Parlamentní volby v Srbsku

Tři roky po svržení režimu Slobodana Miloševiče a jeho socialistické strany proběhly v Srbsku 28. prosince 2003 předčasné volby. V březnu 2003 jim předcházela vražda srbského premiéra Zorana Djindjiče a následný definitivní rozpad vládní většiny představované Demokratickou opozicí Srbska (DOS) - nesourodým konglomerátem množství stran a hnutí, jež se spojily v roce 2000, aby svrhly Miloševičův režim. Do určité míry lze vést paralelu mezi DOS a někdejším československým Občanským fórem. DOS má totiž charakter celonárodních pravolevých hnutí typických pro postkomunistické země střední a východní Evropy roku 1990, na jejichž základě se následně profilovaly politické strany různého ideového zaměření. Po splnění „historického úkolu" odešly ze scény a na jejich místo nastoupily politické strany reprezentující nejrůznější štěpení společnosti.

Na přechodné období mezi federálními a republikovými volbami na podzim 2000 vytvořilo DOS přechodnou vládu spolu se socialisty a monarchisty (obdoba československé vlády národního porozumění). Ačkoli je dnes první rok vlády DOS hodnocen jako transformačně nejúspěšnější, již krátce po vítězných volbách a Miloševičově pádu započaly uvnitř DOS poměrně vážné vnitřní konflikty, jež byly umocněny tím, že toto uskupení bylo klasickou předvolební koalicí s kolektivním členstvím již několik let existujících (a mnohdy se vůči sobě navzájem výrazně vymezujících) politických stran. Rozpory, které se projevily např. ve zbavení některých poslanců DOS - členů Demokratické strany Srbska - jejich mandátů, vyústily v paralýzu vlády, faktický rozpad DOS a předčasné volby.

Ústavní a volební systém

Prezident je volen v přímých volbách většinovým systémem s formulí absolutní většiny na pětileté funkční období, přičemž může být zvolen maximálně dvakrát za sebou. V současné době (od roku 2002, kdy skončil v úřadě socialistický prezident M. Milutinovič) není prezidentský post obsazen. Proběhly čtyři pokusy o zvolení hlavy státu (29. 9. 2002, 13. 10. 2002, 8. 12. 2002 a 16. 11. 2003), avšak ani v jednom případě nebylo dosaženo potřebné nadpoloviční účasti voličů v obou kolech. Nicméně tyto pokusy naznačily mnohé o politických preferencích srbských voličů - např. radikál V. Šešelj získal již v roce 2002 více jak 23 % podporu veřejnosti.

Zákonodárným tělesem je jednokomorové Srbské národní shromáždění - tzv. skupština - které se skládá z 250 poslanců volených poměrným systémem s přidělováním mandátů na základě d'Hondtova volebního dělitele, kdy země tvoří jediný volební obvod. Volby, které v prosinci 2003 proběhly, byly od roku 1990 již šestými v pořadí, z toho jen jedny (1997) se konaly v řádném termínu.

Volební akt, jehož se zúčastnilo 59,3 % voličů, poukázal na přetrvávající poměrně ostré rozdělení srbské veřejnosti - cca 2,1 mil. občanů volilo více či méně prozápadně orientované strany, zatímco cca 1,4 mil. jich hlasovalo pro extrémně nacionalistické proudy.

Snad největším volebním překvapením byl propad po celá devadesátá léta vládnoucích socialistů. Ani v Haagu vyšetřovaný Miloševič, jenž stál v čele kandidátky, nedokázal zabránit tomu, aby se socialisté nestali nejslaběji zastoupenou stranou ve skupštině. Jejich voliči se zřejmě přesunuli k radikálům Vojislava Šešelje, přičemž tento trend byl zřetelný již ve výše zmíněných prezidentských volbách 2002. Svědčí to o tom, že původní voličská banka postkomunistických sil částečně přesunula svoji podporu právě na dalšího představitele radikálního velkosrbského směru, a to bez ohledu na jeho ideové vymezení.

Vítěz parlamentních voleb - Srbská ra^­dikální strana - dosud nikdy volby nevyhrála, avšak její současný volební vý­sledek není nejlepším, jakého kdy dosáhla. Ve volbách v roce 1997 totiž získala 28,1 %, tehdy ji však předběhli Miloševičovi socialisté - ve volbách 1997 však na protest kvůli údajně nedemokratické změně volebního zákona nekandidovaly liberální strany. SRS nese valnou část odpovědnosti za události devadesátých let - v letech 1992-1993 a 1998-2000 přímo či nepřímo podporovala vládu S. Miloševiče. Patří mezi populistické, radikálně nacionalistické strany - v době balkánského konfliktu dokonce vytvořila vlastní paramilitární křídlo, které bojovalo za „srbské národní zájmy" v Chorvatsku a v Bosně. Právě její předseda V. Šešelj ještě před vypuknutím ozbrojených srážek v roce 1991 vzkřísil myšlenku četnictví, hnutí, které za druhé světové války bojovalo jak proti německým okupantům a chorvatským ustašovcům, tak proti Titovým partyzánům, především se však „proslavilo" masakry bosenských Muslimů. Sám Šešelj v roce 1990 odcestoval do USA a tam od posledního žijícího četnického vojvody Momčila Džujiče převzal jeho titul.

