Příběh evropské integrace

3. Trnitá cesta do Říma

Padesátá léta minulého století byla pro „evropský projekt" klíčová. Právě tehdy se rozhodovalo o tom, jakým směrem se bude integrace západní části kontinentu ubírat. Předchozí díl našeho seriálu jsme věnovali vzniku Montánní unie. Nyní na něj přímo navazujeme popisem všech důležitých jednání, jež nakonec vyústila v podepsání tzv. Římských smluv, které založily Evropské hospodářské společenství a EURATOM. I tentokrát vycházíme z publikace Christophera Brookera a Richarda Northa The Great Deception, jejíž první české vydání připravuje brněnské nakladatelství Barrister & Principal.

Nová strategie: mystifikace

Monnet v padesátých letech klopýtl jen jednou, když se mu skrze francouzského předsedu vlády René Plevena nepodařilo prosadit založení Evropského obranného společenství, které by definitivně vyřešilo problém znovuvyzbrojení Německa. Důsledky zamítnutí EOS se ukázaly být hluboké a dlouhodobé a zdálo se, že mezivládní princip navždy pohřbil nadnárodní přístup k integraci. Myšlenka Evropy stojící v nějakém smyslu „nad národy" se přestala vyslovovat nahlas. To, co až dosud bylo pouze sérií taktického zamlčování, se náhle proměnilo v záměrnou snahu skrývat pravdu.

Monnetovou bezprostřední reakcí na drtivou porážku byla rezignace na post předsedy Vysokého úřadu ESUO. Bylo proto nutné dohodnout se na jeho nástupci, což vyžadovalo schůzku ministrů zahraničí Šestky. Ta byla původně stanovena na 8. února, ovšem než k ní došlo, padla ve Francii Mende's-Franceova vláda a schůzka musela být odložena. V čele nové francouzské vlády stanul Edgar Faure, který se k evropské integraci stavěl méně odmítavě.

Pro Monneta to znamenalo jisté povzbuzení a došel k názoru, že méně ambiciózní plán by se mohlo podařit prosadit. Vrátil se k původní strategii budování „své" Evropy prostřednictvím postupné integrace ostatních sektorů ekonomiky. Koncem roku 1955 si z řady možností vybral jaderný průmysl, který se v té době nacházel v raném vývojovém stádiu. Tento sektor nabízel jasné výhody. Zatímco uhlí a ocel byly symboly minulosti, „síla atomu" by mohla postavit „Evropu" do pozice moderního hráče. Navíc rozsah investic nutných pro rozvoj tohoto odvětví byl tak obrovský, že celoevropská spolupráce se mohla zdát jako logický krok.

K prezentaci plánu nové organizace, z níž se později vyklubal EURATOM, potřeboval Monnet podle již obvyklé strategie svého „koně", tedy nového Schumana či Plevena, zejména proto, že on sám si mezitím nadělal mnoho nepřátel. Jeho volba padla na nejbližšího spojence, Paul-Henriho Spaaka. To se ukázalo jako moudré rozhodnutí. Nový francouzský premiér Faure si nabídky respektovaného belgického ministra zahraničí se zájmem vyslechl. 4. dubna 1955 zaslal Spaak Monnetovy návrhy zbývajícím státům Šestky. V doprovodném dopisu naznačil, že nastal čas oživit „evropskou myšlenku".

Německá odpověď příliš povzbudivá nebyla. Namísto sloučení zdrojů prostřednictvím EURATOMu by podle Erharda bylo pro Německo výhodnější kupovat technologii od USA nebo Velké Británie. Francouzská reakce byla paradoxně ještě méně pozitivní. Francouzský ministr zahraničí poslal Spaakovi po belgickém velvyslanci ústní vzkaz, že „přesun energetiky a dopravy do kompetence nadnárodního orgánu by mohl ve Francii vyvolat nové EOS". „Dávejte si pozor - Edgar Faure nemá Monneta v lásce," dodal. Jediná kladná odpověď dorazila od holandského ministra Johana Beyena.

