Příběh evropské integrace

2. Cesta ke vzniku Evropského společenství uhlí a oceli

V tomto čísle Revue Politika otiskujeme druhou ukázku z knihy Christophera Brookera a Richarda Northa The Great Deception, která na podzim tohoto roku vyjde v nakladatelství Barrister & Principal. Tentokrát z knihy vybíráme pasáže popisující genezi ideje evropské integrace na počátku padesátých let dvacátého století, kdy se rozhodovalo o vytvoření prvních institucionálních základů dnešní Evropské unie.

Motto: „Nejde jen o konvenční nástroj, ale o revoluční a téměř mystickou koncepci."

Harold Macmillan o Monnetově „Schumanově plánu"

Koncem čtyřicátých let stál Jean Monnet více méně stranou všech nezdařených pokusů o vytvoření „evropské vlády". Jak o dvě desetiletí později vzpomíná ve svých pamětech, sledoval po sobě jdoucí nezdary OEEC a Rady Evropy s pocitem rezignace, neboť si byl až příliš jistý, že žádná z těchto organizací nemůže „...dát nikdy evropské jednotě ,konkrétní výraz' ".

Příležitost, kterou Monnet hledal, mu přinesly události pozdního jara 1950. V té době již ekonomika nového Německa vykazovala díky ministrovi financí Ludwigu Erhardovi známky obnovy. Vznikla tak otázka, jak by se měl nový stát začlenit do západoevropského společenství.

Na jednání Rady Evropy v srpnu 1949 šokoval Churchill řadu delegátů návrhem, aby se Německu dostalo co nejvřelejšího přivítání. Dvě západní okupační mocnosti, USA a Británie, si přály, aby Německo co nejrychleji postupovalo na cestě k plné hospodářské obnově a státnosti. Proti tomu se však tvrdě postavila Francie, která nechtěla ztratit vliv na německou ekonomiku, neboť se obávala, aby se pro ni východní soused nestal znovu silným politickým a ekonomickým soupeřem. Celá diskuse se točila okolo známého jablka sváru - uhelného a ocelářského průmyslu v Porúří. V roce 1948 požádala Francie o zřízení Mezinárodního úřadu pro Porúří, jehož prostřednictvím by francouzská vláda mohla ovlivňovat německou produkci uhlí a oceli a zajišťovat, aby podstatná část této produkce směřovala na podporu rekonstrukce Francie. Byl to zvláštní ozvuk francouzské politiky po první světové válce. Západní Německo se přirozeně stavělo vší silou proti vzniku takového úřadu. Podobný postoj zaujaly i další dvě okupační mocnosti, USA a Británie.

Spor se táhl déle než dva roky, aniž se na obzoru rýsovalo jakékoli řešení. Na jaře roku 1950 došla nakonec americkému ministru zahraničí Deanu Achesonovi trpělivost a dal Francii prakticky ultimátum. Prohlásil, že 11. května se bude v Londýně konat jednání ministrů zahraničí a jestliže Francie nedokáže do té doby přijít s kompromisním návrhem, nařídí USA všem stranám vlastní řešení.

To byla pro Monneta příležitost, na kterou čekal. Již léta snil o vybudování „Spojených států evropských", u jejichž zrodu by stála integrace výroby uhlí a oceli pod dohledem nadnárodní instituce. Když Monnet nakonec začal svůj plán konkrétně formulovat, dělalo mu viditelně starosti, nakolik by měl základní záměr celého podniku vyslovit veřejně. Celý text devětkrát přepsal, než jej dovedl do konečné fáze. V první verzi označuje spojení uhelného a ocelářského průmyslu jako „první krok k vytvoření francouzsko-německé unie". Ve druhé se již hovoří o „prvním kroku k francouzsko-německé unii a evropské federaci". V páté verzi návrhu se formulace změnila takto: „Evropa musí být uspořádána na principu federace. Francouzsko-německá unie je toho nezbytnou součástí". Sedmá verze již prohlašovala, že „Evropa musí být uspořádána na principu federace". V konečném textu však téměř žádnou z těchto formulací nenajdeme. Tam se již Monnet odvážil zařadit pouze zmínku o tom, že sjednocení je „prvním krokem k evropské federaci", což je vágní termín, který mohl mít pro různé lidi různý význam.

