Demokratizace na Blízkém východě: contradictio in adjecto?

Chopí-li se tématu možností demokratizačního procesu na Blízkém východě politolog či politický komentátor pocházející ze "Západu", zpravidla vždy riskuje, že se chytí do pasti diskuse o politicko-kulturních, společenských a jiných limitech vývozu demokracie. Pohled na tuto otázku ze strany politologů působících na samotném Blízkém východě zůstává naopak "demokratickému" či demokratizovanému světu převážně skryt. Na následujících stránkách proto přinášíme dvojí reflexi této problematiky z pera dvou politoložek pocházejících ze států, jejichž výsledky sociálně-vědní produkce (ne-li přímo samotný fakt existence této produkce) většinou nejsou v naší části světa příliš známé.

Jedná se na jedné straně o Libanon, kdysi do značné míry ojedinělý symbol možností demokracie i multikulturalismu na Blízkém východě. Druhý prezentovaný pohled na problematiku tranzice současných blízkovýchodních politických režimů pochází ze Spojených arabských emirátů, země, již nejen laik zpravidla spojuje především s ropným bohatstvím a obchodními možnostmi, které současně nejsou provázeny větší otevřeností společensko-politického života, což charakterizuje řadu států této oblasti. Ukázky obou pohledů na téma "demokracie a Blízký východ"se tak v některých podstatných bodech shodují, v jiných však fundamentálně rozcházejí. Především jde o otázku, zda má jít o autochtonní proces vycházející ze společnosti samé, či naopak o proces, pro jehož úspěšnost jsou zásahy zvenčí (v různé podobě) nezbytné. Zda demokracie potřebuje ke svému úspěchu "demokraty", nebo naopak jsou pouhé její mechanismy schopny postupně naučit nejen mechanickým "pravidlům hry" i hlasatele původně zcela odlišného pohledu na svět a optimální uspořádání společnosti.

Oba příspěvky zazněly na konferenci pořádané International Republican Institute v Istanbulu ve dnech 23.-25. března tohoto roku. Jejím hlavním tématem byly nové možnosti procesu demokratizace z pohledu žen, což přináší další, nepříliš obvyklou dimenzi dané problematiky v blízkovýchodním kontextu.

Demokracie na Blízkém východě potřebuje vnější pomoc

Marguerite Helou

politoložka, Libanonská univerzita

Přijmeme-li jednoduchou definici demokracie coby vlády práva, logicky dospějeme k otázce, o vládu jakého práva se má jednat. Protože pokud by se mělo jednat o jakékoli právo, mohli bychom hodnotit všechny režimy jako demokratické. A tak tomu není.

Vrátíme-li se k původní definici demokracie jako vlády lidu, skrze lid a pro lid, znamená to, že ono vládnoucí právo musí reflektovat přání, touhy, potřeby, aspirace i problémy lidu. Tento princip je inherentním atributem přímé demokracie a je také řídícím principem současné zastupitelské demokracie. Výsledkem jsou tři stěžejní charakteristiky demokracie:

1. Demokracie jako "vláda lidu" je především obousměrným procesem, neustávajícím dialogem mezi zákonodárci a lidmi, který zajišťuje to, aby vznikající zákony odpovídaly skutečným očekáváním občanů.

2. Aby se lidé mohli zhostit své role "vykonavatelů" demokracie, musí mít především možnost svobodně zvolit své zákonodárce, mít právo na přístup k informacím, právo požadovat transparentnost politiky a také možnost pohnat své zástupce k odpovědnosti.

3. Jelikož se potřeby a požadavky lidí odlišují v čase i prostoru, právo a potažmo i demokracie jako taková (ať už se hlásí k jakýmkoli principům, hodnotám a normám) se stávají spíše relativními nežli absolutními, abstraktními, a tím i univerzálně aplikovatelnými modely.

Demokracie neznamená jen odpovědnost vládce (či vládců), ale vyžaduje odpovědnost i od lidu. Nespočívá jen v kodifikaci principů a uznání nezbytnosti existence práv, ale především ve vůli a ochotě tato práva uplatňovat. Spočívá v pocitu občanské odpovědnosti. Otázkou je, do jaké míry jsou právě občané v arabských zemích schopni chopit se možností, které jim demokracie dává.