To vše způsobilo mezi čelními politickými představiteli Šestky vnitřní bitvu, z níž vykrystalizovaly tři možnosti. První, prosazovaná Erhardem, byla zóna volného obchodu s využitím infrastruktury mezivládní OEEC. Druhou možností byl Beyenův návrh na vytvoření „společného trhu". Třetí byla Monnetova strategie, podle níž se měly integrovat postupně jednotlivé sektory.

Dne 18. května 1955 ministři zahraničí Beneluxu nabídli svým protějškům v ESUO dokument známý pod názvem „Memorandum Beneluxu". Šlo o kombinaci Beyenovy a Monnetovy strategie, pro kterou se časem vžil termín „junktim", spolu s návrhem, aby byla ustavena pracovní skupina, která by připravila návrhy smluv pro „společný trh". Erhardovy názory nebyly vůbec vzaty v potaz.

Memorandum ve skutečnosti sestavil Spaak na základě návrhu, jehož autory byli on a Monnet. Nejpodstatnější změnou, kterou Spaak učinil, bylo, že původní Monnetův výraz „Spojené státy evropské" byl nakonec vypuštěn. Spaak si dal dobrý pozor, aby zdůraznil pouze myšlenku „hospodářského společenství".

Tak vznikla základní mystifikace celého příběhu. Od této chvíle byl skutečný program - politická integrace - úmyslně zastírán pláštíkem ekonomické integrace. Budování „Evropy" se od nynějška prezentovalo jako záležitost obchodu a pracovních míst.

Messina: těsný zápas

Jako místo jednání byla vybrána sicilská Messina. Termín byl dohodnut na 1.-2. června 1955. Před zahájením schůzky Monnet zjistil, že Francouzi hodlají memorandum pohřbít pod kupou bohulibých rezolucí. Jelikož si byl vědom toho, že jeho přítomnost by mohla situaci ještě více rozjitřit, rozhodl se schůzky nezúčastnit. Spaak jednající jako Monnetův muž se ujal předsednictví konference. Na počátku se věci nevyvíjely pro nadnárodní tábor dobře. Monnet byl neustále na telefonu, aby Spaakovi radil jak postupovat.

Ministři sice nakonec přijali rezoluci, v níž akceptovali značnou část memoranda, místy dokonce slovo od slova, text však zavazoval Šestku pouze k založení mezivládního výboru, který měl zkoumat, jak uvést memorandum do praxe. Budoucnost zdaleka nebyla jistá, neboť návrhy stále narážely na značný odpor. Francouzi nevyslovili souhlas, pouze se uvolili, že nebudou „bránit pokračování jednání".

Tisk se o messinské konferenci zmiňoval jen velmi okrajově. Italský deník Il Tempo označil komuniké za „další zbytečný dokument" a Le Monde napsal, že „vlády implicitně opustily nadnárodní myšlenku". Všichni komentátoři však zapomněli na Monneta. Ten pracoval na vytvoření platformy, ze které by mohl ve své kampani pokračovat. Jeho snaha vyvrcholila založením „Akčního výboru pro Spojené státy evropské", který vydal svůj úvodní manifest 15. října 1955.

Evropu tehdy budovala pozoruhodně malá elita. Podpora veřejnosti byla sice vítaná, pro Monnetovu Evropu však rozhodně nebyla nezbytnou podmínkou. Spaak tak nadále zůstal ve světle reflektorů jakožto předseda mezinárodního výboru založeného v Messině, zatímco Monnet působil dál v přítmí.

Spaakův výbor

V té době se rozehrávalo složité drama, jehož historické důsledky byly nedozírné a v němž se rozvíjely dvě nezávislé zápletky. Na jedné straně probíhala pod Spaakovým vedením jednání v Bruselu, vedená především prostřednictvím čtyř specializovaných výborů. Druhý děj se odvíjel kolem reakce Británie, která byla dosud nejmocnější evropskou zemí a jednání se přímo neúčastnila.

