Kužvartův problém

Stanislav Balík | 20. 2. 2004

Poslat do Kindlu

---

Zpočátku to vypadalo jako nový důkaz Špidlovy snahy usmiřovat neusmiřitelné. Zdálo se, že se nominací Miloše Kužvarta na post člena Komise EU elegantně zbavil vnitrostranického oponenta a částečně umlčel opozici ve vlastní straně. Po Špidlově zhroucení a Kužvartově odstoupení se paradoxně zdá, že se to podařilo až tímto okamžikem. Strana se tváří v tvář kolosálnímu průšvihu dokázala když ne semknout, tak alespoň zklidnit a bez výhrad a navenek jednotně nominovat Pavla Teličku na post eurokomisaře. Kauza Kužvart nicméně není jen případem politické malosti jednoho českého poslance, lze v ní vysledovat mnohé podstatné rysy současné české politiky.

Již samotný způsob jeho nominace byl přinejmenším zvláštní. Všechnu vinu nelze shazovat na premiéra, jak jsme tomu v současnosti svědky. Rovným dílem k ní přispělo celé předsednictvo sociální demokracie, které nedokázalo svému předsedovi jeho nápad rozmluvit. Na svém zasedání 23. ledna 2004 dokonce vyjádřilo „plnou podporu nominaci Miloše Kužvarta na komisaře Evropské unie za Českou republiku. Svými zkušenostmi a mezinárodními kontakty plně odpovídá všem nárokům, které jsou v souvislosti s evropským komisařem zmiňovány. Předsednictvo ČSSD vyjadřuje přesvědčení, že Miloš Kužvart dokáže v Evropské komisi obhájit pro Českou republiku respektované postavení." Podobně se za něj postavil i celý Krajský výkonný výbor ČSSD Středočeského kraje. Podle jeho předsedy Richarda Dolejše svědčila Kužvartova nominace na člena EK o tom, že „dřívější rozhodnutí nominovat bývalého ministra na lídra krajských voleb bylo správné, že středočeští sociální demokraté vybrali skutečně silnou osobnost".

A právě v tomto přesvědčení o výběru „skutečně silné osobnosti" leží hlavní vina sociálně demokratických stranických orgánů, které Kužvartův výběr potvrdily. Kdo z nich se ptal, zda na funkci opravdu stačí? Kdo se zamyslel nad tím, jestli je schopen unést tlak, který na něj logicky jako na „prvního z českých Evropanů" bude vyvíjen? Kdo z těch, kdo jej znají, se zaručil, že to je skutečně prvotřídní politik srovnatelný s estonským expremiérem, lotyšskou ministryní zahraničí, litevskou ministryní financí či slovinským ministrem pro evropské záležitosti, kteří budou v Komisi nově zasedat?

Kužvartův problém nenastal až v pátek 20. února. Byl jasný od okamžiku, kdy s jeho kandidaturou nesouhlasili malí koaliční partneři. Ti se ovšem zcela nepochopitelně nechali takřka bez mrknutí oka přehlasovat, aniž z toho vyvodili nějaké zásadnější důsledky. Téměř si ani nelze představit, co by se dělo, kdyby se něco podobného stalo v dobách Klausových koaličních vlád. Přes všechny sympatie k novému lidoveckému předsedovi Kalouskovi se lze oprávněně domnívat, že někdejší předseda Lux by si něco podobného líbit nenechal. Lidovci a unionisté měli navíc tentokrát na své straně značnou část mediální scény, která otevřeně a nepokrytě Kužvartovy kvality zpochybňovala. Sociálnědemokratickým členům vlády to ovšem nic neubírá na jejich přímé zodpovědnosti - všichni totiž jeho kandidaturu podpořili (pro zajímavost a pro dokreslení pevnosti názorů malých koaličních stran - všichni jejich ministři se hlasování zdrželi, nikdo nebyl zásadově proti).

Někdejší ministr životního prostředí byl skutečně „protlačen partajní lopatou", v tomto svém výjimečně silném názoru se Cyril Svoboda výjimečně nemýlil. Kužvartova nominace však svědčí o chápání způsobu koaličního vládnutí sociální demokracií. Předloňské sliby o novém a lepším (protože ne „opozičněsmluvním") stylu správy věcí veřejných odvál vítr a nyní jsme svědky nebývale silné arogance moci, arogance nejsilnější vládní strany, která se domnívá, že může v poměrným volebním systémem sestavované politické reprezentaci obsadit místo premiéra, prvního vicepremiéra, dvou třetin ministrů vlády, předsedy sněmovny, předsedy Ústavního soudu, dělat si ambice na post prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu apod. Za způsob protlačení Kužvarta si socialisté nastalou ostudu zasloužili.

