Zemřel David Levy

Roger Scruton | 20. 2. 2004

Poslat do Kindlu

---

David J. Levy, který zemřel ve věku 56 let, byl geniální a mnohotvářný člověk, jenž se vymykal svému okolí. Žil a působil jako univerzitní sociolog, avšak zároveň bezostyšně zavrhoval levičácká dogmata, jež jsou v jeho oboru předkládána jako skutečnost. Psal grandiózní verše ve stylu W. E. Henleyho, prosazoval středoevropské konzervativní myslitele, jakými byli Eric Voegelin a Arnold Gehlen, a velkou část svého života strávil hojným navštěvováním východoevropských disidentů a podporou jejich podzemních struktur. Svou pozici na Middlesexské polytechnice (jak se tehdy jmenovala) si Levy dokázal udržet díky tomu, že své kontrarevoluční názory zaobalil do hávu tak sofistikované ironie, až vypadaly spíše jako póza než jako přesvědčení. Tímto stylem přežil éru Margaret Thatcherové, jako osamělý pravičák v jámě lvové univerzitního socialismu.

David John Levy se narodil 31. října 1947 jako syn Jihoafričanů židovského původu, kteří se usadili v Londýně. Studoval na školách ve Stowe a Oxfordu; na obou institucích nasál doznívající vzpomínku na starší, vlastenečtější pojetí toho, co to znamená být Angličanem, než jaké pozoroval u svých současníků. S tímto vlasteneckým viděním, o které opíral svůj nárok na sounáležitost se zemí a kulturou, jež si pouze osvojil, zůstal pevně spjat po celý svůj život. Zároveň však byl horlivým nadšencem různých konkurenčních vlasteneckých postojů - tak se ve Francii stal francouzským šovinistou, v Čechách českým nacionalistou, na Moravě stoupencem moravské nezávislosti, ve Vídni nostalgickým obhájcem rakousko-uherské říše, jejímž energickým protivníkem byl naopak v Budapešti. Sbíral státní hymny, zajímal se o lidové tradice, historii různých států i jejich zahraniční závazky - věřil totiž, že takové záležitosti jsou nekonečně důležitější než třídní rozdíly a genderové role, jež tvoří základ univerzitní sociologie.

Levyho mysl byla zvídavá, ale zároveň i zvláštní a nezvyklá; jeho záliba v téměř neznámých středoevropských myslitelích pak odpovídala jeho přesvědčení, které se s přibývajícími léty prohlubovalo, že ti, kdo se tvářili, jako že zkoumají důležité skutečnosti lidského údělu, je místo toho naprosto přehlíželi. Byl člověkem, který stál mimo, člověkem, který si nade vše cenil řádu ve společnosti a nesnášel revoluční ideologie a rovnostářské plány ohrožující kázeň a hierarchii, na nichž jsou závislí obyčejní lidé. Zázrak, jímž byl samotný fakt, že mohl působit v britské sociologické obci, nebyl způsoben jen Levyho jedinou vlastností, jež odpovídala kánonu politické korektnosti (byl sice diskrétním, leč aktivním homosexuálem, u něhož byla v roce 1992 diagnostikována přítomnost viru HIV), nýbrž jeho nepopsatelně vlídnou a laskavou povahou. Neexistoval člověk, vůči němuž by pociťoval byť sebenepatrnější zášť, odmítání a znevažování pak snášel v duchu křesťanského odpuštění.

První kniha Davida Levyho, nazvaná Realismus, esej o interpretaci a společenské realitě (1981), ho uvedla na příznačnou intelektuální dráhu, kterou již předtím odkryli kontinentální sociologové jako Schutz, Scheler, Hartmann a Plessner. Statistika a průzkumy nemají dle Levyho smysl, nejsou-li spojeny s koncepty, které nám umožňují je interpretovat; tyto koncepty však musejí být rozpracovány filozoficky. Levy věřil, že britská sociologie si to málo konceptů, s nimiž pracuje, vypůjčila z prokazatelně chybných teorií Karla Marxe, jehož přitažlivost nevyplývala ani tak z pravdivosti toho, co řekl, nýbrž z „hermeneutiky podezíravosti", již uplatňoval na vše, co řekl kdokoli jiný. Podle Levyho názoru tudíž je důležitým úkolem sociologů, aby rozpracovávali ty koncepty, jež nám umožní vnímat lidi takové, jací jsou, bez zkreslující optiky ideologie. Toto téma rozvíjel i ve svých následujících textech, především pak v Politickém řádu (1987) a ve vynikající sbírce esejů s názvem Míra člověka (1994), v níž byly shromážděny mnohé jeho erudované a pozoruhodné studie o náboženství.

Vlivné jsou Levyho texty v Americe. Nesmírně vlivný byl také v éře komunismu ve východní Evropě; jeho přednášky, které měl na soukromých seminářích v Praze a v Brně, obíhaly mezi lidmi, kteří později měli zformovat jednu ze vznikajících politických elit. Levyho srdce patřilo disidentům a stejně tomu bylo i naopak. Levy poprvé ve svém životě zjistil, že je mezi lidmi, kteří svět chápou stejně jako on a kteří jsou pro své názory pronásledováni. Jeho práce byly překládány a vydávány v samizdatových edicích, později se dočkaly nového vydání v oficiálních nakladatelstvích. Levy zasvětil svůj život věci disidentů a při její podpoře byl vždy ochoten podstoupit osobní riziko.

Pod vlivem svého onemocnění se Levy stáhl více do sebe a začal hledat útěchu ve studiu staré hudby. Učil se hrát na loutnu, violu a teorbu, studoval skladby, jež z těchto nástrojů učinily tak výmluvné symboly osamělého srdce, a sám se učil číst starou notaci renesančních loutnistů. Studoval francouzské barokní skladatele, jakým byl například Charpentier, a učil se skládat v jejich stylu. Jeho skladby vyjadřují nejen důkladnost, s níž se věnoval hudbě minulosti, ale také charakteristickou jemnost a vlídnost jeho povahy, která ho spojovala s křehkými elegiemi anglických loutnistů i pastorálním smutkem francouzského baroka. Po mnoha nemocech, jež snášel velmi statečně, David Levy zemřel 2. prosince minulého roku.

Redakční poznámka:
Eseje a články Davida J. Levyho se pravidelně objevovaly v prvních ročnících tohoto časopisu a dodnes neztratily nic ze své filosofické síly. Jeho kniha Realismus. Pojednání o interpretaci a společenské realitě byla první publikací vydanou v našem nakladatelství.

Revue Politika 2/2004

Poslat do Kindlu

---

Diskuse