Výročí arménské genocidy a dnešek

Letošní rok přináší řadu významných jubileí. Asi nejvýznačnějším z nich se jeví šedesát let od konce druhé světové války. Ovšem jsou tu i výročí jiná - v dubnu tomu bylo devadesát let, kdy byla rozpoutána genocida spáchaná mladotureckým režimem na arménském národě. Za její počátek bývá symbolicky považováno zatčení 2345 příslušníků arménské elity v Istanbulu. Tzv. arménské události vždy stály stranou světové pozornosti, což evokuje i časté označení „zapomenutá genocida". Přitom existuje řada důvodů, proč by se měla tato událost připomínat. S ohledem na možné přistoupení Turecka, nástupnického státu Osmanské říše, k EU je rozpoznání příčin této tragédie nanejvýš důležité.

Motivace

Nalézt motivy genocidy není sice zcela snadné, podobně jako u židovské genocidy neexistuje psaný dokument či přesný plán, avšak několik zásadních problémů lze poměrně úspěšně vystopovat. Velmi podstatným motivem se jeví panturkistická ideologie, často přecházející až v rasistický turanismus. Arméni jakožto neturkický národ stáli této ideologii v cestě svým geografickým umístěním, protože oddělovali Turky od jejich východních soukmenovců (Azerů, Turkmenů, Uzbeků aj.). Nositelem ideologie byla především strana Ittihad ve Terreki (Jednota a Pokrok), jejíž představitelé se dostali k moci po převratu v roce 1908. Již rok po jejich nástupu jsou zaznamenány masakry Arménů v Kilíkii, které měly do značné míry genocidní formu. Dalším z motivů je řada porážek, které Osmanská říše utrpěla např. na Balkáně, kde proti ní stálo Rusko. To navíc pod vlivem Arménů žijících na jeho území nastolovalo arménskou otázku i v Osmanské říši, jelikož hledalo každou záminku k oslabení svého geopolitického protivníka. (Zde lze mimochodem vystopovat jeden z důvodů, proč je dnešní samostatná Arménie tak nakloněna Ruské federaci a její politice, považuje ji za ochránkyni své národní existence a svébytnosti. Vyvstává ovšem otázka, do jaké míry byla a je ruská motivace nezištná a skutečně upřímně míněná. Odpověď nebude mít kladné zabarvení.)

Po ztrátě evropských držav se stali Arméni hlavní etnickou menšinou v Osmanské říši. Vláda přesto nebrala jejich požadavky na zřetel, a to i přesto, že se jednalo pouze o sociální a správní otázky. Arméni nepožadovali ani autonomii, natož nezávislost, až na několik skupin, které ale působily spíše mimo Osmanskou říši. Ittihad se však rozhodla uplatnit svůj panturkický plán, mimo jiné proto, aby vykompenzovala balkánské ztráty a utvořila čistě turkický stát. Genocidní atmosféra houstla a zcela propukla pod rouškou první světové války, kdy byli odzbrojeni arménští rekruti a začaly masové deportace Arménů z východních a jižních částí do mezopotamské a syrské pouště, přičemž docházelo k masovému zabíjení a znásilňování deportovaných. Řada z nich zahynula kvůli nedostatku jídla a pití, vyčerpáním apod. Muži byli často odděleni od ostatních ještě na shromaždištích a postříleni. Nutno dodat, že za řadou konkrétních zločinů stojí etnicky kurdské bandy. Výše zmínění příslušníci arménských elit byli vesměs popraveni ještě před nařízením o deportacích.

Někteří Arméni stihli emigrovat, vesměs ti z Istanbulu, kteří bydleli poblíž diplomatických misí a nebo Arméni z Libanonu, Palestiny a Smyrny, kde se na jejich záchraně podílel německý generál Liman von Sanders. Pokud se některým Arménům podařilo přežít útrapy transportů a pochodů vyprahlou pouští a dostali se do Dajr az-Zóru, cílového místa deportací, tak tam byli ponecháni napospas osudu v poušti nebo pobiti či upáleni v jeskyních. Tímto nelidským způsobem byly prakticky ukončeny tisícileté dějiny arménského národa v Malé Asii.

