Co nám říká dnešek o budoucnosti Evropy?

Budoucnost Evropy je nepochybně tématem, které přesahuje naši současnost. Je však otázka, zda je i výzvou, respektive v jakém smyslu.

Pro mne je opravdovou výzvou současnost, neboť v ní budoucnost předutváříme. Únik do budoucnosti není něco, co bych u politiků oceňoval.

Jsou lidé, kteří mají ambice budoucnost projektovat, plánovat, předvídat. Do této skupiny nepatřím. Neumím to. Nemám k tomu ani dostatek odvahy. Mohu proto hovořit pouze o tom, co v Evropě vidím, a o tom, co považuji za důležité, abychom se dočkali budoucnosti, ve které budeme chtít žít. Musím ale říci, že když pozoruji dnešní situaci, mám vážné obavy.

Jedno je jisté. V budoucnu bude hrát čím dál tím méně důležitou roli vzdálenost. Dnes ráno jsem byl v Praze, poté pár hodin v Bruselu, v Evropském parlamentu, kde jsem jako prezident jedné z nových členských zemí Evropské unie přednesl oficiální projev, a nyní jsem zde, v Bochumi. Pro generaci mých rodičů by bylo něco takového nepředstavitelné.

Ve svém projevu v Bruselu jsem na jedné straně mluvil o silné motivaci občanů České republiky účastnit se evropského integračního procesu. To by ale pro nikoho nemělo být překvapením. Také v dobách komunismu jsme věděli, že jsme „v srdci Evropy“ a že k Evropě patříme. Na straně druhé jsem ve svém projevu analyzoval některé tendence dnešní Evropské unie, které považuji za problematické – zejména zrychlující se prohlubování politické integrace, přechod od intergovernmentalismu k supranacionalismu, vzestup evropeismu, ideologie, která Evropu v současné době stále více charakterizuje a předurčuje.¹

Beethoven a Schönberg

Na pozvání Bertelsmannovy nadace jsem v loňském roce přednesl v Berlíně projev o budoucnosti Evropy. Jako oživení své tehdejší argumentace jsem mluvil také o dvou odlišných hudebních paradigmatech: o Beethovenově Ódě na radost a o Schönbergově Serenádě. Tato analogie – jako všechny ostatní – je jistě jen analogií. Nabízí však otázku, kterou považuji za zásadní: Máme o naší budoucnosti romanticky snít, nebo se raději máme vážně zaposlouchat do kakofonie vyjadřující reálně existující zájmy a tendence probíhající uvnitř evropského kontinentu? Óda na radost, umělý přílepek Deváté symfonie, je vše, jen ne odrazem reality. Touha po všeobecném sbratření lidstva je jistě chvályhodná, ale s realitou doby před dvěma sty lety, ale ani doby naší a všech dob, které si dovedeme představit, moc společného nemá.

Schönberg byl jedním z prvních, kteří objevili zcela nový způsob uspořádání tónů, které bylo později nazváno dodekafonií. Ta představovala úplné popření hierarchie tónů, která byla základem harmonické hudby. Tato technika byla dle mého názoru nejen produktem samovývoje hudby, ale jistě musela odrážet i autorovy pocity ze světa kolem něj. Pokud chceme vážně diskutovat o budoucnosti Evropy, musíme myslet méně na romantismus a více na realitu, méně na Beethovena a více na Schönberga.

Zvýšená míra citlivosti

Tendence, které dnes pozoruji v Evropě, hodnotím očima někoho, kdo si v éře komunismu osvojil zvýšenou míru citlivosti v otázce svobody. Také proto je pro mne svoboda hlavním principem jakékoli lidské společnosti, ve které má smysl žít. Je toto stanoviskem nás všech? Nejsem si tím jist. Slovo svoboda je mnohými vyslovováno relativně často, otázkou je, zda je bráno vážně. Mám obavy, že tomu tak není. V době, v níž je cílem všeho snažení určité mýtické, všeobsáhlé dobro, je poptávka po svobodě málo zřetelná.

