Dvě kulturní války Evropy

Dne 11. března 2004 vybuchlo v době ranní špičky na čtyřech železničních stanicích v Madridu a kolem nich deset bomb. Téměř 200 Španělů bylo zabito, asi 2000 jich utrpělo zranění. Následující den se zdálo, že se Španělsko pevně postavilo proti teroru - demonstranti po celé zemi se chopili transparentů odsuzujících „vrahy" a „atentátníky". Dlouho jim to však nevydrželo. Dvaasedmdesát hodin poté byla španělská vláda José Maríi Aznara, věrného spojence Spojených států a Velké Británii v Iráku, tvrdě poražena ve volbách, jež se opozice už dlouhou dobu snažila proměnit v referendum o roli Španělska ve válce proti teroru.

Agentům al-Kájdy, kteří bomby nastražili, šlo nepochybně o totéž. V jejím čtyřiapadesátistránkovém dokumentu, který se objevil tři měsíce po útocích, se spekuluje o tom, že Aznarova vláda „vydrží maximálně dva nebo tři údery, než pod nátlakem vlastních lidí odejde" z Iráku. Nakonec stačil úder jediný - jak na změnu vlády, tak na následující stažení španělských vojáků z Iráku, které den poté, co se španělští voliči vyslovili pro appeasement, slíbil nový premiér José Luis Rodríguez Zapatero.

Letos, pět dní před druhým výročím madridských bombových útoků, Zapaterova vláda, která již dříve legalizovala sňatky lidí stejného pohlaví a také jim umožnila adoptovat děti a jež se snaží omezovat náboženství na španělských školách, oznámila, že na španělských rodných listech se už nebudou objevovat slova „otec" a „matka". Podle oficiální vládní zprávy „se bude místo výrazu ,otec' užívat ,Progenitor A' a výraz ,matka' nahradí ,Progenitor B'". Jak vysvětlil ředitel Národního matričního úřadu madridskému deníku ABC, tato změna pouze sladí španělské rodné listy se španělskými zákony o manželství a adopci. Irský komentátor David Quinn na nové regulace nazírá pronikavěji. Hovoří o „odmítnutí státu nadále uznávat roli matek a otců a potlačení biologie a přírody".

Na první pohled by se mohlo zdát, že madridské bombové útoky a newspeak „Progenitora A" a „Progenitora B" spojují pouze rozmary volební politiky: bombové útoky obrátily veřejné mínění proti vládě a uvedly do úřadu levicového premiéra, jenž pak navázal na řadu věcí, o které se v minulosti pokoušely agresivně sekularizující vlády ve Španělsku. Ve skutečnosti je tento vztah složitější. Události minulých dvou let ve Španělsku totiž ve zmenšené podobě odrážejí dvě vzájemně související kulturní války, které dnes sužují západní Evropu.

První z těchto válek - po vzoru rodných listů ve Španělsku ji nazvěme „Kulturní válka A" - je ostřejší formou předělu mezi červenými a modrými státy v Americe: je to válka mezi postmoderními silami morálního relativismu a obhájci tradičního morálního přesvědčení. Druhá - „Kulturní válka B" - je zápasem o definici povahy občanské společnosti, významu tolerance a pluralismu a mezí multikulturalismu ve stárnoucí Evropě, jejíž míry porodnosti nedosahující úrovně nahrazení a otevírají dveře rychle rostoucím, průbojným muslimským populacím.

Agresory v první válce jsou radikální sekularisté, pohánění tím, čemu právní vědec Joseph Weiler říká „kristofobie". Jelikož jejich cílem je vymýtit z postkřesťanské Evropské unie pozůstatky evropské židovsko-křesťanské kultury, volají ve jménu rovnosti po sezdávání osob stejného pohlaví, ve jménu ohleduplnosti omezují svobodu projevu a ve jménu tolerance odstraňují klíčové aspekty náboženské svobody. Agresory ve válce druhé jsou radikální a džihádističtí muslimové, kteří nenávidí Západ a jsou odhodláni sešněrovat západní společnosti islámskými tabu. V těchto krocích spatřují první stupeň na cestě k islamifikaci Evropy a v případě oblasti, již často označují jako al-Andalus, k obnovení správného běhu věcí, jejž roku 1492 dočasně zvrátili Ferdinand a Isabella.