Určit počet obětí je poměrně obtížné, ale nejserióznější údaje se pohybují mezi 1 000 000 až 1 500 000 obětí. Zhruba 100 000 (možná více) pak zůstalo v Osmanské říši pod jinou identitou. Většinou se jednalo o malé děti či mladé dívky, které unesli Kurdové či Turci. Uniknout se podařilo asi 500 000 Arménů. Valná většina, především z oblasti jezera Van, unikla do Ruska. Slavný je případ povstalců na Músa Daghu, který literárně zpracoval Franz Werfel.

Viníkova pochybná argumentace

Základním problémem zůstává i po devadesáti letech neochota Turecka přiznat vinu za spáchání genocidy na arménském národu. Ostatně kromě Spolkové republiky Německo nenajdeme snad žádný stát nebo jeho nástupce, který by se přiznal ke genocidě a postavil se jejím následkům čelem. Turecký stát je ve svém snažení o popírání genocidy velmi důsledný a při jakékoli zmínce o těchto událostech, pokud neodpovídá jeho verzi, neváhá užívat ostrých protestů, často oficiálního diplomatického charakteru. V Ankaře existuje dokonce specializované historiografické pracoviště, které má pouze jeden úkol: pracovat na podpoře turecké verze událostí.

Turecká argumentace se opírá především o tři pilíře. První hlásá, že sami Arméni páchali zvěrstva na tureckém obyvatelstvu a „zradili důvěru Turků" svojí spoluprací s ruskými vojsky. Druhý argument popírá genocidní úmysl. Turecko sice uznává, že došlo k deportacím a masovému násilí, ale popírá jejich plánovitost. Konečně třetí argument spočívá v uvádění rozdílných statistických údajů, kdy Turci operují s 1,3 miliony arménských obyvatel a 200 000-800 000 arménských obětí a Arméni s 2 miliony arménských obyvatel a 1,5 milionem arménských obětí. Od šedesátých let se navíc objevují pokusy prokázat neexistenci Arménů jakožto národnostní skupiny. Autor publikace Genocidy XX. století Yves Ternon výstižně glosuje absurdnost turecké argumentace formulací „nic se jim nestalo, přesto si to plně zasloužili, ale vlastně nikdy neexistovali".

Obzvláště zákeřným argumentem, který Turecko (občas i za podpory některých představitelů Izraele) rádo používá, je tvrzení, že Arméni svými požadavky na uznání genocidy zpochybňují unikátnost genocidy židovské. Povedlo se vytvořit jistý rozpor mezi oběma genocidovanými národy, kdy Židé Armény napadají, že jim chtějí vzít unikátnost jejich utrpení, a Arméni obviňují Židy, že je a jejich životy svou argumentací vlastně považují za méněcenné. Tento střet by bylo záhodno odstranit a zde si dovolím zcela zřetelně vyjádřit názor, že větší pochopení a vůle by měly přijít ze strany židovské.

Nalézt velmi přesvědčivé indicie o tom, že vyvražďování Arménů bylo řízeno mladotureckým režimem, není ovšem příliš složité. Motivy spočívaly především v nacionalistickém či spíše šovinistickém charakteru mladotureckého režimu. Se vstupem Turecka do války se naskytla příležitost tento plán provést. Odstartován byl pravděpodobně na schůzi nejužšího vedení Ittihadu na přelomu let 1914-1915, kdy „jestřábi"-lékaři Nazim a Chakir přesvědčili tzv. mladoturecký triumvirát, ministra vnitra Talaata pašu, ministra války Envera pašu a ministra válečného loďstva Cemala pašu, že nastal čas vyřešit arménskou otázku. Bylo již uvedeno, že neexistuje žádný dokument, který by v tomto směru představoval jednoznačný, nezpochybnitelný důkaz. Lze však dohledat celou řadu tureckých pramenů, které byly nashromážděny v roce 1919 pro proces vůči mladoturkům, na něž měla být hozena odpovědnost, aby nepadla vina na celý turecký lid. Byla také vytvořena komise, do jejíhož čela se postavil Mazhar bej, ankarský prefekt, který byl jedním z předních odpůrců deportací arménského obyvatelstva. Mazharova komise nashromáždila především šifrované telegramy odeslané ministry války, vnitra a vedením Ittihadu. Výrazným úspěchem Mazharovy komise bylo odhalení existence Speciální organizace, o které do té doby nebyla podávána žádná svědectví. Jejím vytvořením Ittihad sám sebe delegalizoval. Existence Speciální organizace navíc prokazovala, že deportace představovaly pouze záminku, poněvadž byly zároveň cvičeny bandy zabijáků s příkazem likvidovat deportované - čili systematicky vyhlazovat. Genocidní plán Ittihadu byl několikrát potvrzen i výpověďmi před vojenskými soudy a na mírové konferenci jej přiznal i osmanský premiér Damad Ferid paša, který za viníky označil Ittihad, přičemž kalkuloval s tím, že zůstane v platnosti obvinění Arménů ze zrady Osmanského státu.