Demokratizace Blízkého východu je důležitá pro Evropu (a nejen pro ni)

O souvislostech mezi demokracií a mírovými vztahy mezi státy byla přinesena řada důkazů už před 11. zářím. Ve vzájemných vztazích mezi demokraciemi je válka ojedinělým, prakticky neexistujícím případem. Pravý opak lze konstatovat o vztazích mezi nedemokratickými režimy, stejně jako o vztazích mezi demokraciemi a nedemokraciemi.

Dalším argumentem je fakt, že extremismus v jakýchkoli formách (včetně terorismu) vyrůstá v nedemokratických režimech, za svůj terč si však vybírá režimy demokratické. Tato skutečnost nepotřebovala jako důkaz na svoji podporu události 11. září, přesto tento šok do určité míry demokraciím připomenul (i když si to nechtějí přiznat a veřejně se přihlásit k odpovědnosti), že mnoho nedemokratických režimů vzniklo jejich přičiněním nebo přičiněním jejich spojenců v průběhu studené války. Řada z nich přitom přetrvala do současnosti.Tento šok pomohl také připomenout existenci vztahu mezi stupněm demokracie v dané zemi a možnostmi zrodu a nárůstu terorismu jako jediného možného, i když negativního a zoufalého nástroje změny v rukou bezmocných.

Demokratizace s sebou přináší zrod občanské společnosti, vyžaduje vládu práva, nezávislost a integritu justice, transparentnost na všech úrovních vlády. Vytváří ovzduší důvěry a přirozené vazby mezi občany a státem. Existence stabilního a demokratického režimu podporuje přísun domácích i zahraničních investic, přináší tak pracovní příležitosti a zlepšuje životní standard. To vše může prospívat Blízkému východu. Pro Evropu a okolní svět potom hlavní zisky spočívají v zabezpečení ekonomických vztahů, v garancích pro zahraniční investory, v přílivu kapitálu a zisku. Stejně důležitý je očekávaný pokles přílivu ilegální imigrace z oblasti Blízkého východu do Evropy.

V této souvislosti si musí Evropa odpovědět na několik otázek. Nejdůležitější z nich je, do jaké míry je možné integrovat imigranty do nového kulturního prostředí, vezmeme-li v úvahu jejich rozdílné sociální, náboženské a kulturní zázemí, stejně jako stupeň politické kultury. Imigranti si přinášejí do nového domova všechny své tradice, chápání sociální stratifikace rozdílů apod. Amerika se dlouho považovala za "tavící kotel", nyní se však i zde začínají tyto otázky vážně diskutovat, byť dříve byly považovány za "nekorektní". Evropa i jednotlivé evropské státy navíc musejí brát v úvahu možné krátkodobé i dlouhodobé důsledky imigrace pro demografickou rovnováhu, národní identitu i vnitropolitickou stabilitu svých států. Závažným problémem je také otázka, do jaké míry jsou imigranti s to podlehnout mobilizaci extremistů ze zemí původu (především těch, kteří jsou napojeni na nadnárodní sítě) a obrátit se proti hostitelskému státu, využívajíce širokých možností, které jim dává právě demokracie a kultura respektu k lidským právům.

Z těchto důvodů věřím, že je nejen v krátkodobém, ale i v dlouhodobém zájmu demokratických států zajistit šíření demokratické kultury. Je to jejich prvořadým zájmem, pokud jde o státy v bezprostředním sousedství, stejně jako v celosvětovém měřítku, zejména v případě těch zemí, s nimiž pěstují intenzivní vztahy.

Geografická blízkost Evropy a Blízkého východu, stejně jako existence intenzivních vztahů, které se neomezují jen na ekonomicko-obchodní rovinu či na "rozšiřování sfér vlivu" (použijeme-li studenoválečnickou terminologii), zvyšují důležitost demokratizace Blízkého východu pro Evropu. Především v době, kdy se důsledky konfliktů a projevy nedemokratických režimů neomezují jen na určitou geografickou oblast. Otázka, co vše je třeba podniknout k dosažení demokratizačního cíle, je však pochopitelně mnohem složitější.

Je angažmá Evropy a USA na Blízkém východě nezbytné?

Abychom odpověděli na tuto otázku, musíme se ptát: Jsme my sami (obyvatelé Blízkého východu a arabských zemí) schopni iniciovat a implementovat proces mírové tranzice z vlastních zdrojů, sami, bez cizí intervence? Odpusťte mi můj pesimismus, ale odpovídám, že ne. Proč?

