Jak ukončit Pečinkovo paradigma

Michal Tošovský | 20. 1. 2004

Poslat do Kindlu

---

Navazuji na příspěvek Bohumila Pečinky v Revue Politika č. 11-12/2003, ve kterém správně pojmenoval základní paradigma dnešní politické situace. To je třeba hledat nikoli v řezu dnešní koalice vs. opozice, ODS vs. neODS, komunisti vs. nekomunisti, ale zcela triviálně ve vztahu očekávání většiny voličů vůči státní moci a nabídce různých částí politického spektra, jak se k tomuto očekávání postaví, resp. co za svůj výtah k moci této části voličstva nabídnou. A musíme si přiznat, že většinovým očekáváním českého voličstva je, že vláda se postará o celé spektrum klíčových životních potřeb, za které považuje tzv. sociální jistoty včetně zajištění ve stáří, v nemoci, v nezaměstnanosti, dále pak bydlení, dopravu. Tedy vesměs věci, o které se v prosperující ekonomice nejlépe postarají občané sami, byť někde možná s přispěním nějakého toho solidárního mechanismu. Podstatné ale je, že dosud tento názor na rozsah státní péče u obyvatelstva většinově existuje. K poznání, že ten názor je fundamentálně mylný, má ještě velká skupina občanů daleko. Stejně daleko má tudíž i k tomu, aby politickému uskupení slibujícímu takový rozsah státní péče prostě neuvěřila.

Velmi stručně shrnuto, po krátké porevoluční euforii se příklon obyvatelstva k pečovatelskému státu projevil již ve volbách v roce 1996 (tehdy to většinu pozorovatelů velmi překvapilo), naplno se ukázal ve volbách 1998 a plně jej potvrdily i volby 2002. Na tom by asi nic nezměnil ani jiný volební systém. Pro posledně jmenované volby je charakteristické, že v období před nimi měla výrazné preference ODS, situace se však zvrátila v průběhu volební kampaně. Díky obvyklé nepříliš kompetentní vřavě volebních komentářů zanikla jedna evidentní věc. ODS se mimořádně povedla vysvětlovací kampaň jejího volebního programu formou desatera. Národ masově ODS pochopil a ve volbách sdělil, že takovou vládu nechce. Soudím, že toto je klíčem k pochopení dnešní situace a klíčem k paradigmatu, o němž mluví B. Pečinka. Voliči si zvolili strany, u nichž předpokládali, že jejich požadavkům dostojí - vždyť jim to tak hezky slibovaly. Většinově zvolili především socialisty, kteří na rozdíl od komunistů by teď měli své sliby plnit. A protože je okázale v mnoha ohledech neplní, tato skupina voličů se přirozeně obrací k poslední naději na splnění svých očekávání - ke komunistům. Není tedy žádný předpoklad pro zásadní změnu ani v roce 2006.

Je evidentní, že konec Pečinkova paradigmatu je pouze a jedině v poznání velké části klientů dnešního systému, že už z něj nic nedostanou. K tomuto stavu může vést několik cest, některé z nich jsou ovšem pouze teoretické. V této rovině především musíme vidět nástup osvícené vlády, která veškeré plýtvání prostředky vydřenými z daňových poplatníků prostě zastaví. Majorita potřebná pro zvolení takové vlády se ovšem v blízké budoucnosti najít nemůže - vždyť rozsah klientů systému je opravdu široký a zatím se na něm vždy postaví levicová většina. Jedinou reálnou cestou - která má samozřejmě více odstínů ve své intenzitě a časování - je kolaps celého systému. Tedy jakási Argentina (příklad rychlého scénáře) nebo předthatcherovská Británie (příklad pomalejšího, ale stejně účinného scénáře). Něco podobného už vlastně bylo i příčinou pádu komunismu, kdy režim založený na podobném paradigmatu padl v okamžiku, kdy už na uplácení klientů systému nezbyla doslova ani vindra.

Bohužel této pravdy si ovšem značná část voličů vědoma není, vzpomíná na komunistické období v dobrém a věří, že se po „upravení určitých nedostatků" může vrátit. Vinu za svou dnešní neutěšenou situaci (která ovšem často vůbec neutěšená není nebo je vlastním úsilím ovlivnitelná) naopak přičítají „chaosu po listopadu", „rozkradení našeho majetku", v méně ostré podobě alespoň „chybám transformace". Ve své víře jsou ještě utvrzováni nezodpovědnou částí tisku a objektivní situací v západní Evropě. Tu vidí jako žádoucí směs bohatství a „sociálních výhod". Nechápou, že v západní Evropě se o některých našich „sociálních výhodách" ani ve snu nikdy nesnilo (třeba naše „bezplatné zdravotnictví"), že však i západní Evropa stojí před koncem bezbřeze přerozdělující „sociální společnosti". Společnosti, kterou ostatně čeká již popsaný konec - nejsou na ni peníze. Pro tuto situaci je pak charakteristická následující historka: Již před pěti lety byl v Evropě tento popis situace každému reálně uvažujícímu člověku jasný. Dokonce natolik jasný, že v lůně Evropské demokratické unie (EDU) vznikla iniciativa připravit prohlášení, které by tuto situaci zřetelně popsalo a občany varovalo před nadcházejícím kolapsem systému. Při přípravě dokumentu ovšem některé pasáže nebyly připuštěny se slovy „máte pravdu, ale to přece našim voličům nemůžeme říct!". Výsledkem pak bylo nemastné neslané prohlášení, které bez větší pozornosti publika zapadlo. Charakteristické ovšem bylo, že i výrazně pravicově orientované strany v Evropě se své voliče obávají z jejich představ vyvádět. Výsledkem pak je pokračující úpadek kdysi tak úspěšné Evropy. U nás ovšem jsou všechny tyto rysy ještě více vyhroceny, představy části voličstva jsou založeny na úplných bludech a voliči jsou v těchto bludech částí politického i komentátorského spektra utvrzováni.

