Philosophy's Not Dead!

Zamyšlení nad knihou Adama Swifta Politická filozofie

V roce 1958 přednesl Isaiah Berlin slavnou přednášku Dva pojmy svobody, v níž nezapomenutelně vymezil negativní a pozitivní pojetí svobody. Berlin se postavil na obranu klasické liberální svobody a proti tehdy ostře vnímanému nebezpečí totalitarismu. Podle Berlina lze za svobodu v pravém slova smyslu považovat jen svobodu od nezasahování do soukromé sféry (tj. negativní svobodu). Pozitivní pojetí svobody v sobě naopak vždy nese utlačující potenciál. K negativnímu pojetí svobody odkazovali klasičtí liberálové a libertariáni, pozitivní pojetí naopak přijali za své rovnostářští (levicoví) liberálové. Znamená to automaticky, jak naznačuje Berlinova přednáška, že levicoví liberálové vždy balancují nad propastí totalitarismu?

Rehabilitace pozitivního pojetí svobody

V roce 1997 tato palčivá otázka donutila levicového liberála Tonyho Blaira, aby se s ní obrátil přímo na Berlina. A právě tato událost zprostředkovaně motivovala profesora politologie a sociologie na Balliol College v Oxfordu a etablovaného komentátora současné angloamerické politické filozofie Adama Swifta, aby napsal knihu, jejíž důležitou část věnuje právě kritice Berlinova pojetí. Podle Swifta v sobě Berlinova dichotomie obsahuje nejméně tři vzájemně nezávislé protiklady. Různá pojetí svobody lze podle něj znázornit spíše ve třech párových protikladech než v jednoduchém rozporu pozitivní a negativní svobody. Zde se zaměříme jen na první dva kontrasty, pro třetí - svoboda jako politická účast versus svoboda od politiky - musíme z prostorových důvodů čtenáře odkázat k samotné knize.

Swift nejprve hovoří o kontrastu účinné a formální svobody. Formální pojetí svobody odpovídá klasicky liberálnímu zajištění formálních práv nezasahování, zatímco účinnou svobodou se rozumí schopnost jednotlivců formálních práv skutečně užívat. Formální svobodou se zaklíná pravice, když kritizuje redistribuci, účinná svoboda naopak redistribuci ospravedlňuje. Účinná svoboda tak spadá do pozitivního pojetí, formální naopak do pojetí negativního. Swift se snaží ukázat, že odhodlanost levice hájit účinnou svobodu nemusí, jak naznačoval Berlin, nutně ústit v totalitarismus. Tento zjednodušující závěr plyne z toho, že Berlin na pólu pozitivní svobody ztotožňuje účinnou svobodu s pojetím svobody jako autonomie. Tím se dostáváme k druhému kontrastu.

Je jím svoboda jako autonomie versus svoboda jako to, že děláme, co chceme. Svoboda jako autonomie spadá do pozitivního pojetí, její opak do pojetí negativního. Berlin a ostatní klasičtí liberálové ztotožňují svobodu se soukromým prostorem, v němž si jedinec smí dělat, co se mu zlíbí, pokud to neomezuje soukromý prostor ostatních. Podle opačného pojetí je jedinec svobodný tehdy, pokud jedná autonomním způsobem. Podle Immanuela Kanta, kterého považujeme za původce tohoto přístupu, to znamená, že člověk jedná podle univerzálního zákona rozumu. Nepodrobuje se tedy bezprostředním pohnutkám a nahodilým vášním, ale podřizuje se požadavkům svého racionálního já. Jak upozorňuje Berlin, toto pojetí se stává svobodě nebezpečným tehdy, když někdo jiný (Berlin má na mysli stát) začne určovat namísto nás, co odpovídá požadavkům našich racionálních já. Jinými slovy řečeno, totalitní hrozba propuká tam, kde stát ví lépe než my, co je pro nás jako jednotlivce dobré.

