Příběh evropské integrace

1. Zrození myšlenky

V roce 2003 vyšla v nakladatelství Continuum kniha Christophera Brookera a Richarda Northa The Great Deception s podtitulem The Secret History of the European Union. Revue Politika na následujících stránkách přináší nejzajímavější postřehy z kapitoly, kterou autoři věnovali vývoji ideje integrace evropského kontinentu v letech 1918-1932. Další ukázky budou následovat v příštích číslech. Kniha vyjde na podzim letošního roku v nakladatelství Barrister & Principal.

Motto: „Spojené státy evropské musejí být nejprve politickou realitou, mají-li se stát realitou hospodářskou."

Arthur Salter, 1931

Projekt evropské integrace se rozvíjel po řadu desetiletí směrem k vytvoření jediné státní soustavy, což po většinu této doby nebylo všeobecně zřejmé. V neposlední řadě proto, že pro zakladatele byla úhelným kamenem celého projektu zásada, že se jeho skutečná povaha a účel nesmí příliš otevřeně hlásat. Ještě dnes je tento politický systém zahalen do tak složitého labyrintu, že ačkoli se pod jeho vládou postupně ocitly stovky milionů lidí, málokdo je schopen přesně popsat, jak funguje, jak vznikal či jak důležitou roli nyní hraje v jeho životě. Teprve v posledních letech dosáhl takového stupně rozvoje, že jeho základní účel již nelze dále skrývat.

Skutečnou podstatu toho, co se dostalo do povědomí pod názvem „evropský projekt", nemůžeme nikdy pochopit, dokud si plně neuvědomíme, že ho do pohybu uvedla jediná vůdčí myšlenka. Jde o myšlenku, která původně vznikla v myslích dvou mužů. Jeden z nich, který se později dočkal značného věhlasu, byl Francouz a původně obchodník s koňakem - Jean Monnet. Druhý, jehož jméno dnes téměř upadlo v zapomnění, byl jeho blízký přítel, anglický státní úředník Arthur Salter. Když tito dva muži začali snít o „Spojených státech evropských", byla naprosto klíčovým bodem jejich projektu myšlenka zcela nové formy vládnutí: „nadnárodní" vláda, kterou národní vlády, politici ani voliči nebudou moci ovlivňovat. Národní státy, vlády a parlamenty mohly podle této teze i nadále existovat - ovšem pouze pod podmínkou, že se postupně podřídí nové nadnárodní vládě, která bude jim všem nadřazena. Dávno předtím, než začalo být byť jen myslitelné takto odvážnou myšlenku realizovat, vypadl Salter ze hry. Monnetovo odhodlání dovést ji do zdárného konce však nikdy nepolevilo.

Zcela nezávisle na Monnetovi snil o budoucích „Spojených státech evropských" ve 40. letech ještě jeden muž. Za mřížemi fašistického vězení se v té době soužil neznámý italský komunista Altiero Spinelli, který si rovněž uvědomil, že má-li se jeho vize naplnit, je nutné tajit před evropskými národy, co se v jejich jménu vlastně koná, dokud celý proces nedosáhne takového stupně pokročilosti, že nebude možné jej vrátit zpátky. Spinelli zůstal po řadu let v relativní anonymitě (mimo jiné proto, že ho Monnet neměl v lásce), a to až do chvíle, kdy v posledním desetiletí svého života vystoupil na scénu, aby sehrál klíčovou roli a dovedl projekt k jeho vyvrcholení.

Kromě těchto počátečních vizionářů se na zrodu myšlenky významně podílel ještě čtvrtý muž, belgický premiér Paul-Henri Spaak. Právě on vnukl svému příteli Monnetovi myšlenku, že nejefektivnějším způsobem, jak skrýt skutečný politický cíl jejich projektu, bude zpočátku předstírat, že jde pouze o ekonomickou spolupráci postavenou na odstranění obchodních bariér.

Dědictví Verdunu

Historickou událostí, která výrazně ovlivnila pozdější vznik Evropské unie, byla bitva, která za první světové války zuřila v okolí Verdunu. Z ní později pro tvůrce evropského projektu vzešla dvě trvalá ponaučení. První z nich bylo přesvědčení, že tak sebevražedný střet národních armád se již nikdy nesmí opakovat. Druhé ponaučení bylo bezprostřednější a konkrétnější. Vycházelo z poznání, že válku více než cokoli jiného ovlivňuje průmyslová moc. Z verdunské bitvy se postupně stával nemilosrdný souboj dvou dělostřelectev a německé vlaky přivážely na frontu ještě teplou munici z továren v Porúří. Válka už náhle nebyla měřením sil lidí a lidského odhodlání, ale spíše střetem dvou konkurenčních průmyslových systémů. A tato zkouška jasně ukázala, že francouzský systém za německým silně pokulhává.

