Francouzský model laického státu

Konzervativci mají často tendenci vidět ve Francii prapůvod všech zel, které postihly zvláště výrazně dvacáté století. V jakobínském rousseauismu bychom měli jasně rozeznat první příklad „totalitní demokracie". (Totalitární běsnění mělo poprvé propuknout v době jakobínského teroru.) Také křesťané se dívají na Francii negativně. Francie, prvorozená dcera církve a pokračovatelka starozákonního Izraele, se během Velké francouzské revoluce zřekla svého náboženství a historického dědictví. A protože v minulosti byla oficiálně katolická, neboť příslušnost k národu byla vázána na příslušnost ke katolické církvi, francouzští katolíci jsou permanentně sváděni prožívat své dějiny jako historii ztrátu vlivu. Vyvrcholením odloučení politiky a náboženství, historie národa a historie církve se pak stal zvláště radikální zákon o odluce církví a státu z roku 1905.

Faktická praxe uvedeným negativním stereotypům mnohdy neodpovídá. Francie jednoduše není zemí, z níž vzešlo jen zlé, tedy totalitarismy či antináboženská sekularizace. Realita je daleko méně černobílá než její zaběhlé reprezentace. V průběhu historie se praxe podstatně odchýlila od koncepce, která stála u zrodu zákona o odluce. Na druhou stranu ale nelze opomíjet specifičnost francouzské sekularizace, protože Francie jako první zavedla zásadní oddělení občanství od vyznání s významnými právními a správními důsledky (jako např. občanské matriky, sňatky či pohřby nebo zákaz jakýchkoli zmínek o konfesní příslušnosti občanů na úředních dokumentech).

Francouzská třetí republika provedla odluku způsobem zvláště radikálním a konfliktním, důsledněji než většina zemí. Je tedy její výsledek něčím výjimečným? Můžeme mluvit o specifickém francouzském modelu? Anebo je francouzská laé něčím, co si vlastně osvojila většina zemí a co se ukazuje jako paradigma vztahu mezi politikou a náboženstvím? Nejsou-li podle některých autorů rozdíly mezi jednotlivými evropskými zeměmi v dnešní době příliš výrazné, nemůžeme považovat la za jeden z principů modernity?

Loni se ve Francii konala v souvislosti se stým výročím zákona zakotvujícího odluku církví od státu rozsáhlá debata. Množství knih, článků, kolokvií a přednášek rozproudilo reflexi nad touto výjimečnou normou. Připomenout lze například nejnovější knihu vynikajícího francouzského historika, prezidenta Národní nadace politických věd a člena Académie française René Rémonda L'invention de la laé française (Bayard, Paris 2005; v češtině vyšla např. jeho kniha Náboženství a společnost v Evropě, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003), ve které sleduje nesoulad reality a reprezentací na příkladu rozdílu mezi intencemi při přijímání zákona o odluce a jeho reálnou aplikací.

Od konfliktu ke konsolidaci vztahů s katolickou církví

Zákon o odluce je vepsán do historie daleko delší, a to do historie la, která vychází ze zlomu, kterým byla separace mezi vyznáním a občanstvím, k níž došlo během Revoluce. Prehistorií la byla jak staletá snaha francouzských panovníků prosadit svou suverenitu proti papežským požadavkům, tak i přesvědčení filozofů, že pravdy lze dosáhnout i nezávisle na církevní autoritě, což vedlo k požadavku moci si svobodně vybírat svou víru. Vznik laé lze dokonce přesně datovat. Když byla 26. srpna roku 1789 přijata Deklarace práv člověka a občana, v jednom z jejích paragrafů se implicitně objevuje princip náboženské svobody. Podle Rémonda je svoboda svědomí předmětem a důvodem existence la; je základním prvkem její definice a všechna ostatní vymezení pak nejsou nic jiného než dodatečnou dedukcí.

Na první pohled se může zdát paradoxní, že z dlouhodobého hlediska bylo hlavním přínosem zákona o odluce ukončení jedné bouřlivé debaty, která rozdělovala Francii do dvou nesmiřitelných táborů z generace na generaci. Zákon se v této perspektivě jeví jako poslední epizoda dlouhého zápasu mezi církví a (ještě ne laickým) státem. Odluka vyřešila ideologický konflikt mezi pozitivistickou republikou a katolicismem přesvědčeným o své pravdě. Na druhou stranu ale nesmíme zapomínat, že řešení tohoto rozporu nebylo záměrem všech autorů uvedeného zákona a že samotná norma byla zprvu viděna ve zcela opačném světle. Katolíci v ní zprvu viděli završení sektářské politiky popírající náboženské svobody a snažící se je vyloučit z národní komunity.

