se nudil. Připojím tedy jen několik poznámek.

Feminismus je skutečně mnohovrstevnatý a má různé podoby od radikálních přes umírněné až po konzervativní. Není to ale "soubor ideologií, které se snaží z nejrůznějších aspektů doložit vyšší hodnotu ženství, a to ve srovnání s negativně hodnoceným mužstvím. Feminismus je v tomto smyslu tedy typem šovinismu, a to šovinismu sexuálně motivovaného. Neuznává harmonickou spolupráci mezi pohlavími, nýbrž zabývá se studiem všeho, co ženy staví proti mužům."

Myšlenky na ženskou emancipaci a později feminismus se objevovaly většinou ve chvíli, kdy docházelo k posunu ve vnímání rolí mužů a žen. Důvody bývaly většinou vnější - například války nebo změny společenských systémů. Ženy jsou v takových případech okolnostmi nuceny přejímat role mužské a zároveň si mohou ověřit, že to dokáží.

Příznačný pohled na ženskou otázku přináší už heslo "Ženská emancipace (feminismus)" z Ottova slovníku naučného. Jeho autorkou byla senátorka a feministka Františka Plamínková (1875-1942). Říká tady: "Hlavní složky hnutí emancipačního jsou: 1. úsilí o uvolnění individuální s praktickým požadavkem neobmezovaného vzdělání pro ženy; 2. sociální a éthické s požadavkem přístupu ke všem povoláním a oborům lidské práce, odstranění dvojí morálky, nuceného celibátu, prostituce; 3. politické, bojující za právo volného sebeurčení ve státě, tedy volební právo, změny některých zákonů; 4. rodinné, snažící se o mravní a právní rovnost v rodině, nezávislost hospodářskou a rodičovskou moc... Jádro sporu: platí individualismus také pro ženy, nebo jest žena určena podříditi se prospěchu rodiny a společnosti, tedy místo svobodného sebeurčení a volby povolání, jak chce feminismus - uzavříti ji do sféry dané tradicionální dělbou práce - pouze do domácnosti - jak chtí odpůrci.

Důvody těchto: žena určena mateřstvím, její psychika inferiorní: není géniův ani velkých myslitelů - žen. Důvody feminismu jsou: žena je především člověk, život její není vyčerpán úkolem manželky a matky."

Laskavý feminismus

Jak se shodují všechny autorky, které se historií českého ženského hnutí zabývaly (Pavla Horská, Marie L. Neudorflová, Františka Plamínková, Milena Lenderová, Ludmila Fialová, Jaroslava Pešková, Jiřina Šiklová, Hana Havelková a další), i když výsledky patří v Evropě k nejsilnějším, počátky českého feminismu byly typické svou umírněností. Nebyl namířen proti mužům, ale šlo mu především o lepší postavení a uplatnění žen v občanském životě. V našich podmínkách bylo důležité i zapojení mužů - Vojtou Náprstkem počínaje a T. G. Masarykem konče. Zjednodušeně řečeno: aktivistkám ležel na srdci nejprve zájem národní a pak teprve vlastní. A muži je podporovali proto, že vzdělaná a sebevědomá žena mohla lépe vychovat novou generaci, ať už šlo o Národní obrození nebo samostatnou Československou republiku.

Nikdy se nedovíme, jak by probíhal další vývoj našeho ženského hnutí, protože ho přerušila druhá světová válka. Po únoru 1948 byly různorodé skupiny zlikvidovány a zbytek včleněn do jednotného Československého svazu žen.

Ženám se sice otevřel přístup ke vzdělání a zaměstnání, takže základní požadavek západoevropských feministek byl relativně naplněn, ale nevyřešilo se jejich sociální postavení. Už zase je ženský problém podřazen problému občanskému - bojovalo se proti vyššímu, společnému nepříteli a budovala se nová, socialistická společnost. I disent paradoxně nejdřív řešil diskriminaci obecnou a jen náznakově tu typicky ženskou. Druhá vlna feminismu k českým a slovenským břehům skoro nedošplíchla.

