Od internetu spásu nečekejte

Rozhovor se Zdeňkem Havelkou o tom, jak informační technologie změní fungování států směrem k občanům

Internet a nástup znalostní ekonomiky, nutnost států konkurovat si o zahraniční investory, elektronizace veřejné správy, outsourcing, levné cestování a stěhování lidí na druhý konec světa, daňové ráje... Nadějné trendy, které se někdy interpretují tak, že povedou ke ztrátě státní kontroly nad jednotlivci, především pak nad jejich peněženkami. Ne všechna tato očekávání však musí samospádem dojít svého naplnění.

Dá se podle vás říci, že informační technologie časem smažou rozdíl mezi státem a soukromou firmou, neboť nutí i státní instituce chovat se efektivněji a v zájmu svých zákazníků/klientů/občanů? Že přístup ke službám státu prostřednictvím elektronických prostředků lidem jednak ušetří čas, ale také je vymaní z jaksi podřízené až ponižující situace panující na úřadech (fronty, několikastupňové vyplňování formulářů atd.)?

Podle mého názoru je to spíše naopak - informační technologie rozdíl mezi veřejnou organizací (státem) a soukromou firmou zdůrazňují. Ten rozdíl vyplývá z podstaty obou institucí. Podstatou soukromé firmy je nabízení produktů a služeb k dobrovolné směně na trhu. Nikdo není nucen si určitou službu či produkt koupit; směna probíhá dobrovolně a nenásilně na bázi vzájemné výhodnosti pro kupujícího a prodávajícího. Vzhledem ke konkurenci jsou firmy nuceny k neustálým inovacím a tím i ke zvyšování efektivity využívaného kapitálu. Můžeme hovořit o ekonomickém způsobu zajišťování existence.

Veřejná organizace (stát) na druhé straně nejdříve pod hrozbou násilí vyvlastní část prostředků produktivních jedinců a ty pak na základě veřejné volby - tedy arbitrárního rozhodování politiků limitovaného pouze nedefinovatelným aktuálním „veřejným" zájmem, projevujícím se jednou za čtyři roky ve volbách - přerozděluje. Pod přerozdělováním na základě „veřejného zájmu" se skrývá dobývání renty - tedy přesně cílené využívání veřejných zdrojů k soukromým cílům politiků, byrokratů a spřátelených firem. Způsob práce se zdroji je diametrálně odlišný od prvního ekonomického systému - kapitál není rozvíjen, nýbrž neefektivně spotřebováván. Zde bych mluvil o politickém způsobu existenčního zajišťování.

Informační technologie samy o sobě jsou neutrální - mohou zvyšovat efektivitu v jasně definovaných segmentech, avšak mohou též zvětšovat netransparentnost celého prostředí a tím zvyšovat náklady a umožňovat politické kořistnictví.

Čili nepředpokládáte, že by moderní technologie způsobily, že se s člověkem na úřadech bude nakládat podobně jako třeba v bance, kde máte svého osobního bankéře, nikde nečekáte a objednáváte se primárně vy k němu? Přitom by stát/úřad mohl odstranit fronty podobným způsobem: téměř vše by bylo realizovatelné elektronicky, kdo by to však nečinil, byl by výrazně penalizován (podobně jako je drahé podávat příkaz k úhradě na pobočce banky). Ostatně vy sám se elektronizací veřejné správy zabýváte, takže by bylo logické, kdybyste měl nějakou takovou představu...

Samy technologie nic nezpůsobí. Pokud se svým osobním bankéřem nebudete spokojen, odejdete k jinému - funguje tu princip konkurence. V případě nespokojenosti se „službami" veřejné organizace, která má zákonem zaručen lokální monopol, bude pro vás odchod jinam velmi náročný - musel byste se přestěhovat a vyplňovat kvanta papírů. Klíčová je motivace. Na základě čeho by měli být politici, kteří za kvalitu veřejných služeb odpovídají, motivováni, aby služby zlepšovali?