V létě 1916 proto krizí zmítaná francouzská vláda svěřila takřka diktátorské pravomoci průmyslníku Louisovi Loucheurovi, který měl zajistit reformu a rozvoj výrobní základny. Loucheur, disponující veškerou státní mocí, se svého prvního úkolu zhostil úspěšně a postavil dokonce továrny na výrobu nových zbraní. Větší efektivita výroby však odhalila nedostatky v dodávkách uhlí a oceli, které se prohloubily poté, co Německo v prvních týdnech války zabralo zhruba polovinu francouzských průmyslových regionů na severovýchodě země. Pro vyrovnání těchto nedostatků bylo nutné rozsáhle dovážet ocel z Velké Británie a posléze i ze Spojených států. To zase kladlo značné nároky na přepravu. Loucheur si tedy řekl, že organizace průmyslu je klíčem k vedení války. To ho dovedlo k myšlence, že jestliže se klíčová průmyslová odvětví v různých zemích (a především výroba uhlí a oceli, na nichž je moderní válka tolik závislá) ocitnou z dosahu vlád jednotlivých zemí a bude o nich rozhodovat „vyšší autorita", mohlo by to pomoci k zachování míru.

Budování světa od základů

Na konci první světové války zavládl nejen v Evropě všeobecný pocit, že svět je nutné vybudovat od základů tak, aby se podobná katastrofa nemohla nikdy opakovat. Toto odhodlání však mělo dvě zcela protikladné formy: jednu idealistickou, druhou pomstychtivou.

Symboly poválečného idealismu byli americký prezident Woodrow Wilson a jeho „dítě", Společnost národů. Ta měla udržet mír tím, že poskytovala platformu pro řešení sporů a - v případě neúspěchu jednání - nástroj kolektivní intervence. V prvních fázích poválečné éry však „utopistickým" rozpoložením otřásly dvě tvrdé rány. První bylo vystoupení USA ze Společnosti národů, neboť s jejich dalším setrváním v ní nesouhlasil Senát ani Wilsonův nástupce, nový prezident Harding. Druhou ránu představovalo odhodlání Francie pomstít se Německu a postarat se o to, aby už nikdy nemělo dost síly na ohrožení míru.

Především pod tlakem Francie tedy roku 1919 uložila Versailleská smlouva poraženému Německu drastické sankce. Ztratilo více než osminu své kontinentální rozlohy a veškeré zámořské državy. Alsasko a Lotrinsko byly natrvalo vráceny Francii a spolu s nimi i Sársko, oblast bohatá na uhlí a železo, jež byla Francii přidělena na dobu patnácti let, na jejímž konci se mělo o dalším osudu rozhodnout plebiscitem. Porýní mělo zůstat v okupaci Spojenců. Německá armáda nesměla přesáhnout počet 100 000 mužů a měla zákaz vyrábět těžké zbraně, tanky či vojenská letadla. Nejtěžší ranou však pro Německo byly ochromující reparace, které bylo povinno zaplatit západním spojencům ve formě peněz a zboží a jejichž celková výše se nakonec vyšplhala na 6,6 miliard liber.

V lednu 1923 vítězné země ještě více utáhly šrouby. Pod záminkou pozdě dodaného dřeva na telegrafní sloupy v rámci reparací a následných nedostatků v dodávce uhlí (v době, kdy byl přitom uhlí přebytek), vyslala Francie a Belgie 70 000 vojáků na okupaci Porúří, průmyslového jádra celého Německa. Součástí francouzského kontingentu byla i řada koloniálních jednotek, které měly svolení bez zábran řádit.

Důsledky byly katastrofální. Průmyslová výroba se zhroutila a nastala masivní nezaměstnanost. Německá vláda se zaručila za mzdy dělníků vyvlastněných při francouzsko-belgické invazi, což vedlo k hyperinflaci. V listopadu 1923 již devalvace měny dosáhla takových rozměrů, že americký dolar měl hodnotu 4,2 trilionů německých marek. To vyvolalo rozsáhlé nepokoje, několik pokusů o revoluci a v Bavorsku neúspěšný puč Adolfa Hitlera a jeho stoupenců.