"Deformace komunistického systému," napsala socioložka Hana Havelková ve Filosofickém časopise, "byla výsledkem kombinace dvou prvků - totalitního politického systému a socialistického sociálního programu, který princip rovnosti nadřadil principu svobody a posléze svobodu jako společenský princip fakticky zrušil. Pro vztah mezi muži a ženami znamenala tato svérázná kombinace paradoxně dvojí formu vyrovnání: v rovině občanství byli muži i ženy potlačováni stejně, a tedy nikoli ženy, ale obě pohlaví byla občany druhého řádu... Druhou formou vyrovnání byla egalitární strategie v oblasti veřejnoprávní, která, ač zásahem shora, přece jen z historického hlediska znamenala pro ženy určitý pokrok (o řadu podobných právních úprav, které zavedl socialismus, dodnes západní feministky pracně bojují - je ostatně málo známo, že jejich formulace převzala komunistická ústava z materiálů připravených pro parlament Miladou Horákovou)."

Veřejná sféra se sice ženám otevřela, zároveň však začala ztrácet svůj společenský význam. Veřejné bylo omezeno pouze na pracovní, občanská společnost ve své rozmanitosti byla redukována, společenský život se tak přenesl do soukromí, kde rodina uchovávala alespoň minimální zdání osobní svobody. Zároveň přebírala funkci výchovnou, svépomocnou i kreativní. Naopak řada soukromých věcí se přesunula do pracovního prostoru a času. Klasická dělba rolí, která funguje v moderní demokratické společnosti, u nás neplatila. Ženy chodily do práce, ale nedělaly profesní nebo politickou kariéru. Podřídily se, a i svou mzdu vnímaly jako příspěvek k hlavnímu platu muže, protože si tuto diskriminaci neuvědomovaly.

Dnes, patnáct let po listopadu roku 1989, jsme v situaci, kdy se řeší zároveň otázky nové i problémy staré, které mají jiné demokratické společnosti dávno za sebou. Jak konstatuje Havelková: "Pokud máme dojem, že problémy, jež trápí západní feminismus, se nás netýkají, je to především tím, že jsme tu neměli ani demokracii."

Žena je mužský problém

Nebudu se vracet ke Zvěřinovu hodnocení historického vývoje feminismu, i když můj pohled je pochopitelně odlišný. Připomenu jen dvě jména, která neuvedl: Angličanku Woolfovou a Francouzku Beauvoirovou. Virginia Woolfová (1882-1941), autorka eseje A Room of One's Own (Vlastní pokoj) z roku 1929, na příkladu několika anglických a amerických spisovatelek dokládá, že pro skutečnou literární, ale i jinou uměleckou tvorbu je třeba mít vzdělání, trochu vlastních peněz a alespoň minimální prostor (onen vlastní pokoj = nerušené soukromí). "Jaký vliv má chudoba na literaturu?", ptá se v souvislosti s tím, že ženy si nejen nemohly vydělat peníze, ale pokud je i vydělaly, zákon jim upíral právo je vlastnit nebo disponovat po svatbě svým věnem. Proto byly anglické ženské koleje tak chudé a proto se tak pomalu prosazovalo ženské vzdělání, zatímco mužské školy mají veškerý komfort a duchovní bohatství nashromážděné po generace.

Simone de Beauvoirová (1908-1986), autorka slavného Druhého pohlaví, mimo jiné říká, že "masa žen je na okraji dějin a okolnosti pro ně nejsou odrazovým můstkem, ale překážkou", a že "muži měli vždycky osud ženy ve svých rukou. A nerozhodovali o něm v jejím zájmu. Měli na mysli pouze své vlastní plány, své obavy a potřeby. Lpí na ní těžké prokletí, že sám smysl její existence neleží v jejích rukou. Proto i úspěch i nezdar manželského života je pro ženu daleko závažnější než pro muže."

