Reforma volebního systému malým stranám nepomáhá

V tomto příspěvku si dovolím polemizovat s několika argumenty Zbyňka Klíče uvedenými v jeho článku (v Revue Politika 2/2009 – pozn. red.). Autor se totiž na několika místech dopouští zavádějící až chybné argumentace, která by mohla neznalé čtenáře mystifikovat.

Klíč uvádí, že skotská varianta využívala přepočty výrazně výhodné pro menší strany. Pro přepočet hlasů na mandáty v prvním skrutiniu skotské varianty byl navržen dělitel Sainte-Laguë, který spolu s Hareovou kvótou představuje nejproporčnější metodu převodu hlasů na mandáty. Dělitel Sainte-Laguë tedy nezvýhodňuje ani velké, ani malé strany. (O zvýhodnění malých stran nemůže být řeč ani ve druhém skrutiniu skotské varianty.)

Za mnohem kontroverznější ovšem považuji Klíčovu úvahu o tom, že při aplikaci řecké varianty je volební systém „zpoměrňován“ velikostí volebních obvodů v obou skrutiniích a tím, že ve druhém skrutiniu se mandáty rozdělují na celostátní úrovni. Takový argument by byl platný tehdy, pokud by byl ve druhém skrutiniu aplikován mechanismus kompenzačních mandátů. Skutečnost je ale taková, že ve druhém skrutiniu se uplatňuje logika „vítěz (rozuměj politická strana) bere vše“. Jedná se tedy o aplikaci většinové volební techniky stranického blokového hlasování (PBV), podle které kandidátní listina, která získá nejvíce voličských hlasů ve vícemandátovém obvodu, obsadí (v daném volebním obvodu) všechny mandáty.

Poměrný, nebo smíšený?

Dále Klíč polemizuje o velikosti volebního bonusu a píše, že v ideálním případě může bonus činit i nula mandátů. Tomu snad ale nevěří ani on sám. Simulace volebních výsledků z let 2002 a 2006 ukazují, že počet bonusových mandátů se pohybuje okolo deseti. Přitom právě deset mandátů (tj. pět procent z celkového počtu obsazovaných mandátů) představuje podle Massicotta s Blaisem hranici pro určení, zda český sněmovní volební systém řadit do kategorie poměrných, nebo smíšených systémů. V devadesátých letech, kdy se v osmi volebních obvodech volilo pomocí Hagenbach-Bischoffovy kvóty (pravda, volební obvody vypadaly jinak než volební obvody v řecké variantě), se počet mandátů převáděných do druhého skrutinia pohyboval nad hranicí deseti mandátů. Ve volbách v roce 1996 se do druhého skrutinia převádělo dvanáct, v roce 1998 dokonce čtrnáct mandátů. Lze tedy oprávněně předpokládat, že i v případě řecké varianty by se do druhého skrutinia převádělo okolo deseti mandátů. Není sice možné jednoznačně říci, že při aplikaci řecké varianty půjde o smíšený systém v podobě, jak jej definují Massicotte s Blaisem, zároveň ale nelze ani zaručit, že se podaří dodržet ústavní podmínku poměrného zastoupení.

Faktor Ústavního soudu

Massicottův a Blaisův přístup představuje pouze jednu variantu, jak definovat smíšený volební systém. Ústavní soud by mohl svou argumentaci (při případném přezkoumávání ústavnosti volebního systému podle tzv. řecké varianty) opřít o přístup Wattenberga se Shugartem, který v českém prostředí preferují například Cabada a Ženíšek. Tento přístup předpokládá, že smíšený volební systém je systém víceúrovňový, přičemž na jedné úrovni se přidělují mandáty nominálně (tj. pomocí většinové nebo semiproporční techniky, teoreticky by mohlo jít i o proporční techniku jednojmenného přenosného hlasování) a na jiné úrovni ze stranické kandidátní listiny.

Wattenbergovo a Shugartovo pojetí nehledí na poměr mandátů rozdělovaných na konkrétní úrovni. Mezi smíšené volební systémy tak mohl být zařazen i izraelský volební systém devadesátých let, v němž se rozdělovaly všechny parlamentní mandáty pomocí poměrného volebního systému a pouze jeden mandát většinovou technikou (většinová volba se navíc týkala úřadu ministerského předsedy, tedy člena exekutivy).

Podle toho, zda mezi jednotlivými úrovněmi volebního systému existuje nějaká vazba, rozlišují Wattenberg se Shugartem smíšený proporční systém (vazba existuje) a smíšený většinový systém (vazba neexistuje). Z hlediska ústavní podmínky na systém poměrného zastoupení by byl zřejmě ještě obhajitelný smíšený proporční systém, smíšený většinový systém ale jen stěží. Kombinace listinného proporčního volebního systému s většinovou technikou PBV, jak je nastavena řecká varianta volební reformy, by patřila do kategorie smíšeného většinového volebního systému. Z hlediska pojetí Wattenberga se Shugartem lze tedy konstatovat, že řecká varianta volebního systému není v souladu Ústavou České republiky.

Selský rozum

V samotném závěru Klíč konstatuje, že řecká varianta nediskriminuje malé strany a velkým dává dostatečnou sílu, aby vytvořily vládu. Pokud by tomu tak ale skutečně bylo, pak by zůstávalo záhadou, odkud se vzaly bonusové mandáty. Prostý selský rozum stačí k tomu, abychom rozpoznali, že na daném argumentu je cosi v nepořádku.

Tabulka: Model řecké varianty aplikovaný na výsledky voleb konaných v letech 2002 a 2006

	ODS	ČSSD	KSČM	KDU-ČSL	SZ	Koalice
Skutečný výsledek 2002	58	70	41	-	-	31
Řecká varianta 2002	55	75	40	-	-	30
Čistě proporčně 2002	56	69	42	-	-	33
Skutečný výsledek 2006	81	74	26	13	6	-
Řecká varianta 2006	85	67	25	12	11	-
Čistě proporčně 2006	75	69	27	15	14	-

Tabulka ukazuje, že volební bonus nediskriminuje pouze malé strany, ale všechny politické strany (samozřejmě kromě vítěze voleb). Současně je možné vysledovat, že čím menší strana, tím větší její diskriminace. Tato logika je platná nejen ve srovnání takzvané řecké varianty s čistě proporční alokací (ke které považuji tento argument za relevantní), nýbrž i ve srovnání se stávajícím (kritizovaným) volebním designem (samozřejmě s výjimkou Strany zelených ve volbách v roce 2006). Neobstojí tak ani někdy uváděný argument, že volební bonus jde na úkor druhé strany, se kterým jsem se setkal i v souvislosti s řeckou variantou volební reformy.

Autor je studentem na Ústavu politologie FF UK.

Diskuse