Proti Berlinově studenoválečnické dichotomii, která za posilováním individuální autonomie vždy vidí strašáka totalitní vlády, Swift staví současnější pohled. Pokud posílíme autonomii občanů tím, že jim poskytneme možnost získat adekvátní informace a rozvinout schopnost užívat vlastní rozum, nenastupujeme nutně do vlaku, jehož konečnou stanicí je Orwellova Oceánie. Dostupné vzdělání prostě jen umožňuje, aby jednotlivci mohli své rozhodování opřít o relevantní informace a nebýt ovládáni iracionálními předsudky a nereflektovanými touhami. Takovéto pojetí autonomie je víceméně bezrozporné.

I kdybychom však chtěli autonomii chápat v silnějším smyslu, jako schopnost řídit sebe sama racionálním způsobem, neplynulo by z toho nutně, že by musel existovat jen jeden jediný racionální (tj. správný) způsob, jak bychom měli žít. Berlin se obával toho, že pokud připustíme existenci racionálního já, dáváme tím do rukou státu zbraně k tomu, aby nás nutil ke sledování jediného „racionálního" životního způsobu. Swift však zdůrazňuje, že uznáním rozumnosti ještě neříkáme, že existuje jen jeden jediný způsob, jak žít. Právě naopak - liberální režim poskytuje jednotlivcům příležitosti k tomu, aby na základě dostatečných informací rozhodovali sami pro sebe, co považují za racionální. Swift vlastně shrnuje argumenty rovnostářských (moderních) liberálů, kteří věří, že by stát měl jednotlivcům poskytovat adekvátní možnosti pro to, aby mohli sledovat své vlastní záměry. Poskytování příležitostí se tak snoubí s rezignací státu na sledování jediného cíle společného všem. To je skutečný význam etické neutrality liberálního státu.

Sociální spravedlnost

Dříve než však Swift diskutuje různá pojetí pojmu svoboda, věnuje se dominantnímu tématu angloamerické politické filosofie posledních desetiletí - pojmu sociální spravedlnosti. Swift především podává základní přehled východisek teorie spravedlnosti Johna Rawlse, který na počátku 70. let 20. století narýsoval obrysy uvažování o tomto tématu. Byla to právě Rawlsova teorie, která se stala manifestem rovnostářského liberalismu a do politické filosofie přinesla myšlenku etické neutrality státu společně s ospravedlněním přerozdělování ve prospěch znevýhodněných skupin populace (tzv. princip diference). Jak Swift zdůrazňuje v kapitole věnované pojmu rovnosti, Rawlsova teorie není striktně rovnostářská, neboť jí nejde o nastolení rovné distribuce statků. Naopak specifikuje podmínky, které ospravedlňují nerovnou distribuci. Tyto podmínky naplňuje redistribuce, jejímž cílem je zajistit každému jedinci férový podíl na společenských zdrojích. Podle Rawlsovy teorie musí být každému poskytnuty alespoň minimální prostředky k tomu, aby mohl efektivně využívat liberálních svobod. Individuální autonomie tak stojí v centru Rawlsova díla.

Swift se dále věnuje kritikám rovnostářské pozice v dílech libertariánů F. A. Hayeka a R. Nozicka. Podle Hayeka je samotná myšlenka sociální spravedlnosti „fatou morgánou". Spravedlnost je aspektem individuálního jednání a nelze o ní hovořit ve vztahu ke společenskému celku. Distribuce statků ve společnosti vzchází ze svobodné tržní směny, a proto o ní nelze uvažovat v kategoriích spravedlnosti. Pokud se stát rozhodne pro redistribuci, narušuje spontánní tržní výměnu, nutí některé jedince, aby dělali, co nechtějí, a navíc snižuje celkovou efektivitu ekonomické aktivity. Z lockovské perspektivy R. Nozicka zase redistribuce porušuje základní lidské právo, které spočívá ve vlastnictví sebe samého. Pokud máme právo na sebe sama, máme také právo na všechny výsledky naší práce. Každá redistribuce je proto jen nelegitimní nucenou prací.

