Zemědělství a osud Evropy

Poslední převratný vývoj v evropské politice byl v komentářích médií často spojován s osudem zemědělské politiky. Pro naprostou většinu občanů České republiky i ostatních členských států Evropské unie se jedná o téma velmi odtažité, protože pracují nebo podnikají buď v průmyslu nebo ve službách. Přímý kontakt se zemědělstvím má v ČR již méně než 5 % občanů a v ostatních státech EU je to až na výjimky typu Polska podobné. Přesto dnes zemědělská politika přímo ovlivňuje politický osud celé Unie.

Málo si uvědomujeme, v jakém kontextu se nyní vlastně v zemědělské politice pohybujeme. Podle mého soudu jsou klíčové následující skutečnosti:

1. Společná zemědělská politika EU je jedinou skutečnou politikou Unie hodnou svého jména, protože je v nadnárodních rukou od A do Z, počínaje financováním a konče kompletní právní regulací. Takovým stavem se nemůže pochlubit žádná jiná evropská politika. Z toho také plyne, že možnosti členských států zemědělství ovlivňovat jsou minimální.

2. Společná zemědělská politika EU vězí svou podstatou hluboko v minulosti, v 50. a 60. letech minulého století, kdy došlo k pragmatickému kompromisu mezi Francouzi a Němci na jednoduchém základě. „Vy (Francouzi) nám umožníte přístup na váš průmyslový trh a my (Němci) vám podpoříme a ochráníme agrární sektor." Tento kompromis je přes všechny peripetie evropské politiky stále v platnosti, i když už Evropa nemá žádný „potravinový problém", jako tomu bylo v 50. a částečně ještě i v 60. letech.

3. Rozšíření EU o deset nových států včetně ČR se v roce 2004 uskutečnilo s tím, že noví členové získali v rámci společné zemědělské politiky EU druhořadé postavení. Francie Německu v novelizovaném „historickém kompromisu" v roce 2002 sdělila, že pokud trvá na rozšíření EU formou „velkého třesku", tak Francie souhlasí pouze za podmínky, že si zemědělci ve starých členských státech ještě deset let zachovají dosavadní privilegia. Zemědělci v nových členských státech dostali v prvním roce svého členství pouze 25 % dotací oproti starým členským státům. Tato zjevná diskriminace bude trvat až do roku 2013, kdy se platby ve všech pětadvaceti státech vyrovnají.

4. Další rozšíření EU o Bulharsko a Rumunsko se opět uskutečňuje za podmínek, které jsou pro dané země diskriminující. Bulharští a rumunští zemědělci dostanou stejný „balík" jako my: na 25 % budou začínat v roce 2007 a rovnoprávných podmínek dosáhnou v roce 2017. Po celou tuto dobu budou zemědělci ve dvanácti nových členských státech vystaveni konkurenci vyspělejšího západoevropského agrárního sektoru. A to již vůbec nemluvím o tom, kolik různých stupidních regulací zemědělského podnikání nové členské státy musely převzít. Příkladem za všechny je zavedení přesně definované klece pro chov drůbeže. Kromě toho musely nové členské státy zavést nová veterinární a hygienická pravidla, v důsledku čehož mnoho desítek tradičních zemědělských podniků zkrachovalo nebo se potýká s významnými problémy. A to v situaci, kdy staré členské státy mají z mnoha těchto pravidel dojednány dlouhodobé výjimky.

5. Reálné fungování SZP vytváří nadprodukci téměř ve všech zemědělských plodinách a udržuje ceny až na trojnásobně vyšší úrovni než jsou světové ceny totožných zemědělských komodit produkovaných mimo Evropskou unii. Funkčnost celého systému je zajišťována pouze tím, že Unie udržuje poměrně vysoké celní sazby a velmi omezené množstevní kvóty na import zemědělské produkce do EU. Navíc dotuje nejen zemědělskou produkci, ale také její další export na cizí trhy. Letos například bude vyplaceno 77 milionů eur na podporu vývozu dvou set tisíc kusů živého dobytka do Libanonu a Egypta. Není proto divu, že mnoho států světa proti této evropské politice ostře protestuje a v rámci Světové obchodní organizace (WTO) požaduje její reformu.

6. Společná zemědělská politika EU velmi přísně reguluje produkci téměř všech podstatných zemědělských produktů včetně například vína, cukru, ovoce, zeleniny, jednotlivých druhů obilovin atd. Některé regulace jsou přitom naprosto absurdní. Například zákaz vysazovat nové vinice kromě těch již existujících a řádně registrovaných. Paradoxní je rovněž vyplácení štědré podpory na pěstování tabáku v Řecku a současné vyplácení evropských peněz na boj proti kouření. EU také přímo reguluje cenu cukru na trhu členských států EU. V důsledku toho jsou evropští spotřebitelé nuceni kupovat cukr za trojnásobně vyšší cenu, než by při fungování volného trhu museli. SZP tedy lidem zdražuje základní životní potřebu, kterou je jídlo, a přispívá tak ke zbytečné relativní chudobě značné části lidí v členských státech Evropské unie.

7. Společná zemědělská politika je také zásadní překážkou hospodářského rozvoje chudých států především z Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Právě producenti z těchto oblastí jsou schopni hospodářsky soutěžit především v oblasti zemědělské produkce. Není jim to však umožněno, protože jsou likvidováni evropskou dotační politikou nebo nemožností dostat se na evropský trh. Právě proto tyto státy nyní velmi intenzivně tlačí v rámci WTO na liberalizaci světového zemědělského trhu. Tomuto tlaku bude muset dříve nebo později ustoupit ve vlastním zájmu i Evropská unie. Pokud chce, aby tyto státy chránily duševní vlastnictví evropských firem, nemůže do nekonečna blokovat možnost prodávat jejich zemědělskou produkci na trhu EU za podmínek fair play.

V Evropské unii existují státy, které na současném stavu SZP velmi vydělávají, a budou jej proto logicky vehementně bránit. Na druhé straně však existují země, které na SZP hluboce prodělávají, a proto je jejich eminentním zájmem danou politiku co nejdříve omezit nebo dokonce zrušit. Aktuální podoba tohoto sporu je vyhrocena mezi francouzským prezidentem Chiracem, hlavou zemědělské koalice, a britským premiérem Blairem, který je vůdčím politikem zastánců zemědělské reformy.

Zájmy České republiky v celé této záležitosti jsou myslím každému zřejmé. My jsme již nyní v této oblasti diskriminováni a náš budoucí rozvoj nebude v žádném případě stát na zemědělské produkci. Proto se logicky musíme vší naší vahou postavit do jednoho šiku s těmi, kteří si přejí společnou zemědělskou politiku co nejvíce omezit a srovnat podmínky pro zemědělce ve starých a nových členských státech. Musíme si přát stejné šance v zemědělství pro všechny a také celkově méně dotací do tohoto odvětví. Je v našem zájmu rovněž liberalizovat jednotlivé sektory zemědělské politiky, počínaje vínem a konče cukrem. Pokud toto všechno uděláme, dosáhneme nižších cen potravin pro spotřebitele a ušetříme spoustu peněz i daňovým poplatníkům.

Nezanedbatelný morální rozměr celé záležitosti spočívá i v tom, že reformou SZP pomůžeme rozvoji chudých zemědělských států, a zmírníme tak hlad a chudobu v tzv. třetím světě.

Diskuse