Otázkou, již si Evropa musí položit, přestože se do toho její velké části podle všeho nechce, je, zda agresoři v Kulturní válce A nevytvářejí ohromné zábrany tomu, aby v Kulturní válce B zvítězily síly opravdové tolerance a skutečné občanské společnosti.

To, že západní Evropa upadla v malátnou sklíčenost „depolitizace", se kdysi uvádělo do souvislosti s politikou sociálního pečovatelského státu, socialistickou ekonomikou, protekcionistickou obchodní politikou a otravnými regulacemi, jimiž se EU míchá do všeho od velikosti rajčat až po chov a výkrm sardinských prasat. A ve zjevném odhodlání stále pevněji se nechat svazovat pouty byrokratické regulace Evropa vskutku nepolevuje. V Polsku si tak po jeho přijetí do EU v roce 2004 návštěvníci nemohou nevšimnout, že každé vejce prodávané v polských obchodech s potravinami je opatřeno oficiálním vícemístným numerickým kódem EU a že každá polská ovce dostala na ucho oficiální visačku EU. Dále jsou tu nařízení týkající se pracoviště. Loni bylo kvůli dodatku šesté směrnice o práci ve výškách elektrikářům v britské vesnici Eccles v hrabství Suffolk znemožněno použít k výměně pěti žárovek na stropě kostela sv. Beneta žebříky. Bylo nutno postavit ohromné lešení a náklady dvoudenní práce se rovnaly asi 500 dolarům na žárovku.

Jak toto všechno souvisí s Kulturní válkou A? Jasná věc je, že regulační zanícení Evropy zároveň s tím, jak přináší další a další škodlivé ekonomické účinky, vyostřuje svůj ideologický břit, v neposlední řadě i ve vztahu k náboženství. Například oficiální hlídači řádnosti holandského pravopisu v říjnu loňského roku rozhodli, že počínaje srpnem roku 2006 se bude „Kristus" psát s malým písmenem na začátku a „Židé" (Joden) že se budou psát s velkým písmenem, půjde-li o označení národnosti, a s malým písmenem, půjde-li o příslušníky náboženství. Ve Skotsku zase jeden ateistický učitel matematiky vyhrál antidiskriminační právní spor, v němž si stěžoval, že jeho žádost o „místo v duchovní péči" na katolické škole byla odmítnuta se zdůvodněním, že škola taková místa vyhrazuje katolíkům.

Součástí Kulturní války A jsou odhodlané snahy sekularistů využívajících regulační mašinérie jednotlivých zemí i EU k marginalizaci veřejného působení a vlivu ztenčujícího se množství evropských praktikujících křesťanů. V souvislosti s tím se tato válka týká i zásadních otázek počátku a konce života, které nejsou nikde prezentovány v krutější podobě než v zemi, jež už se nenechává spoutávat tradicemi - v Nizozemsku. To je už dávno vyhlášené legalizovaným libertinismem, pokud jde o drogy a prostituci, a je také vůdcem Evropy na cestě k eutanazii a homosexuálním sňatkům. Dnes se zdá, že své sousedy chtějí dohonit i kdysi nechápaví Belgičané. Nejenže se jim vyrovnali v přijetí homosexuálních sňatků a eutanazie, socialisticko-liberální koalice vládnoucí v zemi nedávno přijala také zákony umožňující pronajímání dělohy. Jak řekl italský filosof a ministr Rocco Buttiglione, „kdysi jsme citovali Karla Marxe, když jsme protestovali proti ,odcizení', ,zvěcnění' a ,komercionalizaci' lidského života. Je vůbec možné, že levice dnes hlásá na svých praporech právo na komerční využití lidských bytostí?"

Kulturní válka A nachází výraz také ve snahách vnucovat a zavádět chování, které je pokládáno za progresivní, soucitné, ohleduplné nebo politicky korektní z krajně feministického nebo multikulturalistického hlediska. V posledních letech měly tyto snahy zpravidla podobu zákonného regulování, tedy omezování veřejného projevu členskými státy EU. Morálně kritické komentáře k homosexuálnímu chování byly například označeny za „nenávistný projev" a jistému francouzskému poslanci byla udělena pokuta za to, že řekl, že heterosexualita je z morálního hlediska lepší než homosexualita.

