Zruší pravice Pečinkovo paradigma?

S velkým pobavením jsem si přečetl titulek článku Michala Tošovského s názvem "Jak ukončit Pečinkovo paradigma" (Revue Politika 1/2004), reagující na můj článek "Nová společenská smlouva" (Revue Politika 11-12/2003). Pokoušel jsem se v něm popsat obrysy voličské koalice, která zvítězila v parlamentních volbách v létě 2002, a naznačit, jaké motivy vedly k příklonu podstatné části středních vrstev k ČSSD.

Uvedl jsem, že modelem dnešní společenské smlouvy mezi vítěznou voličskou většinou a vládnoucími politiky je rovnice, v níž se politická podpora poskytuje výměnou za udržování neudržitelného sociálního státu. Systém, který se na základě této praxe etabloval, má blízko k označení klientský socialismus. Michal Tošovský pak tuto úvahu doplnil několika přesnými poznámkami. Jednou z nich je, že obsahem tradičního konfliktu pravice versus levice je dnes v České republice štěpení, které vede mezi klienty a neklienty Špidlova sociálního státu blahobytu, který žije ze stále vzrůstajícího státního dluhu. Jeden ze způsobů, jak může ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2006 zvítězit pravice, vidí Tošovský v přetažení středních vrstev vítězné voličské koalice z minulých voleb na stranu pravice. Jaké jsou předpoklady podobného obratu?

Klíč k úspěchu

Jedním z nich může být ekonomický kolaps argentinského typu, o němž ostatně ve svém článku píše Michal Tošovský. I on si je vědom, že ani při rozmařilém způsobu hospodaření to Špidlova vláda během příštích dvou let nestihne. Další cestu vidí v přesvědčivé komunikační strategii ve vztahu k dnešním středostavovským klientům sociálního státu. "Klíč k úspěchu české pravice tedy leží v oslovení této vrstvy (nebo lépe řečeno těchto vrstev - situace je plastická a nelze unifikovat ani cílovou skupinu, ani způsob jejího oslovení), ve vykreslení reálné situace a hrozeb z ní vyplývajících." Stručně řečeno by se jim mělo šetrně sdělit, že sociální stát jako produkt poválečného optimismu v Evropě je vlivem demografických a jiných změn v krizi, takže ze systému už nic nedostanou, ale naopak jeho podporou mohou ohrozit svou současnou pozici a sociální statut.

Tošovský má pravdu v tom, že volby 2006 se stanou především bojem o hlasy středních vrstev. Pokud v ČSSD neproběhne "sarajevský atentát" nebo nějaký jiný druh politické sebevraždy, nebude pro pravici lehké získat pro tuto strategii příznivce. Velká část středostavovských voličů, například z řad 450 tisíc státních zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků (lékaři, učitelé, hasiči, policisté, vojáci, úředníci), hlasovala pro sociální demokracii z velmi pragmatických důvodů. Bylo to rozhodnutí pro existující poměry, jejichž charakteristickým rysem byla nízká produktivita práce a vidina zvýšení platů bez ohledu na ekonomický výkon státu a jeho institucí. K tomu v posledních letech skutečně došlo.

Bohužel ideálem pracovního života podstatné části společnosti počínaje drobným nakladatelem přes zaměstnance lékařských institucí až po některé velké hráče na trhu se stalo parazitování na státu: navázat se na jeho finanční toky a získávat všemožné úlevy a protekce. Souběžně s nataženou rukou směrem k eráru pak využívat korupční systém provizí za každou službu a zakázku. A právě sociální demokracie se stala garantem tohoto systému, což jí dává pevné postavení na politickém trhu, přestože z přehřátých novinových titulků to zrovna nevyplývá. Podstatné části těchto vrstev stále vyhovuje být klienty sociálního státu, škemrat o státní dotace a paralelně sledovat svoje soukromé zájmy. Otázkou je, co by mohlo otočit jejich preference, aby odvrhly zaběhnutý systém. A co to znamená pro českou pravici?

Don Topolánek?