Beauvoirová napsala, že celé dějiny žen dělali muži a že stejně jako v Americe není černošský problém, nýbrž problém bělošský, jako antisemitismus není problém židovský, ale náš, i ženský problém byl vždycky problémem mužů.

Feministické teorie

V pozadí ženské emancipace bylo a je uznání společenské prestiže a docenění ženské role ve společnosti. Touha po rovnoprávnosti tu není cílem, ale cestou. Jde o snahu začlenit ženský směr myšlení a její - což neznamená horší - pohled na realitu do existujících vědeckých teorií.

Klíčovými pojmy feminismu jsou rovnoprávnost a osvobození. S tím souvisí svoboda projevu, právo na sebeurčení a ochrana zákona, která platí pro celou společnost a ne jen pro její části, hospodářská nezávislost, respekt, nárok na soukromí a povinnosti k výchově dětí dělené mezi muže, ženy a společnost, dělba rolí atd. Rovnost před právem a skrze právo a požadavek uplatnění rozdílnosti ale neznamená stejnost pohlaví (jak někdy záměrně zkresleně tvrdí odpůrci ženské emancipace).

Většina teoretiček feminismu zdůrazňuje, že jim nejde o nahrazení jinakosti vyrovnáváním pohlaví, ale o spravedlnost jako podmínku svobody, kde vedle sebe existují a především se doplňují různé myšlenkové proudy. Upozorňují, že moderní společnost proklamuje rovné postavení lidí jako lidí, ale sama se s touto rovností stále potýká.

Podle tohoto výkladu se novodobé pojetí lidských práv vyvinulo z tradic západního myšlení a kultur, které jsou výrazně patriarchální, takže ve skutečnosti platí jen pro jednu část společnosti, kdežto druhá, stejná část je ve svých právech, ať už vědomě nebo nevědomě, omezována. Feminismus je tedy možné chápat i jako reakci na nedůslednost moderní demokracie vůči svým vlastním hlásaným principům.

Strach, že emancipace může zasáhnout do fungování rodiny, teoretičky feminismu chápou. Zároveň však upozorňují, že neumožnit ženě, aby si mohla vybrat, co chce v životě dokázat, je uplatňování svobody jedněch na úkor druhých.

Pro objektivnost je třeba připomenout i stanovisko české socioložky Aleny Vodákové, že feministky bojovaly jednak za to, aby žena byla nezávislá na muži a soběstačná, a pak za to, aby se podle těchto pravidel skutečně řídila. Feministické hnutí tak bylo vlastně vždycky nátlakové ve dvou směrech - snažilo se donutit společnost k jinému vnímání ženské role a zároveň se snažilo přimět ženy, aby samy toto pojetí přijaly, aby se s ním identifikovaly.

Zdůraznění veřejné sféry jako hodnotné a domácí jako nehodnotné vedlo k pocitům neužitečnosti, izolovanosti od míst, ve kterých o něco jde a v nichž se rozhoduje. Ženy ale chtěly být také odpovědné za vývoj světa. Proto feministky říkají, že by životní rozhodování žen měla vycházet z jejich individuální volby a dohody mezi partnery.

"První a druhá feministická vlna byly obrovskou agitací za práva žen v mužském světě. Ženy chtěly mít právo být jako muži. Až teprve postmoderní obrat přinesl změnu a ženy začaly bojovat o právo podílet se na definici světa, ne o svá práva ve světě již definovaném... Jejich cílem je osvobodit ženu od nutnosti vybojovat si rovnost tím, že se prosadí ve světě definovaném muži, že se v něm osvědčí jako muž," napsal Václav Bělohradský v knížce Nové čtení světa. To ovšem předpokládá přehodnocení řady pojmů i přístupu k chápání stereotypů, např. podřadná versus ceněná práce, zužitkování "ženských" komunikačních schopností atd.