V této části světa mají nedemokratické režimy (vyhýbám se záměrně užití emocionálně více zatížených adjektiv) hluboké kořeny. Využívají přitom všech dostupných prostředků a metod k tomu, aby se udržely u moci. Podařilo se jim infiltrovat velmi hluboko do struktur společnosti a není pochopitelně v jejich zájmu jakkoli pod sebou podřezávat větev. Řada z nich navíc zneužívá terorismu (v mnoha různých formách) proti vlastnímu obyvatelstvu či vůči slabším státům, které se staly obětí jejich agrese. (Řada z nich tak činila s tichým požehnáním demokratických států během studené války i po jejím skončení, jak dokládá např. kontinuální podpora "pozitivní role Sýrie v Libanonu" během posledních pětadvaceti let). Zdá se, že tyto režimy neberou nebezpečné důsledky terorismu pro jejich vlastní stabilitu příliš vážně. Zneužívají různých problémů (jako je např. arabsko-izraelský konflikt) k obhajobě své nedemokratické podstaty, aby zamlžily otázku, zda jsou tyto konflikty pouze důsledkem nedemokratických a neférových praktik demokratického státu, anebo jsou naopak do značné míry důsledkem existence nedemokratických režimů v oblasti.

Jedním z problémů, které podle mého názoru přispívají k neúspěchu reformátorů na Blízkém východě, je převládající společensko-politická kultura spočívající ve vlastním sebehodnocení coby obětí, jež přetrvává s krátkodobými výjimkami po desetiletí. Jen namátkou: oběti kolonialismu, oběti cizího vykořisťování a manipulace, oběti Kissingerových konspirací, oběti nového světového pořádku po studené válce, případně oběti vlastních režimů. Hlavní nebezpečí tohoto "kultu" spočívá v tom, že "oběť" nevěří, že má jakoukoli možnost vlastní volby, jakoukoli možnost vzít osud do vlastních rukou. Oběť jednoduše nevěří, že její politická účast či volba (lhostejno v jaké formě a na jaké úrovni) může přinést nějakou změnu. To eliminuje onen životně důležitý element iniciativy, nezbytný pro úspěch demokratické tranzice. Participativní kultura, kultura účasti, je pravým opakem kultu oběti. Vytvoření této kultury stojící na principu, podle něhož má každý hlas svou váhu, vyžaduje těžkou práci, přispělo by však k řešení řady společensko-politických problémů této části světa (včetně např. postavení žen).

Čas od času je převažující společensko-politické ovzduší narušeno. Občas slyšíme, že termín "demokracie" pomalu prosakuje do politického diskursu i v tomto regionu. Platí to především v Libanonu. Brutální atentát na premiéra Harírího v březnu 2005 znamenal šok srovnatelný s francouzskou revolucí, 11. zářím či americkou invazí do Iráku. Šok, který nepřinesl změnu situace, ale mohl se stát akcelerátorem změn, pokud by byla příležitost náležitě využita. Co však následovalo? Namísto soustředění na reformní úsilí, které mohlo přinést úspěch, naši politikové využívali každého okamžiku jen k vzájemným invektivám a obviňování. Mladí lidé, které nikdo nevychovával k tomu, jak uplatňovat v praxi základní demokratické hodnoty a práva, například jak činit politiky odpovědnými za jejich konání, upadli do pocitu frustrace, který brzy dosáhl podobného vrcholu jako jejich dřívější nadšení a naděje. Očekávané výsledky nepřinesl ani multinacionální dialog, který byl zahájen ve snaze absorbovat vzrůstající frustraci.

Navzdory přítomnosti organizací sdružujících osobnosti s kritickým a proreformním myšlením, díky nimž by mohlo dojít k iniciaci demokratizačních změn zevnitř, je zde řada problémů, které zpochybňují jejich možnosti přispět skutečně účinně k nezbytným reformám, lobovat za ně anebo působit jako skutečně mocný aktér na nejnižší úrovni. K těmto problémům náleží otázka financování (finance získávají projekty, na jejichž konci není často nic víc než výzkum či návrh pracovního plánu) nadměrného počtu těchto organizací, které často dublují svoji činnost, či nedostatek transparence, pokud jde o zdroje jejich podpory či stupeň (ne)závislosti na politických tlacích.