V britské vládě tehdy došlo k zásadním personálním změnám. Stárnoucí Churchill odstoupil z funkce a na jeho místo nastoupil Anthony Eden, který konzervativce dovedl v květnu 1955 k dalšímu volebnímu vítězství. Ministrem zahraničí se stal Macmillan.

Edenův kabinet uvažoval o pozvánce Šestky na jednání, která se právě rozbíhala v Bruselu. Británie sice nadále principiálně odmítala zapojit se do jakékoli nadnárodní organizace, nakonec se však 30. června přece jen rozhodla na jednání svého zástupce vyslat. Byl to tajemník Komise pro zahraniční obchod Russell Bretherton.

Hned na začátku rozhovorů dal Bretherton na základě instrukcí z Londýna jasně najevo, že Británie „messinské cíle" nepodporuje. Postupoval v souladu s tradiční mezivládní linií své vlády a snažil se nasměrovat Šestku k omezené alternativě pod záštitou OEEC.

Proti „messinským cílům" se postavil i německý ministr financí Hans Schäffer, když řekl, že „částečná nebo funkční integrace ve stylu ESUO by neměla dále pokračovat, neboť je nutně svázána s nadnárodními institucemi".

Souběžně s rozhovory o společném trhu se projednávaly také podrobnosti návrhů na „atomové společenství", přičemž vyšlo najevo, že nová organizace by vyžadovala, aby veškeré štěpné materiály byly umístěny do jedné společné evropské zásoby pod plnou kontrolou EURATOMu. Hlavním záměrem bylo zabránit jejich využití ve vojenských programech. To bylo zcela nepřijatelné pro Británii, tehdy jedinou jadernou velmoc v Evropě, a nebylo pochyb o tom, že její vzájemně závislé civilní a vojenské programy nebudou do této evropské formy pasovat. Británie tedy neměla jinou volbu, než 7. září 1955 jednání o EURATOMu ukončit.

Jednání o „společném trhu" se vlekla dál a Bretherton se postupem času doslechl, jak Spaak hodlá organizovat závěrečné etapy činnosti výboru. Koncem října se bude konat schůzka delegací, na níž zazní zprávy jednotlivých podvýborů, přičemž účast bude vyhrazena pouze členům Šestky. Spaak pak hodlal ustavit malou pracovní skupinu pro sepsání závěrečné zprávy, načež se v listopadu sejdou vedoucí delegací, opět s vyloučením Británie. V době mezi oběma schůzkami proběhne schůze řídícího výboru, která všechny informuje o postupu jednání. Na toto setkání byla přizvána i Británie. Důvodem, proč se Británie nesměla zúčastnit jednaní pracovní skupiny, byl převládající pocit, že v její nepřítomnosti bude Šestka moci zajít dál, než by si Britové přáli.

Jednání řídícího výboru se konalo 7. listopadu 1955. A právě na tomto setkání Bretherton oznámil, že Británie z jednání o společném trhu odstoupí:

„Budoucí smlouva, kterou zde projednáváte, nemá žádnou šanci na to, že bude schválena. I kdyby byla schválena, neměla by nejmenší šanci být ratifikována; a i kdyby byla ratifikována, neměla by žádnou šanci být v praxi uplatněna. A kdyby byla uplatňována, bylo by to pro Británii absolutně nepřijatelné. Hovoříte zde o zemědělství, což se nám nelíbí, o pravomoci určovat cla, u nichž chceme výjimku, a o institucích, z kterých máme hrůzu. Monsieur le président, messieurs, au revoir et bonne chance."

Británie nicméně dala jasně najevo, že ve všech ostatních ohledech si přeje ve spolupráci se svými evropskými sousedy pokračovat. Již v říjnu 1955 navrhl britský Úřad pro atomovou energii společný anglicko-německý civilní jaderný program a především na přání Británie zřídila OEEC pracovní skupinu pro posouzení možností širší jaderné spolupráce.