Když bylo memorandum hotové, čekal Monneta další problém, a sice jak dosáhnout jeho schválení. Nemohl vystupovat jako propagátor vlastního plánu. Jakožto rozený zákulisní organizátor měl ve zvyku jednat nepřímo. Potřeboval získat podporu z vysokých míst francouzské vlády. Původně uvažoval o předsedovi vlády Georgesi Bidaultovi. Předal proto memorandum Bidaultovu nejbližšímu poradci s prosbou, aby jej předložil premiérovi.

Bidault ke své smůle propásl příležitost zajistit si nesmrtelnost, neboť memorandum se k němu nedostalo. Protože čas kvapil, začal se zklamaný Monnet ohlížet po jiném kandidátovi. Dne 4. května obědval s Bernardem Clappierem, hlavním asistentem francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana. Šlo o náhodné setkání. Clappier a jeho šéf si dobře uvědomovali, že do setkání ministrů plánovaného na 11. května zbývá už jen týden, a Schuman stále netušil, co Achesonovi nabídnout, aby ho usmířil. Jeho vlastní úředníci nedokázali vymyslet nic než další verzi řešení „problému Porúří" z roku 1919. Monnet věděl, že pokud Schumanovi někdo předloží originálnější návrh, přivítá to jistě s obrovskou úlevou.

Schuman měl pro roli propagátora Monnetova plánu i další přednosti. Narodil se jako dítě německé matky roku 1886 v Lucembursku, takže hovořil plynně německy i francouzsky a studoval právo na univerzitách v Berlíně, Mnichově a Bonnu. Posléze se odstěhoval do Alsaska-Lotrinska v době, kdy patřilo Německu, v důsledku čehož musel roku 1914 narukovat do německé armády. Za druhé světové války, kdy bylo Alsasko-Lotrinsko opět součástí Německa, však byl jakožto francouzský občan zatčen gestapem. Svou osobou proto ztělesňoval nutnost nadobro vyřešit francouzsko-německý konflikt.

Clappier se nabídl, že Monnetovo memorandum předá co nejrychleji svému ministrovi, což se mu podařilo ve chvíli, kdy ministr odjížděl vlakem na víkend do Mét. Když se pak Schuman po prostudování plánu vrátil do Paříže, bezvýhradně jej podpořil. Dokumentu se proto začalo říkat „Schumanův plán", ačkoli ve skutečnosti to vůbec jeho plán nebyl. Po důkladném rozboru měl k němu dokonce i jisté výhrady a přijal jej pouze jako spásný prostředek, který ho vytáhl z bryndy.

Jakmile Schuman vyslovil plánu podporu, zaslal jeho úřad obsah plánu s velkou tajností německému kancléři Konradu Adenauerovi v naději, že se mu podaří získat jeho prozatímní souhlas. Ostatní vlády, zejména britská, nebyly o záměru vůbec informovány.

Dean Acheson, který byl již na cestě na londýnský summit, se „zvláštní shodou okolností" rozhodl zastavit nejprve v Paříži na neformální jednání se Schumanem. Další „shodou okolností" pak bylo, že se jejich jednání účastnil také Monnet. Plán byl také předložen francouzské vládě, ovšem pouze v nejnutnější míře.

Schuman pak podnikl odvážný krok. „Svůj" plán zveřejnil tak, že se prostřednictvím médií obrátil přímo na evropské občany. V rozhlasovém vysílání dne 9. května 1950 - který se dnes slaví jako „Den Evropy" - představil Monnetův plán světu.