Občanská společnost by měla v demokratizačním procesu představovat hlavního partnera politických institucí. Často je však otázkou, do jaké míry "agenti demokracie" sami pracují a fungují podle demokratických pravidel. Důležité je také to, do jaké míry skutečně reprezentují ty skupiny občanů, jejichž mluvčími a zástupci se prohlašují být. Problémem je i to, že jejich financování nejčastěji pochází z vládních zdrojů (což ovlivňuje jejich nezávislost a činí je do značné míry závislými na vládní politice), případně od soukromých sponzorů. To napomáhá reprodukci jakéhosi klientelistického řetězce, který de facto pomáhá obnovovat existenci stále stejné vládnoucí politické skupiny, proti níž by ve skutečnosti mělo být reformní úsilí namířeno. V regionu téměř neexistuje systém financování nevládních organizací prostřednictvím nadací, s výjimkou náboženských skupin či sekt. Omezená je také možnost decentralizace finanční podpory na regionální úrovni; většina kanálů je i zde kontrolována centrální vládou.

Všechny tyto důvody mě vedou k přesvědčení, že demokratizační snahy v daném regionu se bez cizí pomoci neobejdou. Míním tím pomoc technickou, ale také politickou a zejména finanční, ať již by pocházela z Evropy, USA, od mezinárodních organizací či z jiných kvalifikovaných zdrojů.

Většina blízkovýchodních států neprošla procesem "state-building", jako tomu bylo v případě Evropy či Severní Ameriky. Lze samozřejmě využívat zkušeností jiných, žádný reformní proces se však nemůže odehrát bez ohledu na specifika sociálního, kulturního a politického kontextu. Při vytváření vhodného modelu je zároveň třeba vyhnout se nebezpečí dvojích standardů, které by mohly vyvolat odmítavé a citlivé reakce (pozice k izraelsko-palestinskému konfliktu, podpora nedemokratickým praktikám v Libanonu, Iráku apod.). Je třeba mít na paměti, že demokracie jako vláda lidu, skrze lid a pro lid je principem relativním (svázaným s příslušnou kulturou) a pro její implementaci neexistuje žádný univerzální model. V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že demokracie nemá naději na přežití tam, kde se střetává s chudobou. Demokracie představuje vzájemně provázaný celek hodnot a norem uplatňovaný v různých sférách širšího společenského bytí. Nelze jej rozkládat a přijímat po částech a věřit ve změnu a v úspěch.

Současný status demokracie v arabském světě

Ebtisam Al Kitbi

politoložka, Universita Spojených arabských emirátů

Jako po většinu minulého století zůstává i dnes arabský svět v zajetí působení tří určujících sil, které zapříčiňují jeho politickou imobilizaci. Jsou jimi svévolné intervence cizích mocností, sebezáchovné snahy početně malých, nikým nevolených a také nikomu neodpovědných vládnoucích elit, často založených na klanovém, kmenovém či etnickém principu, a frustrované, neuspokojené touhy po sebevyjádření vlastních občanů. Během posledních několika let ovšem díky společnému působení globálních i vnitřních faktorů začali reprezentanti všech těchto tří mocenských proudů hovořit o potřebě demokratických reforem, které by měly uspokojit aspirace všech tří skupin.

Zatímco žádný z arabských států nepodnikl na cestě ke skutečně demokratickému způsobu vlády věrohodné kroky, všechny přijaly rétoriku demokratizace a skutečně aplikovaly některé omezené formy zaangažování občanů (ve sférách svobody tisku, participace prostřednictvím politických stran, rozvoje občanské společnosti či voleb). Naplňování skutečné podstaty demokracie ale zůstává iluzí. Během posledního desetiletí 20. století se většina autokratických a diktátorských režimů světa vydala na cestu k demokratickému způsobu vlády, arabský svět však zůstal pozadu. Rétorika demokratických reforem typická pro poslední dobu by však mohla být příznakem počínající pozvolné tranzice. Vysvětlení tohoto vývoje lze hledat ve čtyřech faktorech.

2. Vnější tlak na provedení politických a ekonomických reforem zesilující po 11. září 2001 se začíná prolínat se snahou arabských aktivistů, kteří byli ze strany svých vlád dlouhodobě marginalizováni.