Plíživé autoritářství čišelo z jedné z rezolucí Evropského parlamentu z ledna roku 2006, která odsoudila státy, jež neuznávají homosexuální sňatky, jako „homofobní" a náboženskou svobodu označila za „zdroj diskriminace". Během debaty o této rezoluci uvedl jeden britský europoslanec, že zákony o tradičním manželství jsou totéž, co „porušení lidských práv gayů a lesbiček", takže pak visel ve vzduchu přízrak dočasného pozastavení členství nekonformních zemí, jako je Polsko a Litva. Polsku bylo pohroženo odebráním hlasovacích práv na ministerských schůzích EU, pokud znovu zavede trest smrti.

Bez ohledu na to, co dalšího by se k těmto trendům dalo říci, to, že je Evropa v tomto konkrétním okamžiku historie kvůli právnímu vnucování politické korektnosti zapletena do ostrého konfliktu, musí i tomu nejvstřícnějšímu pozorovateli připadat jako bizarní zábava tváří v tvář té nejdramatičtější skutečnosti na situaci tohoto kontinentu na začátku dvacátého prvního století: Evropa páchá demografickou sebevraždu, a to už po nějakou dobu.

Celkový obraz je dost deprimující. Ani jedna členská země EU nemá míru porodnosti na úrovni nahrazení, tj. na úrovni 2,1 dítěte na ženu. Jedenáct zemí EU - včetně Německa, Rakouska, Itálie, Maďarska a všech tří pobaltských států - navíc vykazuje „negativní přirozený přírůstek".

Uvedené údaje jsou v souhrnu dost frapantní. To nejhorší však vidíme v jednotlivostech, které názorně dokládají, k čemu dochází, když se nějaký kontinent, zdravější, bohatší a bezpečnější než kdykoli předtím, odmítne postarat o lidskou budoucnost v tom nejzákladnějším smyslu. Tytéž Belgičany, kteří přijímají stále pokrokovější formy politické korektnosti, tak čeká - nedojde-li k prudkému zvratu - pokles počtu obyvatelstva z 8 miliónů v roce 2001 na 7 miliónů v roce 2020; do poloviny století by se Belgie mohla dostat na pouhých 4,5 miliónu lidí. Španělé, jejichž vláda tak horlivě odbourává tradiční způsoby společenského a kulturního života, se mohou do roku 2050 dočkat, že jejich populace bude menší téměř o 25 procent.

V Německu se ani loňská volební kampaň, ani nedávno ustavená křesťansko-demokratická vláda Angely Merkelové nepostavila čelem krizi, která hrozí německému systému státní zdravotní péče a systému důchodovému, v němž bude muset stále menší množství pracujících odvádějících daně podporovat stále větší množství důchodců. V důsledku stejných demografických trendů Německo přitom do poloviny století přijde o ekvivalent veškerého obyvatelstva někdejšího Východního Německa. Přestože německý prezident Horst Köhler veřejně agituje za zvýšení míry porodnosti (která dnes činí 1,39), z nedávného průzkumu vyplývá, že 25 procent německých mužů a 20 procent německých žen ve věku od 20 do 30 let nemíní mít děti.

A pak tu máme Itálii, jejíž početné rodiny s rozsáhlým příbuzenstvem svět dlouho pokládal za samozřejmost. Skutečnost je zcela jiná: nezmění-li se současné trendy, v roce 2050 nebude téměř 60 procent Italů z osobní zkušenosti vědět, co je to mít bratra, sestru, tetu, strýce, bratrance nebo sestřenici. Ale v zemi, kde je průměrný věk muže v době narození jeho prvního dítěte třicet tři let a počet osob ve věku nad šedesát pět let značně převyšuje počet osob do patnácti let, to snad ani není překvapivé.

Zatímco počet pracujících se v Evropě v příštím čtvrtstoletí sníží o 7 procent, lidí nad pětašedesát let věku přibude o 50 procent. Tyto trendy budou znamenat pro sociální státy po celém kontinentu neúnosné fiskální problémy. Následné mezigenerační napětí vystaví národní politiky velkému tlaku, který může různými způsoby skoncovat s projektem „Evropa", jak se pojímá od té doby, co v roce 1952 vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli, institucionální předchůdce dnešní Evropské unie. Demografie je osud a evropské demografické poklesy - v podmínkách absence válek, epidemií a přírodních katastrof - zakládají na nesmírné a nevyhnutelné problémy. Ještě zlověstnější přitom je, že evropský demografický volný pád je spojovacím článkem mezi Kulturní válkou A a Kulturní válkou B.