Ačkoli média plán okamžitě přivítala s velkým nadšením, nevěděl nikdo přesně, kam míří, ba dokonce ani sám Schuman. Podle mnohem pozdějšího vyprávění Roye Denmana, vysokého státního úředníka na britském ministerstvu zahraničí a obhájce Evropské unie, britský premiér Clement Attlee „přijal francouzský návrh s nevolí". Ve skutečnosti však britská vláda samozřejmě plán vůbec „nepřijala". Obdržela pouze jeho stručný výtah několik hodin před jeho veřejným vysíláním a úplný text si vyslechla teprve z rozhlasu. Attlee byl nesmírně rozčílen, a to plným právem. Nejenže Francie postupovala naprosto nediplomaticky, ale Attlee navíc po jistém předchozím incidentu výslovně žádal, aby před konferencí ministrů zahraničí v Londýně, která se měla konat o dva dny později, nebylo ohledně Německa přijato žádné rozhodnutí. Když se navíc dozvěděl, že Acheson byl o plánu předem informován, pojal podezření (nikoli neoprávněné), že se Francouzi a Američané spikli.

A tak na základě těchto klamů začalo to, co Monnet nazval svou „tichou revolucí". Nyní už nebylo cesty zpět, leda s rozsáhlými a nepříznivými politickými důsledky.

Širší odezva

Jak Monnet správně předpokládal, Adenauer plán podpořil. Vlastně mu ani nic jiného nezbývalo. Odmítnutí něčeho, co ze strany Francouzů působilo jako velkodušná nabídka, by bylo politicky nešťastné. Navíc pro její přijetí existovaly pádné důvody. Monnet se správně domníval, že Adenauer spatří v plánu způsob, jak částečně získat zpět vládu nad vlastním průmyslem. Monnet také dobře věděl, že Adenauer je velmi příznivě nakloněn myšlence sjednocení Evropy. V roce 1948 se zúčastnil Kongresu pro sjednocenou Evropu v Haagu, v jehož deklaraci se pravilo: „Evropské národy musejí přenést a spojit některá ze svých suverénních práv, aby zajistily společný politický a ekonomický postup". Adenauer později poznamenal, že „hnutí za sjednocení znamená vpravdě spásu pro Evropu i pro Německo". Ještě později, v březnu 1950, Adenauer v rozhovoru s jedním novinářem vyslovil návrh, aby se Francie a Německo spojily v jeden stát. Jejich ekonomiky by byly řízeny jako jeden celek, jejich parlamenty by se sloučily a společné by bylo i občanství.

Nikdo tehdy nebral Adenauerův extravagantní návrh vážně, dva měsíce nato se však na stole objevil Schumanův plán. Monnetova taktika zajišťování příznivé odezvy byla bezchybná. Adenauerovo počáteční nadšení se ve skutečnosti poněkud ochladilo, když zjistil, že za plánem stojí Monnet, a začal se obávat, že skutečným cílem je prosazovat francouzské zájmy na úkor německých. Na setkání mezi oběma muži 23. května však Monnet Adenauera ujistil o absolutní rovnosti mezi oběma státy.

Německo by v této fázi přivítalo účast Británie jako protiváhu k případné francouzské dominanci a britská vláda byla skutečně k jednáním za účelem „naplánování plánu" formálně přizvána. Dokonce i Schuman by byl zřejmě raději, kdyby se do věci zapojili také Britové. To však bylo to poslední, co si Monnet přál. Britský premiér Attlee dal ostatně neprodleně najevo, že Británie nemůže v žádném případě akceptovat, aby „nejdůležitější ekonomické prostředky této země byly předány do rukou zcela nedemokratické a nikomu neodpovědné instituce".