Teorie Rawlse a Nozicka jsou následně konfrontovány s konvenčním náhledem na otázku sociální spravedlnosti - spravedlností jako zásluhou. Zde se Swift dostává také k diskusi schopnosti Rawlsovy teorie dostát svým vlastním cílům. Ve spravedlivě uspořádané společnosti by výsledná distribuce statků neměla odrážet vliv rozdílné genetické výbavy a sociálního prostředí jednotlivých občanů, ale jen jejich voleb. Morálně arbitrární fakta by neměla determinovat místo, které zaujmeme na společenském žebříčku. Toto místo by mělo odrážet jen naše volby, za něž jsme odpovědní. Rawls tak směřuje k ideálu distribuce, která bude nezávislá na okolnostech našeho života (nad nimiž nemáme kontrolu), ale bude citlivá k našim ambicím. Jak však upozorňují jeho kritici, tohoto cíle jeho princip diference nedosahuje. Dodejme, že jej nemůže plně dosáhnout žádný princip. Otázkou zůstává, která institucionální uspořádání se mohou takovému ideálu alespoň přiblížit.

Rovnost čeho?

I v kapitole věnované pojmu rovnosti Swift zdůrazňuje, že cílem rovnostářské politiky není nikdy zcela vyrovnat distribuci statků ve společnosti. Jak jsme viděli v případě Rawlse, současný liberálně rovnostářský postoj směřuje k takovému institucionálnímu uspořádání, které neutralizuje distribuční dopady náhody a štěstí. Libertariánský ideál - ničím neregulovaná tržní výměna - by byl tím nejspravedlivějším schématem tehdy, kdyby se lidé lišili jen ve svých preferencích. Ve skutečnosti se však liší jak ve svých přirozených talentech, tak ve svých sociálních kompetencích (které však obdrželi, resp. neobdrželi díky náhodě a štěstí), a proto je podle rovnostářů nutné, aby byla tržní ekonomika doplněna určitým redistribučním rámcem. Jak Swift správně upozorňuje, toto přesvědčení nevyplývá z nějaké iracionální touhy, aby „měli všichni stejně". To by byla jen karikatura rovnostářského postoje.

Základním východiskem současného liberalismu je přesvědčení o morální rovnosti všech jednotlivců. Pokud jsou si jedinci morálně rovni, je nutné, aby se stát ke každému z nich vztahoval rovným způsobem. Aby toho však mohl dosáhnout, musí stanovit pravidla, která se promítnou také do distribuce statků. Liberální stát se snaží zajistit, aby byl každý jeho občan zbaven břemene extrémní chudoby, které by mu zabraňovalo participovat ve společenské kooperaci. Jen tak může být splněna výchozí podmínka nediskriminace. Jak jsme již řekli, redistribuce částečně eliminuje vliv morálně nahodilých fakt. Například z veřejných prostředků podporovaný otevřený přístup ke vzdělání umožňuje i těm, kteří pocházejí z méně zámožných rodin, aby mohli dosáhnout na vyšší příčky sociální stratifikace. Otevřený vzdělávací systém tak činí osudy jednotlivců závislými na jejich volbách spíše než na jejich „schopnosti" narodit se do správné rodiny.

Zde se Swift dotýká rovnosti příležitostí, podrobně diskutuje tři její pojetí - „pravicově liberální" (minimální), „levicově liberální" (konvenční) a „socialistické" (radikální) - a sleduje jejich vzájemné vztahy. Poukazuje na jejich distribuční důsledky a vztah k rovné distribuci statků ve společnosti. Znovu upozorňuje na to, že konvenční rovnostářský postoj neusiluje o zavedení rovnosti, ale jen o to, aby byla pravidla na společenském hřišti rovnější. Jinými slovy řečeno, aby „základní čáry" hřiště, na němž hrajeme o společenský úspěch a uznání, byly na obou stranách stejně vzdáleny od „sítě".