Historie se děsí prázdných míst a demografické vakuum, vytvořené evropskými sebedestruktivními mírami porodnosti, dnes už po několik generací zaplňuje přistěhovalectví ve velkém z celého islámského světa. Každý, kdo se obtěžuje dívat, má jasně před očima účinky tohoto přistěhovalectví v podobě stále segregovanější městské krajiny v kontinentální Evropě, krajiny, pro niž je typické, že bohatá evropská městská centra obklopuje chudá a sešlá muslimská předměstská periferie.

Ve Francii existují desítky „nezvladatelných" oblastí. Převážně jde o muslimy ovládaná předměstí, kde neplatí příkazy francouzského zákona a kam nechodí francouzská policie. Podobné exteritoriální enklávy lze najít i v jiných evropských zemích. Ve skutečnosti nejde jen o to, že evropské vlády od takových věcí schválně odvracejí oči. Evropské sociální systémy navíc imigranty velkoryse podporují, přestože oni hostitelskými zeměmi pohrdají nebo se jim násilím stavějí na odpor.

Liberálnost evropského trestního práva vede k tomu, že se štvavými muslimskými zločinci se zachází způsobem, který jako by patřil do světa Srdcové Královny, v němž se „některé věci nehodí dělat před snídaní". A tak má Muhammad Bouyeri, Holanďan indonéského původu, který v roce 2004 zavraždil uprostřed jedné amsterodamské ulice filmového režiséra Thea van Gogha a potom mu kuchyňským nožem na hruď přibodl osobní fatwu, stále právo volit - a kdyby chtěl, mohl by kandidovat do holandského parlamentu. Nejméně dva holandští poslanci, kteří kritizovali islamistický extremismus, jsou přitom v důsledku hrozeb ze strany islamistů nuceni žít ve vězení či armádních komplexech pod policejní či vojenskou ochranou.

Evropský smysl pro appeasement je šedesát let po druhé světové válce naživu a vede se mu skvěle. Francouzská veřejná koupaliště se kvůli muslimským protestům segregují podle pohlaví. Z jistých britských obchodů zmizely hrníčky s „Prasátkem", protože muslimové si stěžovali, že tato postavička A. A. Milneho se dotýká islámského cítění. Zmizely i kresby na čokoládové zmrzlině Burger King - některým muslimům prý připomínaly arabské písmo z koránu. Bawer uvádí, že britský Červený kříž zakázal, aby jeho charitativní obchody zdobily vánoční stromky a betlémy, neboť se obával, že by to uráželo muslimy. Z podobných důvodů zničila holandská policie po zavraždění van Gogha exponát amsterodamského pouličního umění, který hlásal „Nezabiješ!"; školákům bylo zakázáno nosit na batozích francouzské vlaječky, protože přistěhovalci by v tom mohli cítit „provokaci".

Evropská média ve věcech souvisejících s místním islámským radikalismem a zločiny spáchanými muslimy často sama sebe cenzurují a jejich zpravodajství o válce proti terorismu vypadají až na vzácné výjimky tak, že americká mainstreamová média působí ve srovnání s nimi vyváženě. Když vyjdou domácí problémy s muslimskými imigranty na světlo, typickou evropskou reakcí je, jak píše Bawer, sebekritika. Ve Švédském Malmö, třetím největším městě v zemi, se znásilňování, loupeže, zapalování škol, vraždy „z důvodu cti" a antisemitská agitace natolik vymkly z rukou, že se velké množství rodilých Švédů z města údajně vystěhovalo; vláda však svalila vinu za problémy v Malmö na švédský rasismus a pranýřovala ty, kdo integraci mylně pojímali ve „dvou hierarchicky uspořádaných kategorií: ,my', kteří budeme integrovat, a ,oni', kteří budou integrováni".

Pokud jde o Belgii, ta ustavila vládní Centrum pro rovné příležitosti a odpor proti rasismu, které nedávno podalo žalobu na jednoho výrobce bezpečnostních garážových vrat, jehož maročtí zaměstnanci pracují pouze v továrně a nejsou posíláni k instalacím vrat v belgických domácnostech. Oproti tomu muslima, který vytvořil sérii antisemitských karikatur, odmítlo Centrum podle belgického novináře Paula Beliena - jehož onlinový Brussels Journal (www.brusselsjournal.com) je důležitým zdrojem informací o kulturních válkách Evropy - stíhat s odůvodněním, že by to „rozbouřilo situaci".