Názor ministra financí zněl: „Není v našem zájmu připoutat se k mrtvole." Národní výkonný výbor Labouristické strany uvedl, že západní Evropě chybí „občanské a administrativní tradice", jež jsou podstatou demokratického socialismu. Francouzské vládě byla zaslána formální nóta, v níž se pravilo:

„Vláda Jejího Veličenstva se i nadále domnívá, že přijetí podmínek návrhu komuniké by znamenalo zavázat se dopředu ke sloučení zdrojů uhlí a železné rudy a zřídit instituci s jistými nejvyššími pravomocemi, aniž byl čas uvážit, jak by tyto významné a dalekosáhlé návrhy fungovaly v praxi. Vláda Jejího Veličenstva si upřímně přeje, aby se o těchto návrzích diskutovalo a aby se dále rozvíjely, avšak domnívá se, že sama se nemůže připojit ke komuniké, které přijímá rozhodnutí před mezivládní diskusí, a nikoli na jejím základě."

Přesně takovou reakci Monnet očekával. Vzhledem k postupu Británie v minulosti a k její oddanosti mezivládnímu principu předem předvídal, že jí bude vadit nadnárodní prvek, jenž ležel v samotném jádru jeho plánu. Úmyslně proto naplánoval vyloučení Británie z nového spolku prostě tím, že účast na jednáních podmínil bezvýhradným přijetím nadnárodního principu. Navíc pro vyslovení souhlasu s touto podmínkou stanovil nereálnou lhůtu do 2. června.

Z historie víme, že s blížícím se koncem lhůty se Attlee a jeho ministr financí sir Stafford Cripps nacházeli mimo Londýn a nebylo možné je zastihnout. Herbert Morrison, který po tu dobu převzal povinnosti premiéra, byl zastižen v restauraci, kam se odebral po divadelním představení. Na otázku, jak se Británie zachová, odpověděl slavnou větou: „Durhamští horníci to nepřipustí". Když se pak kabinet konečně v nízkém počtu sešel, potvrdil svým rozhodnutím Morrisonovu reakci.

V této souvislosti je třeba připomenout, že pouhý rok předtím britská vláda znárodnila britské železárny a ocelárny. Nebyla tudíž vůbec vhodná chvíle na to, aby jejich řízení předala jinému orgánu, v jehož zájmu nebylo sledovat prospěch Británie. Bylo navíc zcela nerealistické očekávat, že vláda, k jejímž hlavním prioritám patřila plná zaměstnanost, se ve prospěch nadnárodního orgánu vzdá kontroly nad průmyslovým odvětvím, které zaměstnává celkem 1 179 000 lidí.

Ministerstvo obrany se kromě toho obávalo, že by plán mohl mít dopad i na válečný potenciál země. Ministr Bevin měl stejný názor, neboť se bál, že kdyby britská ekonomika zašla v integraci příliš daleko, nemusela by být Británie v situaci napadení Evropy schopna jednat nezávisle. Tehdejší ministr obrany Manny Shinwell se k jeho obavám přidal. Riziko závislosti na sloučených západoevropských zdrojích, z nichž některé by mohly padnout do rukou případného agresora, bylo příliš vysoké. Hlavní cíl plánu, který se tolik zamlouval jeho zastáncům - tj. likvidace nezávislého válečnického potenciálu členských států -, proto Brity nejvíce odpuzoval. U země, která měla stále v paměti zkušenost druhé světové války a uvědomovala si reálnou hrozbu sovětské invaze přes pevninu do Evropy, byla tato chladná reakce více než pochopitelná.

Británie přitom rozhodně nebyla jediná, kdo měl vůči Schumanovu plánu výhrady. Francouzští socialisté sdíleli obavy Britů a komunisté se obávali, že by francouzský průmysl mohl být vytlačen německým, což by způsobilo nezaměstnanost.

Přesto jeden britský poslanec zapojení Británie do jednání o Schumanově plánu jednoznačně podporoval. Pouhý den poté, co 25. června vojska komunistické Severní Korey vtrhla do jižní části poloostrova a přivodila tak další hlubokou krizi studené války, přednesl nově zvolený mladý konzervativní poslanec za Bexley Edward Heath v Dolní sněmovně svůj první projev. Navzdory tradici, podle níž se takovéto projevy mají vyhýbat kontroverzním tématům, prohlásil, že Británie by se v případě neúčasti na jednáních o Schumanově plánu dopustila závažné chyby. „Pokud zůstaneme stranou, vystavíme možná svou ekonomiku v následujících letech velkému riziku - skutečně velkému riziku."

