Začne existovat jednotná Evropa?

Když v září roku 1946 vystoupil Winston Churchill na univerzitě v Curychu s výzvou vytvořit Spojené státy evropské, ležely různé části Evropy v rozvalinách; děsivé válečné rány se ještě nestačily zacelit. Existovaly okupační zóny, ale ještě tu nebyly dva německé státy. Churchill připisoval vznik obou světových válek německé touze po moci a věřil, že sjednocená Evropa, jejíž pilíř mělo tvořit německo-francouzské usmíření, dá nakonec zapomenout na válečné hrůzy a zabrání tomu, aby Němci znovu rozdmýchali děsivý válečný požár.

Rovněž dnes se v souvislosti s evropským sjednocováním často uvažuje na základě podobné motivace, obzvlášť mezi Francouzi: sjednocená Evropa může udržet na uzdě německé rozpínavé ambice. Ačkoli v roce 1946 byla příčina války přirozeně spatřována v hitlerovském režimu, měl na ní nicméně svůj podíl i Sovětský svaz. U jejího počátku stál pakt Ribbentrop-Molotov a plán společného rozdělení Polska mezi obě, ve svých výbojích neukojená impéria, která se sice na krátký čas stala spojenci, ale byla si dobře vědoma zásadní neupřímnosti jejich přátelského vztahu. Churchill se o Sovětském svazu ve svém projevu zmínil jen okrajově a není jasné, zda věřil, že tato barbarská říše se nakonec postupně zcivilizuje a bude schopná se zapojit do evropské rodiny jako její platný člen a ne jako dobyvatel, který měl v ruce nejen nahajku, ale i atomovou bombu.

Nyní, po více než půl století, po rozpadu komunistických režimů a po společně vynaloženém úsilí velkého množství lidí rádi věříme, že sjednocená Evropa, pokud se ji podaří vytvořit, eliminuje z našeho obzoru přízrak válek. Nevíme však, zda se to podaří, nevíme ještě, o jakou Evropu, jakým způsobem sjednocenou, půjde. V průběhu posledních let jsme si mohli ověřit, na jaké obtíže sjednocování naráželo, jaké zjevně partikulární národní zájmy je brzdily: britské hovězí, francouzská jablka, španělské víno - a dalo by se uvést ještě ledacos. Těžko by se věci mohly mít jinak: partikulární zájmy jsou reálné, nevymyšlené, po jednotlivých členech Unie nelze žádat příliš mnoho obětí, neboť každý si v ní chce zachovat své a na úkor těch zbývajících si pro sebe utrhnout co nejvíc. Zájmy rolníků a průmyslníků, otázky nezaměstnanosti a inflace reálně existují a chvíle, kdy výsledkem střetu všech rozličných zájmů bude dokonalá harmonie, je na hony vzdálená.

Trh - ano, euro - ne

Lidské zájmy se nevyhnutelně střetávají - nám nemůže jít o jejich odstranění, ale pouze o vypracování účinných mechanismů, jejichž prostřednictvím se střety budou mírnit a řešit nikoli válkami, ale kompromisy.

V Anglii už dlouho ovládá diskusi o sjednocení Evropy otázka společné měny, jejíž název se v každé zemi vyslovuje jinak. Argumenty proti společné měně, které uvádí řada ekonomů, působí věrohodně: společná měna nepochybně povede ke sjednocení daňového systému a ke stejné úrokové míře ve všech zemích Unie; rozhodující roli při tom bude hrát centrální banka, ve svém rozhodování nezávislá na vládě. Tímto způsobem, tvrdí kritici, budou základní nástroje hospodářské politiky - daňový systém a úrokové sazby - odebrány státu; konkrétněji řečeno stát přestane mít možnost ovlivňovat inflaci a veřejný dluh. Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že ekonomické cykly různých zemí nejsou vzájemně sladěny, mohou příliš tvrdá pravidla vnucená mezinárodními institucemi jednotlivé segmenty Unie poškodit. Vynucené vystoupení Velké Británie z jednotného měnového systému znamenalo skutečně nemilý šok, ale nakonec vlastně podpořilo výše zmíněné argumenty, neboť vedlo ke snížení inflace a nezaměstnanosti.

Nechci o těchto věcech podrobně diskutovat; postrádám jednak odpovídající odbornou výbavu, koneckonců stejně tak jako obrovská většina občanů evropských zemí, a jednak, po pravdě řečeno, v tomto bodu nejsou zajedno ani kompetentní ekonomové a podnikatelé, kteří občas, i když ne příliš často, přiznávají, že jejich diagnózy byly mylné. Nemáme tedy k dispozici autority, na něž bychom se mohli bez obav spolehnout. Situace je nicméně ještě složitější - krize společné měny by už nyní znamenala krizi celé Evropy po všech stránkách, takže kdyby se celá operace nakrásně i nepodařila, stejně se všichni budou tvářit, že proběhla úspěšně. Pokud se ve Velké Británii vypíše referendum o přijetí měnové unie, potom při nevyhnutelné nekompetenci hlasujících bude jakýkoliv výsledek dílem neosvícené vůle, nikoliv rozumu. Tedy ani případný kladný výsledek takového plebiscitu nepůjde v žádném případě interpretovat jako něco jednoznačně příznivého pro ten či onen stát nebo pro celou Evropu. Většina národa nemusí mít pravdu - hony na čarodějnice a později trest smrti parlamenty zrušily proti vůli většiny společnosti.

