Volby do Státní dumy Ruské federace

Dne 7. prosince 2003 proběhly volby do Státní dumy Ruské federace. Už samotná volební kampaň, nemluvě o vlastních výsledcích, vyvolala celou řadu reakcí, v Rusku i v zahraničí. Nehledě na jejich počet se však komentáře názorově příliš nerozcházely. Prakticky všichni pozorovatelé se shodli v jednom: demokratický kurz, kterým se Rusko, byť s obtížemi, vydalo po pádu Sovětského svazu, se jaksi „zasekl". Jako charakteristické rysy voleb přitom byly uváděny mj. „nespravedlnost" či „předvídatelnost".

Předvolební kampaň kopírovala politický rámec, definovaný předchozí linií ruského prezidenta Vladimíra Putina. Jsou pro ni charakteristické tři pojmy: „vertikála moci", „moc zákona" a „řízená demokracie". Všechny přitom spojuje trend narůstající kontroly společnosti státem, což se nemohlo vyhnout ani parlamentním volbám. Kampani se vytýkala kontrola médií, existence struktur majících jediný cíl - privilegovat pozici proprezidentské formace Jednotné Rusko (JR), použití „administrativních zdrojů" v kampani na podporu JR či uvěznění šéfa společnosti JUKOS Michaila Chodorkovského v předvečer voleb.

Výsledky voleb

Níže uvedená tabulka uvádí souhrnné volební výsledky. Okomentujme několik skutečností, jež nejsou z tabulky zcela zřejmé. Nastal razantní pád ruských komunistů, což znamená, že je již nebude v Dumě reprezentovat 110, ale pouze 52 poslanců. Již tradičně neuspěl v jednomandátových obvodech ani jeden kandidát LDPR. Ovšem největší rozčarování ruským i zahraničním liberálním komentátorům připravila obě prozápadní stranická uskupení. Jabloko a Svaz pravicových sil shodně nepřekročily pětiprocentní bariéru a jejich kandidáti pronikli na půdu Státní dumy pouze v jednomandátových obvodech. Sedm osob přitom nepostačuje na vytvoření frakce. S pomocí části tzv. nezávislých poslanců zvolených v jednomandátových obvodech by Jednotné Rusko mohlo dosáhnout při hlasováních absolutní většiny. Aktuální čísla z Dumy hovoří o formování minimálně třísetčlenné frakce JR, tedy spolehlivě většinové.

Uvedená čísla vedla některé ruské analytiky k úvahám o propadu legitimity prosincových voleb. Mezi důvody se objevovaly např. snížení volební účasti o 6 bodů, na 55,5 %, či nárůst hlasování „proti všem" (div tato „antistrana" nezískala pět procent).

Pochybnosti o důvěryhodnosti výsledků se objevily hned v prvních dnech po volbách. Přičemž zatímco se západní experti zabývali především údajně nespravedlivým charakterem předvolební kampaně, na prvním místě nedostatečným zabezpečením rovnosti volebního práva, pak představitelé opozičních subjektů poukazovali na evidentní porušení volebních regulí přímo ve volebních místnostech.

Emocí prosté hodnocení nicméně musí obsahovat i poznámku, že byť by i opravdu došlo k nějakým nesrovnalostem, např. při sčítání hlasů, lze přesto v podstatě vyloučit, že by měly zásadní dopad na skutečné výsledky. Maximální využití státních zdrojů v kampani strukturami Jednotného Ruska se prostě přeměnilo na voličskou podporu.

Politologové (nehledě na politické komentátory) mají pro označení ruského politického systému nejrůznější termíny. Čitelný zní „řízená demokracie", nejčastější pak „semiautoritarismus". Kupříkladu Lilie Ševcová z moskevského Centra Carnegie přímo hovoří o hluboké krizi ruské politiky. Podle jejího názoru se s odkazem na kausu Chodorkovskij jedná o boj mezi monolitní mocí a zastánci demokratických struktur: „Putin se rozhodl. Chce skončit s oligarchickým kapitalismem a vyměnit jej za kapitalismus byrokratů. V praxi přitom byrokratický kapitalismus znamená mnohem více korupce a státní kontroly a mnohem méně občanských svobod." Položme si otázku: jaké jsou vlastně perspektivy vývoje politického kurzu Ruska, v jehož čele stojí V. Putin, podporovaný Jednotným Ruskem, většinovým stranickým blokem v Dumě?

Prognostika

Optimisté se domnívají, že mezi Rusy mimořádně populární prezident Putin může svoji aktuálně zjevně opět posílenou pozici použít k realizaci reforem, např. tržních ekonomických, jež Rusko tolik potřebuje. Ovšem pesimisté se obávají, že se země vydala směrem k autoritativní vládě připomínající carský režim. Mnozí pozorovatelé předpokládají, že Putinova „řízená demokracie" sleduje dva cíle: (1) poté, co získal v Dumě fakticky dvoutřetinovou většinu, se Putin pokusí změnit článek Ústavy zapovídající prezidentovi překročit ve funkci dvě volební období; a (2) Putin se musí pokusit vytvořit stranu, která bude schopná být u moci ne dočasně, ale po desetiletí.