Dalším nadšencem pro britskou účast v plánu byl mladý student na Cambridgeské univerzitě Geoffrey Howe, který se později stal ministrem financí a zahraničí ve vládě Margaret Thatcherové. V dopise příteli ze 7. června 1950 píše, že „aktivní vedoucí úloha Británie v pozitivnější evropské unii je politickou nutností". Dodává, že „bychom navíc zabránili tomu, aby se v instituci vzniklé bez naší účasti stalo dominantní silou Německo."

Heath ani Howe si však zřejmě neuvědomovali, s jakou důmyslností Monnet vědomě Británii z jednání vyloučil. Mnozí z jeho kolegů to považovali ze jeden z jeho největších triumfů. Také jim zřejmě nedocházely širší strategické a zejména obranné důsledky takového plánu.

Mnozí britští „Evropané" přesto dodnes tvrdí, že Británie udělala hrubou a tragickou chybu, když se rozhodla jednání nezúčastnit a nepokusila se je tudíž ovlivnit. Sám Dean Acheson o tom později hovoří jako o „největší chybě poválečné doby". Tyto názory však vyvrací samotné oficiální britské dějiny té doby, jejichž autor píše:

„Mohlo by se zdát, že rozhovory a korespondence s francouzskými představiteli a se Schumanem z období od 9. května do 2. června nahrávají myšlence, že Spojené království mělo možnost získat přijatelnou smlouvu, která by příslib těsnějšího svazku nepodmiňovala podrobením se nějakému Vysokému úřadu. Nicméně výsledek jednání naznačuje, že neexistovala žádná smlouva, která by Británii poskytla ekonomické a politické výhody uváděné vládou, aniž by přitom existovala nadnárodní instituce jakožto zárodek a symbol evropské federace. Přijetí Monnetova kategorického principu skutečně vyžadovalo změnu národní strategie. Znamenalo by přislíbení politické podpory takové rekonstrukci struktury politické moci v Evropě, na níž se Spojené království nemohlo podílet."

V každém případě byla účast Británie přesně tím, čemu chtěl Monnet zabránit. Protože správně pochopil psychologii britské vlády, vytvořil úmyslně situaci, kterou nemohla akceptovat.

Dalším mýtem, jemuž bezpočet lidí nepřestává věřit (což mimo jiné dokládá i internetová stránka Evropské unie), je domněnka, že plán skutečně vymyslel Schuman, který je v důsledku toho uctíván jako jeden z „otců zakladatelů Evropy". Faktem je, že historické dokumenty jednoznačně ukazují, že za vším stál jediný muž - Jean Monnet. To, že se dokázal chopit okamžiku a umístit svůj projekt do centra dění s tak fantastickým úspěchem, je mimořádným důkazem jeho podivuhodného talentu.

Monnetova „one-man show"

Zahájení realizace plánu bylo pouhým začátkem Monnetových úspěchů. K jednání byly přizváni také zástupci zemí Beneluxu a Itálie. Do 3. června všichni přislíbili účast. Obzvláštní nadšení přitom projevoval italský premiér Alcide de Gasperi. Vzniklo tak uskupení, kterému se začalo říkat „Šestka".

Než byla vůbec zahájena jednání, vymyslel již Monnet další revoluční tah. Nejenže se mu podařilo prosadit sebe sama do funkce předsedy jednání, ale navíc přesvědčil francouzský meziresortní výbor, aby ho jmenoval francouzským zástupcem pro jednání o vzniku nové instituce včetně pravomoci jmenovat vlastní poradce. Došlo tak k pozoruhodné situaci, kdy (jak se ukázalo) na jednom z nejdůležitějších jednání v historii zastupoval Francii muž, který ani nebyl členem její vlády.