Navíc referendum vychází v podobných záležitostech z podivné asymetrie - bude-li většina hlasovat proti společné měně, bude po určité době následovat referendum druhé a po něm třetí, až konečně za určitých okolností většina na společnou měnu přece jen přistoupí. Ale poté už žádná příležitost toto rozhodnutí odvolat nebo změnit nenastane, žádné nové referendum už nikdo nevypíše. Pohybujeme se tak po jednosměrné ulici - jakmile vlezeme do klece, není úniku, snad jen následkem nějakých apokalyptických katastrof. Takže i když nejsem v těchto záležitostech kompetentní, ještě jednou opakuji: společný trh - ano, společná měna - ne. Takto bych hlasoval v případě Polska, které - pokud nedojde na nepředvídatelné katastrofy - vstoupí do Unie už za pár měsíců. V Anglii jsem v tomto ohledu v dobré společnosti.

Suverenita

Výhrady vůči Evropské unii obecně a proti společné měně zvlášť nejsou výsledkem racionálních výpočtů, ale plynou z obavy o ztrátu státní suverenity. Často také vstupuje do hry podrážděnost tváří v tvář restriktivním opatřením a regulacím, které často otravným a ponižujícím způsobem ukládá bruselská byrokracie jednotlivým národům - vyráběli jsme takhle naše sýry tisíc let a všichni byli spokojeni, ale najednou přichází z Bruselu příkaz změnit jejich recepturu, údajně prý kvůli zdravotním důvodům.

Často také neodbytně vzniká dojem, že tisíce úředníků štědře placených Evropou a neodvádějících žádné daně se snaží vymýšlet stále nové, zcela zbytečně zatěžující předpisy a příkazy týkající se například okurek, džemů nebo mrkve, což vyvolává podezření, že by za prvé nebyla žádná škoda se jich z velké části zbavit a za druhé, že jde v jejich případě o lidi s totalitární mentalitou, kteří sní o tom, že by všechno ve světě mělo být stejné, že by se měla odstranit veškerá, v dějinách se objevující různorodost a že by všichni měli být přinuceni k identickým formám života. Odpor vůči této tendenci je pochopitelný a zaslouží si naši podporu.

Podobně lze uvažovat i o politických institucích. Britskou, demokraticky nevolenou Sněmovnu lordů lze podobně jako monarchii považovat za anachronismus. Existovala ovšem už po staletí, a i když nevzešla ze všeobecných voleb a měla dosti omezené legislativní pravomoci, plnila v úhrnu vzato velice užitečnou roli v díle reformy země a nedá se tvrdit, že vládla obyvatelům despoticky. Je sice pravda, že něco takového není v souladu se současnou demokracií, ale s ní se nesrovnává ani jakýkoliv proces utváření kulturních, finančních nebo průmyslových elit, které v posledku rozhodují o stabilitě a úspěšnosti země. Cílem demokratických institucí je zajistit, aby význam a vliv politických elit více méně odpovídal rozsahu důvěry, kterou do nich vkládá společnost; není jim naproti tomu svěřeno samo vytváření elit - nejlepší fotbalisty, nejvýznačnější vědce nebo básníky a nejobratnější manažery nelze nominovat na základě demokratických voleb.

Jak je tomu potom se suverenitou? Je liché a zbytečné tvrdit, že se proces evropského sjednocování státní suverenity vůbec nedotkne. Suverenita je postupně okrajována a bude jí stále víc a víc ubývat. Je třeba si uvědomit, že suverenita nespočívá v tom, že by stát mohl nebrat v úvahu existenci, zájmy a aspirace jiných států. Tímto způsobem nejsou suverénní ani Spojené státy. Stát je suverénní nikoli na základě nepřítomnosti faktických omezení vnucovaných ostatními, ani na základě - neuskutečnitelné - hospodářské soběstačnosti, ale je suverénní díky tomu, že když se rozhoduje, ať už správně nebo špatně, rozhoduje se sám za sebe, a to i v případě, jestliže to vyžaduje situace nebo ostatní státy. Stát, který se pro něco rozhodne v důsledku hrozby sousedů, neztrácí tím ještě svou suverenitu, je v jeho moci rozhodnout se jinak, a to třeba i proti vlastním zájmům.