Pracovní skupina OEEC zveřejnila svou zprávu v prosinci. Doporučovala, aby v rámci OEEC vzniklo ředitelství pro jadernou energii, které by koordinovalo národní výzkum v jednotlivých zemích a připravovalo společné projekty. Klíčovým návrhem bylo vybudování továrny, která by Evropě zajistila soběstačnost v zásobách obohaceného uranu. Erhard byl sice pro, ale Spaaka návrh přivedl do úzkých. Kombinace odchodu Británie z messinských jednání, návrhů OEEC a názorových rozdílů v německé delegaci ohrozila nejen messinské iniciativy, ale také Monnetovy nadnárodní ambice.

Na Monnetovu žádost proto zasáhl i president Eisenhower. USA se držely od EURATOMu přátelsky stranou. Amerika tak opět podpořila evropské nadnárodní snahy. I ve Washingtonu se však začínaly objevovat známky rozkolu. Podle britského velvyslanectví projevovalo nyní americké ministerstvo zahraničí pro evropskou integraci více nadšení než tvůrci americké hospodářské politiky, kteří se obávali, že by nový společný trh mohl diskriminovat produkty z dolarové zóny. V daný okamžik však stále převažovaly názory ministerstva zahraničí a to bylo Monnetovi nakloněno.

Francouzsko-německé „škatulata hejbejte se"

V prvních deseti měsících roku 1956 předváděly dvě hlavní postavy evropského dramatu, Francie a Německo, jeden politický kotrmelec za druhým, takže na konci měla každá z nich zcela jiná stanoviska než na začátku roku. Hrozilo, že na výsledné patové situaci celý proces ztroskotá.

Rok začal velkým zemětřesením na francouzské domácí politické scéně, když po parlamentních volbách 2. ledna ztratili gaullisté 100 ze svých 120 křesel v Národním shromáždění a s nimi i valnou část svého vlivu. Nový socialistický premiér Guy Mollet byl zcela oddán myšlence nadnárodní organizace. Jeho ministr zahraničí Christian Pinau byl stejného smýšlení.

I přesto se nová francouzská vláda stále domnívala, že se jí veřejnost o výhodách společného trhu těžko podaří přesvědčit. Pinau se proto s premiérem dohodl, že bude vhodné od sebe obě „Společenství" oddělit, aby EURATOM mohl bez překážek postupovat dál. Německu se naopak stále příliš nelíbil EURATOM, zato silně podporovalo společný trh.

Dne 21. dubna Spaakův výbor konečně předložil svou zprávu. Dokument se do značné míry shodoval s messinskou rezolucí. Klíčové bylo to, že prvky týkající se EURATOMu, které Británii znemožňovaly dokument přijmout, z textu nezmizely. Na Monnetovo naléhání se zpráva vůbec nezmiňovala o „Vysokém úřadu" a neobjevovalo se v ní slovo „nadnárodní". Navrhovala, aby nový vládnoucí úřad nesl neutrálnější název „Komise".

Jedním z vysoce významných nových prvků, který byl do textu pod tlakem Francouzů zařazen, byla společná zemědělská politika. Důvodem byl fakt, že zemědělství tvořilo čtvrtinu francouzské pracovní síly a bylo v parlamentu velmi silně zastoupeno. Jestliže bylo nutné myšlenku společného trhu prodat francouzské veřejnosti, pak společná politika nabízející francouzským farmářům naději na nová odbytiště pro jejich rostoucí přebytky obilí a cukru mohla sehrát klíčovou roli.

Přesto Francie nadále se společným trhem principiálně nesouhlasila. Její vláda proto prosazovala, aby od sebe byly obě smlouvy odděleny v naději, že jednání o společném trhu uváznou na mrtvém bodě. S tím Německo nemohlo souhlasit. Adenauerův kabinet potvrdil, že obě smlouvy musejí zůstat spojeny. Tzv. junktim se tak stal ústředním prvkem rozhovorů, čemuž se Francouzi podvolili jen velmi neochotně.