Mám obavy, že to málokomu vadí. Je to proto, že jsme s pádem komunismu a ztrátou zrcadla, který nastavoval Západu, zapomněli, co je skutečnou podstatou naší civilizace?

Jaké tendence musí v Evropě v současné době vidět každý, kdo je vidět chce? Zdá se mi, že v posledních letech či desetiletích došlo v Evropě k důležitému, ale ne dostatečně pochopenému, analyzovanému a diskutovanému posunu. Směr posunu na ose občan-stát a ose trh-centrální plánování byl úplně jiný, než jaký jsme my – v bývalých komunistických zemích, v radostném okamžiku pádu komunismu – očekávali. Chtěli jsme být blíže u občana a trhu a dále od státu a regulace. Formální svobodu a demokracii sice máme, ale kolem sebe máme stále více regulovaný systém a postdemokracii.

V ekonomické oblasti nevidím jen současnou finanční a hospodářskou krizi, která představuje dramatickou, ale přesto „pouze“ cyklickou krizi, tj. krátkodobý a střednědobý jev. Vidím také již dlouhotrvající podrývání základů pro zdravé hospodářství, pro pozitivní hospodářský růst a pro celosvětovou prosperitu. Postbismarckovský sociální systém a zcela zbytečné zdražování energie a omezování její nabídky na základě iracionálních environmetalistických představ brzdí ekonomiku. Nejsem si jist, zda evropské hospodářství nároky současného sociálního systému a útok environmentalismu ustojí.

O environmentalismu

Onen druhý jev je relativně nový, ale o to nebezpečnější. Před dvěma lety jsem napsal knihu na téma zneužití hypotézy o probíhajících klimatických změnách k rozsáhlé přeměně lidské společnosti. Od prosince roku 2007 je kniha pod názvem Modrá, nikoli zelená planeta. Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?“ (Dokořán 2007) k dispozici také v německém jazyce. Stanovisko, které v knize hájím, lze shrnout následovně:

– Klima se mění stále a jeho dnešní vývoj z historického hlediska nepředstavuje žádnou výjimku.

– Teplota povrchu Země se pravděpodobně v posledních desetiletích zvyšuje, ale se značnými přestávkami (např. v posledních deseti letech) a jen velmi pomalu a mírně. Dnešní mírné zvyšování teploty je zcela v rozporu s projekcemi modelů skleníkových plynů, o které se opírá IPCC (Mezivládní panel změny klimatu).

– Přes všechny deklarace těch, kteří hrozbě globálního oteplování slepě věří, neexistuje žádný vědecký konsensus o roli faktorů, které změnu klimatu způsobují. Považovat koncentraci CO₂ (a emise CO₂) za rozhodující faktor je neoprávněné.

– Důsledky představitelných či pravděpodobných klimatických změn nebudou v relevantní budoucnosti tak velké, aby lidstvo ohrožovaly.

– Lidé budou následky potenciálních budoucích klimatických změn řešit s pomocí úplně jiných technologií a na daleko vyšší úrovni bohatství a blahobytu než dnes. Jejich schopnost se přizpůsobit bude dostačující.

– Ambice měnit klima jsou zbytečné a nepředstavují nic jiného než plýtvání omezenými prostředky, které má dnešní lidstvo k dispozici.

– Regulace, reglementace a řízení společnosti a hospodářství, které jsou spojeny s ideologií globálního oteplování, nás povedou do nové nesvobody, do nové shora organizované a shora řízené společnosti, kde bude člověk hrát pouze marginální roli.

– Současnou klimatickou debatu vidím jako nové kolo věčného sporu mezi liberály a etatisty o správné míře centralizace, kontrole a plánování lidských aktivit, a vlastně lidí.