Stát ztrácí naproti tomu svou suverenitu tehdy, existuje-li mechanismus, na jehož základě mají jiné státy právo činit rozhodnutí jeho jménem nebo jej nemusejí žádat o souhlas. Země, které tvořily součást sovětského bloku, nebyly suverénní, neboť ústřední moc mohla v důležitých věcech činit rozhodnutí sama a periferní státy, formálně nezávislé, jimi byly vázány. Když jsou v Evropské unii v různých závažných záležitostech činěna rozhodnutí většinou hlasů členů, bez práva veta, země svou suverenitu ztrácejí, neboť jsou nuceny toto rozhodnutí uvádět v život, a to i proti vlastní vůli. V případě Evropské unie se věci mají jinak než v případě sovětského bloku, protože se členské státy rozhodly vstoupit do společenství suverénně, z čehož lze vyvodit, že se své suverenity zřekly dobrovolně, ale nelze tvrdit, že ji jednoduše neztratily. Suverenita není narušena tam, kde funguje právo veta.

Je si tedy třeba položit otázku, zda je výrazné omezení suverenity, postupem času možná i redukce členských zemí na statut provincií, které od ústřední moci přijímají doporučení, skutečným neštěstím. V zemi jako Velká Británie, která je mimořádně silně spjata s neomezenou suverenitou parlamentu, mnoho lidí ze samé podstaty věci s hrůzou uvažuje o perspektivě federální Evropy neboli, jak se říká, evropského superstátu. Je to přirozená, živelná reakce; nemusí tomu tak nutně být v jiných zemích, které spíše započítávají zisky a ztráty, i když tyto kalkulace mohou být zavádějící.

Často se také setkáváme s podobným názorem: chtějí nás zbavit naší suverenity a zlikvidovat naši národní identitu. To je ovšem pochybný argument a obavy z této ztráty jsou velice přehnané. Odlišná etnická společenství - rasy nebo národy - mohou vymřít následkem fyzické likvidace způsobené nepřáteli nebo na základě toho, že nejsou kulturně natolik silné, aby dokázaly čelit odlišné civilizaci, takže jsou nakonec pohlceny cizími národy. Dnes se už nikde nevyskytují Chetité, Vizigóti, Prusové, Aztékové, Samojedi a nespočetné další národní entity. Porušťování, násilím vnucované národům SSSR, které bylo mnohem efektivnější než carská politika, záměrně a zásadně sledovalo likvidaci neruských kultur, cílevědomé rozpuštění malých národů v ruské mase, likvidaci jazyků. Avšak tam, kde se - jako v Evropské unii - nepoužívá násilí zaměřené na likvidaci národní odlišnosti, může národ přestat existovat pouze tehdy, jestliže se z vlastní vůle rozhodne přestoupit do jiné národní „kolonky".

Žádnému z pevně zakořeněných a kulturně aktivních národů Evropy - Polákům stejně jako Francouzům - nic takového nehrozí. Odpor a vzdor proti kulturní asimilaci může být koneckonců účinný právě tam, kde působí mimořádně silný tlak. Poláci se nenechali poruštit ani poněmčit navzdory záborům, které trvaly dlouhá desetiletí. Irové si zachovali vlastní identitu i přes tvrdé úsilí Angličanů - i když se jim podařilo téměř vyhubit keltský jazyk. Přežili Islanďané, chudí rybáři utiskovaní po léta dánskou šlechtou, přežili Baskové, kteří nikdy neměli vlastní stát, přežili dokonce Katalánci (říkám „dokonce", neboť by se zdálo, že příbuznost katalánštiny s kastilštinou jazykovou asimilaci usnadní), žijí Bretonci i Velšané. Poláci by mohli v rámci Evropské unie ztratit svou národní identitu pouze tehdy, kdyby si to sami přáli, což je ovšem velice nepravděpodobné - jsou v Evropě i ve světě jedním z mála příkladů státu homogenního z národního i kulturního hlediska.

Ideu suverenity jsme si zvykli spojovat s národním státem. Národní stát je vynález z relativně nedávné doby a jen zřídka se s ním setkáváme v čisté podobě. Na požadavku, aby suverénním subjektem byl vždy a pouze národ, není vůbec nic přirozeného ani samozřejmého. Stejně dobře může být suverénní část národa nebo celek složený z národů několika. A proč bych nemohl já sám prohlásit, že jsem zvláštním národem, a dožadovat se suverenity na vlastním území?

Rovněž tak nelze vytvořit definici národa uspokojivou natolik, aby v jednotlivých případech nevzbuzovala pochybnosti a vždy neomylně rozhodla o tom, kdo si zaslouží suverenitu a kdo nikoli. Chce-li být národ skutečně suverénní, je-li ochoten zaplatit cenu, kterou vyžadují okolnosti (například v podobě odmítnutí příslušnosti ke společnému trhu, již vyžaduje členství v Unii), má na to právo. Avšak když se část národa prohlásí za odlišný národ, má na to právo rovněž tak.