Moderní učebnice evropské historie se o této epizodě, která otřásla celým nefrancouzským světem, vyjadřují jen velmi zběžně. Rychlost, s jakou se Německo z této katastrofy i přes to všechno vzpamatovalo, je jedním z divů historie 20. století. Hlavním hrdinou obnovy byl Gustav Stresemann, zakladatel a vůdce německé Lidové strany, který se 13. srpna 1924 stal kancléřem koaliční vlády. Ačkoli tuto funkci zastával jen do 23. listopadu, dokázal během pouhých 100 dní rozhodně potlačit povstání v Sasku, znovu nastolit pořádek po Hitlerově puči, ukončit pasivní odpor v Porúří a zahájit proces stabilizace měny. Streseman si vydobyl takový věhlas, že jej jeho nástupce ve funkci německého kancléře jmenoval v listopadu 1924 ministrem zahraničí a tento post pak úspěšně zastával za čtyř různých vlád. Navázal vřelé přátelství s Aristidem Briandem, který byl v té době francouzským ministrem zahraničních věcí a s nímž pak roku 1925 za podpory Británie, Itálie a Belgie uzavřel Locarnskou smlouvu, jež garantovala Francii a Německu vzájemnou bezpečnost. Následujícího roku 1926 bylo Německo přijato do Společnosti národů.

Doba utopistů

V polovině dvacátých let se už předních politiků, podnikatelů a intelektuálů po celé západní Evropě zmocňovala opojná představa vybudování „Spojených států evropských". Náladu doby se nejlépe podařilo zachytit mladému muži jménem hrabě Richard Coudenhove-Kalergi, který se narodil roku 1894 v Tokiu v rodině rakousko-uherského diplomata a japonské matky.

Kalergi v roce 1922 vydal knihu Pan-Evropa, která se později stala inspirací stejnojmenného hnutí. Jeho vize spočívala stejně jako u Louise Loucheura na myšlence, že by se v zájmu udržení míru měla německá těžba uhlí spojit s francouzským ocelářským průmyslem do jediného „panevropského" průmyslu. Vytvořil by se tak základ pro federaci „Spojených států evropských" po vzoru USA. Dva roky nato svou vizi dále rozvinul tím, že podpořil návrh francouzského ekonoma Charlese Gidea, aby se v Evropě vytvořila celní unie. Coudenhove-Kalergi však důrazně prohlásil, že účelem jeho federace by nebylo vymýtit identitu jednotlivých národů či snížit svrchovanost jejích členů, ale oslavit „ducha Evropy" vytvořením rámce, v němž by státy mohly pracovat pro společné dobro.

Kalergiho vize si s pozoruhodnou rychlostí získala podporu řady předních osobností Evropy. Nejlepších výsledků však Kalergiho kampaň dosáhla u evropských politiků, mezi něž patřili i autoři Locarnské smlouvy, Gustav Stresemann a Aristide Briand. V říjnu 1926 prožíval Kalergi okamžik svého největšího triumfu, když ve svých 32 letech uspořádal ve Vídni Evropský kongres, na němž se sešlo více než 2000 politiků, akademiků, podnikatelů, zástupců jednotlivých profesí a tisku. Byl mezi nimi také Briand, který se roku 1927 stal čestným předsedou Panevropského hnutí. Důvod, proč se tak stalo, lze vyčíst z projevu ze 7. září 1929, který přednesl před delegáty Společnosti národů:

„Domnívám se, že mezi národy, které jsou geograficky tak těsně spojeny jako národy evropské, musí existovat jakési federální pouto... Toto sdružení bude samozřejmě působit především v hospodářské sféře... jsem si však zároveň jist, že federativní uspořádání by bylo přínosem i z politického a společenského hlediska, aniž tím bude ohrožena suverenita kteréhokoli z členských států."

Dne 20. května 1930 Briand rozeslal evropským vládám „Memorandum o Evropské federalistické unii". Navrhoval, aby „v zájmu míru a ekonomického i sociálního blaha kontinentu" získala Evropa „cosi jako federální uspořádání". Mělo se tak stát v rámci Společnosti národů a při „respektování národní suverenity států". Projekt by se soustředil okolo „koncepce evropské spolupráce", v níž by „ekonomický problém byl podřízen problému politickému", a jeho cílem by byla spolupráce v „oblasti hospodářské politiky, dopravy, financí, práce, zdravotnictví a v intelektuální sféře."