Ale abychom nebyli jen pesimističtí - najdou se jistě i bílé vrány, které se o vámi naznačené změny snaží. Buď se jedná o osvícené úředníky či o idealistické politiky. Řada městských úřadů má prokazatelné výsledky (zde bych zmínil např. své rodné město Moravskou Třebovou a průkopnickou práci zdejšího pana tajemníka). Problém je v systému: je informatizace a radikální zlepšení služeb úřadů téma do voleb? Zatím ne.

Skutečné řešení problému by podle mého názoru spočívalo v oddělení politiky od státu. Veřejné služby by byly poskytovány certifikovanými privátními organizacemi na základě smluv na dobu určitou, nezávisle na územním členění a primárně digitální cestou. Tyto organizace by si vzájemně konkurovaly a kvalita jejich služeb by tedy byla hlavním předpokladem pro prodloužení kontraktu. Politická role by spočívala pouze ve vytyčení parametrů služby a v její následné kontrole. Celý proces by byl prostřednictvím internetu plně transparentní, rozhodnutí by byla dokumentována a zveřejňována v reálném čase. Paralelně s tím by probíhala diskuse o tom, zda jsou takto poskytované služby vůbec potřebné a nemohou být zcela ponechány soukromé sféře. Úspory, kterých by se takto podařilo dosáhnout, jsou v řádu desítek miliard ročně - a to mluvím o úsporách pouze na provozu současného formátu veřejné správy. Rozumné snížení přerozdělování by přineslo další stamiliardy. Dokážete si představit složenou daňovou kvótu ve výši 9 %? Já ano.

Jak podle vašeho názoru internet změní prostor pro ekonomické aktivity v soukromé sféře? Jak si představujete vývoj v nejbližší budoucnosti?

Důležité nejsou samotné technologie, nýbrž možnosti, které internetové technologie poskytují. A tyto možnosti jsou enormní - co může být digitalizováno, bude digitalizováno. Proto dochází k jevům jako je offshoring a outsorcing v globálním měřítku - stěhují se továrny, pracovní místa, kapitál. Dále tu máme fenomén Google. Po rozšíření se vyhledávací stroj může stát „metaobchodem", „metauniverzitou" atd. Každý jednotlivý výrobek bude mít vlastní internetovou adresu, smysluplné ekonomické aktivity nebudou bez internetu vůbec myslitelné. Automatizace rutinních činností a komoditizace zboží zvýší nároky na znalosti a kreativitu pracovníků. Vzniknou nové obory (a jiné budou zanikat). Přirovnal bych to ke změně agrárních ekonomik na ekonomiky industriální. Dnes v rozvinutých zemích pracují v zemědělství zhruba 2 % lidí. Za několik desítek let toto číslo možná obsáhne zemědělství i výrobní průmysl.

Nebudou mít tyto změny ale pozitivní dopad i na fungování státní správy či států jako takových? Pořád zde vidím optimistické perspektivy. Státy si už dnes konkurují třeba v „boji" o zahraniční investory. Nemohly by si začít konkurovat v globalizovaném světě - ku prospěchu daňových poplatníků? Již dnes si můžete založit firmu v daňovém ráji. Nebudou podobným způsobem brzy moci postupovat i živnostníci, čímž zabrání státům v provádění masivního přerozdělování?

Státy jsou zvláštní instituce. Jak už jsem uvedl výše, mohou legitimně vyvlastňovat majetky svých občanů. Mohou to dělat proto, že mají monopol na násilí. Původně sice státy měly monopol na násilí proto, aby chránily majetek svých občanů před vnějším a vnitřním nepřítelem, ale to dnes už neplatí. Skutečně bohatí si svůj majetek prostřednictvím legálních daňových optimalizací ubrání, proto státy vyvlastňují především střední třídu - ta se nemůže efektivně bránit.