Nemáme jinou volbu

Jazyk vytváří obtíže. Na Korsice působí hnutí za nezávislost, jehož tamní stoupenci tvrdí, že korsický jazyk není francouzským dialektem, ale samostatnou lingvistickou jednotkou, jež má své vlastní kořeny (nemíním tyto nároky hodnotit); podobné hnutí působí také mezi Basky. Poprvé v dějinách upevnili svoji národní státnost Ukrajinci, Chorvaté, Slovinci, Slováci a další, urychleně na ní pracují Palestinci. Národy mohou mizet z mapy, ale mohou také vznikat nové. Čím více sílí pohyb směřující ke sjednocení Evropy, tím lépe se daří separatismům, nacionalismům, územním nárokům vůči sousedům - potřebovali bychom stále početnější hraniční stráže a více celníků. Stále silněji zaznívají zlověstné hlasy dožadující se etnické čistoty státu. A jak lze tuto čistotu prakticky zajistit, všichni víme - etnická čistota je genocidní heslo.

Na druhé straně nelze od evropských států žádat, aby dovolovaly trvale se usídlit na jejich území každému, komu se zachce. Je pravda, že migrace a etnické míšení probíhaly od počátku dějin. V naší době změnily situaci přinejmenším tři okolnosti. Dříve trvala migrace celá léta, dnes se přesun z jednoho konce světa na druhý dá zařídit téměř bleskově. Za druhé imigranti využívají služeb státu, na jehož území přicházejí, a není možné je nechat zemřít hladem - avšak žádná země nemá neomezené zásoby. Za třetí tu jsou čistě demografické ohledy, záležitost samotné hustoty osídlení. Je pravda, že etnická rozmanitost je zdrojem kulturního bohatství. Ale je také zdrojem nevyhnutelných konfliktů.

Není možné napadat vlády, které připouštějí imigraci, ale chtějí ji omezit na přijatelnou míru. Dožadujeme-li se ne­omezené svobody imigrace, potom musíme souhlasit s tím, že miliarda Číňanů nebo miliarda Indů má mít právo usídlit se bez překážek ve Švýcarsku. Konflikty vyplývají i ze schopnosti či neschopnosti asimilace v nové zemi. Jestliže se Poláci nebo Chorvaté usazují v Německu nebo Spojených státech, dá se očekávat, že se jejich děti poněmčí nebo poameričtí, neboť jde v podstatě stále o tutéž civilizaci. Jinak je tomu v případě Turků, kteří tvoří například v Německu enklávy odlišné kultury.

A co říci o záměrném ničení kultury a identity menších národů komunistickými říšemi nebo kolonialistickými zeměmi? Dnes se dovídáme, že v důsledku záměrné politiky čínské vlády je v Tibetu mnohem víc Číňanů než Tibeťanů; dalo by se tak vyhlásit referendum a potvrdit, že většina obyvatel Tibetu je pro připojení k Číně. Podobným způsobem se sovětská vláda pokusila osídlit Estonsko a Lotyšsko Rusy, i když ne se stejně jednoznačným výsledkem. Estonci dnes vyžadují, aby Rusové žijící na jejich území prokázali znalost estonštiny, pokud chtějí získat tamní občanství. Rusové tvrdí, že je podobné potlačování občanských práv uráží. Na tomto minimálním požadavku estonské strany ovšem není nic nepatřičného - žádat, aby obyvatel Estonska měl právo na občanství, aniž by znal místní jazyk, je jen pozůstatek ruské imperiální zpupnosti. Cizince, kteří se usazují v Anglii, nikdo nemusí přemlouvat, aby se učili anglicky, chtějí-li se stát občany - každý z nich ví, že je to nezbytnost. Ale opakuji: i když jsou kontrola a omezování imigrace nutné, požadavek etnické čistoty státu nebo násilného vyhánění „cizáků", jak v Evropě požadují rasistické strany, znamená výzvu ke genocidě.

Věc národní identity tak přináší nekonečné komplikace. Nicméně znovu opakuji, že omezení suverenity všech národů příslušejících do evropského společenství a rovněž do NATO nijak identitu kteréhokoliv z těchto národů neohrožuje, pokud nejsou samy ochotny na ni rezignovat - a ve společenství, v němž všechny země musejí splňovat standardy demokracie a občanských svobod, nikdo ztrátou národní identity cestou násilí a vyhlazování ohrožen není.

Zvláště Polsko nemá jinou volbu. Kdyby nevstoupilo do NATO a posléze do Unie, znovu by se objevilo ve sféře ruského vlivu. Na Rusko se také odvolávají ti, kdo polskou účast v evropských strukturách napadají. V Rusku se i přes zjevný hospodářský úpadek, všudypřítomnou korupci a rozkrádání, i přes rozpad organizačních a dokonce armádních struktur nadále hlásí ke slovu nezanedbatelné síly, které se nezřekly snů o ruském impériu a za příhodnějších podmínek mohou opět mít rozhodující slovo. Nechcete závislost na Unii? Potom musíte chtít závislost na Moskvě.