Téměř ze všech odpovědí, které 26 evropských vlád nakonec Briandovi zaslalo, zaznívá „naprostý souhlas s myšlenkou užší evropské spolupráce." Navzdory vyjádřené podpoře nakonec Briandova iniciativa neuspěla. Tou dobou již bylo jasné, že se nálada v Evropě mění. Došlo ke krachu na newyorské burze, Hitler získal v parlamentních volbách přes 100 křesel a japonská invaze do Mandžuska ukázala, že Společnost národů není ve skutečnosti nic víc než debatní klub. Odvážné sny dvacátých let se rychle rozplývaly. Jistá skupinka lidí však tehdy došla k názoru, že má-li se myšlenka Spojených států evropských kdy naplnit, je třeba použít zcela jinou strategii.

Na scénu přichází nadnárodní princip

Všechny utopické vize dvacátých let 20. století, od Společnosti národů přes Panevropské hnutí až po Briandovu Evropskou federalistickou unii, měly jedno společné - všechny byly postaveny na myšlence spolupráce národů na „mezivládní" bázi. Univerzální mír nastane tehdy, až se vlády států naučí dobrovolně spolupracovat pro společné dobro, aniž se přitom budou muset vzdát národní svrchovanosti.

Zajímavé je, že se těmito otázkami již o šest století dříve zabýval jeden z největších duchů evropských dějin, básník a státník Dante Alighieri. V pojednání De Monarchia, které se zabývalo otázkou, jak by Evropa mohla překonat nekonečné války a konflikty vyplývající z množství národních a městských států, navrhl, aby všechny státy zastřešovala jediná „říše", jež by v zájmu společného dobra měla moc vládnout nad veškerým jejich jednáním. Byla by to tudíž říše „nadnárodní".

V průběhu následujících staletí přicházela řada myslitelů s dalšími návrhy na politické sjednocení Evropy, od Leibnize, Kanta či Grotia až po Rousseaua, Jeremyho Benthama a Victora Huga. V 18. století hovořil Francouz Abbé de Saint-Pierre o vládě „evropského senátu", který by měl pravomoc svolat celoevropskou armádu a jenž by rovněž rozhodoval kvalifikovanou většinou podle velikosti států. V 19. století navrhoval hrabě de Saint-Simon politické sjednocení Evropy založené na svazku mezi Francií a Anglií, které by fungovalo na principu dvoukomorového parlamentu, kde by horní komoru jmenovaly jednotlivé vlády a do dolní komory by se volilo podle všeobecného volebního práva. Všechny tyto návrhy měly společné to, že byly ve svém důsledku „mezivládní", tj. založené na dobrovolné spolupráci suverénních států. První formální příklad opírající se stejně jako Dantova vize o představu „nadnárodní" vlády představovala s výjimkou středověkého papežství iniciativa Louise Loucheura ve dvacátých letech 20. století.

Loucheur na základě zkušeností ze své snahy o integraci francouzské vojenské výroby během války prohlašoval, že klíčem k míru je integrace francouzské a německé ekonomiky, zejména pak odvětví, která úzce souvisejí s válečnictvím: těžba uhlí a výroba oceli. V roce 1925, když vlna nadšení pro „mezivládní" formu evropské spolupráce dosáhla v Locarnu svého vrcholu, se konečně Loucheurova vize spojení evropských uhelných a ocelářských průmyslů dočkala praktického uplatnění, a to díky Emilu Mayrishovi, šéfovi lucemburského ocelářského koncernu ARBED. Ten zprostředkoval podepsání „Mezinárodní dohody o oceli", která se vztahovala na ocelářské odvětví Francie, Německa, Belgie, Lucemburska a Sárska. Pakt byl nástrojem na snížení nadměrné kapacity výroby uvalením výrobních kvót na jednotlivé členské země. Útvar měl i svou centrální pokladnu, která měla pravomoc vybírat pokuty od členů, kteří stanovená pravidla porušili.