Nejjednodušší cesta vedoucí k volebnímu vítězství pravice je, když si Mirek Topolánek zahraje na politického dona Corleona. Jako správný capo di tutti capi pak nabídne středostavovským klientům sociálního státu, že ochrání jejich zájmy lépe než Vladimír Špidla, například bez turbulencí v podobě náhlého zvyšování daní, jak jsou toho nyní svědky. Jinak řečeno převezme Špidlův klientský socialismus a dá mu poněkud tržnější tvář. Faktem je, že k tomuto kmotrovskému kompromisu má jistá část ODS po drtivé porážce v létě 2002 tendenci. Její reprezentanti říkají: měli jsme tak skvělý volební program, ale byli jsme odmítnuti. Proto dnes nesmíme příliš mluvit o změnách. Snažme se spíše jen vézt na vlně kritiky. A hlavně nesmíme nikoho vystrašit, jako se to stalo v případě některých našich volebních hesel ("průvan v byrokracii"). To je ale očividná záměna příčiny za důsledek.

Vadou volební strategie ODS bylo, že nepostřehla měnící se společenskou situaci a snažila se hrát na strunu převážně velkých témat. Poslední předvolební rok ale bylo jasné, že půjde o první volby, kdy lidé budou hlasovat v souladu se svými sociálními zájmy, přesněji řečeno podle obsahu svých peněženek. Sázka na velká makroekonomická témata ve spojitosti s protiněmeckou a euroskeptickou kartou se s těmito základními zájmy zcela míjela. ODS ve svém volebním programu sice přesně popsala politickou situaci a leckde naznačila i způsoby řešení, ale s výjimkou rovné daně, jejíž výhody zase dobře nevysvětlila širší veřejnosti, nic konkrétního nenabídla. A bez přitažlivé nabídky, jak víme, není ani výraznější poptávky.

Vedení ODS se prostě bude muset rozhodnout, jaký druh volebního vítězství si vybere. V prvním případě ODS může hrát na jistotu a pravděpodobně ji čeká povolební konstelace v objetí se Stanislavem Grossem, což se bude rovnat veselé porážce. Nebo půjde do rizika a pokusí se přesvědčit širší část veřejnosti o nutnosti větších systémových změn. Takové vítězství bude mnohem obtížnější a jsou za ním roky práce v různých oblastech: od programové přes komunikaci s veřejností, slaďování zájmů s hlavními společenskými skupinami, vtáhnutí podnikatelské sféry a finančních skupin do svého zájmového pole a v neposlední řadě i získání zázemí a podpory u podobných stran v západní Evropě. Nemusí to samozřejmě dobře dopadnout, ale je to jediná cesta k vítězství, jež vyústí v demontáž klientského socialismu.

Lidový kapitalismus

Kdo chce v roce 2006 usilovat o získání většinového středostavovského voliče a současně pohnout se stávajícím systémem, musí přejít, volně řečeno s Karlem Poláčkem, od "vedení makroekonomických řečí" k nabídkám konkrétních produktů a služeb.

Příkladem může být někdejší stavební spoření, které zavedl ještě Klausův první kabinet a jež se mezi českou populací masově rozšířilo. Na podobné bázi by měla přijít volební nabídka na vytvoření soukromých penzijních fondů garantovaných státem, půjček na vysokoškolské studium či třeba diferencovaný způsob zdravotního pojištění.

V každém resortu jeden dva konkrétní projekty, s nimiž budou lidé moci bez obav svázat budoucnost a nové aspirace. Voliči musí mít oprávněný pocit, že praxe parazitování na státu pro ně začíná být nevýhodná a k penězům a osobnímu zajištění jsou schopni se dostat i díky vlastní iniciativě. Podívejme se, jak by se to mohlo projevit v základních politických oblastech.

Privatizace: Ještě důležitější než rozprodat podíly ve firmách se státní účastí je garantovat privatizaci obecních domů a bytů a celkově posílit vlastnickou demokracii v zemi. Předpokládá to i přechod na regulaci nájemního bydlení druhého stupně, která už jen kontroluje, zda nedochází k výraznému překračování místně obvyklého nájemného. Dále je třeba zrušit některé daně týkající se individuální bytové výstavby jako daň z převodu pozemku nebo z převodu nemovitostí. Je také vhodné provést otevřenou privatizaci některých institucí (zápis do obchodních rejstříků a do katastru nemovitostí), kterou už tiše realizovali úředníci, jimž držba příslušných razítek slouží jako nástroj k získávání úplatků.

