„Případ Gotovina“

Správný směr pro integraci Balkánu do Evropské unie

Další rozšiřování Evropské unie, které míří na Balkánský poloostrov, vyvolávalo zpočátku značné pochyby o tom, zda se opravdu postupuje správným směrem. Jinými slovy, zdálo se (a některé případy stále vyvolávají pochybnosti), že EU nerozumí balkánským specifikům. Poslední události však nasvědčují tomu, že k určitým změnám přece jen začalo docházet. Dá se říci, že došlo k vystřízlivění evropských institucí vůči Balkánu jako takovému. Za zlomový bod lze v tomto směru považovat rozhodnutí ministrů zahraničních věcí členských států EU odložit zahájení přístupových rozhovorů s Chorvatskem, dokud buďto nevydá bývalého generála Anteho Gotovinu Mezinárodním soudu pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii v Haagu (ICTY), nebo neprokáže, že se generál Gotovina nenachází na jeho území.

Správný krok, nebo zvůle Unie?

Nelze než souhlasit s belgickým ministrem zahraničních věcí, který při jednání o tomto rozhodnutí řekl, že by „ústupek Chorvatsku v této otázce byl špatným signálem pro Srbsko". To, že měl Louis Michel pravdu, ukázaly následující týdny. Srbsko zrovna čekalo na zahájení rozhovorů o Stabilizační a asociační dohodě s EU. Podmínkou k pozitivnímu hodnocení byla absolutní spolupráce Srbska s ICTY. Tomu ovšem bránil předvolební slib srbského premiéra Vojislava Koštunici, že srbská vláda nebude zatýkat obviněné z válečných zločinů, pouze s nimi bude vyjednávat o dobrovolném odchodu. 25. dubna se Haagu vzdal poslední z obviněných srbských vysokých důstojníků, Nebojša Pavković. Tento generál, ačkoliv sám dlouho tvrdil, že ho do Haagu „živého nedostanou", nakonec odjel dobrovolně. Jakou roli při tom sehrála srbská vláda, se zatím přesně neví, ale nepochybně velký vliv na jeho odchod mělo veřejné mínění, které je tématem už unaveno.

„Případ Gotovina" ovšem může podle některých hlasů mít také kontraproduktivní efekt. Hned po zmíněném rozhodnutí EU zmrazit přístupová jednání s Chorvatskem na neurčito se objevily obavy, že zde dojde k nárůstu nacionalismu, respektive, že by podobný přístup vůči dalším státům mohl vyvolat podobné nacionalistické buzení. Tyto obavy vycházely z prvních chorvatských reakcí, kdy byly slyšet i názory, že by se země měla orientovat na neutrální politické postavení a ani neusilovat o vstup do EU. Samozřejmě, že rozhodnutí Unie bylo pro Chorvaty zklamáním. Chorvatsko upřímně věřilo, že rozhovory budou zahájeny i přes neustálá napomínání z její strany. Zkušenosti z minulosti ale opět potvrdily, že se má rozhodovat s chladnou hlavou. Po vymizení první vlny vášnivých reakcí se opět začalo uvažovat realisticky - budoucnost Chorvatska je v EU a je pouze na něm, kdy se stane jejím členem.

Další skupina kritiků tvrdila, že Chorvatsko je již natolik demokratizované, že by neměl trpět celý stát kvůli jednomu člověku. Zde se ovšem nejednalo o stupeň demokratizace, ale o principy, které jsou velmi důležité pro celobalkánskou integraci. Těmito principy jsou myšleny úkoly, které kandidátské země musejí splnit, pokud chtějí vstoupit do evropské rodiny. Ovšem ne část úkolů, všechny! EU snad poprvé poslala balkánským státům jasnou zprávu, že pokud se někdy v budoucnu chtějí stát plnoprávnými členy EU, musejí splnit všechny podmínky. Z morálního hlediska může takovýto přístup být - oprávněně, nebo ne - považován za uplatnění teorie „cukru a biče", ale z minulých zkušenosti se zdá, že je to jediná možná cesta, jak dosáhnout toho, aby Balkán již nebyl považován za sud prachu, ale za integrální součást Evropy. Zároveň platí, že politika se v reálu pohybuje spíše ve sféře pragmatismu, zřídkakdy v idealismu.

