Skeptická opatrnost

Jsou Češi jiní než většina Západoevropanů?

Evropským i tuzemským tiskem se přelila vlna kritiky na českou adresu v souvislosti s přijímáním Lisabonské smlouvy, která v Poslanecké sněmovně prošla těsnou většinou pěti hlasů. Nyní proběhne hlasování v Senátu, kde je počet odpůrců o něco vyšší.

Důvody pro vlažný postoj se hledají v jakési evropské malověrnosti, vytahují se příklady nespolehlivého Švejka nebo se všechno připisuje spiknutí lidí kolem prezidenta republiky. Celá věc má docela racionální vysvětlení.

Jinakost

Profesor Petr Fiala se v knize s názvem Evropský mezičas s podtitulem Nové otázky evropské integrace (2007) snažil analyticky podívat na příčiny umírněného vztahu středoevropských zemí k Evropské unii. Podle jeho názoru se už vstup do EU před pěti lety odehrál bez velkého nadšení, který provázela jistá únava. Základní většinový postoj těchto zemí označuje jako skeptickou opatrnost. Kde jsou jeho zdroje?

Na prvním místě zdůrazňuje obrovskou dynamiku evropské integrace v posledních patnácti letech. Stručně řečeno, země střední Evropy vstoupily v roce 2004 do zcela jiné Evropské unie, než do které začátkem devadesátých let podávaly přihlášku.

Evropský projekt za tu dobu jednoznačně směřuje od ekonomické a mezivládní spolupráce k jednotné politické unii a nadnárodnímu rozhodování, kde budou hrát silnější roli větší státy. „Rychlost, s níž někteří evropští politikové a úředníci hnali integrační proces kupředu, ztížila jeho demokratickou akceptaci a ohrozila důvěru v evropský projekt v nových členských zemích.“

Vztah k USA

Na rozdíl od mnoha západoevropských zemí vidí podle Fialy země střední Evropy základní bezpečnostní garance ve Spojených státech. Proto tak těžce nesou snahy Německa, a především Francie stavět do protikladu jejich loajalitu k Evropské unii a Spojeným státům. Popřípadě nahrazovat transatlantickou spolupráci paralelními vojenskými strukturami EU.

Dalším momentem zdrženlivosti je nerovnost mezi členskými státy, například v oblasti volného pohybu pracovních sil, kdy trhy práce Německa a Rakouska jsou středoevropským zemím nadále uzavřeny.

Občané středoevropských zemí mají rovněž vzhledem ke zkušenostem s dvěma totalitami ostražitý vztah k nekritickému přejímání nových myšlenek. Velmi dobře cítí, „... jaké následky má omezování individuálních svobod a přílišná regulace tržního hospodářství, co může znamenat centralizace a co může přinést nedostatečně zajištěná vnější bezpečnost“. Souhrn všech těchto postojů tvoří onu skeptickou opatrnost, která je tak typická pro většinový vztah k Evropské unii.

ODS

V tomto kontextu vyrůstá eurorealistický postoj nejsilnější vládní strany z většinového mentálního naladění české populace. To, že se její poslanecký klub rozštěpil při hlasování o Lisabonu zhruba na půlku, je spíše úspěchem eurooptimistické části, přičemž i zde bylo velké procento poslanců, kteří hlasovali spíše takticky.

Hlasováním o Lisabonu se ODS s fázovým posunem patnácti let dostává do stejné situace jako britská Konzervativní strana, v níž se rovněž svářejí dva základní přístupy k evropské integraci. Vysvětlovat tyto hlubší procesy jako spor Klause s Topolánkem je zjednodušením celé věci.

Samozřejmě že prezident republiky svými vystoupeními euroskeptická stanoviska precizuje a dává jim větší publicitu. Ona však existují reálně bez ohledu na jeho osobu. Podobně Mirek Topolánek je daleko větším euroskeptikem, než se zdá těm, kteří ho z účelových důvodů ženou do konfrontace s Klausem kvůli údajnému vybojování „evropského charakteru“ ODS. Například jeho předvolební text s názvem „Proč nejsem eurofederalistou“ by mohl sloužit jako svého druhu manifest středoevropského eurorealismu. Z jeho podobných článků by se ostatně dala vytvořit slušná knížka. To, že dnes zvolil cestu taktizování, je úplně jiný příběh.

Dalo by se říct, že hlasováním o Lisabonské smlouvě poprvé a naplno vstoupila do českého politického rozhodování evropská otázka. Namísto dosavadních povinných prostocviků a frází zcela konkrétní úvahy o konkrétních dopadech zcela konkrétních projektů. V tomto smyslu jsme se dostali do stejné situace jako západní státy, přestože si jako představitelé té „nové Evropy“ stále udržujeme odlišnou historickou zkušenost.

Text poprvé vyšel v časopise Reflex 9/2009.

Diskuse