Nice, nebo smrt

Nevydařený summit Evropské unie v Bruselu, který se konal 12.-13. prosince loňského roku, bývá velmi často interpretován jako krach úsilí o posunutí evropské integrace do nové - jaksi předem se předpokládá, že kvalitnější - dimenze. Vzhledem k obecné vlastnosti hledat za neúspěchem vždy nějakého obětního beránka dopadá ostrá kritika zejména na odpůrce návrhu evropského Konventu a jmenovitě na Polsko. Poláci jsou ale v tomto případě nevinní. Vykonali pouze "špinavou práci", za kterou by jim diplomaté (nejen) z ostatních kandidátských zemí měli co nejsrdečněji poděkovat. Pokud bychom hledali viníka krachu bruselského summitu, který nedokázal přimět alespoň k formální demonstraci jednoty a rozhodnosti ani Silvio Berlusconi, neuspěli bychom ani s Finskem, Velkou Británií či Španělskem, které dávaly od začátku jasně najevo svůj radikálně opoziční postoj k návrhu ústavy. Museli bychom patrně poukázat na nenapravitelné eurooptimisty ovládající jednání Konventu, kteří hrubě překročili původní mandát a přišli s kontroverzním a ve svém důsledku zhoubným návrhem evropské ústavy, která od začátku neměla dostatečnou politickou podporu.

Ale vraťme se na sever od Odry a podívejme se, co dělala polská diplomacie ve skutečnosti. Už před summitem v Laekenu, který odstartoval debatu o příštím vývoji EU, se polská politická elita snažila vyjasnit národní stanovisko k postupně formovaným změnám. Přestože polská diskuse o budoucnosti Unie měla své mezery a nedostatky, je třeba konstatovat, že ve srovnání s Českou republikou byla ve znamení širší participace různých aktérů. Připomeňme jen iniciativu prezidenta Kwaśniewského, díky níž se již v roce 2001 začala setkávat skupina významných osobností polského politického, společenského i vědeckého života (tzv. Grupa Reflexyjna), aby veřejně diskutovala o zásadních otázkách hledané podoby Unie. Významným faktorem byla aktivní role katolické církve v polské veřejné debatě na evropská témata. Navíc platí, že zatímco česká diskuse o EU postrádala převážně racionální a na definici a obhajobu příslušných národních zájmů zaměřený rozměr, v polském případě se odpovědná politická místa nespokojila s pouhým konstatováním nezbytnosti vývoje Unie a s v podstatě pasivním přihlížením tomu, co v rámci Konventu osnovala zejména francouzská a německá diplomacie. Polský postoj byl přitom značně konsekventní a byl manifestován v průběhu práce Konventu stejně jako na mezivládní konferenci zahájené na počátku října minulého roku v Římě.

Postoj polských zástupců v Konventu bývá bohužel tradičně zužován na poněkud čachrářské pokusy zajistit oproti finálnímu návrhu Konventu větší moc nově vstupujícím členům prostřednictvím úpravy postavení komisařů, kteří by neměli být rozděleni na "evropské" s hlasovacím právem a ty ostatní, kteří by přes veškeré zbývající kompetence skutečně plnoprávnými členy Komise nebyli. Problém spočívá již v takto politicky vyostřené interpretaci: Poláci nedělali nic jiného, než že hájili svůj národní zájem - a přiznejme si, že tak nepřímo hájili zájem většiny méně vlivných členů či horkých kandidátů vstupu - a hovořit v této souvislosti o sabotování progresivního vývoje evropské integrace znamená rezignovat na základní principy vedení zahraniční politiky, které nemůže žádný zodpovědný a racionálně jednající státník pominout. To samé platí i o otázce rozdělení míst v Evropském parlamentu a o ještě klíčovějším problému definice kvalifikované většiny v souladu s úpravou z Nice. Úprava navrhovaná zejména Německem a Francií by sice byla spravedlivější z hlediska přepočítávání hlasů v Radě EU na počet obyvatel jednotlivých zemí, ale zajistila by těmto dvěma státům příliš velký vliv na rozhodování Rady. Ani tady se nejedná o zlovolné kladení překážek evropskému pokroku z polské strany, ale o velmi reálné vymezování podmínek vykonávání vlivu v rozšířené Unii. Rovněž zde se tedy jedná o klíčové otázky národního zájmu a je poměrně logické, že polský národní zájem nemusí být ani zdaleka totožný se zájmy jiných členských států Unie. Možná je dobré v této souvislosti připomenout, že i česká diplomacie se pokusila navrhnout jiný model hlasování, který by přece jen zlepšil pozici menších států EU.