Dále Swift poměrně detailně rozebírá další aspekty přemýšlení o rovnosti. Diskutuje sociální a psychologické dopady ekonomických nerovností a kriticky hodnotí některé argumenty, které se tváří jako rovnostářské, ačkoli ve skutečnosti nejsou. Swift se totiž nejen zde, ale v celém textu snaží úzkostlivě odlišovat různé typy argumentace, byť podporují stejnou politiku. Zatímco pro politika může být někdy výhodné zmást dohromady nejrůznější způsoby ospravedlnění „bez ladu a skladu", úkolem politického filosofa je rozlišovat a vyjasňovat. Z tohoto úhlu pohledu pak existuje podstatný rozdíl mezi tím, kdo prosazuje rovnější distribuci díky své víře v rovnost, a tím, kdo věří, že největší nárok na určitý statek má ten, kdo jej vlastní nejméně.

Tato jeho snaha je celkově chvályhodná, na některých místech však tříští text do málo spojitých fragmentů, které znesnadňují četbu i orientaci v textu. Nikde jinde není tento problém zřetelnější než v kapitole o rovnosti, které by slušelo určité zpřehlednění a možná zkrácení, které by dalo vyniknout podstatným věcem na úkor detailů. Zatímco ve zbytku knihy se to Swiftovi víceméně daří, kapitola o rovnosti trpí značnou chaotičností.

Individuum a společenství

Poslední kapitolu knihy věnuje Swift zevrubné analýze debaty, která probíhala v angloamerické politické filosofii během desetiletí, která následovala publikaci Rawlsovy Teorie spravedlnosti (1971). Liberalismus Rawlse a dalších rovnostářských liberálů v ní byl podroben útoku ze strany tzv. komunitaristů. Jak jsme viděli, liberalismus klade důraz na etickou neutralitu státu jako základní podmínku toho, že individuální práva jednotlivců nejsou pošlapávána, ale je jim poskytován rovný ohled. Eticky neutrální pravidla nikomu neříkají, jaký život by měl žít, ale poskytují obecnou kostru základních principů, v jejímž rámci je každému umožněno, aby sledoval vlastní cíle. Eticky neutrální stát je tak podle liberálů schopen dostát základnímu liberálnímu požadavku, kterým je rovný ohled k individuálním životním projektům. Kdyby totiž politické společenství bylo založeno na nějaké konkrétní představě o tom, jaký život stojí za to žít, a protěžovalo by tuto představu ve veřejném životě, diskriminovalo by ty jedince, kteří by se s takto propagovanou koncepcí neztotožňovali. Podle liberálů pouze eticky neutrální rámec spravedlivých pravidel zajišťuje relativně nekonfliktní soužití v moderní pluralitní společnosti.

Komunitaristé (Swift navíc rozlišuje mezi filosofickými - M. Sandel, Ch. Taylor, A. McIntyre, M. Walzer - a politickými komunitaristy) liberální pojetí nepřijímají a tvrdí, že není možné založit žádnou politickou komunitu na takové vyprázdněné koncepci. Právě naopak. Základní pravidla uspořádání společnosti vždy předpokládají určitou koncepci dobrého života, která dané společenství charakterizuje. Komunitaristé proto proti liberální neutralitě a individualismu staví důraz na společné hodnoty sdílené všemi členy společnosti a namísto liberálních svobod zdůrazňují sociální zapuštěnost člověka v životě konkrétní pospolitosti.