Francie začala na oplátku trvat na jiném „propojení" - tentokrát mezi snížením cel na zboží obchodované mezi jednotlivými členy společného trhu a harmonizací sociálních výdajů. Pineau také dále navrhl, aby se smlouva vztahovala i na zámořská teritoria členských států. Tyto návrhy byly očividně vypočteny tak, aby vyvolaly sváry. Šlo o jednu z prvních ukázek francouzské vyjednávací taktiky, která se v následujících desetiletích až příliš proslavila a jež spočívala v tom, že chtěla-li Francie něčemu zabránit, začala klást nesmyslně nepřijatelné požadavky. Jednání následně ztroskotalo a ona z toho mohla vinit ostatní.

Ministři zahraničí se přesto shodli, že jednání by měla být zahájena. Měla se konat na zámku Val Duchesse poblíž Bruselu a základem pro ně se měla stát Spaakova zpráva.

Většina historických záznamů o těchto jednáních se zaměřuje takřka výhradně na aspekty společného trhu, třebaže ve skutečnosti byly v centru pozornosti rozpory ohledně EURATOMu. Kamenem úrazu se stala „vojenská otázka" - EURATOM ve své navrhované podobě znemožňoval Francii i Německu rozvíjet vlastní vojenský jaderný program.

Situace zvláště v Německu byla složitá. V červenci se začalo proslýchat, že Eisehower pozve sovětské vůdce do Washingtonu, což posílilo německé obavy, že dojde k uvolnění napětí mezi USA a SSSR, neutralizaci Německa a stažení amerických vojsk z Evropy. Adenauer, kterého již předtím americké záměry značně znervózňovaly, dospěl k pevnému přesvědčení, že Německo by nyní mělo mít vlastní jaderné zbraně. Navzdory protestům některých členů jeho kabinetu v čele s Erhardem proto začal podporovat EURATOM jako prostředek k jejich získání.

K Adenauerově zklamání však většina z jeho kabinetu podpořila Erhardovo stanovisko, které dávalo přednost sdružení volného obchodu před společným trhem. Ačkoli Erhard nebyl zkušeným politikem, stal se nyní v Německu vysoce respektovaným mužem, neboť byl spojován s neuvěřitelně rychlou poválečnou obnovou ekonomiky. Adenauer byl proto nucen udělat taktické ústupky. V otázce společného trhu ustoupil od Monnetovy koncepce „Spojených států evropských" a přešel na Erhardovu tezi volného trhu.

V této rozporuplné situaci byla 25. září v Bruselu zahájena formální jednání jak o EURATOMu, tak o společném trhu.

Francouzi se však mezitím začali přiklánět k myšlence plného společného trhu, který by byl postaven na celní unii. Zástupci francouzských zemědělců a hlavní francouzští průmyslníci myšlenku podpořili, ovšem za určitou cenu. Jestliže mají být na zaměstnavatele uvaleny přísné sociální předpisy, jak Francie v rámci své „podkopávací" taktiky dříve požadovala, je třeba je „harmonizovat" na celém území nového „Společenství", aby snad ostatních pět států, a zejména Německo, nezískalo komparativní výhodu. Jak se dalo očekávat, pro skupinu kolem Erharda to bylo naprosto nepřijatelné.

A tak se od začátku roku postoje dvou hlavních hráčů otočily o 180 stupňů. Francouzi, kteří zprvu podporovali EURATOM a byli proti společnému trhu, nyní odmítali EURATOM a prosazovali společný trh. A Němci se názorově ocitli tam, kde původně stála Francie. Vznikla tím krize natolik vážná, že se na schůzce ministrů zahraničí Šestky v Paříži ve dnech 19.-20. října nepodařilo najít žádné řešení. Erhard si byl v každém případě jist tím, že „nechutný projekt společného trhu" nemá šanci na přežití a že vyhlídky zóny volného obchodu vypadají nyní obzvlášť nadějně.