Ospravedlnění daného zákona lze nicméně nalézt i ve zvláštní právní situaci, již chtěli autoři zákona opustit. Francouzské právo bylo totiž od Revoluce založeno na odmítnutí zvláštního právního uznání všech společností a dobrovolných sdružení. Speciální status církví před rokem 1905 byl proto velkým privilegiem. Zákonodárce se zkrátka rozhodl ukončit výjimečnou právní pozici církví, což ale neznamená, že by se je rozhodl zcela ignorovat. Ostatně podle prvního článku zákona stát zajišťuje svobodný výkon kultů, což znamená uznání kolektivní dimenze náboženství, které tak není jen věcí zcela soukromou. Odluka tedy v žádném případě neznamená (alespoň podle Rémonda) odmítnutí jakéhokoliv vztahu mezi státem a církvemi, ani nepřítomnost jakékoliv spolupráce, či dokonce systematickou opozici. Tato interpretace není namístě, zvláště v době, kdy je stát spojen právními vztahy s celou řadou společenských organizací.

Každopádně zákon přijatý většinou proti menšině nejdříve vygradoval rozpory, protože katolíci v něm viděli završení (často krvavé) války vedené proti nim od dob Revoluce. Zákon podle nich symbolizoval definitivní odkřesťanštění Francie. Jednostranné přijetí a aplikace zákona je v tomto názoru utvrzovala. Tvůrci zákona nevzali dostatečným způsobem do úvahy, že přechod vyžaduje spolupráci katolické církve. Zákon totiž předpokládal vznik tzv. náboženských sdružení, na které měly být převáděny nemovitosti nutné k zajištění výkonu kultu. Strategie zákonodárce byla o to více riskantní, že v dané době docházelo k posilování papežské autority nad národními církvemi. Možnost uvést zákon do praxe byla tedy závislá na mínění papeže Pia X. Ten ve dvou encyklikách vydaných v roce 1907 odsoudil princip odluky a zakázal katolíkům formovat náboženská sdružení. Zákonodárce se proto rozhodl, že veškerý církevní majetek připadne státu nebo obcím. Na základě zákona z 28. března 1907 byla tedy církev připravena o veškerý majetek, který po prvním znárodnění během Francouzské revoluce tak pracně získávala zpět díky štědrosti svých věřících.

Obavy církve, zda se nenavrátí nejhorší časy revolučního odkřesťanšťování, se ale nenaplnily. V dalších zákonech dal zákonodárce církvi bezplatně do užívání kostely a jejich údržbu svěřil jednotlivým obcím. Tyto normy přispěly k uklidnění vášní a k přijetí odluky katolickou církví. Jsou to právě jejich ustanovení, která pomáhají vysvětlit skutečnost, proč biskupové v současnosti nežádají revizi zákona o odluce. Praxe se v tomto bodě díky přijetí modifikujících zákonů výrazně liší od článku 2 „nedotknutelného" zákona o odluce, podle kterého kulty neměly nárok dostávat od státu jakoukoli peněžitou podporu. Církev postupně objevila výhody odluky: nemusí se starat o majetek a stát do její vnitřní organizace nijak nezasahuje.

Změny obsažené v zákonech z roku 1907 a 1908 zajistily možnost výkonu kultu, ale neznamenaly ještě vyřešení základního problému, jímž byl právní režim katolické církve. Až v průběhu první světové války se otázky, které tak dlouho rozdělovaly Francouze, ukázaly jako druhotné. Z obnovených diplomatických vztahů mohl vzejít kompromisní modus vivendi. Papež Pius XI. akceptoval vznik diecézních sdružení a republika přijala, že tato sdružení jsou zakládána v rámci jednotlivých diecézí a jsou postavena pod autoritu biskupa. Řím tak získal jistotu, že jako kultovní nebude uznáno žádné sdružení, které by nebylo ve společenství s katolickou církví.