Pro zahájení jednání vypracoval Monnet pracovní dokument, což v praxi znamenalo, že kromě funkce organizátora jednání, předsedy zasedání a zástupce Francie také sám určoval program jednání. Tento styl „one-man show" pak pokračoval dál. Přesto se Monnetovi podařilo teprve v červenci vypracovat pracovní verzi plánu, kterou mohl předložit k posouzení vládám Šestky, v neposlední řadě i vinou nedostatečné koherence původního dokumentu. Belgický premiér Paul van Zeeland o něm řekl, že „byl v důležitých detailech tak vágní, že nebylo možné o něm diskutovat".

Když byl Monnetův červencový text hotov, byla jeho zkrácená verze poskytnuta tisku. Monnet do ní „z opatrnosti" zařadil následující ustanovení:

„Odstoupení kteréhokoli členského státu Společenství bude možné pouze tehdy, jestliže s tím a s podmínkami, za kterých k odchodu dojde, budou souhlasit všichni ostatní členové. Toto pravidlo samo o sobě shrnuje základní transformaci, jež je cílem francouzského návrhu. Prostřednictvím uhlí a oceli pokládá základy budoucí evropské federace. Z federace nesmí žádný stát vystoupit z vlastního jednostranného rozhodnutí. Podobně i Společenství nemůže existovat, aniž se jeho členové zavážou ke členství bez výhrad a bez ohlížení nazpět."

Po tomto prohlášení, píše Monnet, „již nikdo nemohl pochybovat o našich ambicích a našem odhodlání".

Každý zástupce se nicméně na jednání snažil pro svou zemi získat co nejvíce výhod. Byla tak mimo jiné uvalena daň ve výši dvou procent z obratu na německé uhelné doly, jejímž cílem bylo financovat zlepšení bídného stavu belgických dolů; dále pak zvýhodněné podmínky pro dodávky rudy, jež si vyjednala Itálie, včetně dotací na dovoz uhlí a zvláštních cel a kvót na ochranu jejího ocelářského průmyslu. Tyto ústupky byly v rozporu s Monnetovou původní koncepcí „rovného zacházení", pro dosažení dohody však byly nezbytné.

Následovaly další ústupky. Původní Monnetův plán byl zaměřen na aspekt, který mu byl osobně nejdražší: předání nadnárodní moci „Vysokému úřadu". Na přání Belgie byl však vytvořen ještě Arbitrážní soud, který měl rozhodovat v případných sporech. Francouzský ministr financí pak navrhl také vytvoření shromáždění, které by v poslední instanci mohlo rozhodnutí Vysokého úřadu vetovat - podobně jako valná hromada akcionářů může vetovat rozhodnutí představenstva. Monnetův nadnárodní přístup se navíc dostal pod palbu těch, kterým se nelíbilo, že Vysoký úřad by nepodléhal kontrole volených politiků. Hlavní holandský vyjednavač Dirk Spierenburg proto požadoval jakéhosi mezivládního „hlídacího psa", který by na Vysoký úřad dohlížel. Monnet byl silně proti, ale pod neustávajícím tlakem Holanďanů nakonec interpretaci návrhu změnil. Ustoupil pouze pod podmínkou, že hlasovat se bude většinově a členové nebudou mít právo veta, přičemž zdůrazňoval, že „hlídací pes" musí představovat fórum, skrze které bude Vysoký úřad „vyvíjet na vlády výchovný vliv".

Zrodila se tak Rada ministrů. Monnet se následně dal do vymýšlení systému hlasování, v němž by Francie a Německo nemohly společně přehlasovat ostatní členy - tento systém byl později pojmenován jako „hlasování kvalifikovanou většinou". Nakonec se mu podařilo zprostředkovat klíčovou dohodu o tom, že Rada ministrů se sice může podílet na rozhodování, nesmí však dávat pokyny Vysokému úřadu. „Monnetův úřad" měl nadále zůstat nejvyšším orgánem, imunním vůči zásahům národních států. Nadnárodní princip tak přestál největší útok.