Kandidát na místo eurokomisaře je kandidátem vládním, nikoli celého politického spektra. Z toho důvodu není bezpodmínečně nutné (ani to není výrazem pokleslé politické kultury), aby s opozičními stranami o jeho jménu kdokoli vyjednával. Na druhou stranu by měl zůstat zachován význam slov; použije-li premiér slovo „konzultace", neznamená to, že se Mirka Topolánka pouze zeptá, zda souhlasí s Pavlem Teličkou. Ano? Tak to je dobře. Ne? Nic se neděje. Takto konzultace skutečně nevypadá, mnohem spíše jde o prosté informování, které stejně tak dobře může proběhnout prostřednictvím SMS zprávy.

Postava „hráče krajského přeboru" Miloše Kužvarta zcela zapadá do obrazu současné beztvaré personální politiky sociální demokracie. Začalo to Burešem a Potůčkem jako možnými prezidentskými kandidáty (Špidla chtěl nyní Potůčka nominovat na komisařský post po Kužvartově odstoupení), pokračovalo Kupčovou jako nejvyšší republikovou kontrolorkou a prozatím vyvrcholilo při nominaci osob do evropských struktur. Nemáme přitom na mysli pouze nešťastného Kužvarta, ale stejně tak socialistický „tým snů" kandidující do Evropského parlamentu - jména jako Rouček, Falbr, Ekert, Lachnit, Fišer atd. hovoří za vše. Nicméně je to problém ČSSD, případná ostuda padne zcela na její hlavu. Můžeme se ale zcela ztotožnit s pochybnostmi občanských demokratů ohledně způsobu nominací zástupců ČR do vrcholných funkcí v evropských orgánech. Je-li skutečně pravdivá např. informace o nominaci Ivana Pilipa na post viceprezidenta Evropské investiční banky, pak už to je snad (po vzoru dobrodruhů z Kavčích hor a spřízněných oblastí) skutečně „na spacák".

Okolnosti Kužvartova jmenování a jeho následné rezignace odhalily ještě jednu neradostnou charakteristiku české politiky. Vládnoucí politická reprezentace nedisponuje žádnou vizí, podle níž by spravovala společnost. Neví kam chce jít, neví ani kam jde či proč vůbec někam jde. Hlavní náplní její činnosti už dokonce ani není dokonalá technologie moci, jak ukazuje celá kauza, ale obyčejná údržba, kterou již navíc také ne zcela zvládá. Není lepšího dokladu celého neradostného stavu než chování prvního vicepremiéra Stanislava Grosse. Ten prohlásil, že neuhne před odpovědností kandidovat na místo šéfa největší vládní strany, aby se za několik dní po Špidlově kolapsu a nejasnostech okolo Kužvartovy demise vytratil ze Sněmovny postranním vchodem jako malý kluk, namísto aby se pevně a jasně postavil do čela vládní koalice a snažil se zklidnit zjitřenou situaci. Tak vypadá vláda, se v čele s níž odevzdáváme část státní suverenity. A naděje na změnu je v nedohlednu.

Post scriptum: Komunistická minulost nového českého adepta na eurokomisaře Pavla Teličky rozproudila diskusi nad tématem odpovědnosti či neodpovědnosti řadových členů KSČ za celý komunistický režim. Lidovecké rozhořčení lze stejně tak chápat, jako je odmítat, ale každopádně vyvolává otázky typu: proč jim nevadí komunistický místopředseda Sněmovny? Proč nevadí lidovecký člen s komunistickou minulostí v čele Senátu? Ještě úsměvnější je postoj US-DEU. Tedy té strany, jejíž kandidáti na českého poslance nesměli mít komunistickou minulost a která nyní horlivě přikyvuje Teličkově nominaci. Zkrátka, je to zřejmě doklad oné nové, zásadovější politiky.

Nicméně tato debata dozajista nepřesáhne český rámec, vždyť mezi novými členy „Rady lidových komisařů" nejenom Telička nosil na srdci knížku rudou. Komise totiž již dopředu dala najevo, že jí komunistická minulost některých nových členů nebude vadit. Bylo by zajímavé pozorovat, zda-li by stejně tak nevadila minulost nacistická.

Revue Politika 2/2004

Poslat do Kindlu

---

Diskuse