Proč tentokrát Jiřímu Paroubkovi věřit, že to myslí upřímně

Jiří Holík | 22. 2. 2009

Poslat do Kindlu

---

Jiří Paroubek ve zjevné souvislosti s blížícími se eurovolbami veřejně vyhlásil, že sociální demokraté do vlády s nereformovanými komunisty nepůjdou, protože by prý ztratili až třetinu svých voličů. Ačkoli můžeme o upřímnosti náhlého Paroubkova antikomunismu se značnou nadějí na úspěch pochybovat, tato jeho slova bychom mu měli věřit. ČSSD totiž KSČM do vlády nikdy nevezme. Ledaže by sociální demokraté přišli o rozum.

Pravděpodobný odliv voličů, před nímž varují sociologické průzkumy, však není jediným důvodem. Významnější je, že spojení levicových stran na vládní úrovni by nikomu nic dobrému nepřineslo. Ostatně ani komunisté se do nejvyšších exekutivních postů příliš nehrnou.

Současný předseda ČSSD svého času pěstoval myšlenku, že by se mohl zapsat do historie a stát se českým Mitterandem, který zbaví střední Evropu poslední ortodoxní komunistické strany. Ve Francii osmdesátých let vyšel socialistům tento manévr dokonale. Ačkoli nemuseli, přizvali komunisty k vládní spolupráci, a ti tak nenávratně ztratili svůj protestní punc i funkci tribuna nespokojených. Jejich strmý a definitivní voličský propad na sebe nenechal dlouho čekat.

Tento scénář by se na první pohled mohl zdát lákavým i pro Českou republiku. Jenže pohled na strukturu komunistického elektorátu ukazuje, že více než dvě třetiny hlasů pochází od osob, které se s KSČM silně identifikují, a patří tudíž mezi ony pověstné „skalní voliče“, kteří svůj hlas pro komunisty odevzdávají za jakýchkoli okolností. Jejich vztah ke straně až nebezpečně vystihuje úsloví „dokud nás smrt nerozdělí“. Současní komunisté sice úzkostlivě pečují o svou auru poslední čisté a nezkorumpované strany, o kterou by vstupem do vlády nenávratně přišli (proto o něj sami také nijak zvláště nestojí), samotná však stabilitu jejich volební podpory vysvětlit nedokáže. Aspekt protestní volby pomáhá KSČM získávat dodatečné hlasy nespokojených voličů, tedy ono měkké jádro, jež obalí pevný obal, pokud si vypomůžeme premiérovou terminologií. Voličské jádro, které pomůže KSČM překonat uzavírací klauzuli, představují (a ještě nejméně několik dalších budoucích voleb představovat budou) právě voliči identifikovaní se stranou. A ztratí snad strana voliče, kteří jsou s ní tak pevně spojeni, jen proto, aby vstoupila do vlády a dostala konečně možnost prosazovat svou politiku? Leda v tom případě, že by zcela opustila svůj program. To lze ale od komunistů, kteří jsou všelijací, jen ne hloupí, čekat stěží.

Vstup do vlády by pro KSČM znamenal pokles podpory, úplný konec však nikoliv. A pokud není možné skrze alianci s komunisty vstoupit na stránky učebnic dějepisu, není důvod o ni usilovat. O to spíše, že jestli někomu současná podoba českého stranického systému vyhovuje, jsou to právě sociální demokraté. Nemají sice příliš na výběr, pokud nechtějí otevřeně spolupracovat s komunisty a chtějí-li se vyhnout hloupým řešením tzv. velké koalice či menšinové vlády opřené o KSČM (musí do případné vlády přizvat zelené a pravděpodobně i lidovce, tedy jestli se obě strany v parlamentu udrží), postavení ČSSD bude ale v každé vládní koalici neskonale silnější, než kdy v dohledné době bude ve stejné situaci postavení ODS. Vždyť srovnejme současnou a minulou vládu a vystupování malých stran!

Je s podivem, že sociální demokraty to stálo dva premiéry, než dokázali přijít na strategii, která se nyní zdá být při pohledu na složení parlamentu tak zjevnou. Uzavřením koaliční dohody s menšími stranami je možno vládní odpovědnost dostatečně rozložit, a vyhnout se tak variantě menšinové vlády s podporou komunistů, ze které mohou těžit pouze Husákovi pohrobci. Povolnost koaličních partnerů zajistí jejich manifestně přítomná touha po vládních postech či občasná hrozba komunistickým belzebubem. Sebevybroušenější programové prohlášení se vždy může změnit v cár papíru, pokud se preference ČSSD ocitnou v ohrožení. A komunisté vždy rádi podpoří levicovou politiku. Pokud se u lidovců neobjevila zásadovost ani za Grosse či v době, kdy parlamentu dominovala spolupráce ČSSD s KSČM, stěží se už kdy ukáže.

Ať už by se případná povolební jednání v okamžiku eventuálního vítězství ČSSD v parlamentních volbách odvíjela jakkoli, je zcela evidentní, že ČSSD má na rozdíl od ODS, kterou stranický systém neúprosně tlačí do náruče lidoveckých a zelených vyděračů, mnohem širší pole působnosti. Jen vládní spolupráci s KSČM si sociální demokraté ústy svého předsedy znovu zakázali. Vědí proč.

Autor je studentem Institutu politologických studií FSV UK.

Revue Politika 3/2009

Poslat do Kindlu

---

Diskuse