Dalším shromažďovatelem důkazů o genocidní politice mladotureckého režimu byl Aram Andonjan. Získal řadu dokumentů a v mnohém doplnil výsledky šetření Mazharovy komise. Andonjanova dokumentace byla kvůli řadě formálních chyb dlouho zpochybňována a řada nezávislých expertů ji dodnes neuznává. K její částečné rehabilitaci došlo až poté, co ji kriticky posoudil harvardský profesor Vahakn Dadrian, sám však arménského původu, na což Turci poukazují. Řada důkazů leží také v archívech amerického, britského, francouzského a německého ministerstva zahraničí.

I když nebudou brány v potaz očitá svědectví, svědectví přeživších Arménů a přiznání samotných viníků, už jen zmíněná dokumetace je postačujícím materiálem, který prokazuje, že turecký stát v čele se stranou Ittihad ve Terreki naplánoval a zhruba dva roky prováděl genocidu na arménském národu.

Přesto všechno již téměř devadesát let, nepočítáme-li první chaotické roky po válce, razí Turecko oficiální politiku popírání arménské genocidy. Tato politika byla zahájena s nástupem Kemala Mustafy do čela Turecké republiky, následnického státu Osmanské říše. Už v roce 1923 v Lausanne prohlásil pozdější Kemalův nástupce Ismet Inonü, že za veškeré pohromy jsou odpovědni sami Arméni. Později argumentace ještě více zvulgárněla, když Turecká historická společnost předložila toto vysvětlení: deportace byly nezbytné, aby mohl být vytvořen nový velký národ. Čili v podstatě rehabilitovala mladoturecký šovinistický plán.

V roce 1945 se Turecko stalo členem OSN a podepsalo Úmluvu o genocidě, ovšem jeho přístup k vypořádání se s vlastní minulostí se nezměnil, a to ani pod vlivem nacistických hrůz a následné katarze, která v (západním) Německu proběhla. Arménský tlak na uznání událostí z let 1915-1917 za genocidu na arménském národu zesílil v roce 1965, kdy uplynulo padesát let od rozpoutání genocidy. Turecko tehdy taktiku pozměnilo. Přestalo popírat fakta, ovšem zaměřilo se na prokazování neexistence obětí. Historiografové-propagandisté začali Arménii označovat za pouhý geografický pojem. (Dlužno podotknout, že podobnou argumentaci začali Turci později používat i po nárůstu problémů s kurdskou menšinou.) V Ankaře byla, řečeno Ternonovými slovy, vytvořena skutečná dezinformační laboratoř, která dokázala nakazit i některé pozvané západní experty, jimž byl umožněn omezený přístup do archivů.

Arménská genocida jako mezinárodní problém

Arménská genocida byla několikráte projednávána i na půdě OSN. Poprvé zde padla zmínka o arménských událostech jako o „první genocidě 20. století" v roce 1973. Arménská diaspora tehdy spustila mohutnou informační kampaň.