Loucheurova dohoda o oceli dala vzniknout prvnímu, byť pouze zárodečnému evropskému „nadnárodnímu" orgánu. Mayrish doufal, že se stane vzorem i pro další projekty stejného typu. Později měl dohodu jistě na mysli i Konrad Adenauer a další politici jako vzor pro Evropské společenství uhlí a oceli, které se stalo zárodkem Evropské unie. Loucheur sám krátce před smrtí roku 1931 navrhl na konferenci Společnosti národů, aby byla zřízena jakási „hospodářská Společnost národů", založená na celní unii neboli na „společném trhu".

Přesto všechno se dnes na Loucheura jako na „otce Evropy" nevzpomíná. Tento přídomek čekal na mladšího muže, který Loucheurovy kroky ve dvacátých letech zpovzdálí sledoval. Teprve on však dokázal rozlousknout tajemství, jak ze snů o „Spojených státech evropských" učinit skutečnost.

Na scénu přichází monsieur Monnet

Když byla založena Společnost národů, byli mezi jejími čelními představiteli dva skutečně blízcí přátelé. Jedním z nich byl britský státní úředník Arthur Salter, který měl na starosti Reparační komisi. Jeho o sedm let mladší přítel Jean Monnet, který byl v pouhých 31 letech jmenován zástupcem generálního tajemníka Společnosti, byl malý, nenápadný Francouz s knírkem, který o několik desetiletí později podle některých svědectví vypadal jako Hercule Poirot.

Monnet sehrál v tomto příběhu natolik ústřední úlohu, že stojí zato povědět si něco o jeho životě. Narodil se v roku 1888 ve městě Cognac jako syn bohatého výrobce stejnojmenného nápoje. V šestnácti letech přestal chodit do školy, aniž získal jakýkoli diplom, a začal pracovat pro otcovu firmu J. G. Monnet. Po krátkém zaučení působil v letech 1906 až 1914 jako zástupce firmy v zahraničí, přičemž v této době strávil více času v Severní Americe, Anglii, Skandinávii, Rusku a Egyptě než ve Francii.

Začátek války v roce 1914 zastihl Monneta jako šestadvacetiletého opět ve Francii, kde však nebyl shledán schopným nastoupit vojenskou službu. A právě v této době uvedl do pohybu sled událostí, které změnily běh evropských dějin. Přesné okolnosti však zůstávají zahaleny tajemstvím, což bylo i později pro Monnetovu činnost typické. Jeho příběh se dochoval ve dvou verzích - jednu zaznamenal o šedesát let později sám ve svých pamětech, druhou jsme zrekonstruovali z jiných zdrojů.

V Monnetových pamětech čteme, že mladý muž si měsíc po vypuknutí válečného konfliktu uvědomil, že se zásobovací systém spojenců hroutí. Prostřednictvím otcova firemního právníka si „z ničeho nic" vyžádal schůzku s francouzským premiérem René Vivianim, která proběhla v září 1914 v Bordeaux - tedy v městě, kam se francouzská vláda uchýlila před blížícími se německými vojsky. Monnet přišel s plánem na koordinaci spojeneckých lodí při dovážení zásob do obléhané Francie. Následně byl vyslán do Londýna, aby zřídil Mezinárodní zásobovací komisi, která organizovala výpravy anglických a francouzských lodí se zásobami pro spojenecké síly.

Podle druhé verze byly okolnosti mnohem méně šlechetné. Jedním z Monnetových předních předválečných zákazníků byla kanadská společnost Hudson Bay, která od něj kupovala velké množství koňaku, jenž pak ilegálně prodávala domorodým indiánům. Monnet byl za to vděčný, protože na legálním trhu pro něj bylo těžké konkurovat známějším značkám, jakou byla např. Henessy. Když se v roce 1914 blížila hrozba evropského konfliktu, jednal Monnet s firmou Hudson Bay o důležité a potenciálně lukrativní roli, kterou by mohl ve válce sehrát velký mezinárodní obchodní koncern. Podle této verze zorganizovala prostřednictvím svých vlivných francouzských kontaktů Monnetovi schůzku s premiérem právě společnost Hudson Bay. Jisté je to, že když byl Monnet vyslán do Londýna, aby zahájil společnou organizaci zásobování, sjednal pro společnost Hudson Bay obrovskou zakázku v hodnotě 150 milionů liber, v jejímž rámci měla dovézt z Kanady do Francie 13 milionů tun zboží s jednoprocentní provizí. Monnet sám žádnou provizi nedostal a firma Hudson Bay se stala jeho dlužníkem, což se mu ovšem později bohatě vyplatilo.