Obrácení Evropy

Co přinutilo EU k drastické změně politiky vůči této části Evropy? Konec studené války potvrdil evropský integrační trend, který již vstupem Velké Británie do Společenství v roce 1973 jasně definoval jeho jednosměrnou podobu. Ve stejné době ovšem dochází k buzení nacionalismů a zahájení válečných konfliktů na balkánském poloostrově. EU se v regionu zaměřuje hlavně na ukončení bojů a udržení klidu, přičemž mnohokrát neuvažuje realisticky. Dopustila se řady chyb, které jsou v mnohém patrné dodnes a které se budou jen těžce odstraňovat. Evropský integrační proces nabral v devadesátých letech jiný směr a Balkán byl odložen ad acta. Po rozšíření v květnu 2004 se EU nicméně rozhodla pro spěšné začlenění dalších států, v prvé řadě Rumunska a Bulharska. Aniž by počkala na projevy dopadů rozšíření o státy střední a Východní Evropy, slibuje těmto zemím rok 2007 coby termín vstupu. Po vystřízlivění a negativním vývoji v procesu ratifikace euroústavy dochází k opatrnějším reakcím. EU si začíná uvědomovat, že Balkánský poloostrov není střední a Východní Evropa a má mnoho specifik, se kterými se musí zacházet opatrně. V poslední době EU vyslala Rumunsku i Bulharsku několikeré signály, že konečné datum ještě není definitivní, že rozhodnou výsledky jejich reforem. Jak se nakonec EU zachová, ukáže budoucnost. Odstranit obavy obyvatelstva některých států EU z dalšího rozšíření bude vyžadovat mnohem více úsilí, než se očekávalo ještě před odmítnutím euroústavy ve Francii a v Nizozemsku. V každém případě poslední kroky Bruselu ukazují, že Unie přece jen začala rozumět charakteru a mentalitě Balkánského poloostrova.

Kořeny problému

Zatímco mentalita ve střední Evropě (a v České republice zvlášť) je silně ovlivněna germanismem, balkánská mentalita je výrazně ovlivněna turkismem. V čem je rozdíl? K dědictví germanismu se řadí hlavně rozvoj individualismu, přičemž se zdůrazňuje dodržování dojednaných psaných pravidel a respekt jedinců vůči moci státní autority nebo vytvoření pracovních návyků ve smyslu jejich dokončení. Tyto znaky jsou zcela odlišné od dědictví turkismu. Skoro šest set let trvající nadvláda Osmanské říše se na balkánské mentalitě výrazně podepsala. Jedním z tradičních rysů je nezodpovědnost a lehkovážnost vůči povinnostem a práci. Mezi další prvky patří slabé vnímání psaných pravidel. V některých částech Balkánu - v Kosovu, Albánii, částečně v Makedonii, Černé Hoře a v Bosně a Hercegovině - je také patrný velmi slabý pocit respektu ke státní autoritě. To je dáno jednak charakteristickými prvky tradiční patriarchální společnosti, ve které často převládala nepsaná místní pravidla nad psanými státními zákony, jednak slabou státní mocí a její pokulhávající kontrolou. Státní moc navíc vždy měla svoji „finanční hodnotu", čímž postupně vytvořila příznivé podmínky pro zakořenění korupce do tradičního folklóru.

Odstranit z Balkánu tradicionalistické prvky se už pokoušely komunistické vlády. Pád režimů a oslabení autoritativní moci pouze vrátily stav do starých podob. Úsilí komunistických vlád z dnešního pohledu ani neměla šanci na úspěch. Důvodem respektování státních pravidel byl pouze strach z potrestání. Kolapsem režimů došlo k uvolnění tohoto strachu a k „návratu k tradicím", někde až k tradicím anarchismu, což je případ dnešního Kosova nebo částí Albánie či Makedonie.

Tradice, zdá se, odstraní až současná éra globalizace, která má naději dokázat to, co se dosud nepodařilo žádné autoritě. Globalizující se prostředí totiž vytváří onu potřebnou motivaci k odvržení tradičních zvyků a k orientaci na širší pravidla. Motivace v podobě ekonomického zabezpečení a možností seberealizace potírá nejen na Balkánském poloostrově všechno to, co tomu dříve bránilo. Ačkoliv modernizace balkánské společnosti probíhá již od dob národněosvobozeneckých protitureckých povstání v 19. století, z různých důvodů nikdy nebyla dotažena do konce. Proto také v regionu probíhal a stále probíhá boj tradicionalistů a modernistů. Úsilí modernistů se vždycky vztahovalo k evropským poměrům - stejně jako nyní, avšak s tím rozdílem, že evropské státy nikdy nezastávaly stejné hodnoty a stejnou politiku vůči Balkánu jako v současnosti.

Balkán minulosti a Balkán současnosti měly vždy stejnou vizi, ale s tím rozdílem, že ten dnešní má ve svém „idolu" partnera. Aby ovšem Balkán dokončil svou transformaci a úspěšně se začlenil do evropské rodiny, potřebuje, aby mu někdo jasně řekl, co všechno musí splnit. Není žádným tajemstvím, že Balkán není připraven na vstup do EU, stejně jako EU není připravena na vstup Balkánu. Někdo ovšem musí ustoupit, rozdělení rolí přitom určil evropský integrační proces. Balkán musí změnit některé znaky tradiční mentality a naučit se slovu „povinnost". Jak říkal zavražděný srbský premiér Zoran Djindjić ve vztahu k Srbsku: „Aby se Srbsko změnilo, musí se každý z nás (Srbů) trochu změnit." Tento výrok lze uplatnit na celý Balkán. Naplněn však může být jen za předpokladu, že EU nesleví ze svých principů.