Kam sahá Evropa

Je-li sjednocování provázeno růstem separatismů a šovinismů, je příliš brzy hovořit o konci národního státu. Novodobé pokusy sjednotit Evropu bičem - napoleonským, hitlerovským nebo moskevským - naočkovaly vzájemně odlišným národům evropského kontinentu rovněž nedůvěru. Lze však, a to i za předpokladu dalšího trvání národních identit, budovat vedle nich nebo nad nimi identitu evropskou? Existuje taková identita? A pokud neexistuje, je třeba si ji přát? Vzniklo už nebo může vzniknout něco takového jako evropský patriotismus?

Jistě, největším výdobytkem evropského sjednocení má být trvalý mír. Je-li takový mír možný, to závisí na dodatečných podmínkách, nejenom na přítomnosti bruselské byrokracie. Existují také kulturní podmínky, nejen vojenské a ekonomické. Často slyšíme úvahy, že první světová válka tím, že po sobě zanechala množství neuspokojených nároků, pocity křivdy a nenaplnění, způsobila, že druhá světová válka byla vnímána jako něco nevyhnutelného. Meziválečné dvacetiletí se v této perspektivě mělo stát jen krátkou mezihrou mezi dvěma kataklyzmaty. Ve skutečnosti žádná nevyhnutelnost neexistovala. Druhá světová válka po sobě rovněž zanechala množství neuspokojených a nevyhaslých nároků, pocitů křivdy: sovětské anexe ve střední a východní Evropě, ztrátu nezávislosti celé řady národů, okleštění Německa, okleštění Polska, různé národní vášně. Třetí světová válka nicméně nevypukla.

Může k ní však dojít? Bylo by příliš odvážné tvrdit, že něco takového je zásadně vyloučeno. Žádný z četných resentimentů a územních nároků nemá podle všeho sám o sobě potřebnou sílu, aby uvedl do pohybu mechanismus evropského sebezničení - ale zcela jisti si tím být nemůžeme. Prohlédněme si mapu: Severní Irsko, Horní Adiže, Katalánsko, Korsika, Baskové, Wales. Ještě jednou Bosna. Maďaři na Slovensku, v Rumunsku. Rusové na Ukrajině. Vlámové a Valoni. Jednou jsem se jednoho známého z Bruselu zeptal: existují vůbec Belgičané, nebo jsou jen Vlámové a Valoni? Odpověděl, že se v Belgii vždycky najde hrstka polských Židů, kteří nejsou ani Vlámy, ani Valony, a tudíž jsou to určitě Belgičané.

Snaha se separovat - nebo naopak úsilí o sjednocení na základě etnických principů - je výrazem neklidu, někdy zoufalství, potřeby kmenového sebestvrzení tváří v tvář Evropě směřující k federaci, a to i v případě, jak se dá usuzovat, že neexistují žádné rozumné důvody ke strachu. Navíc v případě nacionalismu, šovinismu a xenofobie jde o jednoduché reakce; lze z nich ovšem snadno vyvařit primitivní ideologie, které jsou všude stejné, ale i všude stejně nepřátelské vůči všem ostatním.

I když má evropská idea historické základy, nedá se snadno všeobecně šířit, popularizovat. Přísně vzato Evropa coby geografická kategorie nemůže být zcela evidentně základem pro jakoukoliv ideu; bereme-li naproti tomu v úvahu kulturní definici, bude zformulována dříve, než budeme vědět, čím Evropa je. Když například vymezíme prostor Evropy hranicemi západního křesťanství, vyloučíme z Evropy Rusko, Srbsko, Rumunsko, Albánii, Řecko a Bosnu, ale připojíme k ní Severní a Jižní Ameriku - a budeme muset dokázat, že nejde o arbitrární rozmar.

Je pravda, že existují starověké kořeny, z nichž se měla rozvinout evropská kultura: židovské, řecké, latinské. Ale stanovit, kde tyto hranice byly nepřetržitě živé nebo jsou živé i nadále, není snadné. Proč bychom vlastně měli židovství, v jehož lůně se zrodilo křesťanství, považovat za evropskou záležitost, když zeměpisně ani jazykově do Evropy nepatřilo a bylo na základě mimořádných historických událostí překryto křesťanstvím?

A kdo z nás by se přitom odvážil tvrdit, že Židé, kteří křesťanství nikdy nepřijali, ale ovlivnili dějiny evropské kultury tak mimořádným a účinným způsobem, do této kultury nepatří? A není částí této kultury i to, co je nekřesťanské, tedy význačné úseky osvícenství, význačné součásti socialistických a liberálních hnutí, ze značné části také svobodné zednářství? Nepatří proto do Evropy Spinoza, Hobbes, Voltaire, Kant, Diderot, Sartre a s nimi desítky nejvýznačnějších spisovatelů a myslitelů, kteří byli ke křesťanství buď lhostejní, měli vůči němu averzi, nebo byli dokonce církví odsouzeni? Někdo může tvrdit, že všichni tito lidé byli křesťany neuvědoměle, v hloubi svého ducha, ale to by se muselo dokázat.