Poměrně významný a podle mého soudu velmi racionální byl polský postoj rovněž v otázce evropské obranné politiky. Polsko tradičně klade velký důraz na skutečnost, aby evropské snahy na tomto poli nedublovaly již existující struktury NATO. Důvodů pro tento postoj je celá řada. Ekonomicky nemá význam budovat něco, co již je na jiné platformě k dispozici, a iracionálně tak násobit výdaje na armádu. Stejně tak platí, že země EU nemají k dispozici - nepočítáme-li právě prostředky NATO - dostatečné vojenské či logistické kapacity, aby mohly společné, účinně fungující jednotky vytvářet. Ale celá záležitost má ještě jeden velmi důležitý politický rozměr. Ať již si myslíme o válce v Iráku cokoliv, je zřetelně vidět, že postoje členských států NATO začínají v celé řadě oblastí povážlivě divergovat. Pokud by společná evropská obrana měla být vnímána jako záležitost emancipace Evropy od amerického vlivu (a takto je celá záležitost chápána zejména v Berlíně a Paříži), mohlo by se to velmi nepříjemně projevit v radikálním zhoršení evropsko-amerických vztahů. Spojené státy americké by již nemusely být příliš ochotny podílet se v dosavadní míře na obraně Evropy, ale zejména by Evropa mohla přijít o možnost - byť ne dokonale účinnou - korigovat některá příliš radikální stanoviska USA ve světové politice.

Poněkud stranou pozornosti v sekularizovaných zemích Koruny české zůstal jiný, velmi důležitý apel, který prosazovala důsledně již polská delegace na Konventu a který byl a stále zůstává významný vzhledem k morálně-kulturnímu zakotvení případné ústavy sjednocující se Evropy. Polská vláda se při zadávání agendy svým zástupcům na Konventu rozhodla plně podpořit stanovisko, které hájila polská katolická církev a které pramenilo ze stanoviska Vatikánu. Preambule Evropské ústavy, kterou navrhoval Konvent, ukazuje poměrně zřetelně, že se současná politika v Evropě pohybuje v hodnotovém vakuu a že není ochotna vyrovnat se s některými základními evropskými tradicemi. Stanovisko Vatikánu, s nímž se polská vláda ztotožnila, totiž nepožadovalo nic jiného, než aby se v preambuli návrhu ústavy objevilo odvolání se na křesťanskou evropskou tradici. Skutečnost, že kromě Polska se za tento návrh postavily již pouze reprezentace Irska, Itálie, Portugalska, Slovenska a Španělska (katolické Rakousko s návrhem šalamounsky vyslovilo souhlas, ale zároveň deklarovalo, že nebude tuto otázku aktivně otevírat), vypovídá o problematickému postoji evropské politické elity k vlastním kořenům. Na druhé straně platí, že většině zemí to je jedno a striktně proti se vyslovila pouze Francie (a do jisté míry i Slovinsko), která proslula absurditami typu zákazu nošení příliš viditelného symbolu křesťanské víry ve školách.

Pomineme-li některé specificky polské, bigotně katolické postoje, nejde přitom v žádném případě o projev náboženského radikalismu či dokonce fundamentalismu. Jde pouze o vědomé přiznání se k hodnotám, které - přinejmenším historicky vzato - patří k evropské kulturní, duchovní, morální a koneckonců minimálně nepřímo i politické tradici. Myšlenka univerzality evropského kontinentu našla svá první vyjádření právě v okruhu křesťanské církve. S požadavkem odkazu (apelativního, nikoliv omezujícího) na křesťanskou tradici se přitom zdaleka nemusejí ztotožnit pouze katolíci či jiné křesťanské denominace. Odkaz na něco, co stejně reálně existuje, by neměl vadit ani ateistickým zastáncům důsledného oddělení církve od státu. Koneckonců i ti největší evropští nepřátelé křesťanství používají gregoriánský kalendář...

Polské stanovisko na bruselském summitu lapidárně (a možná poněkud nešťastně) shrnul sám polský premiér Leszek Miller, když prohlásil "Nice, nebo smrt". Přestože toto heslo později modifikoval na "politicky korektnější", ale už ne tak mnoho říkající "Silné Polsko v silné Evropě", představoval už díky tomu, že se summitu zúčastnil na invalidním vozíku, poměrně snadný terč pro všechny, kteří potřebovali najít viníka neúspěchu ústavního návrhu Konventu.

Expert na evropskou integraci centristické Občanské platformy (PO) a bývalý vyjednávač Polska s Evropskou unií Jacek Saryusz-Wolski vysvětlil polský postoj takto: "Protivení se změnám smlouvy z Nice, které předvídá projekt ústavy, není diktováno jakýmsi zásadně egoistickým zájmem naší země. Polsko má právo chránit dříve dohodnuté místo uprostřed významných států Evropy. V systému navrženém Konventem bude jeden opravdu velký stát, tj. Německo, tři velké státy - Francie, Velká Británie a Itálie - a zbytek budou malé a střední státy. Polsko ztrácí na významu." Ponecháme-li stranou tradiční velikášské představy Poláků o své vlastní síle a váze v mezinárodní politice, musíme této úvaze přičíst racionální jádro. Evropa "podle Konventu" by byla ještě více rozdělena na rozhodující jádro a skupinu málo významných a navíc chudších států. Je třeba rovněž přiznat, že podobně se chovaly i jiné státy, které byly velikostí a počtem obyvatel srovnatelné s Polskem. Španělská diplomacie byla poměrně rozhodným bojovníkem za počty a mechanismy přijaté smlouvou v Nice a dokonce předem deklarovala, že bude v každém případě návrh ústavy vetovat. Větší či menší výhrady k různým částem návrhu Evropské ústavy měly skoro všechny členské a kandidátské země.