3. Jednotlivé nejmocnější populistické síly, které se zároveň těší největší důvěře občanů v arabském světě, jako je politický islamismus reprezentovaný různými skupinami typu Muslimské bratrstvo či Hamás, se přesvědčují o tom, že demokratické volby jim nabízejí nejlegitimnější a nejefektivnější cestu k získání moci. Svědčí o tom výsledky komunálních i parlamentních voleb v několika arabských zemích či důležitý příklad současné vládnoucí strany v Turecku, která má islamistické kořeny.

4. Vlády arabských států i soukromý sektor zjišťují, že je v jejich zájmu podporovat demokratický způsob vlády, liberální ekonomiku a vládu práva, chtějí-li přitáhnout zahraniční i domácí soukromé investice, které jsou jedinou nadějí na vytvoření pracovních míst a zlepšení životní úrovně.

Přenos rétoriky do praxe však probíhá pomalu, stále visí otazníky nad tím, do jaké míry míní svoji reformní rétoriku vážně např. vůdcové v Egyptě či v Tunisku. Další státy jako Sýrie, Libye či Súdán pokračují v praxi vládního režimu, který udržuje veškerou moc v rukou centralizovaného státu typu vojenské diktatury. Menší i větší monarchie typu Jordánska, Saúdské Arábie, Kuvajtu, Kataru či Bahrajnu podnikly některé reálné kroky k většímu zrovnoprávnění občanů a jejich politické participaci, včetně možností pro ženy, ale stále jsou jim vzdálené demokratické principy většinové vlády, legitimity (namísto klientelistické reprezentace) či princip souhlasu ovládaných s formou a praxí vlády.

Přijetí demokratických norem je nevyhnutelné, včetně parlamentních voleb, i když jejich věrohodnost během uplynulé dekády byla diskutabilní. Mám na mysli parlamentní volby, které proběhly v Egyptě, Jordánsku, Kuvajtu, Bahrajnu, Palestině, Jemenu, Maroku a několika dalších státech. (Irácké volby byly přímo svázány se změnou režimu, která probíhala v americké režii. Jejich skutečný historický význam tedy nemůže být ještě dostatečně evaluován.) Komunální volby jako novinka proběhly v Saúdské Arábii a v Kataru. V Egyptě se uskutečnily prezidentské volby, v nichž se o prezidentský post poprvé v dějinách ucházelo více kandidátů. Při sledování regionálních televizí a rozhlasových stanic lze zaznamenat mnohem širší a bohatší politickou debatu, než tomu bylo kdykoli v minulosti.

Přesto platí, že ze tří "mocenských klíčů", které pomáhají kontrolovat celou společnost (zbraně, peníze a informace), vládnoucí elity stále dominují především v bezpečnostní a vojenské sféře, kterou ovládají, stejně jako státní rozpočty, jejichž prostřednictvím definují ekonomické zájmy státu a distribuci bohatství. Pouze kontrola informačních toků skrze masmédia z rukou státu do značné míry vyklouzla, a to především díky vysílání regionálních satelitních televizí, vysokofrekvenčních rádií, novinových periodik a internetu.

Skutečným testem demokratické vlády by však byla existence nezávislé kontroly vládních složek, např. ze strany nevládních těles. Nic takového v žádné z arabských zemí neexistuje, i když určité zaznamenáníhodné posuny lze pozorovat např. v Libanonu, Egyptě, Palestině, Bahrajnu či Maroku. Přitom pokud by jedna z arabských zemí uspěla v dosažení demokratické formy vlády (pravděpodobně s islamistickým prvkem, jako je tomu v případě Turecka či potenciálně v případě Iráku), lze očekávat, že další státy by mohly tento příklad následovat mnohem rychleji, než tomu bylo dosud.

Politická reforma v arabském světě by měla vést k liberalizaci ekonomik těchto zemí od hegemonie státu, reforma znamená také osvobození arabských států od těžkopádné byrokracie a korupce a musí přinést i posílení vlivu žen a mladší generace na tvorbu politiky. Garance politických a kulturních svobod, včetně práva všech občanů na svobodné vyjádření svého názoru, jsou nezbytnými kroky k dosažení něčeho, co bychom mohli nazvat arabským obrozením, ve smyslu obrození občanského principu, který již není potlačován strachem z autority zneužívající moc. Nezbytným prvkem pro vytvoření vyspělé politiky je vytvoření skutečně otevřeného rámce pro fungování politických stran, včetně dodržování svobody shromažďování. Dalším elementem nezbytným pro zabránění extremismu je, aby všechny zaangažované politické síly bezpodmínečně dodržovaly ústavní principy.