Balkánské státy včetně Turecka usilují o vstup do EU. Zatímco o Turecku se tvrdí, že by případná negativní reakce na jeho úsilí mohla zemi od Evropy odvrátit, u ostatních států tyto obavy neexistují. Ostatní balkánské země nemají alternativu, což jen posiluje roli EU při budoucích jednáních. Z tohoto důvodu by EU měla vůči Balkánu uplatňovat spíše než praxi konečného data a kolektivního vstupu individuální jednání s jednotlivými státy.

Jak s Balkánem?

Abych se však vrátil k onomu případu „Gotovina a EU". V čem je podstata? Ať je otázka válečných zločinů a spolupráce postjugoslávských zemí s ICTY sebedůležitější, hlavním problémem Balkánu je hospodářství a s tím spojená nezaměstnanost, chudoba, šedá ekonomika, korupce a organizovaný zločin. Když k tomu připojíme ještě fakt, že si obyvatelé nejen zvykli, ale často považují existenci některých ze zmíněných negativních jevů za normální a neoddělitelnou součást života společnosti, pak celá problematika dostává reálnou podobu. Odstranění tohoto „folklóru" bude ze strany EU vyžadovat hodně úsilí a finančních investic. Musí být jasně řečeno, co všechno se musí splnit, a také to, že beze změn žádný vstup nebude. EU však nesmí vyvolat dojem, že samotným vstupem problémy zmizí nebo že je někdo jiný vyřeší. Musí se jasně dát najevo, že pouze obyvatelé Balkánu jsou těmi, kdo musí a můžou něco změnit. EU není „rájem", jak ji nazval Robert Kagan, ale trhem, kde naději na úspěch mají všichni, ale záleží jen na samotných aktérech, zda toho dosáhnou nebo ne. Je to nabídka „cukru", která nebude dosažena „bičem", ale spoluprací a společným úsilím dotáhnout změny do konce. Pokud to někdo stále považuje za „bič", pak zcela nepochopil problémy Balkánu a svým tvrzením, že by se před některými problémy měly přivírat oči s tím, že se časem samy vyřeší (nebo že jejich rychlé řešení posiluje extrémistické prvky), přispívá k tomu, že na Balkáně některé klíčové problémy zůstanou nezměněny i po vstupu. Odstraňování turkismů trvá již nějakou dobu, ale usazování některých germanismů bude vyžadovat ještě mnohem více úsilí než odstraňování balkánského zvyku „nějak se to vyřeší". Jako důkaz může posloužit nedávný případ Řecka, kde se zjistilo, že bývalá vláda zfalšovala údaje ročního deficitu, aby co nejdříve přijala společnou evropskou měnu. „Jižní" mentalita se v přístupu k pravidlům od té „severní" značně liší. „Jihovýchodní" pak mnohem víc než „jižní". Pokud se EU chce vyvarovat podobných a pravděpodobně ještě větších problémů, nesmí ustoupit od požadavků, že zákony musí být vidět také v praxi, jinak se korupce a organizovaný zločin z těchto oblastí nikdy neomezí na podsvětí, ale zůstanou pevnou součásti politického a sociálního prostředí. Tím, že Unie bude na Balkáně lpět na zavedení evropských pravidel, pomůže nejen sobě, ale také (a především) tamějším lidem.

Kdyby EU udělala Chorvatsku s Gotovinou ústupek, dala by ostatním balkánským státům negativní signál, že při řešení mnohem důležitějších problémů s ní bude možné handlovat. Ačkoliv je stupeň ekonomických reforem v Chorvatsku na mnohem lepší úrovni než v Bulharsku nebo Rumunsku, tato „oběť" byla nutná kvůli ostatním zemím s podobnými problémy. To, že Brusel konečně pochopil, že Balkán není Skandinávie, bylo možné vyčíst také z vyjádření lucemburského ministra zahraničních věcí Jeana Asselborna po rozhodnutí EU odložit zahájení přístupových rozhovorů s Chorvatskem: „Dnešek je signálem zemím západního Balkánu, že dveře do EU jsou otevřené, pokud splní kritéria." EU se však nesmí zahledět do sebe, do řešení vlastních problémů s euroústavou a Balkán odstrčit na vedlejší kolej. Takový přístup by mohl u obyvatel balkánských států vyvolat dojem, že Unie o Balkán ztratila zájem, což by ve státech bývalé Jugoslávie nepochybně posílilo nacionalistické strany.

Autor je studentem politologie, mezinárodních vztahů a evropských studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Diskuse