V letech 1975 až 1983 lze hovořit o periodě ozbrojené msty, kdy byly páchány atentáty na turecké diplomaty jakožto symboly tureckého nacionalismu. Hlavní organizací, jež s nimi byla spojována, byla dnes již fakticky neexistující Arménská tajná armáda za osvobození Arménie (ASALA), marxisticky orientovaná teroristická skupina složená vesměs z Arménů z diaspory. Jejím vůdcem byl Monte Melkonjan, který později zahynul v bojích o Náhorní Karabach, ostatně jako řada dalších veteránů této organizace. Dalším subjektem byli Mstitelé arménské genocidy, jejich činnost ovšem zdaleka nedosahovala rozměrů ASALY.

V dnešních dnech, kdy se stále více diskutuje možnost členství Turecka v Evropské unii, je třeba zdůraznit, že v roce 1987 Evropský parlament uznal masakry na Arménech za genocidu a prohlásil, že turecké odmítání odpovědnosti za ni představuje vážnou překážku ke vstupu do Společenství. Na druhou stranu americký Senát i přes silnou a mocnou arménskou lobby v USA a angažovanost vlivného senátora Boba Dolea odmítl v roce 1990 přijmout rezoluci označující 24. duben za památný den arménské genocidy. Turecké hrozby zpochybnit přítomnost amerických vojsk na jeho území měly větší váhu.

K dalšímu významnému uznání arménské genocidy došlo v roce 2001, kdy jej schválil francouzský parlament. Francie se v posledních letech stala vůbec nejhlasitějším obhájcem arménských požadavků. Tehdejší francouzský ministr zahraničních věcí Michel Barnier v prosinci 2004 (v souvislosti s rozhodnutím o zahájení vstupních rozhovorů s Tureckem) prohlásil, že uznání arménské genocidy je nikoli podmínkou zahájení rozhovorů, ale „ povinností plynoucí z členství", poněvadž evropský projekt je založen na myšlence usmíření.

V souvislosti s prosincovým rozhodnutím se devadesát let po jejím rozpoutání stává arménská genocida poměrně důležitým tématem evropské integrace. Evropská unie, jejíž kořeny pramení z francouzsko-německého usmíření, bude při negociacích s Tureckem sledovat pokrok, který bude učiněn v arménsko-tureckých vztazích. Ostatně už se tak děje nyní, v Usnesení Evropského parlamentu o pravidelné zprávě a doporučení Evropské komise o pokroku Turecka v přípravách na přistoupení za rok 2004.

Usnesení mimo jiné připomíná, že turecké orgány dosud nevyhověly žádostem týkajícím se ostatních arménských otázek, jak je vyjádřil Parlament ve svém usnesení ze dne 18. června 1987, a že turecké úřady stále neotevřely hranici mezi Tureckem a Arménií, a promarnily tak příležitost podpořit dobré sousedské vztahy. Oceněn byl alespoň dílčí krok - otevření arménských kostelů (dnes vesměs ruin) ve staroslavném (kdysi arménském hlavním městě) Ani. Turecký historik Halil Berktay krom toho sepsal vynikající kritickou práci o arménské genocidě a rovněž přestal platit zákaz výuky arménštiny.

Turecku je ale dále vyčítáno, že ohledně arménské otázky, stejně jako otázky kyperské a kurdské, neexistuje v zemi skutečná svoboda projevu a problémy jsou tabuizovány. Stejně tak byly již několikrát ignorovány výzvy, aby byly na seznam památek UNESCO zapsány arménské architektonické skvosty jako kláštery Achtamar a Arakeloc či komplex Ani. Problémy stále přetrvávají v možnostech vzdělávání pro nemuslimské menšiny obecně.

Závěrem je důležité napsat, že Evropská unie bude na základě usnesení Parlamentu z let 1987 a 2004 požadovat na Turecku, aby formálně uznalo genocidu na Arménech z let 1915-1917 jako historickou skutečnost, aby byly navázány mezistátní styky, otevřeny vzájemné hranice a aby pokračoval proces usmíření obou národů. Pokud tyto podmínky ze strany Turecka nebudou naplněny, jedná se o dostatečný důvod k tomu, aby Turecko nemělo v civilizované Evropě co pohledávat.

Autor je postgraduálním studentem politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Diskuse