Férová debata

Jsem přesvědčen, že toto všechno je spojeno s institucionálním vývojem Evropské unie. Dané téma bylo ostatně v posledních letech diskutováno i v rámci debaty o evropské ústavě a Lisabonské smlouvě. Debata by ale měla být vedena férově. V Bruselu jsem dnes řekl zcela jasně: Pro nás, pro Čechy, neměl vstup do Evropské unie žádnou alternativu. V naší zemi neexistuje žádná relevantní politická síla, která by chtěla naše členství v Evropské unii zpochybňovat. To je ale jen polovina mého výroku. Dodávám i to, že metody a formy evropské integrace mají řadu alternativ a variant. I to musí být v dnešní Evropě přijato.

Považovat status quo, v dnešní době existující institucionální uspořádání EU, za navždy nekritizovatelné dogma je omyl. Je v naprostém rozporu s celou více než dvě tisíciletí trvající historií evropské civilizace. Stejným omylem je apriorně postulovaný předpoklad o jedné jediné možné a správné budoucnosti vývoje evropské integrace, kterou je „ever closer Union“ neboli postup ke stále hlubší politické integraci členských zemí. Tato „ever closer Union“ vede k defektům, které dnes v Evropě označujeme jako demokratický deficit, ztrátu demokratické accountability, rozhodování nedovolených, ale vyvolených, byrokratizaci rozhodování.

Nepodceňujme obavy občanů jednotlivých členských zemí Evropské unie. Cítí, že se o jejich záležitostech opět rozhoduje jinde a bez nich a že je jejich možnost toto rozhodování ovlivnit jen velmi omezená. Za svůj úspěch Evropská unie dosud vděčila mimo jiné i tomu, že názor a hlas každé členské země měl při hlasování stejnou váhu. Měnit to by byla chyba. Nedopusťme vznik situace, ve které by občané členských zemí žili s rezignovaným pocitem, že je jim projekt Evropské unie cizí.

Dvě otázky

Když pozoruji všechny tyto tendence, mé obavy o budoucnost Evropy sílí. Vážně se proto táži: můžeme v tomto směru dále pokračovat, nebo potřebujeme zřetelnou změnu? Má odpověď je jasná. Jsem toho názoru, že přerušení současného vývoje je nutné, protože pasivní extrapolace současnosti nepřináší žádné pozitivní perspektivy. Musí být zodpovězeny alespoň tyto dvě otázky:

1. Udrží se dnes tolik podceňovaná a oslabovaná parlamentní demokracie? Udrží se pod tlakem rostoucího významu nevládních organizací? Odolá masivnímu přesouvání kompetencí národních států na evropskou úroveň, kde může být rozhodováno jen na rádobypolitické, technokratické úrovni? Neuvědomují si stoupenci nekonečného prohlubování evropského unifikačního procesu toto nebezpečí?

2. Přetrvá dostatečně vysoká motivace k práci a výkonu při stávajícím sociálním systému, který se posouvá směrem k imunizaci kvality života člověka od jeho vlastního pracovního výkonu? Neztratí lidé motivaci k práci? Jaký bude důsledek neochoty Evropanů vykonávat různé, méně příjemné či méně inspirativní profese, které nicméně vykonávány být musí?

Myslím, že odpovědi na tyto otázky jsou pro vás po mém dnešním projevu přinejmenším implicitně známé a srozumitelné. Zřejmě nejdůležitější pro tuto chvíli je požadavek, aby svobodná diskuse o těchto věcech nebyla považována za útok na samotnou myšlenku evropské integrace, jak se to často stává. Nedobrovolná zkušenost převážné části našich životů v autoritativním komunistickém systému nám ukázala, že svobodná výměna názorů je základní podmínkou skutečné, zdravé demokracie. Jen to může udělat současnou Evropskou unii svobodnější, demokratičtější a více prosperující.

Poznámky

1. Více v článku Co je to evropeismus?, Mladá fronta Dnes, 8. dubna 2006.

Autor je prezidentem České republiky. Text je překladem projevu předneseného v němčině v rámci projektu Výzva budoucnosti v Christuskirche v Bochumi 19. února 2009. Redakčně upraveno.

Diskuse