Další vývoj ovšem bude především postaven na již probíhajícím postupném poznávání této části voličů, že byli socialisty podvedeni, a na hledání a nalezení jiné politické síly poskytující podobné sliby (tedy v dané situaci komunistů - majících navíc výhodu těch, kteří již přece kdysi takové sliby v očích tohoto elektorátu i plnili). Další vývoj je obtížné predikovat. Stihne systém zkolabovat dříve, než se komunisté opět dostanou k větší moci? (Asi ne) Nebo naopak kolaps přispěje k definitivní diskreditaci komunistů? (Snad ano) Jaká populistická síla nastoupí po nich? Anebo bude scénář přece jen trochu jiný a vytvoří se „koalice rozumných", která takovému krizovému vývoji přece jen zabrání, dosáhne podstatnějšího hospodářského růstu postaveného na zdravých základech spojených s liberalizací hospodářství? A bohatnoucí společnost vykáže extrémistické populisty tam, kam patří, tedy na okraj?

S těmito otázkami se dnešní pravice musí vyrovnat, pokud se chce dostat k moci. Nesmí ji zmást rostoucí preference Topolánkovy ODS a už vůbec ne klesající preference ČSSD. Vše totiž ukazuje, že se nemění poměr mezi klienty a neklienty dnešního Pečinkova paradigmatu. Prvních je více a poměr je více méně zachováván. Přelévání voličů se děje především uvnitř těchto skupin, nikoli mezi nimi. Pravici tedy nestačí voličům náležitě vysvětlit svůj program. Efekt by byl zatím asi zřejmě stejný, jaký byl v roce 2002. Nestačí používat argumenty o našem zadlužování, dokonce ani o zadlužování našich dětí. Vždyť nakonec zadlužování je dnes módní a mnoho lidí s ním má své první, a to velmi příjemné zkušenosti (příjemné statky nabyli rychle a zdánlivě snadno, splácet teprve začali). Zabrat by snad mohly temné vize hospodářského úpadku a chudoby v kontrastu s rozkvětem liberálních států. Tady se ale jedná o pojmy velmi abstraktní, pro velkou část voličstva obtížně představitelné. Ostatně není náhodné, že velké liberalizační revoluce se udály vždy v situaci totálního hospodářského úpadku a následného chaosu, nikoli díky prozíravé politice vlády v situaci, kdy úpadku lze ještě zabránit. Pečinkovo paradigma není v historii ve světovém měřítku ničím novým, naopak je v dějinách 20. století pravidelně se opakujícím jevem. A pravidelně se opakuje i nejpravděpodobnější scénář konce založený na kolapsu. Nejvýraznějším příkladem může být pád komunismu, příkladů je ale více - poválečná obnova Německa nebo Japonska, reaganovská a thatcherovská revoluce, v poslední době pak třeba pokus o reformy na Slovensku.

Klíčovou otázkou pro českou pravici tedy nemůže být pouze to, zda vytvoří „správný pravicový program". Napsat „správný pravicový program", tedy program přinášející náležitou liberalizaci spojenou s řádným zabezpečením minimalizovaných funkcí státu, a tím i předpoklady pro hospodářský růst, dnes dokáží v této zemi desítky, možná stovky lidí. Přesto ale nemají nejmenší předpoklady k politickému úspěchu. Klíčovou otázkou musí být vytvořit správnou strategii, jak se prosadit k moci dříve, než dojde na nějaký ten argentinský nebo balkánský scénář. Tato strategie samozřejmě nemůže oslovit celou dnešní levicovou většinu. Nicméně existují rozsáhlé části elektorátu tvořící rodící se střední třídu, které v několika minulých volbách volily socialisty a komunisty. Tedy část inteligence (lékaři, učitelé), drobní podnikatelé a řemeslníci, úředníci, velká část venkova. Tedy elektorát, který v zaběhlých demokraciích tvoří tzv. střední vrstvu, je zámožný, tudíž imunní vůči extrémistickým ideologiím a je uvážlivým jazýčkem na vahách mezi umírněnou pravicí a levicí. I když u nás tito lidé dnes z velké části tvoří základy Pečinkova paradigmatu, i u nás již začínají alespoň někteří z nich být zámožní a paradoxně, možná aniž o tom ví, na Pečinkově paradigmatu více ztrácejí než získávají. Rozhodně ale jsou nejvíce ohrožení případným hospodářským kolapsem argentinského typu. Bohatí nakonec vždy budou mít dost bohatství ke spokojenému životu a chudí nakonec už mohou zůstat jen chudými. Klíč k úspěchu české pravice tedy leží v oslovení této vrstvy (nebo lépe těchto vrstev - situace je plastická a nelze unifikovat ani cílovou skupinu, ani způsob jejího oslovení), ve vykreslení reálné situace a hrozeb z ní vyplývajících. Češi nakonec vždy byli zdravě pragmatickým národem, a tak snad tento úkol není bez šance na úspěch. Vyžadovat ovšem bude lídry velmi obratné v jednoduchých a srozumitelných mediálních prezentacích, nikoli přespříliš sofistikované myslitele. Ti jsou ovšem potřební také, nicméně spíše by měli v pozadí vymýšlet scénáře. Pouze obratně namíchaným mixem mezi oběma skupinami a jejich vzájemnou spoluprací je snad možno vytvořit komunikační scénář schopný docílit obratu v chápání cílové skupiny voličstva. Bohužel zatím nikoli nepravděpodobnou alternativou je vláda levice až do hořkých argentinských konců.

Revue Politika 1/2004

Poslat do Kindlu

---

Diskuse