Ať již se zdají obavy pesimistů přehnané, či nikoli, odpověď je možno hledat právě u fenoménu proprezidentské strany, např. na základě analýzy skutečných zájmů jejích představitelů. Byť prezident Putin není oficiálně členem Jednotného Ruska, strana je fakticky soustředěna kolem jeho osoby. Viz vlastně jediné heslo JR: „Společně s prezidentem". Straně víceméně chybí ideologie a čitelný program, který flexibilně přizpůsobuje okamžitým voličským preferencím (používán bývá termín „synergismus"). Je docela signifikantní, že se její kandidáti odmítli zúčastnit během kampaně debat s protivníky v televizi. Strana nemá fixní organizační bázi a představuje spíše sbor kremelských úředníků a jim podřízených regionálních hodnostářů.

Analýza kandidátní listiny JR nicméně nabízí několik zajímavých bodů. Frakci lze označit za opravdový telefonní seznam ruských lobbyistických skupin. Jednu ze skupin představují poslanci-profesionálové, již srostlí se svými poslaneckými kancelářemi. O jejich původu či zásluhách není nikomu nic známo. Řada z nich stihla kandidovat za různé strany, nicméně vždy dokázali „jít s dobou". Široce je zastoupeno regionální úřednictvo, kupříkladu hlavy městských a rajónních administrativ. Zvláštní místo pak přináleží „nacionálně-byrokratické" skupině, tedy představitelům hlav republik se zvláštním statutem (Tatarstán, Republika Adygeja apod.). Jinou výraznou část poslaneckých křesel s podporou proprezidentské strany získali představitelé federálního a regionálního byznysu. Zastoupeny jsou často osoby spojené s největšími ruskými ropnými a metalurgickými korporacemi. K platformě JR patří i nemalá skupina zemědělských lobbyistů a reprezentantů potravinářského průmyslu. Uvnitř JR se dále zformovala svébytná skupina tzv. siloviků: poslanci se např. stali náměstek ministra vnitra a jeho poradce, dva vedoucí oblastních expozitur téhož resortu a také představitelé Federální bezpečnostní služby. A dumské frakci JR nechybí ani skupina populárních umělců a sportovců.

Ať již jsou ovšem dopady popsaných reálií na ruskou vnitřní politiku jakékoli, nemělo by nás překvapit, že pro západní experty se jako nejzajímavější rozměr těchto debat jeví otázka zahraničně - politického směřování Ruska. Kupříkladu lídři bloku Vlast S. Glazjev a D. Rogozin byli záhy po volbách pozváni na oběd italským velvyslancem, tedy představitelem státu předsedajícího Evropské unii v druhé polovině roku 2003. Během tohoto setkání se v Moskvě akreditovaní velvyslanci evropských zemí pokusili zjistit, zda a jaké změny lze nyní očekávat v zahraničním kurzu Kremlu. A dostali od svých hostů v podstatě očekávané vyjádření: Moskva bude striktně sledovat své zájmy ve všech oblastech, a to včetně evropských záležitostí. Přitom blok Vlast se hlásí k razantní národně-patriotické orientaci a právě on by dle názorů některých skeptiků mohl tlačit Kreml do aktivnějšího úsilí o obnovení kontroly nad sousedními státy jako jsou Moldova, Gruzie či Ukrajina.

Lze nicméně předpovědět, že Putin bude velmi pravděpodobně i nadále spolupracovat jak s Bushovou administrativou, tak i s evropskými vládami ve všech otázkách, v nichž k sobě mají zájmově blízko (válka proti terorismu, kontrola nad jaderným programem severní Koreje apod.). Ovšem někteří skeptici tvrdí, že Putin může po Západu zároveň žádat, aby souhlasil s jeho fakticky autoritativním výkonem vlády a především akceptoval areál bývalého Sovětského svazu jako výsostnou zájmovou sféru Moskvy. Ve hře může být též garance privilegovaného postavení Ruska v „G-8" a ve vztazích s NATO.

Závěr

Ruské parlamentní volby 2003 potvrdily prognózy skeptiků o tom, že v Rusku se nevyskytuje politická síla, která by mohla vyzvat na duel proprezidentskou stranu. Vysoká obliba Vladimíra Putina, potvrzovaná průzkumy veřejného mínění, ani vlastní volební výsledky nenabízejí lídrům opozičních stran, ať již levicových či pravicových, z hlediska nadcházejících prezidentských voleb (březen 2004) takřka žádné naděje. Absence alternativ v současném volebním cyklu tak vede k tomu, že lídři neúspěšných stran pochybují o smysluplnosti účasti v těchto volbách. Ve smyslu vyjádření protestu proti Putinově „řízené demokracii" pak hovoří o svém úmyslu hlasovat v nich proti všem kandidátům, popř. volby dokonce bojkotovat. Dle jejich náhledu prostě budou pouhou fraškou.

Ve výsledcích voleb však lze vysledovat i pozitivní momenty: nebude se již opakovat situace, kdy mohly stále nové a nové proprezidentské strany spojovat konkrétní neúspěchy s působením opozice, popř. s dědictvím komunismu. Tato strana je přitom plně loajální prezidentovi, což znamená, že dochází k faktickému souladu mezi zákonodárnou a výkonnou mocí a odpadá tak možnost svalovat vinu na jinou moc ve státě. Zcela na okraj tohoto textu přitom lze dodat, že při lkavých komentářích malé demokratičnosti politických procesů v Rusku je nutno rozlišovat, zda se jedná o skutečně střízlivé hodnocení stávající situace a opravdových preferencí ruské společnosti, nebo máme spíše co do činění s nekritickým maximalismem realitě vzdáleného demokratického ideálu.

Diskuse