Je jasné, že některým arabským státům se reformy podaří dosáhnout, jiné naopak čeká dezintegrace. Zřejmě nejlepšími "laboratořemi" pro ověření pozitivních důsledků liberalizačních změn by mohly být rozlohou nejmenší monarchie v regionu - Bahrajn, Kuvajt, Katar, Omán či Spojené arabské emiráty (SAE). Důvodem je do jisté míry tolerantní přístup vládnoucích královských rodin i to, že již zde byly podniknuty určité reformní kroky.

Nelze zapomínat ani na to, že jedním z centrálních aktérů v celé oblasti zůstává Egypt. Egypt by se mohl pokusit o opětovné získání vedoucí role v arabském světě, pokud se jí bude chtít chopit prostřednictvím úsilí o kulturní renesanci, liberalizaci, demokratizaci, reformu vzdělávací sféry či ekonomický rozvoj. Ze všech arabských zemí je to právě tento stát, jehož historie skýtá nejméně překážek takovému vývoji. Monarchie zde byla svržena v roce 1952 nenásilnou cestou a za uplynulých 250 let Egypt nejednou prokázal, že je schopen provádět jak reformistickou, tak radikální politiku. Je možné říci, že otázka kolapsu či obnovy arabského světa může do značné míry záviset na osudu egyptských reforem.

Pokud jde o Sýrii, pád Saddámova režimu v Iráku vrhl světlo na některé aspekty, které syrský režim před světem raději ukrývá. Jedná se především o roli Sýrie v Libanonu a fakt, že v Sýrii funguje vláda jedné strany a dochází zde k porušování lidských práv. Aby se Sýrie vyhnula pádu do pozice strategicky bezvýznamné země, musí podniknout dostatečně explicitní kroky, včetně politické liberalizace a minimalizace státní dominance ve sférách politiky, kultury a v ekonomickém životě.

V případě Iráku je ještě velmi předčasné vyvozovat jakékoli závěry o tom, že se země propadá do chaosu občanské války a nenávisti různých skupin bojujících proti sobě. Po letech represí nebylo možné očekávat, že okamžitě zvítězí síly zdravého rozumu a že se vše obejde bez anarchie a násilí. V Iráku působí mnoho faktorů: zájem USA, silná šíitská populace, která ale nemá zájem na tom, aby se v iráckém případě opakovala někdejší íránská zkušenost, sekulární tradice a hluboce rozdělená společnost. Obnova iráckého státu bude složitá, ale není nereálná - a její úspěch je vysoce důležitý. Občanská válka či krach budování iráckého státu by vedly k novým kolům regionálního konfliktu. Ten by se mohl velmi snadno přenést do Íránu, Sýrie, Turecka a Saúdské Arábie, radikalizovat islamisty, Kurdy a další skupiny. Řada okolních režimů na jedné straně doufá, že se Irák stane pro USA novým Vietnamem. Na straně druhé se řada těchto režimů obává přenosu násilností z Iráku do jiných zemí.

Pro stávající blízkovýchodní režimy nemusí být reformy za všech okolností sebedestruktivní. Naopak, jak ukazuje irácký příklad, tím, co vede k totální ztrátě moci, je tuhá kontrola bez reforem. Jak ilustruje příklad Mexika či postkomunistické Evropy, staré elity se mohou znovu obnovit, změní-li pokojně systém, jemuž vládnou.

Centrálním tématem souvisejícím s reformním úsilím na Blízkém východě nadále zůstává i téma palestinsko-izraelského konfliktu destabilizujícího situaci na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy. Situace v Palestině vždy vytvářela a vytváří živnou půdu pro radikalismus v regionu, který se týká jak arabských nacionalistů, tak islamistů. Budeme-li stále podceňovat dopad událostí v Palestině, bude to znamenat jen podkopávání reformního úsilí v regionu a posilování antireformních sil v rámci existujících režimů arabského světa.

Má-li historie sloužit jako určité vodítko, pak nepochybně ukazuje, že tranzitivní proces směrem k demokracii, ekonomickému rozvoji, míru a respektu k dodržování lidských práv je tvořen složitými procesy a sestává z nelehkých voleb. Politický vývoj arabského světa se nyní nachází ve svém předdemokratickém momentu, jenž může přinést rozhodující impulz pro tranzici celého regionu. To však nebude znamenat konec, ale spíše nový začátek.

Diskuse