Na Polsko se ale snesla, jak již bylo řečeno, patrně největší vlna kritiky, která byla často vedena v poměrně nekorektním duchu: Polsko by jako kandidátská země mělo být vděčné za to, že vůbec může být do Evropské unie přijato, a mělo by tudíž být rezervovanější v kritice, kterou její představitelé adresují osvíceným návrhům eurooptimistů z nejprogresivnějších členských států Unie. Jenže, jak prohlásil polský ministr zahraničních věcí Włodzimierz Cimoszewicz, "ne všichni v Evropě si uvědomili, že přijetí nových členů do Unie není gestem, za které se má dávat najevo pouze vděčnost. Je to rozšíření společenství o nové partnery, kteří mají úplně stejné právo na představení svých názorů." Polsko podle Cimoszewiczova názoru nebylo na bruselské konferenci bráno dostatečně vážně i přes zřetelnost a dlouhodobost svých priorit ohledně změn návrhu ústavy. Dělalo to dojem, jako by ještě první den summitu zúčastnění politici věřili, že Polsko (a Španělsko) nakonec změní svůj názor. Podle Cimoszewicze udělala chybu i italská strana, která se velmi snažila o prosazení konkrétního rozhodnutí. Tato chyba spočívala ve skutečnosti, že Italové zcela nepochopili podstatu sporu a měli za to, že se jedná pouze o vyřešení několika konfliktních technických otázek. Podle Cimoszewicze ale šlo daleko více o "fundamentální debatu o podobě evropské integrace, o požadovaném a všemi členy akceptovatelném modelu EU". Cimoszewicz také vyslovil názor, že je třeba o polském postoji a výše uvedených skutečnostech hovořit v zahraničních médiích, neboť se obává, že "evropské veřejné mínění do značné míry nechápe, o co se tu jedná". Cimoszewicz rovněž poukázal na skutečnost, že o celé řadě fundamentálních sporných bodů (zejména metoda hlasování v Radě EU) nebyla ani na evropské půdě v podstatě vedena meritorní diskuse. Od Polska se prostě očekávalo, že změní své stanovisko, aniž by jeho výhrady a návrhy byly podrobeny racionální politické diskusi.

Podle Cimoszewize zaslouží největší kritiku právě práce celého Konventu a zejména to, kdy a jak byla předsednictvem Konventu uzavřena diskuse o institucionálních otázkách. "Odvažuji se tvrdit, že příčinami potíží s nalezením společných stanovisek jsou jasné chyby, které udělal Konvent, jeho předsednictvo. K nim bych připočetl fakt neúplné reprezentace kandidátských států v předsednictvu Konventu," řekl Cimoszewicz. Další chyba podle něj spočívala v načasování práce nad nejvýznamnějšími a zároveň nejkontroverznějšími otázkami na konec pracovního období Konventu, kdy bylo již velmi málo času na diskusi a slaďování rozporných postojů.

Polskou politickou scénu nelze označit jako příliš eurooptimistickou. Ponecháme-li stranou radikální formace typu Sebeobrany či Ligy polských rodin, můžeme říci, že vládní stanovisko ve věci Evropské ústavy podporuje naprostá většina relevantních polských stran. Jako příklad za všechny můžeme uvést postoj významné pravicové formace Právo a spravedlnost (PiS). Její místopředseda Kazimierz Ujazdowski sice na jednu stranu soustavně poukazuje na nezbytnost členství Polska v Evropské unii, na straně druhé hned po skončení summitu v Bruselu vyval k pevnému hájení polského postoje a k tomu, že návrh Evropské ústavy musí být přijat v referendu. To by samozřejmě samo o sobě rozporné v žádném případě nebylo. Poněkud složitější je to však s druhým požadavkem, aby byl přijat zákon o apriorní nadřazenosti polské ústavy nad právem EU. To již logiku evropské integrace výrazně narušuje. Postoj vládnoucího Svazu demokratické levice (SLD) sice není tak vyhraněný, ale rovněž nepředpokládá změnu polského stanoviska v zásadních věcech týkajících se návrhu Evropské ústavy.

Polský příklad ukazuje snahu o důsledné hájení národních zájmů v rámci procesu evropské integrace. Tím nechci říci, že by polský národní zájem nutně korespondoval s českým, mnohdy je tomu spíše naopak. Pokud se však česká diplomacie nechce nechat pouze unášet proudem evropské integrace, který budou směrovat evropské velmoci, měla by polský postoj pečlivě sledovat a analyzovat. Nejde o to chovat se jako Poláci. Naše zájmy, pozice a vliv jsou přece jen v celé řadě věcí odlišné. Jde však o to pokusit se stejně pečlivě jako v Polsku definovat český národní zájem vůči evropské integraci a tento zájem důsledně hájit.

Autor je odborný pracovník Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity, asistent na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií MU.

Diskuse