V prvních měsících po zahájení realizace Monnetova plánu byl mezi jeho příznivci také britský politik Harold Macmillan. Před shromážděním Rady Evropy 15. srpna 1950 prohlásil, že „nejde jen o konvenční nástroj, ale o revoluční a téměř mystickou koncepci." Protože za společného pobytu v Alžíru v roce 1943 vedl s Monnetem dlouhé rozhovory o jeho názorech na budoucnost Evropy, chápal možná více než kdo jiný skutečné záměry, které se za plánem skrývaly. V tomtéž projevu však dal zároveň jasně najevo, že plán není nic pro Británii, a delegátům řekl:

„Jedna věc je v každém případě jasná a měli bychom si ji upřímně přiznat. Náš národ nikdy nesvěří nadnárodnímu úřadu právo zavřít naše doly a ocelárny. Nedovolíme nadnárodnímu úřadu, aby odsoudil velkou část našich spoluobčanů v Durhamu, ve střední Anglii, v Jižním Walesu a ve Skotsku k nezaměstnanosti. Možná jsou to obavy přehnané, nicméně existují. A jejich existenci si žádná britská vláda nemůže dovolit ignorovat."

Později poté, co se jednání několik měsíců stáčela různými směry, se několik britských delegátů při Radě Evropy včetně Macmillana pokusilo znovu vystoupit s návrhy na mezivládní spolupráci. Podali na shromáždění Rady návrh, aby se vznikající Montánní unie stala úřadem v rámci Rady a nikoli nezávislým, nadnárodním orgánem. Monnet reagoval jako obvykle. V dopise Macmillanovi návrh ostře odsoudil, neboť prý nesměřuje ke vzniku nového hospodářského společenství, „ale je pouhým mechanismem koordinace národních států", což je přesně to, čemu on se nejvíce snažil vyhnout.

Jak se však ukázalo, tato britská iniciativa hrála pouze vedlejší roli. Tou dobou byl již postup Šestky nezadržitelný. Konečnou dohodu formálně stvrdila Pařížská smlouva, podepsaná 18. dubna 1951, která založila Evropské společenství uhlí a oceli neboli Montánní unii. K její ratifikaci však došlo až v prosinci 1951, a to „v atmosféře pochyb, rezignace a značné lhostejnosti". Francouzský gaullistický poslanec Jacques Soustelle vyjádřil domněnku, že plán není „evropský", ale spíše „protievropský":

„Všichni podporujeme myšlenku evropské konfederace, která by zahrnovala i Německo. Na tomto sloučení výroby uhlí a oceli nás však znepokojuje to, že místo aby nás přivádělo blíže k „Evropě", spíše nás od ní odvádí. Místo abychom svěřili moc demokratickému shromáždění, žádá se po nás, abychom se vzdali významného sektoru své ekonomiky ve prospěch nestátní a nekontrolované autokracie odborníků."

Profesor Lavergne vyjádřil obavy ohledně znepokojivé absence demokracie v projektu v jiném ohledu:

„Francouzská veřejnost neměla tušení, o co v té sérii jednání vlastně šlo. Parlament zase dostal projekt do rukou příliš pozdě a s výjimkou dvaceti či třiceti poslanců a senátorů, kteří měli dostatek obecných znalostí, aby si na plán mohli utvořit názor, chápalo jen málo zákonodárců jeho význam. Ve většině případů se na věc pohlíželo zkreslujícím prizmatem hrstky sloganů či volebních předsudků. V mnoha případech pak poslanci hlasovali se zavřenýma očima a prostě jen uposlechli příkazů vlastní strany."

Monnet si však prosadil svou. Jeho velký projekt se konečně začal stávat skutečností. Není jistě překvapivé, že byl také jmenován prvním předsedou Vysokého úřadu se sídlem v Lucemburku. Pokud jde o cíl, k němuž měla celá věc směřovat, nenechával sám Monnet nikoho na pochybách. V projevu na prvním zasedání nového shromáždění řekl delegátům, že jsou součástí „první evropské vlády".

Redakčně upraveno a zkráceno.

Diskuse