Římská církev je kosmopolitní samou povahou svého poslání a papež nezřídka z dobrých důvodů klade důraz na potřebu duchovních základů hnutí, které má Evropu sjednocovat. Nicméně je třeba zřetelně říci, kde a jak se vytvářejí kulturní hranice toho, co je evropské.

Křesťanské poselství

A co by vůbec měl znamenat požadavek, aby Evropa byla křesťanská? Křesťanství, třebaže je značně oslabeno, nicméně existuje a není v Evropě pronásledované. Buďto tedy jde o to je vnutit silou zákona v teokratickém uspořádání a vytvořit z něj vynutitelnou státní ideologii (přesněji řečeno ne z křesťanství, ale z římského katolicismu) - což je, chvála Bohu, zcela jistě neproveditelné -, anebo jde o obracení pohanů, bez vynucování, o evangelizaci a ohlašování Dobré zvěsti. To je pochopitelně přípustné, je to samozřejmě úkol pro kněžstvo a laické misionáře. Závisí pouze na jejich úsilí a dobrém osobním příkladu, jak se věc povede, ne na výhrůžkách a zákonných opatřeních. V těchto záležitostech nemají stranické deklarace žádný význam, je na ně jen škoda papíru. Ano, hlásejte křesťanské poselství v duchu pokoje, ale nedostaví-li se výsledky, potom obviňujte pouze sebe a nesvádějte to na ďábla a jeho úklady.

Není vůbec jasné, jak by šlo uvést v soulad kosmopolitismus církve s nekritickým obdivem k sarmatskému chlívku nebo s protikřesťanským názorem Dmowského (Roman Dmowski, 1864-1939, polský politik, zakladatel Národně demokratické strany, pozn. překl.), že národy jsou k sobě navzájem ze samé povahy věci nepřátelské. Při tom, co říkám, jsem přesvědčen, že něco takového jako evropská kultura skutečně existuje a že křesťanství tvoří její kořen - nikoli v onom absurdním smyslu, že by každý jednotlivý Evropan měl být křesťanem nebo že ten, kdo není křesťan, by do Evropy nepatřil, ale z toho důvodu, že křesťanská víra i přes všechny hrůzy, pronásledování a násilí, které provázely její šíření a stabilizaci, tvořila základ velkých intelektuálních, uměleckých a morálních výdobytků našeho kontinentu. A že je na místě vzdát jí hold i v těch případech, kdy síly, jež v určité době vzešly z její inspirace, se od svého původního zdroje odtrhly.

Zhruba před dvaceti lety jsem napsal esej, šlo vlastně o přednášku, ve které jsem obhajoval ideu eurocentrismu a snažil jsem se věnovat pozornost některým zvláštnostem evropského ducha - obzvláště jeho schopnosti vytrhnout se z uzavřenosti, schopnosti pohlížet na sebe očima jiných (velice charakteristická pro osvícenské období), schopnosti sebekritického odstupu a tedy zřeknutí se uzavřené a jednou provždy hotové sebeidentifikace. Tato civilizace dokázala i přes silná protivenství vzbudit ducha tolerance, uznat rozmanitost za zvláštní hodnotu života, stimulovat ducha vynalézavosti a zároveň skeptickou nedůvěru. Zdůraznil jsem také, že křesťanství ukázalo mimo jiné svou plodnost v této kultuře tím, že nalezlo cestu, která je chránila před dvěma protikladnými pokušeními - na jedné straně před manichejským či gnostickým pohrdáním hmotou, na straně druhé před panteistickou necitlivostí k neobyčejně silné přítomnosti zla. Díky tomu nebyly tělo a fyzický svět vnímány ani jako ďábelské dílo, před nímž je třeba být na útěku, ani jako vtělené božství, které máme jednoduše velebit, ale jako protivník, jehož lze ovládnout. To bylo duchovní zázemí pro dobytí přírody Evropou.

Hovoříme-li tedy o evropské civilizaci, ponecháváme stranou územní kritéria, která nelze přesně stanovit, ale máme na zřeteli její duchovní konstituci. Jak se však s touto konstitucí vyrovnáváme právě v procesu sjednocování? Dosti bledě. Je pravda, že Evropská unie vyžaduje, aby všichni její členové splňovali důležité podmínky, pokud jde o společenské zřízení - mají to být země, kde jsou zajištěny občanské svobody a kde fungují dobře zakořeněné demokratické instituce. Už to samo je hodně, ale není to všechno.