Feminismus se dívá na dosavadní výklad člověka a jeho dějin pod novým úhlem: "Feminismus znamená rozvrácení pozitivistických teorií o ‚přirozeném pořádku' a ‚bytostné pravdě', o údělu ženy jako Druhého pohlaví. Postavení žen v dějinách, ať jde o právo, rodinu, medicínu, literaturu, divadlo, hudbu, vědu, filosofii atd., je pozoruhodnou konstrukcí, sociální i interpretační, která nás má zcela v moci, ať chceme nebo ne. Stačí změnit pohled na ‚přirozené' a otevírá se svět nových možností. Podobně je to se známým feministickým heslem ‚osobní je politické'" (Pavla Jonssonová v Novém čtení světa).

Za zrcadlem

Feminismus sice vyrostl ze zájmu o osvobození ženy a z konkrétní společenské, politické a ekonomické situace, ale postupně se sám stal metodou, pojmovým nástrojem, argumentační strukturou. Klade důraz na jiné (ženské) zkušenosti, na mnohost pohledů, na sebeuvědomování ženy a muže jako jednotlivců.

Podstatou feministické metody je také prověřování dosavadních, muži vytvořených pouček ženskou zkušeností. Teoreticky se dnes rozvíjí v oblasti filosofie, sociologie, etiky, náboženství, literární a umělecké kritiky, historie, politické filosofie, lingvistiky i médií. Vychází při tom z předpokladu, že pojmový aparát většiny věd odráží stopy patriarchátu, ať už v základním rozlišení člověk=muž nebo v členění detailnějším.

Filosofie - pojmy i teoretické konstrukce výrazně upřednostňují muže jako nositele myšlenek a teorií. V základních filosofických textech buď autoři ženskou část lidstva ignorují, nebo přímo pochybují o schopnostech žen chápat základní ontologické a gnoseologické poučky nebo abstraktní termíny. Ženy jsou často považovány za méněcenné jak tělesně, tak duševně. Z pozice feministické sociologie je společnost také vykládána na patriarchálním principu, a mluví-li se o člověku, opět je vždy myšlen muž. O ženském podílu na vývoji společnosti nebo o odlišném pohledu žen na společnost a vazby v ní se neuvažuje. Úhelným kamenem feministické sociologie je pojetí rolí, gender ve vztahu k pracovnímu trhu. Zkoumá také sociální jevy, o kterých doposud nikdo hlouběji nebádal - výzkum ženské populace, socializace podle pohlaví, domácí násilí, prostituce. Tento výklad však nehodlá měnit ženy a dělat z nich muže, ale usiluje o posun postojů společnosti a přijímání obou pohlaví jako rovnoprávných partnerů. Etika doposavad zdůrazňovala jako hodnotné především vlastnosti připisované mužům. Zjednodušeně lze říci, jako by morální bylo to, co vyhovuje mužskému pohledu na svět. Ctnosti, jichž jsou ženy schopny, byly považovány za méně kvalitní, byly sem záměrně zařazovány např. mlčenlivost, poslušnost a věrnost, domácí sféra jako by byla mimo etické normy. Celá řada filosofů (mimo jiné Kant) u muže zdůrazňuje racionálnost, sebeovládání, silnou vůli, důslednost, jednání podle univerzálních principů, dodržování povinností a závazků. Ženy jsou ale podle těchto názorů neschopné hlubokých myšlenek a trvalé duševní činnosti, jsou neschopné jednat jinak než v souladu se svými okamžitými vrtochy, city a potěšením. Protože životy většiny žen byly vyloučeny z veřejné sféry, dalším požadavkem feministek je, aby etika poskytovala vodítko v otázkách tzv. soukromého života: intimních vztahů, sexuality a výchovy dětí. Proto se mluví o morální dimenzi potratu, znásilnění, rovných šancích, práci v domácnosti, zobrazování žen v médiích. Cílem feministické morální kritiky je ukázat, že dosavadní normy tzv. ženské mravnosti a ctnosti mohou být sexistickým zkreslením, v jehož základu je mužský zájem na ženské poslušnosti.