Právě v tomto okamžiku však zasáhly do děje významné události, které přispěly k tomu, že „projekt" neupadl do zapomnění. Ironií osudu se zemí, jejíž jednání jej znovu postavilo pevně na nohy, stala Velká Británie.

Britské „destruktivní zapojení"

Přestože Británie zdánlivě jednoznačně odmítla účastnit se jakýchkoli nadnárodních experimentů, začali se někteří členové její vlády najednou obávat, že by úspěšná „celní unie" Šestky mohla poškodit britský obchod.

Britská vláda se proto začala vážně zabývat výhodami a nevýhodami případného britského členství ve společném trhu. Posouzení otázky měla za úkol pracovní skupina, která vznikla v červnu 1955. Když předložila svou interní zprávu, odrážel se v ní převládající britský názor, že zóna volného obchodu je lepší než celní unie. S ohledem na nebezpečí, že Británie bude z případné celní unie „vytlačena", však zpráva připouštěla možnost, že „nevýhody nečlenství by z dlouhodobého hlediska mohly převážit nad výhodami". Odpovědí ministerstva zahraničí bylo pouze prohlášení, že účast na společném trhu by byla neslučitelná s rolí Británie jako světové velmoci.

Macmillan se ztotožnil se stanoviskem ministerstva zahraničí. Na podzim 1955 se však začalo zdát, že s blížícím se pravděpodobným zvolením středolevicové, Evropě více nakloněné vlády ve Francii má společný trh větší naději na úspěch. Úředníci v hospodářských resortech se začali stále více obávat rizika vyloučení Británie z „Evropy". V říjnu 1955, když se Spaakova jednání pomalu chýlila ke konci, se vláda shodla, že již nemůže dále „spoléhat na to, že projekt ztroskotá sám od sebe". Rozhodla se proto, že je společnému trhu „nutné zabránit".

To představovalo oproti dřívějšímu postoji „dobromyslného opomíjení" výraznou změnu v britské politice. Ministerstvo zahraničí se rozhodlo svůj plán realizovat cestou diplomatické ofenzívy. Cílem bylo přeorientovat iniciativu „společného trhu" na oběžnou dráhu OEEC, kde by ji pak britská vláda mohla zmírnit do podoby mezivládní struktury. Pro tuto strategii se vžil výraz „destruktivní zapojení".

Macmillan napsal dopis americké a německé vládě, v němž zdůraznil rozčarování Británie nad messinskou iniciativou a zejména nad plánovanou celní unií. Reakce americké vlády nebyla podle očekávání příliš vstřícná. Americký ministr zahraničí Dulles potvrdil, že podporuje společný trh. Macmillan se svou ofenzívou neuspěl. Na konci roku 1955 dostaly všechny britské ambasády pokyn, aby společnému trhu poskytly rezervovanou diplomatickou podporu, aby nedošlo ke konfliktu s Washingtonem. Británie dosáhla svým „pokusem o sabotáž" pouze toho, že mezi členy Šestky vzniklo oprávněné podezření ohledně britských záměrů v západní Evropě.

Navzdory prvnímu nezdařenému pokusu o odvrácení společného trhu se Macmillan nedal odradit a dál se snažil chopit diplomatické iniciativy. Své úředníky požádal o vytvoření meziresortní pracovní skupiny, která by vymyslela možné alternativy. V čele této skupiny stanul bývalý redaktor Financial Times R. B. W. Clarke, který byl nyní ředitelem skupiny pro finance zámořských území na britském ministerstvu financí. Na jaře 1956, ještě před formální schůzkou Šestky ve Vídni, vypracoval Clarkův tým řadu variant. Volba nakonec padla na „plán G" založený na zóně volného obchodu, která by se týkala pouze vyráběného zboží.