Roku 1916, kdy došlo k bitvě u Verdunu, pracoval Monnet v Paříži jako hlavní tajemník francouzského ministra hospodářství Clementela. Později vzpomíná na šok, který zažil při zjištění, v jakém nepořádku je francouzský systém lodní dopravy. Stalo se tak zhruba ve stejné době, kdy Loucheur objevil podobný chaos ve výrobě munice. Francouzská vláda nebyla ani schopna získat pravomoci na rekvizici lodí pro válečné účely a Monnet si podle svých slov předsevzal, že učiní z organizace lodní dopravy „nervové centrum ekonomické organizace Spojenců".

V roce 1917 byla v Paříži zorganizována řada jednání o tom, jak tohoto cíle dosáhnout. Právě v té době se Monnet setkal s Arthurem Salterem. K jejich prvnímu setkání došlo v Londýně roku 1914, kdy Salter dostal na starost rekvírování obchodních lodí pro potřeby admirality. Později vzpomíná, že oba sehráli významnou roli při hledání řešení tohoto problému a že zásadní rozhodnutí padlo „na komorním jednání u večeře v říjnu 1917". Výsledkem bylo založení Mezispojenecké rady pro námořní dopravu, která byla pověřena koordinací využití spojeneckých lodí ve spolupráci s britskou, francouzskou a americkou vládou. Monnet chtěl původně jít ještě dál. Namísto spoléhání na spolupráci prosazoval vytvoření „mezinárodní rady" s plnými pravomocemi, která by diktovala organizaci lodní dopravy. V tomto bodě sice neuspěl, poprvé však pojal myšlenku orgánu, který by byl „nadnárodní". A to se mu obzvlášť zamlouvalo.

Jednou z dovedností, jimiž Monnet celý život vynikal, bylo získávání vlivných přátel. Byl rozeným zákulisním organizátorem, přesvědčujícím ostatní k podpoře projektů, které se mu líbily. Jedním z takových přátel byl i Salter. A když se po skončení války sešli na mírové konferenci v Paříži státníci a státní úředníci vítězných mocností, získal si Monnet mnoho dalších, z nichž se později stali užiteční spojenci. Když po neúnavném lobbování spatřila světlo světa Společnost národů, stal se mladý Francouz zástupcem jejího generálního tajemníka.

Monnet působil v centru dění nové organizace po dobu tří let. Díky jejímu sekretariátu, Radě, Shromáždění a novému Mezinárodnímu trestnímu soudu byl na počátku velkým optimistou a věřil, že Společnost národů může ve světě uplatnit svou dobrotivou vůli mravní silou, apelem na veřejné mínění a prostřednictvím zvyků, které nakonec mezi lidmi zakoření. Obdivoval mezinárodní idealismus svých kolegů a úzce spolupracoval se svým starým přítelem Salterem, který měl nyní jménem Společnosti na starosti německé reparace. Jedna věc však Monneta na Společnosti stále více mrzela: každý členský stát měl právo veta, takže nebylo možné rozhodovat jinak než jednomyslně. Později řekl, že „právo veta je nejhlubší příčinou a zároveň symbolem nemožnosti překonat národní egoismus". Své pocity shrnul takto:

„Plně jsem si uvědomil sílu státu, který může říct „ne" mezinárodnímu orgánu, jenž nemá žádnou nadnárodní moc. Dobrá vůle mezi lidmi ani mezi národy nestačí. Je třeba mít také mezinárodní zákony a instituce. S výjimkou některých praktických, ale omezených aktivit, kterých jsem se účastnil, pro mě byla Společnost národů zklamáním."

V roce 1923 přemluvila Monneta sestra, aby šel zachránit rodinný podnik z finanční krize. Rezignoval na svou funkci ve Společnosti národů a s odvoláním na prokázané služby požádal společnost Hudson Bay o půjčku. Dostal dva miliony franků se slovy, aby je bral jako dar. (Nakonec částku o sedm let později přece jen splatil, ovšem ve znehodnocené měně, takže vrácená částka měla hodnotu necelých 40 procent původní půjčky a úroků.) Když Monnet zachránil rodinnou firmu, přestěhoval se do Ameriky, kde se stal společníkem v newyorské obchodní bance Blair and Co. Podařilo se mu získal veliké jmění, o něž však z velké části přišel krachem na newyorské burze. Aby byl i nadále solventní, obrátil se znovu na společnost Hudson Bay. Bývalý guvernér firmy Hudson Bay sir Robert Kindersley mu zařídil vysokou nezajištěnou půjčku u banky Lazards, již se Monnetovi podařilo plně splatit až po třiceti letech.