Snad se dalo předpokládat, že v rámci experimentů s muslimskou integrací budou roli kanárka v dole často hrát evropští židé. Když byl před dvěma lety brutálně zavražděn jeden pařížský diskžokej, jeho vrah křičel: „Zabil jsem svého žida! Půjdu do nebe!" Téže noci zavraždil jiný muslim židovskou ženu před očima její zděšené dcery. Přesto o těchto vraždách v té době, jak napsal sloupkař Mark Steyn, „nepřinesly zprávu žádné větší francouzské noviny". Letos v únoru už francouzská média podala zprávu o strašlivém zavraždění třiadvacetiletého židovského muže Ilana Halimiho, kterého islámský gang mučil celé tři týdny; jeho rodina slyšela, jak křičí při mučení, během telefonátů kvůli výkupnému, a jak uvádí Steyn, mučitelé do toho zároveň „předčítali verše z koránu". Steyn cituje také jednoho policejního detektiva, který džihádistickou dimenzi této hrůzy bagatelizoval s tím, že je to všechno celkem jednoduché: „Židé - to jsou peníze."

Letos si tyto vzorce štváčství a appeasementu nakonec získaly globální pozornost v džihádu spojeném s dánskými karikaturami Mohameda. Když loni původně vyšly v kodaňském deníku Jyllands-Posten, nevyvolaly samy o sobě větší kritiku ani v Dánsku, ani nikde jinde. Mezinárodní pozdvižení vypuklo a rozzuření muslimové v Evropě, Africe a Asii zabili desítky lidí až poté, co dánští islamističtí imámové spustili agitaci po celém Středním východě (k čemuž využili tři další a mnohem urážlivější karikatury, které sami vymysleli). Jak napsal Henrik Bering ve Weekly Standard, „Dánové se najednou stali těmi nejvíce nenáviděnými lidmi na zemi, útočilo se na jejich ambasády, pálily se jejich vlajky a jejich vědomí začaly kultivovat přednášky o náboženské toleranci z Íránu, Saudské Arábie a jiných bašt osvícenosti."

Reakcí Evropy v podstatě bylo zintenzívnění politiky appeasementu. A tak byl italský „ministr pro reformy" Roberto Calderoli nucen rezignovat, protože si vzal na sebe tričko s jednou z urážlivých karikatur - tento „bezohledný čin" podle soudu ministerského předsedy Silvia Berlusconiho zapříčinil srocení před italským konzulátem v Benghází, při kterém bylo zabito jedenáct lidí. Noviny, které karikatury otiskly, se dostaly pod silný politický tlak; někteří novináři čelili obviněním z trestného činu; některé webové stránky musely skončit. Panevropský řetězec supermarketů Carrefour se pokorně podrobil islamistickému požadavku bojkotu dánských výrobků a ve svých obchodech rozmístil tabule v arabštině a angličtině vyjadřující „solidaritu" s „islámskou komunitou" a uvádějící, sice neelegantně, nicméně výmluvně, že „Carrefour nevede dánské výrobky". Norská vláda přinutila editora jisté křesťanské publikace veřejně se omluvit za otištění dánských karikatur; na své tiskové konferenci byl nešťastný editor obklopen norskými ministry a imámy. Ministr zahraničí EU Javier Solana se plazil z jedné arabské země do druhé a úpěnlivě vysvětloval, že Evropané sdílejí „muka" muslimů „uražených" dánskými karikaturami. Korunu všemu nasadil unijní komisař Franco Frattini, když oznámil, že EU ustanoví „kodex pro média", aby podpořila „obezřetnost".

Politici, kteří se ve třicátých letech dvacátého století pokoušeli uchlácholit totalitního agresora, si při vší své slepotě alespoň mohli myslet, že tím chrání svůj způsob života. Bruce Bawer tvrdí, že evropská politika ústupků vůči islamistům ve dvacátém prvním století se rovná dobrovolnému ochromování vlastního organismu: ve snaze zpomalit postup stoupajícího islamistického přílivu se mnoho národních a nadnárodních politických vůdců Evropy vzdává klíčových aspektů suverenity a z původních obyvatel Evropy dělá v jejich vlastních zemích občany druhé a třetí kategorie.