Existují samozřejmě ekonomická kritéria. Kritéria kulturní povahy jsou příliš nesnadno zachytitelná, než aby je šlo prakticky vymáhat. Neběží rovněž ani o to, kdo má nebo nemá právo ucházet se o členství v Unii, ale spíše jde o to, můžeme-li se přičinit, aby zmíněný civilizační základ - vlastně ona duchovní konstituce - byl stále přítomný a životný.

Republika humanistů

Skutečně můžeme? Samozřejmě ne tak, že se budeme vychloubat a opakovat, jaké že jsme to měli znamenité předky v Athénách, Římě nebo Jeruzalémě. A kdo jsou probůh oni předkové? Sokrates - nebo spíše ti, kdo jej odsoudili k smrti za bezbožnost? Velcí římští císařové jako Augustus nebo Marcus Aurelius - nebo spíš Caligula, Nero a Tiberius (alespoň tak jak je známe ze Suetoniova líčení)? Velcí a úctyhodní světci církve - nebo spíše ti z papežů, kteří organizovali křížové výpravy, masakrování katarů nebo tance kurtizán ve Vatikánu?

Dějiny Evropy byly chvályhodné pouze občas. Evropská civilizace zplodila totalitarismy dvacátého století: hitlerismus, komunismus, fašismus. A nešlo jen o šílené fantasmagorie několika fanatiků, ale o silná, sebevědomá, dobře zorganizovaná masová hnutí se silným ideologickým zázemím. Komunismus byl zvrhlým levobočkem osvícenství, hitlerismus zvráceným levobočkem romantismu. Naše dědictví oplývá mimořádnými díly, skvělými pomníky ducha, ale také monstrózními hanebnostmi a zločiny; ty první jsou především dílem vynikajících jednotlivců, ty druhé spíše dílem masových otřesů.

Co máme a můžeme dělat, jestliže si přejeme, aby Evropa nebyla pouze místem, kde strmí do výšky impozantní svatyně peněz - pojišťovny, burzy, banky? Kde ve srovnání s Asií, Afrikou, Jižní Amerikou funguje na vysokém stupni uspokojování materiálních potřeb? Místem, kde navíc existuje svoboda slova a zákonnost a tedy úžasné vynálezy, bez kterých by život byl nesnesitelný? Co máme dělat, jestliže navíc chceme, aby bohatství podporovalo umění, které nás bude oslovovat, a sloužilo ke zmírnění bídy, nápravě údělu postižených a aby svoboda slova, díky které se ze samé povahy věcí musí nutně šířit rovněž lži, hanebnosti a zlo, přinášela věci pozitivní, životodárné a veselé?

Umělé slepování nějaké evropské ideologie nebo filozofie nám nebude k ničemu. Kdybychom si měli přát povinnou a obecně závaznou ideologii, náboženství nebo filozofii, museli bychom nejprve vytvořit tyranii, která by byla radikálním popřením duchovní konstituce Evropy s její tvrdošíjnou, třebaže tolikrát zpustošenou afirmací svobody. Bez toho bychom měli - a koneckonců i máme - četné znesvářené ideologie, náboženství a filozofie, v ustavičné nejistotě pokud jde o to, proč a jak různé, dokonce zdánlivě nevinné ideje mohou být roznětkou ničitelských výbuchů. Německoamerický historik Hajo Holborn tvrdil, že válku hitlerovského Německa se Sovětským svazem lze vykládat jako střetnutí hegelovské pravice s hegelovskou levicí - pohleďte, jaký je to hold filozofii!

Rovněž nelze uměle vytvářet evropský patriotismus, který nadto vlastně neexistuje a jenž by pak měl bez konfliktů „spolunažívat" s patriotismy kmenovými a místními - potírat je a odsuzovat by asi dost dobře nešlo. Ale něco učinit můžeme. Evropa jako kulturní prostor se patrně utvářela v šestnáctém století, k čemuž přispělo také turecké ohrožení. Erasmus (Rotterdamský) byl Evropanem par excellence, tulákem bez původu, chtěl být a byl občanem světa podobně jako stoikové ve starověku. Právě v jeho době vzniklo ono duchovní teritorium, které samo sebe hrdě označovalo jako respublica litterarum - byla to skupina navzájem se znajících a vzájemně si dopisujících vzdělanců, obdivovatelů antické literatury, kteří psali klasickou, nikoli scholastickou latinou. Byla to sice pochopitelně nepočetná, leč mimořádně důležitá myšlenková elita Evropy, jejíž představitelé si byli vědomi své nadnárodní příslušnosti, ať se už nacházeli kdekoliv - ve Florencii nebo Basileji, v Erfurtu nebo Krakově, v Oxfordu nebo Leidenu. Tato republika trvala celé sedmnácté století, později však zašla na úbytě; o její rozpad se přičinil vznik novodobých národů.