Daně: Dnešní daňový systém v podstatě ničí iniciativu středních, zvláště zaměstnaneckých vrstev, a vede k přesvědčení, že tvrdá práce se nevyplácí. Americký investiční poradce Robert Kiyosaki to přirovnává ke krysímu závodu. Čím máš vyšší plat, tím více ti stát bere. Reaguješ na to vyšším pracovním výkonem, což stát ohodnotí ještě vyššími daněmi, takže se časem podobáš kryse, která dokolečka šlape v uzavřeném kolotoči. Příklad z České republiky: Jestliže máte plat 20 tisíc hrubého, ztratíte se všemi daněmi a odvody přes pět tisíc. Více tedy pracujete, abyste měli dejme tomu 32 tisíce, ale čistého dostanete jen zhruba 23 tisíce. Pokud se v tu chvíli odvážete ke stachanovským výkonům a platu kolem 50 tisíc, doputuje k vám na účet kolem 30 tisíc čistého. To hlavní zdanění na vás pak čeká ještě v podobě daně z přidané hodnoty a spotřební daně. V takovém systému je rozmělňována důvěra ve spořivost a dochází k zahánění lidských aktivit do oblasti nezdaněné šedé ekonomiky. Střední vrstvy jsou tím permanentně proletarizovány a zbavovány perspektiv na osobní vzestup svůj a své rodiny. Tento systém je nanejvýš výhodný pro dvě odlišné skupiny: permanentní příjemce sociálních a jiných dávek a částečně pro majitele firem, které mohou své příjmy upravit vhodnou odpisovou a jinou politikou. Pro zajímavost připomeňme, že na sousedním Slovensku šli opačnou cestou spočívající nejen v zavedení přehledné rovné daně, ale i v rušení mnoha jiných daňových povinností (zrušena byla daň z dividend, daň dědická a darovací i daň z převodu nemovitostí).

Podnikání: Pravice by se neměla bát použít nestandardní nástroje usnadňující návrat tisíců bývalých živnostníků a podnikatelů zpět z náruče státu do světa byznysu (výhodné úvěry, daňové prázdniny, poradenská centra). Ještě možná důležitější je celkové zvýšení autority státní moci, práva a pořádku.

Státní správa: Zde je nutno provést skutečnou reformu a nahradit tak systém, kdy se z vytváření některých úřednických míst stal způsob řešení nezaměstnanosti. Je zapotřebí přetáhnout na každé ministerstvo tým manažerů ze soukromých firem a od základů znovu tyto instituce postavit, podobně jako se to dnes děje na slovenském ministerstvu financí, a zavést výběrová řízení na důležité funkce ve státní správě, spojené s manažerskými smlouvami.

Sociální systém: Musíme se pokusit oslabit kulturu závislosti na státu, mj. vazbou podpor v nezaměstnanosti výhradně na účast v rekvalifikačních kursech a na veřejně prospěšných pracích. Musí se otevřít téma důchodů a nových způsobů pojištění na stáří a připravit konkrétní projekty fondů. Základem sociální politiky tak musíme učinit rodinu a k ní směřovat veškerou pomoc.

Jestliže má ODS ambice skutečně vládnout, musí na svou stranu přetáhnout nejen část voličů ČSSD z léta 2002, ale také získat zpět půl milionu svých stoupenců z roku 1998. Tedy ty, kteří v roce 2002 nebyli její nabídkou osloveni a nedostavili se k volebním urnám. I v tom případě jim musí dát garance, že koncept špidlovského klientského socialismu bude nahrazen modelem lidového kapitalismu. V takovém uspořádání by většině středních vrstev už stálo za to jít nejen volit, ale i změnit svou životní strategii. Pak také zanikne ono "slavné" Pečinkovo paradigma, o němž ve svém článku psal Michal Tošovský.

Diskuse