Irák: Žádné zprávy, dobré zprávy

6. 3. 2009

Poslat do Kindlu

---

V Iráku se konaly regionální volby, o jejichž bezpečnost se primárně postaraly irácké síly. Zúčastnilo se jich 14 400 kandidátů reprezentujících čtyři sta stran. A přinesly výsledky velmi příznivé jak pro Irák, tak pro Spojené státy.

Irák se rozešel s náboženským sektářstvím a vydal se směrem k sekulárnímu nacionalismu. Jak poznamenal Amir Taheri, expert na otázky Blízkého východu: „Prohrály všechny strany, které měly v názvu slova ,islámská‘ nebo ,arabská‘. Naproti tomu všechny ty, které obsahovaly ,Irák‘ nebo ,irácká‘, získaly.“

Předseda vlády Núrí al-Málikí se z představitele malé islámské strany stal vůdcem Strany právního státu, která ve volbách prosazovala bezpečnost a sekulární nacionalismus. Dosáhl zdrcujícího vítězství. Proíránská Sadrova strana klesla ve výsledcích z 11 % hlasů na 3 % a vážně ztratila především v Bagdádu. Strana Fadhila, která panovala v Basře, dopadla podobně. Kdysi dominantní sunnitská strana spojená s Muslimským bratrstvem a někdejším místním terorismem byla silně odsunuta do pozadí. Na venkově se vynořili noví kmenoví (sekulární a sunnitští) předáci.

Jeden konzervativní filozof došel v roce 2004 k závěru, že demokracie v Iráku je „dětinská fantazie“. Jiný se vysmíval tomu, že volby v roce 2005, které přivedly al-Málikího k moci, byly „nikoliv volbami, ale sčítáním lidu“, čímž mínil to, že lidé otrocky hlasovali podle své etnicity a náboženské identity.

Ve vší té blahosklonnosti chybělo to, čím se všichni kritici pyšnili: kontext. Co očekávali v prvních volbách po třiceti letech totalitní vlády, která zničila občanskou společnost a systematicky vyhlazovala jakoukoliv nezávislou schopnost vést? Jedinými komunálními a sociálními vazbami, které nepřestaly po Saddámu Husajnovi existovat, byly vazby etnické a vztahy uvnitř sekty. V uplynulých letech, zatímco kritici si nad Irákem umyli ruce, se ale začaly rozvíjet základy občanské společnosti: energický svobodný tisk, velká spousta stran, návyky vyjednávání a vytváření koalic. Jako odraz těchto nových skutečností ajatolláh Sistání tentokrát úmyslně veřejně nepodpořil žádnou stranu, čímž dal najevo návrat k irácké tradici sekulárního vládnutí.

Strategickým vítězem jsou Spojené státy, naopak prohrál Írán. Strany podporované Teheránem jsou na ústupu. Předseda vlády, který vsadil svou kariéru na smlouvu o strategické spolupráci se Spojenými státy, se ukázal jako vítěz. Změna z nepřátelského státu na demokratického spojence navíc není, na rozdíl od přemetu Egypta ze sovětského na amerického spojence v sedmdesátých letech, výsledkem práce jednoho autokratického vůdce, ale je odrazem národního přesvědčení vyjádřeného v demokratických volbách.

Neznamená to, že výsledky voleb jsou nevratné. Rýsují se tři možná vážná nebezpečí. Za prvé, státní převrat provedený sílící a relativně bezúhonnou armádou zhnusenou korupcí civilních politiků (podle postkoloniálního vzoru posledního půlstoletí). Za druhé, autoritativní vůdce vyrostlý z demokratického systému, jejž později svrhne podle ruského nebo venezuelského modelu. Za třetí kolaps současného systému v důsledku předčasného stažení Spojených států.

Vyhnout se prvním dvěma rizikům je úkol pro Iráčany. Zabránit tomu třetímu je úkol pro USA.

Text Charlese Krauthammera z The Washington Post, 13. února 2009, přeložil a redakčně upravil Vladimír Gregor.

Revue Politika 3/2009

Poslat do Kindlu

---

Diskuse