Vezměme například případ Iqbala Sacranieho, generálního tajemníka Muslimské rady Británie, kterého premiér Tony Blair jmenoval jedním ze svých poradců v muslimských záležitostech a jemuž zařídil rytířský titul. Následovala řada epizod, které opravdu působí, jako by se odehrávaly za zrcadlem Lewise Carrolla: Sir Iqbal brzy nato vystoupil v BBC, kde prohlásil, že homosexualita „poškozuje samy základy společnosti"; po protestech britské homosexuální lobby byl vyšetřován „jednotkou pro bezpečnost komunit" ze Scotland Yardu, jejíž mandát zahrnuje také „zločiny z nenávisti a homofobii"; když posléze muslimská lobby požadovala, aby Blair zrušil Den památky holocaustu, který o několik let dříve inicioval, sir Iqbal tento požadavek podpořil a listu Daily Telegraph sdělil, že se „muslimové cítí ublíženi a vyloučeni, když jejich životy nejsou stejně hodnotné jako životy ztracené v době holocaustu".

Avšak svalovat vinu za ochromení Evropy na „multi-kulti pol. kor." znamená zůstávat na povrchu věcí. Kulturní válka A - snaha vnutit Evropě multikulturalismus a libertinský „životní styl" omezováním svobody projevu, označováním náboženského a morálního přesvědčení za bigotnost a využíváním státní moci k prosazení „inkluzivity" a „senzitivity" - je válkou o význam tolerance jako takové. To, co Bruce Bawer právem odsuzuje jako bezuzdnou politickou korektnost Evropy, má kořeny v hlubším neduhu: v odmítání víry, že lidé mohou pochopit, byť nedostatečně a neúplně, pravdu věcí - víry, která byla po téměř dvě tisíciletí zárukou evropské civilizace, vyrostlé z interakce Athén, Jeruzaléma a Říma.

Postmoderní evropská vysoká kultura tuto víru neuznává. A protože si umí představit jen „tvou pravdu" a „mou pravdu", toleranci je schopna pojímat pouze jako lhostejnost k rozdílům - a tato lhostejnost má být v případě nutnosti prosazena donucovací státní mocí. Představa tolerance jako aktivního střetávání se s rozdíly v mezích slušnosti (jak to kdysi charakteritoval Richard John Neuhaus) je sama pokládána za - netolerantní. Ti, kdo chtějí hájit skutečnou toleranci veřejné logické diskuse o soupeřících nárocích na pravdu (k nimž patří i náboženská a morální přesvědčení), riskují, že budou vyhnáni - a v mnoha případech také vyhnání jsou - z evropského veřejného prostoru s cejchem „bigotních" lidí.

Problém však sahá ještě hlouběji. Zaprvé, ať evropští postmodernisté hlásají svou oddanost relativnosti všech pravd sebehlasitěji, v praxi z toho vychází něco zcela jiného, totiž odsuzování tradičních západních pravd spolu se strojenou úctou k pravdám nezápadním nebo protizápadním. A tak se ukazuje, že v relativistickém myšlenkovém rozpoložení jsou bigotní nikoli všechna náboženství a morální přesvědčení, ne všechna je třeba potlačit, jenom to židovsko-křesťanské ano. Zkrátka a dobře, morální relativismus Evropy je pouhou výzdobou výkladní skříně, maskou západní sebenenávisti.

Zadruhé, evropskou duši umrtvující skepticismus jde ruku v ruce s tím, co Allan Bloom kdysi nazval „uhlazeným nihilismem" - nihilismem, který lhostejností ke všemu s výjimkou svého vlastního vznešeného já svým dílem přispěl k neochotě tohoto kontinentu vytvářet budoucnost vytvářením dalších generací. Bruce Bawer odešel z Ameriky do Evropy kvůli neblahému vlivu náboženské pravice na americkou politiku a také proto, že Evropa je oproti Spojeným státům daleko „otevřenější" homosexuálním sňatkům. Zdá se, že nemůže pochopit, že to, co Evropu činí tak přitažlivou pro lidi jako on, ji činí také velmi zranitelnou ze strany radikálního islámu.