Mnohé komentáře neskrývaly překvapení nad úspěchem srbských radikálů. Ovšem při pohledu na vývoj Srbska po roce 1990 není pro podobná překvapení prostor. V. Šešelj zvítězil již v roce 1997 ve druhém kole srbských prezidentských voleb (volby však byly prohlášeny za neplatné kvůli menší účasti voličů, než je zákonem vyžadovaných alespoň 50 %). Ačkoli v roce 2000 získala SRS jen 8,6 % hlasů, o dva roky později v prezidentských volbách to bylo již zmiňovaných 23 %. Předvolební průzkumy v roce 2003 přisuzovaly straně vítězství, byť ne tak přesvědčivé. A to není všechno - sečteme-li v jednotlivých volbách po roce 1990 hlasy pro strany socialistické a radikální (mezi jejichž hlavními reprezentanty SPS a SRS není co do míry nacionalismu a okouzlení velkosrbskými myšlenkami žádného rozdílu), zjistíme, že s výjimkou roku 2000 pravidelně získávaly nadpoloviční většinu odevzdaných hlasů, přičemž v roce 1997 to bylo dokonce přes 62 %. Uvážíme-li, jakými změnami Srbsko v posledních třech letech prochází a jak bolestivé jsou ekonomické reformy, je dnešních pouhých 38 % protestních hlasů vlastně malým zázrakem.

Vyhlídky formování vlády a její úkoly

Je téměř jisté, že v nové vládě radikálové ani socialisté nebudou. S největší pravděpodobností ji sestaví čtyři další v parlamentu zastoupené strany. Jejím jádrem přitom bude spolupráce dvou liberálních stran, jež mají společnou historii - Demokratické strany Srbska, v jejímž čele stojí někdejší jugoslávský prezident Vojislav Koštunica, a Demokratické strany (která byla v předvolební koalici s liberální Občanskou aliancí Srbska) zavražděného premiéra Zorana Djindiče, jejímž současným lídrem je Boris Tadič. Relativně snadná by měla být spolupráce s G17 Plus, což je uskupení liberálních, západně orientovaných reformátorů. Nevyzpytatelným partnerem bude vzkříšené monarchistické Srbské hnutí obnovy. V čele této konzervativní strany, na jejíž kandidátce byli umístěni někteří kandidáti další monarchistické skupiny Nové Srbsko, stojí od začátku devadesátých let Vuk Draškovič. SPO, konzervativní strana s výrazným antikomunistickým a „antipostkomunistickým" programovým vymezením, byla po celá devadesátá léta důsledně opoziční stranou, která nepodporovala žádnou vládu s výjimkou přechodné vlády M. Miniče od října 2000 do ledna 2001. Ve volbách 2000 propadla, když získala 3,7 %, což pro vstup do parlamentu nestačilo.

Zdá se, že Srbsko stojí před nesnadným úkolem - vytvořit silnou, stabilní vládu, která provede všechny nutné ekonomické a společenské reformy. Z velké části přitom budou spolupracovat totožné síly, jež spravovaly zemi v uplynulých třech letech a které již před rokem ne­uměly nalézt společnou řeč a vůli pokračovat. Navíc mezi nimi panuje celá řada nejen osobních, ale i programových rozporů. G17 Plus kupříkladu preferuje srbskou samostatnost, Koštunica (předseda nejsilnější strany případné vládní koalice údajně nechce být premiérem, ale srbským prezidentem) oproti tomu chce posílit unii s Černou Horou a nechce se vzdát Kosova. Demokraté jsou po smrti Djindjiče zmítáni vnitřními rozpory. Bez stabilní koalice předvídá řada analytiků již v příštím roce předčasné volby, v nichž mohou radikální síly pouze získat. Někteří dokonce po­ukazují na podobnost situace se slabými vládami německé meziválečné výmarské republiky, kdy nacisté sílili a sílili, až sami převzali moc.

Příští srbská vláda bude muset navíc udělat jeden nepopulární krok, jemuž se její předchůdkyně bránila - pokud nebude chtít přijít o americkou ekonomickou pomoc, bude muset do konce března vydat do Haagu bývalého generála Ratko Mladiče. Kosovský problém navíc také není stále vyřešen, přičemž o jeho významu jakožto symbolu srbského nacionalismu netřeba pochybovat. Kostky jsou vrženy.

Diskuse