Nová strategie vypadala slibně. Evropské země se na ni vesměs dívaly příznivě. Erhard byl nadšený. Tento plán byl jeho vlastním představám mnohem bližší než jakýkoli direktivní společný trh. Macmillan hlásil, že Washington reagoval „překvapivě pozitivně". Dokonce ani představitelé Commonwealthu nebyli proti novému plánu, neboť jej vnímali jako příležitost k rozšíření obchodování s Evropou.

Práce na „plánu G" pokračovaly až do konce léta a ve snaze minimalizovat byrokracii vznikl návrh, aby se zóna volného obchodu začlenila do stávajících struktur OEEC. Formální jednání OEEC byla zahájena v říjnu 1956 v Paříži. Tou dobou se zdálo, že jednání o společném trhu definitivně ztroskotala. Erhard s jistotou předvídal zánik celé myšlenky. Šestka se nacházela ve stavu zmatku. Jenže právě v tomto okamžiku zasáhly do děje historické události - především suezská krize.

Studená sprcha

Suezská krize, která skončila naprostým fiaskem, od základu změnila politickou situaci v Evropě. Události nyní nabraly rychlý spád. Sporná otázka harmonizace sociálních opatření se začala jevit jako malichernost. Adenauer „v principu" přistoupil na francouzské požadavky a odstranil tak původně nepřekonatelnou překážku, načež 24. ledna 1957 Němci odsouhlasili i to, že pod kontrolu EURATOMu nebudou spadat vojenská zařízení, což uvolnilo cestu pro francouzský program jaderných zbraní. Adenauerovi se mezitím podařilo uspokojit vlastní nukleární ambice. V prosinci vydalo NATO tajnou směrnici o tom, že dvanáct západoněmeckých divizí na východní frontě bude vybaveno jadernými zbraněmi. Předpokládalo se sice, že munici dodá Amerika, ale Adenauer byl i přesto spokojen.

Společný trh však dosud zcela volnou cestu neměl. Stále nebyly vyřešeny dvě otázky: problém zámořských území a rozhodovací mechanismy obou nových organizací. Největší překážku představoval problém zámořských teritorií. Francie, která doslova vykrvácela válkami v Indočíně a v Alžírsku, si nemohla dovolit zahájit ve svých teritoriích modernizační programy bez finanční podpory Německa. Po suezské krizi však byl Adenauer ochoten dodat téměř polovinu potřebné částky. Definitivní dohoda pak byla uzavřena v únoru, kdy se podařilo odstranit všechna omezení vztahující se na využívání štěpného materiálu od EURATOMu.

Zástupci zemí Šestky podepsali smlouvy o EURATOMu a společném trhu dne 25. března 1957 v Římě. Preambule Smlouvy zakládající Evropské hospodářské společenství začínala prohlášením, v němž „vysoké smluvní strany" vyjadřovaly své odhodlání „položit základy stále těsnější unii evropských národů". V řadě ohledů neměl následující text ani tak formu smlouvy, ale spíše ústavy, neboť definoval politické instituce nového typu.

Vzor pro tuto novou formu vlády byl dobře známý. Šlo o strukturu převzatou od Evropského společenství uhlí a oceli, které ji zase adaptovalo podle Společnosti národů, respektive návrhu, který na konci dvacátých let připravil Monnetův přítel Salter pro vznik nadnárodních „Spojených států evropských". Klíčovým prvkem bylo, že pravidlo jednomyslnosti bylo v nové organizaci silně omezeno. Autoři smlouvy se domnívali, že „vůle většiny by měla být pravidlem a jednomyslné rozhodování by se mělo používat jen za výjimečných okolností".

Je zajímavé, že Monnet nebyl k podpisu nových smluv do Říma přizván. Evropské hospodářské společenství však bylo na světě, byť šlo o velmi těsný zápas.

Diskuse