I náboženství se dostalo pod feministickou kritiku s argumentem, že v současné podobě jednoznačně vychází z patriarchálního pojetí, které degraduje ženu. Zamlčuje nebo nahrazuje původní ženská božstva, vykládá i náboženské texty protižensky a postupně odsunuje ženu na vedlejší kolej (praktická nepřístupnost vyššího teologického vzdělání ženám, zavedení celibátu, oddělení žen v synagoze, nerovnoprávnost v islámu atd.). Dnes působí řada autorek, které podávají nový pohled na náboženství a nabízejí alternativní výklad. U nás je to třeba Jana Opočenská, Věra Veronika Tydlitátová, v zahraničí např. Jean Bethke Elshtainová.

Literární teorie i další uměnovědní obory jsou opět kritizovány pro výklad pouze mužských aktivit, za to, že díla jsou vysvětlována z mužského pohledu a staví pouze na mužském vnímání a prožitcích. Tento postup zkresluje společenský a osobní kontext, v němž literatura vzniká a je čtena. Z většiny děl mužských autorů se nedozvíme, co ženy pociťovaly a jaká byla jejich zkušenost, ale dozvíme se, jaké chtěli muži ženy mít, nebo co si představovali, že by mohly ženy cítit. Lingvistika hledá a kritizuje rodové asymetrie v jazyce - počínaje slovy přes větnou skladbu až po komunikaci obecně. Zaměřuje se na jazyk jako symbol postavení ženy ve společnosti. Feministické lingvistky (Dale Spenderová, Elaine Showalterová, Sara Millsová, u nás např. Jana Valdnerová, Jiřina Šmejkalová-Strickland, Eva Věšínová) zde nacházejí další důkaz patriarchátu. Jak napsal už v roce 1946 Pavel Eisner, "v evropských jazycích je odedávna nastolena nadvláda muže nad ženou. Latinský homo je člověk, ale i muž: již tato podvojnost významu říká všechno." Nepřítomnost žen v jazyce se projevuje od maličkostí - např. v novinových titulcích (poslanci hlasovali, řidiči neplatili - jako kdyby nebyly poslankyně nebo řidičky atd.) - až po pojmový aparát většiny humanitních i přírodních věd. Eisner zároveň upozorňuje na dvě další zvláštnosti našeho prostředí: čeština má jen nemnoho mužských podstatných jmen končících na -a s neutrálním obsahem. Všechna ostatní jsou zlehčující nebo přímo pejorativní (bačkora, nekňuba, ničema, otrapa atd.). Českou ženu krom toho stihl osud, že vždy je něčí, že nikdy není sama o sobě, pro sebe a za sebe, vždy je -ová.

Mediální studia odrážejí různé feministicky podmíněné přístupy k médiím a jejich analyzování. Kopírují v podstatě vývoj feminismu od požadavků rovnoprávnosti k potřebě nového přehodnocení pojmů. První studie vycházejí z hodnocení rovného přístupu do veřejné a pracovní sféry a rozebírají na tomto podkladě obsahy novin, rozhlasu a televize. Tento dnes už klasický směr poukazuje na nepoměrné zastoupení mužů a žen v mediální produkci a hledá stereotypy jejich zobrazování, zároveň předjímá pozdější, často užívanou kategorii rod-gender.

Ve vysvětlování feminismu by se dalo pochopitelně dlouho pokračovat. Většina českých feministek by ale nejspíš v tradici našeho regionu podepsala následující větu již citované Hany Havelkové: "Hypoteticky si lze představit, že otázky, které si klade feminismus, budou časem považovány za tak samozřejmé, přirozené, legitimní a všeobecně sdílené, že označovat je jako feministické se stane nadbytečným."

Autorka vede katedru žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, přednáší o žurnalistické tvorbě, vede výběrový seminář o žurnalistice a feminismus a působí i jako publicistka.

Diskuse