Existuje i dnes, kdy je tak snadné pohybovat se z místa na místo a bez zábran komunikovat? O tom se dá pochybovat. Každý z nás, kdo přednášíme na akademické půdě, se zúčastnil bezpočtu kongresů, sjezdů a diskusí v různých zemích a městech, každý z nás zná stovky svých akademických kolegů, každý jezdil po světě a občas publikoval v mezinárodních časopisech. Přesto se o existenci humanistické republiky dost dobře hovořit nedá.

Vymírající jazyky

Z jakého důvodu? Jde patrně o to, že ona někdejší republika existovala kvůli kulturním úkolům, které se daly formulovat - měla reformovat náboženství a církev v duchu tradičních ctností, potírat pověry, tmářství, fanatismus, a to všechno s odvoláváním se na starověkou krásu a moudrost. Je pravda, že my máme náhražku latiny, angličtinu, ale nemilujeme ji. Nemilujeme dokonce vůbec žádný jazyk včetně našeho mateřského jazyka; humanisté milovali antické jazyky, ale pro nás je angličtina evidentně pouze prostředkem komunikace. Těch, kdo jazyk - vlastní či cizí - milují, není mnoho: několik básníků, spisovatelů, několik lingvistů. My naproti tomu máme jednoduše svá povolání, vědomí zformované potřebami profesionálního života.

V Erasmových dobách už určitou dobu existovala nebo začala vznikat velká literatura v lidových jazycích: Dante, potom Montaigne, Plejáda, Kochanowski, Cervantes a jiní velcí mistři pera. Nebylo už pravdou, že k výkladu moudrých a krásných věcí je nezbytná latina. Přesto latina nejenže existovala, ale vzkvétala. Kvetla rovněž víra, že pěstování svobodných umění je cílem samo o sobě - ušlechtilým a velkým cílem, třebaže mělo jít o úděl jen nemnoha lidí.

Může se to zdát podivné: v Evropě existoval společný jazyk vzdělané třídy, jenž potom postupně zanikl zároveň s vědomím evropského občanství, civis mundi. Stane se totéž i s angličtinou? To nemůže nikdo vědět. Lingvisté jsou nicméně toho názoru, že jazyky se nevyhnutelně dále dělí a mění v tom smyslu, že různé dialekty a regionální podoby téhož jazyka si po určité době už nejsou navzájem srozumitelné a později se již nedají rozeznat. Existují obměny angličtiny nebo němčiny, kterým rodilí Němci nebo Angličané nerozumějí. Jde vesměs o lidové, neliterární podoby, které se mohou jevit jako primitivní, ale zcela jistě nikoli ve větší míře než před staletími lidová nářečí, z nichž měly vzejít velké evropské jazyky.

Výhody angličtiny jsou zcela evidentní a není se co divit, že norský nebo maďarský matematik chce své výklady sdělit mezinárodnímu vědeckému grémiu a nejen hrstce uživatelů zdánlivě exotického jazyka, v němž byl vychován a vzdělán. A v jakém jazyce se mají spolu dorozumívat Japonci a Tanzánci? Nicméně jazyky se při této tendenci nutně ochuzují a v různých oblastech je dnes už těžké nalézt jiné než anglické výrazy - stačí si přečíst naše noviny (přiznám se, že mi lezou na nervy slova jako dealer, leasing, marketing, holding a další). Francouzi se tomu dost umanutě brání, Poláci částečně, ale s menší rozhodností.

Ohroženy jsou rovněž jazyky starých mimoevropských kultur s vlastní velkou literaturou. Na univerzitách v arabských zemích se, pokud je mi známo, přednáší arabsky korán a teologie, ale fyzika a chemie francouzsky nebo anglicky. Profesor historie z Dillí mi říkal, že se u nich dějiny přednášejí v hindštině pouze pro studenty prvního ročníku, později už jen anglicky. Velice se divil, když jsem mu řekl, že se u nás vše přednáší v polštině, včetně matematických a přírodních věd. Nenávratně mizí početné jazyky černé Afriky, postupně se vytrácí rozmanitost a tedy i světové kulturní bohatství.

Nevíme, zda se sjednocení Evropy podaří, a nemůžeme mít ani jistotu, že vraždění a války, kterých jsme v minulých letech byli svědky v bývalé Jugoslávii, se nikdy nemohou v jiných částech Evropy opakovat. Rovněž nemůžeme s absolutní jistotou vyloučit, že se neobjeví nové (nebo i staré) imperialismy s dobyvatelskými ambicemi. A přestože evropské vědomí nebo evropský patriotismus jsou bledničkové květiny, měla by nicméně sjednocená Evropa, i když ne zrovna evropský superstát, být v zájmu svých jednotlivých částí. Jejich etnickou odlišnost nijak neohrožuje úměrně tomu, nakolik není lhostejná jim samotným.

Leszek Kołakowski (nar. 1927), polský filozof, historik filozofie. Text vycházel na pokračování v Tygodniku powszechném, jako celek vyšel v nedělní příloze Gazety wyborczej v lednu 2003. Přeložil Josef Mlejnek. Kráceno.

Diskuse