Jestliže odluka mohla být zprvu viděna jako završení cyklu sekularizace, nastartovala též nový cyklus, který přinesl podstatné změny ve vztazích mezi katolickou církví a státem. Prvotní koncepce vedená přílišnou snahou vyloučit jakýkoli projev náboženství z veřejného prostoru byla díky rozumnosti politiků a správních soudců vyvážena novým režimem přijatelným pro katolíky. Největší vstřícný krok ale vyšel pravděpodobně ze strany církve, protože revidovala svůj pohled na la, která nemusí být v nesouladu s jejím učením a posláním. Například v prohlášení Shromáždění francouzských kardinálů a arcibiskupů z roku 1945 je rozlišováno mezi laickým státem jakožto právní úpravou a laicismem jakožto ideologií nepřátelskou vůči církvi. Laický stát nečiní církvi žádnou obtíž, zatímco ideologie snažící se „vytrhnout náboženství z duše Francie" samozřejmě ano.

Těsně před svou smrtí adresoval papež Jan Pavel II. Francouzské biskupské konferenci dopis ke stému výročí přijetí zákona o odluce. Podle něho je lacité v souladu se sociálním učením církve. Dopis nejvyššího představitele katolické církve svědčí o přijetí francouzského modelu laického státu, pokud ovšem není la chápana jako ideologie nepřátelská k náboženství a k veškeré jeho manifestaci ve veřejném prostoru.

Reaktivace antipatií aneb existuje francouzský model?

La je jako právní výraz svobody aktu víry v současnosti bez větších problémů katolickou církví přijímána. Přestože byli katolíci zpočátku jejími největšími odpůrci, v průběhu století došlo k převrácení pozic mezi katolíky a protestanty; v současné době je to především Federace protestantů ve Francii, která požaduje modifikace zákona o odluce. I když se může zdát, že ideologické kontroverze pohasly, když republika není založena na oficiální protikatolické filosofii a církev akceptovala náboženský pluralismus, čas od času dojde k reaktivaci sporů. V době nedávno minulé se podřimující vášně znovu rozvířily v souvislosti s tvorbou tzv. evropské ústavy (každá zmínka o náboženství je totiž podle radikálních zastánců la neslučitelná se svobodou svědomí) a především kvůli problému integrace nového náboženství přítomného na francouzské půdě - islámu.

Jeden z nejlepších světových odborníků na islám Olivier Roy ve své nejnovější knize La laé face (Stock, Paris 2005) říká, že islám nahradil v debatách katolicismus coby úhlavní nepřítel a existencionální hrozba zpochybňující identitu a povahu institucí francouzského státu. Islamofobií pak ponejvíce trpí příznivci křesťanské a radikální pravice a stoupenci republikánského laicismu (mezi ně patří např. i známá kontroverzní novinářka Caroline Fourest). Mají strach především z proselytismu islámu, který podle nich povede k růstu oblastí „ztracených pro republiku". Jakkoliv se nám může zdát, že la umožňuje jen křesťanství, Roy v tomto kontextu připomíná, že i muslimský svět zná sekularizaci. Během vlád nejrůznějších sultánů, emírů, generálů a prezidentů byli ulamové nuceni vymyslet teorie respektu k moci, aby předešli rozdělení společnosti. V muslimských společnostech přetrvala spousta antiislámských zvyků a obyčejů a šarí'a také nebyla nikde jako celek díky existenci zvykového a pozitivního práva aplikována. V islámu též nedošlo k jakékoli sakralizaci státu, protože moc je nahodilá, a tudíž sekulární. Ke změně došlo až v průběhu 20. století s nástupem islamismu, který ale není nic jiného než radikální politická ideologie snažící se o reislamizaci státu. (Neo)fundamentalismus je oproti němu založen na osobní zbožnosti a nezajímá se o politiku, nýbrž o společnost.

Po konsolidaci vztahů s katolickou církví se mohlo zdát, že vztah mezi náboženstvím a státem byl definitivně vyřešen. Tváří v tvář novým, individualizovaným, mobilním, málo institucionalizovaným a antiintelektuálním formám religiozity se ale francouzský model laického státu ocitl v krizi. Republikánská la je pak chápána jako nástroj boje proti islámskému komunitarismu, ať už si pod komunitou představíme muslimskou čtvrť nebo všeobjímající nadnárodní ummu. Podle Roye ale neexistuje žádná francouzská muslimská komunita, protože islámské obyvatelstvo je velice heterogenní. Zda je možné se přizpůsobit uvedeným podmínkám bez rezignace na princip la, anebo je naopak překážkou pro integraci muslimů, to je jedno z hlavních témat knihy Un débat sur la la (Stock, Paris 2005), rozhovoru, který spolu vedli známý sociolog Alain Touraine a politický filosof Alain Renaut.