Swift pak valnou část poslední kapitoly knihy věnuje vysvětlení - slovy Ch. Taylora - nedorozumění v debatě mezi liberály a komunitaristy. Konkrétně to znamená, že se snaží vyvrátit sedm komunitaristických námitek vůči liberalismu. Podle komunitaristického přesvědčení liberálové předpokládají, že lidé jsou sobečtí a egoističtí, obhajují minimální stát, na úkor povinností zdůrazňují práva, jsou hodnotovými relativisty, popírají sociální charakter individuální identity, atomizují společnost a mylně věří v neutralitu státu. Swift s těmito výtkami víceméně úspěšně polemizuje a snaží se ukázat, že v liberální doktríně není nic, co by automaticky vedlo k desintegraci společnosti a pohrdání sdílenými hodnotami. Právě naopak, stabilní liberální společnost musí stát na konsensu o společných pravidlech soužití. Důležité je však to, že tato pravidla nesmí vyrůstat z nějaké partikulární doktríny o tom, jak by všichni občané měli žít.

To je jádrem Rawlsovy pozdní koncepce tzv. politického liberalismu (Politický liberalismus, 1993), kterou formuloval právě na pozadí komunitaristické kritiky své první knihy. Politický liberalismus se týká jen uspořádání politických institucí. Nezasahuje tak do jiných aspektů života společnosti a skupin, které ji tvoří. V tomto smyslu má být politický liberalismus schopen pojmout také nároky např. náboženských skupin, které liberální ideál uspořádání společnosti nevyznávají. V současné společnosti, v níž se sváří nekonečné množství koncepcí dobrého života, je podle Rawlse politický liberalismus jedinou metodou, která zároveň zajistí nutný stupeň společenské integrace (konsensus o základních pravidlech) i toleranci neliberálních životních stylů. Ti, kteří se neoddávají liberálnímu ideálu autonomního jedince, k tomu nebudou nuceni, stačí jen, když se s ostatními shodnou na organizaci politického života.

Rawls tak věřil, že se mu podařilo skloubit úctu k jednotlivci i skupinovým odlišnostem. Podle něj totiž jen individuální práva mohou zajistit, aby byla malá skupina chráněna před netolerancí ze strany větší komunity. Ve společnosti charakterizované „rozumným pluralismem" jsou individuální svobody jedinou možností, jak může skupina bránit svůj minoritní životní styl (např. náboženství). Pokud by tomu tak bývalo bylo, Rawls by byl býval nalezl lék na palčivý problém dneška - integraci neevropských přistěhovaleckých komunit v evropských zemích.

Podle jeho kritiků však politický liberalismus ničeho takového nedosáhl. Mezi liberální vírou v individuální práva a skupinovou autonomií existuje nepřekonatelný rozpor. Podle Rawlse neliberální komunitaristická skupina může liberální svobody přijmout, protože jí to nijak neublíží. Nijak to nezasáhne její životní způsob, bude se to týkat jen politických otázek. Avšak nemusíme být politickými filosofy, stačí, zajdeme-li si do kina na Shyamalanův film Vesnice (2004), abychom si uvědomili, že mezi autonomním rozhodováním jednotlivců a právem skupiny na sebeurčení může existovat hluboký nesoulad. I když liberální stát nebude individuální autonomii vyžadovat, postačuje, že ji umožňuje. Již to je v potenciálním rozporu s kolektivními cíli komunity, která se jako celek nehodlá otevřít vnějším vlivům, neboť by to jejím jednotlivým členům umožnilo, aby z ní mohli vystoupit.

Jak zdůrazňuje např. W. Kymlicka, i Rawlsova pozdní koncepce stojí na liberálním předpokladu priority individuálních svobod před právem komunity a žádný komunitaristický nárok (který přednost obrací) není z jeho hlediska obhajitelný. Ani politický liberalismus tak komunitaristickým skupinám nic nenabízí - neumožňuje podřídit individuální práva požadavkům skupiny - jen upravuje způsob argumentace pro liberální principy. Dialektika individuálních práv a skupinové autonomie tak zůstává jedním z nejpalčivějších problémů nejen současné politické filosofie, ale hlavně politické praxe. Na to Swift zřetelně upozorňuje v jedné ze závěrečných sekcí knihy věnované multikulturalismu.

Autor působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, kde přednáší politickou filozofii a teorii sociálních hnutí.

Diskuse