V roce 1932 se dostal jako bankéř do Číny, kde zařizoval finance na obnovu železnice. Ve volném a zkorumpovaném světě Šanghaje třicátých let vyjednal Monnet značné půjčky vlivným zastáncům Čankajškovy vlády, z nichž někteří byli velmi pochybné pověsti. Když viděl, že Společnost národů jen bezmocně přihlíží, jak se Čína po japonské invazi do Madžuska zvrhává v chaos, utvrdilo ho to v přesvědčení, že mír a bezpečnost mezi národy mohou zaručit pouze nadnárodní instituce. Jeho dávný přítel Arthur Salter byl v té době rovněž v Číně - jako poradce britské vlády pro reorganizaci železnic.

Jestliže se Monnet v posledních letech zabýval spíše jinými věcmi, Saltera čím dál víc zajímalo, jak docílit vzniku „Spojených států evropských". V roce 1931 vydal sbírku úvah v knize Spojené státy evropské, v níž se zabýval možností vybudování federální Evropy v rámci Společnosti národů. Protože ze Společnosti se stala do značné míry regionální organizace, uvědomil si Salter, že by bylo možné upravit ji tak, aby poskytla rámec pro politicky sjednocenou Evropu. V eseji nazvaném „Myšlenka Spojených států evropských" vycházel z modelu sjednocení Německa v 19. století, k němuž došlo prostřednictvím „společného trhu". Jeho „Spojené státy evropské" měly fungovat na stejném principu. Stejně jako v případě Německa přitom by bylo nutné mít nezbytný „politický nástroj":

„Obchodní a celní opatření jsou tak zásadní a klíčovou součástí celkové politiky evropských států a příjmy z cel jsou natolik důležitou a podstatnou součástí jejich financování, že společný politický orgán, který by pro celou Evropu určoval cla a jejich rozdělení mezi jednotlivé země, by pro každou zemi byl téměř stejně důležitý, ne-li důležitější než národní vlády, a v důsledku by snížil status těchto vlád na úroveň obecních úřadů."

Organizace Spojených států evropských měla být založena na stejném principu jako u Společnosti národů - ovšem s jednou důležitou výhradou. Ústředním zdrojem moci nové organizace měl být jeho „sekretariát", stálý orgán složený z mezinárodních úředníků loajálních právě vůči nové organizaci a nikoli vůči členským zemím. Pokud by se totiž svěřilo příliš mnoho pravomocí Radě ministrů, nastal by problém, že by její členové byli primárně motivováni národními zájmy.

„Kdyby existoval stálý útvar ministrů, jehož členové by se scházeli ve výborech a ‚stínových radách' a byli v přímém kontaktu se svými ministerstvy zahraničí, nutně by se snížil nejen status a vliv sekretariátu, ale i charakter jeho zaměstnanců, z nichž by se stali běžní úředníci, kteří mají na starosti pouze rutinní úkoly. Přestali by tvořit významný prvek při formování či udržování tradic Společnosti národů. Sekretariát by měl mít větší pravomoci než národní ministři a měli by jej řídit lidé, kteří již nepociťují žádnou loajalitu vůči svým státům."

Salter zde samozřejmě nepopisuje nic jiného než „nadnárodní" princip, který téměř o tři desítky let později inspiroval Monneta k založení Evropského hospodářského společenství, cíleně zamýšleného jako zárodek „Spojených států evropských". Plánoval dokonce, že další možností, jak rozdrolit nacionalismus, by bylo rozdělit státy v takovém společenství na regiony. Jediný termín, který bylo v jeho návrhu zapotřebí změnit, byl „sekretariát". Když Salter popisoval reakce na Briandův návrh Evropské federální unie, mohl již hovořit o tom, že Společnost národů vytvořila „Evropskou komisi".

Tou dobou však již Evropa upadala do velké hospodářské krize a nad podobnými sny se pomalu stahovala mračna. V roce 1932 zemřel Briand, největší propagátor, kterého si zatím myšlenka „Spojených států evropských" dokázala získat. V nadcházejícím roce se pak dostal v Německu k moci Adolf Hitler. A ten měl o sjednocení Evropy docela jiné představy.

Redakčně upraveno a zkráceno.

Diskuse