Státům jsou investoři v podstatě ukradení. Takzvané „konkurování" o investory spočívá ve vytváření investičních pobídek jedněm investorům - těm menším, domácím se rozvojové prostředky uzmou a těm bohatším se nabídnou. Cílem nejsou vlastní investice a zvyšování množství kapitálu v ekonomice, nýbrž pracovní místa, na jejichž vytvoření státy vydávají enormní částky. A to je jiná kapitola: politici se pak mohou pochlubit svou činností v médiích, drobní podnikatelé přicházejí na úřad práce a střední třída mizí...Závěr: o investory si mohou konkurovat podnikatelské projekty, snad ještě lokality s těmito podnikatelskými projekty spojené, nikoliv však státy. Ty by ku prospěchu daňových poplatníků měly plnit svou původní funkci - ochranu jejich vlastnictví.

Čili ani výše popsané pozitivní jevy se podle vás neprojeví tak, jak jsem naznačoval? Co brání přesouvat firmy stále více do daňových rájů, s pomocí internetu provádět masivní outsourcing?

V podstatě nebrání firmám přesouvat své aktivity do daňových rájů nic. Spousta z nich tam již je - existují státy, a to i v rámci EU, s výhodnějším daňovým režimem. U nás se vám již dnes vyplatí přesunout firmu třeba do Velké Británie, a to i relativně malou. Problémem není přesouvání aktiv, ale rozklad střední třídy žijící na konkrétním území - úbytek malých podniků a živnostníků a zvyšování závislosti intelektuálních povolání (učitelé, lékaři atd.) na státu.

Internet je médiem, které akceleruje růst bohatství, ale jako každá přelomová technologie zvyšuje radikálně efektivitu, tím i citlivost vůči ekonomickým zákonům. Nesprávné politiky (především deficitní veřejné finance) jsou rychle trestány - investoři odcházejí, měna se propadá a náklady na vstupy ekonomiky rostou. Vládci veřejných financí jsou zaskočeni, a proto sahají ke zvyšování daní. Jedná se ale spíše o populistické gesto, zaměřené na získání volební podpory „chudých" závistivců, protože reálné efekty takového kroku jsou de facto nulové. Platit mají „bohatí", přičemž ti skutečně bohatí jsou většinou mimo dosah berních úřadů, a tak jsou vyvlastňovány příjmy střední třídy, čímž dochází k roztáčení spirály - dalšímu zvyšování daní a propadu ekonomiky. Ale zpět k vaší otázce: firmy se mohou přesunout do daňových rájů, avšak ne všechny. Proto se domnívám, že důležité je respektovat ekonomické zákonitosti a rozvíjet prostor pro svobodu teď a tady. Vize šetrného minimálního státu postaveného na koordinaci jasně definovaného portfolia veřejných služeb v konkurenčním prostředí prostřednictvím digitalizačních technologií je uskutečnitelná. Rozhodnutí pro ni je však záležitostí politické volby, nikoliv věcí technologie jako takové.

Jakou roli podle vás sehrají systémy typu PayPal, které mj. umožňují disponovat virtuálními penězi a brání tak státům kontrolovat měnu, resp. toky peněz?

Systém PayPal je nástrojem pro bezpečné on-line placení, postaveným nad stávající infrastrukturu bankovních účtů a kreditních karet - nikoliv tedy prvotně emitentem virtuálních peněz. Prostřednictvím PayPalu může každý, kdo má e-mailovou adresu, posílat peníze ze svých účtů na účty cizí. Zavedení důvěryhodné alternativní měny by s sebou neslo velké náklady. Krom toho státy už nyní mají kontrolu nad svými měnami jen minimální. Centrální banky jsou relativně nezávislé (byť jsou státními institucemi) a vztahy mezi směnnými kursy jednotlivých měn určuje trh. Je možné, že se v budoucnosti objeví čistě internetový emitent peněz a bude natolik důvěryhodný, že transakce v digitálním světě budou probíhat za konstantní poplatek (cenu služby) a budou mimo dosah států. Zrod takového systému však budou provázet velké porodní bolesti. Ostatně i PayPal se snažila ovládnout mafie.

Jaké jsou reakce států na popsané jevy? Hrozí třeba, že se státy budou snažit prosadit své zájmy na úrovni nadnárodních struktur (snaha o likvidaci daňových rájů, danění internetových transakcí, peněz přesouvaných mezinárodně...)?