Alain Touraine považuje la za samotný princip modernity. Ostatně byl také členem tzv. Stasiho komise, z jejíž iniciativy vzešel zákon o zákazu náboženských symbolů ve francouzských školách (členem komise byl i René Rémond, který se ale vůči tomuto zákonu vymezuje, protože díky němu dochází k omezení osobních svobod). V zahraničí dochází podle Touraine k nepochopení zmíněného zákona a roste názor, že Francouzi jsou „rasisti", ale vzhledem k dezintegraci společnosti je třeba chránit homogenitu země. Konsensus v dané věci napříč téměř všemi politickými stranami je pochopitelný, protože republika je dnes v defenzivě a dochází k růstu praktik ničících sociální pouto. Nad Francií se vznášela možnost nové školní války, protože muslimské dívky začínaly odmítat kvůli svému vyznání tělocvik, biologii, historii či lékařskou pomoc od muže.

Ve Stasiho komisi v žádném případě nepřevládali nějací radikální příznivci laicismu, i když tyto ideje poslední dobou sílí (můžeme zmínit např. socialistu Laurenta Fabiuse či bývalého člena socialistů Jean-Pierra Chevnementa). Sám Touraine se ale proti nim ostře vymezuje, protože je podle něj iluzí, že by náboženství mohlo být uzavřeno jen v soukromé sféře. Touraine také kritizuje ve Francii tolik rozšířenou patologickou koncepci státu, jenž má být revolučním motorem schopným transformovat společnost. La podle něj tuto komponentu republikánského integrismu neobsahuje, je založena na myšlence neutrality veřejné moci.

Narozdíl od sociologa Touraina zdůrazňuje politický filosof Alain Renaut nutnost transformace la, aby byla schopna integrovat diference, ne je jen neutralizovat. Francouzský způsob, jak být moderním, je založen na uzávorkování a abstrakci od reálných rozdílů. Podle Renauta existuje ale i jiný způsob, a to liberální tradice stojící na ideji tolerance. Ta vede k uznání plurality, jíž poskytuje právní ochranu. Francouzským specifikem je ovšem republikánská koncepce národa, ve které je zakořenění konkrétních individuí transcendováno občanstvím. S touto koncepcí bezprostředně souvisí princip la, jež se tak stává překážkou uznání kulturní diverzity. Logika demokracie je nicméně logikou inkluze, která spočívá na uznání diferencí. Neúspěch francouzského modelu dnes dokumentuje skutečnost, že ve Francii roste ideologie exkluze a neschopnost produkovat rovnost.

Existuje tedy francouzská výjimečnost co se týče uspořádání vztahů mezi politikou a náboženstvím? René Rémond si to nemyslí, protože štěpící linie podle něj můžeme najít spíše mezi protestantskými a katolickými zeměmi. Podle Alaina Touraina pak la patří dokonce mezi samotné základy modernity. Oba dva kritizují vzestup laicismu, ale jejich názory na zákon zakazující náboženské symboly ve školách se liší. Odborník na islám Olivier Roy pak považuje la za jeden z možných modelů uspořádání vztahů mezi politikou a náboženstvím, který si však neví rady se znovuobjevením se náboženství ve veřejném prostoru. To souvisí s tím, že princip la v sobě obsahuje republikánskou komponentu.

Jakkoliv v praxi často dochází k výrazným pragmatickým kompromisům (což dokumentoval Rémond na příkladu la či Pierre Rosanvallon na příkladu tzv. zprostředkujících skupin), nedošlo ke změně reprezentací a k intelektuálnímu znovuzaložení francouzské politiky, což se projevuje v neschopnosti adaptovat se na nové podmínky. Jen se tak potvrzuje názor, že existuje specificky francouzský model státu, který se nachází v krizi. Nepokoje na předměstích velkých měst z loňského roku svědčí o tom, že je na tomto modelu něco špatně. Jak říká Alain Renaut, francouzský model uznává druhé jako podobné, ale pro to, aby se ostatní stali rovnými, je nutno je uznávat jako jiné. Bez toho nebude úsilí o integraci, které se stalo v současnosti jedním z hlavních problémů Evropy, nikdy úspěšné.

Autor studuje politologii na Fakultě sociálních studií a právo na Právnické fakultě Masarykovy univerzity.

Diskuse