Ekonomové, zapomenutí viníci

Když se hledali „viníci“ odpovědní za to, že globální ekonomika téměř zkolabovala, jedna skupina evidentních provinilců byla ušetřena: ekonomové.

„Ekonomy“ nemíním mluvící hlavy zaměstnané médii a finančními institucemi, aby (většinou po události) vysvětlovali, proč došlo ke zvýšení nebo snížení cen nebo směnných kurzů. Ani nemám na mysli prognostiky, jejichž počítače chrlí čísla o tom, co se stane s růstem nebo inflací, a jejichž předpovědi jsou drasticky revidovány, kdykoli se stane něco „neočekávaného“ – což se stane vždycky.

Když mluvím o ekonomech, mám na mysli akademiky, kteří vyhrávají Nobelovy ceny, nebo sní o tom, že je vyhrají.

Že si tito akademici zaslouží, aby byli vytaženi se svých věží ze slonoviny na světlo veřejného mínění, je zřejmé, když se zamyslíme nad tím, proč všichni bankéři, politici, účetní a regulátoři v posledních několika letech jednali tak neuváženým způsobem. Možná, že jsou všichni bankéři chamtiví, všichni politici úplatní, regulátoři slepí a účetní hloupí. S teorií osobních selhání si ale nevystačíme. Bankéři koneckonců neradi přicházejí o peníze a politici neradi ztrácejí moc. Všichni tito „viníci“ jednali tak, jak jednali, protože si mysleli, že je to rozumné.

Z jakého důvody věřili všichni tito chamtiví bankéři a hloupí politici věcem, které se nyní zdají být tak směšné a sebedestruktivní? Proč si například mysleli, že je rozumné, aby si banka s kapitálem v hodnotě pouhé jedné miliardy dolarů půjčila další 99 miliard a poté koupila spekulativní investice v hodnotě 100 miliard dolarů?

Odpověď krásně vyjádřil John Maynard Keynes již před dvěma generacemi: „Lidé z praxe, kteří se domnívají, že nejednají pod žádným intelektuálním vlivem, jsou většinou otroky nějakého zesnulého ekonoma. Pošetilci ve vedoucích pozicích, kteří se údajně řídí svou intuicí, ve skutečnosti dělají pošetilosti na základě několik let starého učení nějakého akademického pisálka.“

To, čemu „pošetilci ve vedoucích pozicích“ naslouchali tentokrát, bylo echo debaty, která pohltila akademické ekonomy v šedesátých a sedmdesátých letech – debaty, kterou vyhrála strana, jejíž teorie se ukázaly být chybnými. Tato debata byla o „efektivitě“ trhů a „racionalitě“ investorů, spotřebitelů a podniků, jež na nich působí.

Na základně těchto dvou pochybných adjektiv („racionální“ a „efektivní“) byla vystavěna ohromná teoretická nadstavba modelů, regulačních návrhů a počítačových simulací. Bez tohoto intelektuálního rámce by bankéři a politici nikdy nevystavěli hrady špatných úvěrů a špatných politik, které se nyní začaly hroutit.

Nenaznačuji, že se bankéři, kteří si půjčili padesátinásobek svého kapitálu, aby s ním spekulovali na trzích s hypotékami, nebo regulátoři, kteří jim to dovolili, vědomě řídili akademickými teoriemi. Jak řekl Keynes, tito lidé z praxe se nijak nezajímali o teorie, což bylo důvodem, proč ponechali většinu technických rozhodnutí na údajně odborně zdatných ekonomech a konzultantech. Co si však tito praktičtí lidé neuvědomili, bylo to, že odborníci na řízení rizika, kteří jim řekli, že jejich banky nebudou čelit žádným problémům se solvencí, a ekonomové, kteří jim tvrdili, že se finanční trhy nikdy nemýlí, zakládali své analýzy na teoriích, jež byly katastrofálně chybné.

Tyto dvě teorie – „racionální očekávání“ a „hypotéza efektivního trhu“ – v podstatě předpokládají, že ekonomika je předvídatelný a uchopitelný stroj, který se řídí jasnými pravidly. To už samo o sobě může znít pošetile; obě teorie jdou ale dál a předpokládají, že každý „racionální“ účastník ekonomického života tato pravidla zná a předpokládá, že je znají i všichni ostatní. Aby toho nebylo málo, následně je tento předpoklad aplikován na finanční trhy tak, že jakékoli nevysvětlitelné turbulence, ke kterým dojde, jsou vysvětleny jako čistě náhodné. Stejně náhodné, jako když si člověk hodí mincí. To vede k závěru, že ačkoli v krátkodobém horizontu náhodně fluktuují, v dlouhodobém horizontu jsou finanční ceny vysoce předvídatelné – stejně jako výhry v kasinu.

Proč tyto nerealistické teorie porazily ty realističtější? Částečně to bylo díky ideologické náladě osmdesátých let a částečně díky jednoduchosti, se kterou mohou být teorie racionálního očekávání převedeny na matematické modely. S pomocí těchto modelů mohli být bankéři a politici „oslepeni vědou“ a – což je z pohledu akademických ekonomů ještě lepší – jejich disciplína mohla být povýšena na úroveň fyziky.

Dopady na ekonomiku i na veřejnou politiku jsou hrozné. Zřejmým důsledkem bylo nezodpovědné chování bankéřů a regulátorů, kterým bylo slovutnými ekonomy řečeno, že bankrot Lehman Brothers může být očekáván jen jednou za miliardu let, ačkoli v posledních patnácti letech došlo k podobně „nemožným“ událostem už minimálně dvakrát (viz například kolaps hedgového fondu LTCM a krach na burze v roce 1987).

Podobně škodlivým bylo zamrznutí intelektuální debaty mezi akademickými ekonomy, kteří strávili posledních dvacet let debatami o charakteristikách svých imaginárních matematických modelů namísto debat o reálném chování skutečné ekonomiky, kterou měly tyto modely popisovat.

Otázkou nejen pro profesionální ekonomy, ale i pro všechny politiky a podnikatele, kteří spoléhali na jejich představy, je, co se stane s ekonomií teď, když události zcela zdiskreditovaly její základní předpoklady a matematické modely.

Zdá se, že se nabízejí jen dvě možnosti. Buď bude předmět studia ekonomie opuštěn jako akademická disciplína a stane se pouhým přívěškem kolekce a analýzy statistik. Nebo musí projít intelektuální revolucí.

Převažující akademickou/ekonomickou ortodoxii musíme rozpoznat jako slepou uličku. Ekonomové se musí vrátit na pole opravdové soutěže mezi různými intelektuálními přístupy – jako je behaviorální psychologie, sociologie, control engineering a matematika teorie chaosu.

Ekonomie se nachází na pokraji změny paradigmatu. Jsme tam, kde byla astronomie, když Koperník zjistil, že Země obíhá kolem Slunce. Akademická ekonomie posledních dvaceti let se podobá prekoperníkovské astronomii s jejími záhadnými nebeskými kolečky, epicykly a koly v kolech, nebo dokonce astrologii s její vírou v astronomická znamení.

Akademický establishment se bude takové změně bránit, jak se jí brání vždycky. Ekonomie ale naštěstí rozumí pobídkám. Ekonomové by nyní měli být postaveni před jasnou volbu: buď přijmou nové myšlenky, nebo navrátí své veřejné dotace a Nobelovy ceny spolu s bonusy pro bankéře, které obhajovali a inspirovali.

Text Anatola Kaletského z The Times, 5. února 2009, přeložil a redakčně upravil Jan Klusáček.

Diskuse