Bawer tvrdí, že Evropa může znovuzískat odvahu bránit své svobodné společnosti, pokud odmítne multikulturní politickou korektnost a zároveň si uchová politickou podobu skepticismu a relativismu. Jenomže právě zásadní osobní autonomie pomohla přivést Evropu k prudkému demografickému úbytku; právě zásadní osobní autonomie přiměla Evropu očerňovat své vlastní civilizační výdobytky a ve své historii vidět pouze represi a netoleranci a právě zásadní osobní autonomie stojí za politickou korektností a jejími ničivými účinky na schopnost Evropy bránit se před vnitřní islamistickou agresí.

Jiná a mnohem přesvědčivější analýza kulturních válek Evropy vzešla z pozoruhodného dialogu, který se odehrál v roce 2004. Jeho účastníci mohou působit jako nepravděpodobná dvojice: Marcello Pera, agnostický italský akademik, který se dal na politiku (a stal se předsedou italského Senátu), a kardinál Joseph Ratzinger, v té době prefekt Kongregace pro doktrínu víry, hlavního teologického úřadu katolické církve.

Pera přednesl na římské Pontifikální lateránské univerzitě přednášku nazvanou „Relativismus, křesťanství a Západ"; Ratzinger pak na Perovo pozvání přednášel před italským Senátem o duchovních kořenech Evropy. Tito dva muži se potom dohodli, že si budou vyměňovat dopisy, v nichž prozkoumají, jak je možné, že si byly analýzy, jež charakterizovaly jejich dvě přednášky, tak nápadně blízké. Na začátku roku 2005 vyšly tyto přednášky a dopisy v Itálii ve formě útlé knihy a vyvolaly jistý rozruch, který ještě vzrostl, když se v dubnu stal Joseph Ratzinger papežem Benediktem XVI.

Na to, že hrátky na intelektuálním pískovišti postmodernismu způsobí evropským společnostem a státům vážné problémy, upozorňoval Joseph Ratzinger své současníky dávno předtím, než se stal papežem. Evropští sekularisté znají podobné kritiky už z dřívějška a pomíjejí je jako zvláštní výlevy zanícených křesťanů. Vítaným překvapením je odpověď Marcella Pery - v podstatě paralelní kritika ze strany filosofa vědy, který se sám označuje za nevěřícího. „Nakaženi epidemií relativismu," píše Pera, Evropané věří, „že přijmout a hájit svou kulturu by bylo aktem hegemonie a netolerance prozrazujících protidemokratický, protiliberální, neuctivý postoj."

Ratzinger přijímá myšlenku Toynbeeho a tvrdí, že obnovy civilizační morálky Evropy mohou dosáhnout jedině „tvořivé menšiny", které zpochybní sekularismus jakožto faktickou ideologii EU prostřednictvím nového setkání s evropským židovsko-křesťanským náboženským a mravním odkazem. Pera zase navrhuje, aby nezbytné „dílo obnovy konali křesťané spolu se sekularisty". Toto dílo, píše Pera, bude vyžadovat rozvinutí „občanského náboženství, jež bude schopno své hodnoty vštěpovat po celém dlouhém řetězci vedoucím od jednotlivce k rodině, skupinám, sdružením, společenství a občanské společnosti, aniž bude procházet politickými stranami, vládními programy a mocenskou sférou států.

Teprve uvidíme, zda budou analýzy podobné těm, které Pera předložil v tandemu s papežem Benediktem, schopny hlouběji prorůst do vyšší evropské kultury. Někteří budou tvrdit, že už je příliš pozdě, že už bylo dosaženo demografického bodu zvratu a že, jak říká Mark Stein, v situaci, „kdy už nastoupila následnická populace (tj. muslimové) je jedinou otázkou, jak krvavý bude převod statků". Ale nemají-li dvě kulturní války Evropy vyústit ve zrychlený nástup „Eurábie", něco na způsob Perovy iniciativy nám bude muset ukázat cestu, a to brzy.

George Weigel je vědecký pracovník washingtonského Centra pro etiku a veřejnou politiku a autor knihy God‘s Choise: Pope Benedict XVI. and the Future of the Catholic Church.

Redakčně upraveno a zkráceno. Z časopisu Commentary, květen 2006, přeložil Jiří Ogrocký.

Diskuse