Nejenže hrozí, ono se to přímo děje! Problémem je netransparentní propojení národních a nadnárodních institucí. Příkladem je současná EU, která zdaňuje příjmy z kapitálových výnosů svých občanů realizovaných například ve Švýcarsku. Z občana se stává poddaný jeho státu, jehož hlavním cílem je zajištění vysoké životní úrovně „jeho" politiků a byrokratů.

Za předpokladu, že se vývoj bude ubírat trochu optimističtěji, než naznačujete, a státy by o svoji moc částečně přišly, které instituce/struktury by převzaly jejich úkoly?

Doufejme, že díky tlakům na efektivitu služeb to budou organizace působící v ekonomickém režimu. Jak už jste zmínil, když srovnáte „banky" bankovního socialismu devadesátých let s privátními bankovními ústavy dneška, státem vlastněný Telecom se službami konkurujících si telekomunikačních operátorů, musíte souhlasit s tvrzením, že politika je jedem rozkládajícím ekonomické prostředí. Organizace, odkud odešli politici, fungují.

Internet je jakýmsi akcelerátorem efektivity: to, co lze udělat lépe a rychleji, bude uděláno lépe a rychleji. Státy tak budou vytlačovány ze všech sfér, které ve zmateném dvacátém století obsadily. Každý bude toužit po kvalitním zdravotnictví, silnicích a školách. Vezměte si příklad v ryzí doméně státu, kterou by měla být ochrana majetku: krádež auta. Policie se vám většinou omluví za vlastní neschopnost. V blízké budoucnosti lze přitom čekat, že prostřednictvím mobilní sítě monitorovaný automobil při neautorizované delokalizaci sám zavolá ochranné komando (soukromé) pojišťovací společnosti. K čemu pak budou potřeba politici a byrokraté?

Dá se říct, že díky internetu dnes každý žije „v jiném světě", a právě tato ztráta společného jmenovatele přivádí do krize státy založené na územním principu?

Jsme teprve na prahu nástupu „nové ekonomiky". Toto sousloví užívám záměrně, i přes negativní konotace spjaté s koncem internetové bubliny na prahu předcházejícího století. Transformační dopady nové ekonomiky je těžké předvídat, nicméně vliv internetu na masová média 20. století je patrný již nyní (blogy, internetové zájmové komunity atd.). Rozpad tradičních médií znamená rozpad způsobu, kterým vnímáme veřejný prostor, a tím možná i zánik tradičního veřejného prostoru industriální ekonomiky vůbec. Pokud dojde ke ztrátě tradičního veřejného prostoru, kde bude definován „veřejný zájem"? Kým a pro koho? Ve volbách s minimální účastí? Každý budeme žít ve světě, který si zvolíme. Otázkou je, jak se tyto světy budou navzájem ovlivňovat. Viz různé novodobé „svaté války" apod.

Vlastnictví čeho bude rozhodující ve světě, kde výrobu i poskytování služeb půjde snadno přesunout na druhý konec světa? Nakolik je oprávněný koncept tzv. znalostí ekonomiky?

Podstata transformace staré ekonomiky na „novou ekonomiku" (chcete-li „znalostní") spočívá v přesunu důležitosti od hmotných aktiv k nehmotným. Pokud máte dobrý business plán s jasně definovanými výnosy a jste schopen organizačně zajistit jeho naplňování, tak není problém získat finanční kapitál a za něj nakoupit jakékoliv hmotné zdroje. Klíčem je myšlenka a jí odpovídající organizační a informační zajištění - souhrnně je možné hovořit o „podnikatelské znalosti". Proto jsou úvahy o znalostní ekonomice oprávněné. Znalost je zvláštním typem aktiva, protože se nespotřebovává v prostoru (na výukový server může být přihlášeno deset, ale třeba i deset tisíc uživatelů, de facto bez dalších stoupajících nákladů), nýbrž v čase - znalost zastarává.

Znalost jako aktivum proměňuje i mikroekonomickou teorii. Vedle zákona klesajících výnosů můžeme artikulovat i „zákon stoupajících výnosů": při výrobě softwaru konvergují náklady na druhou a další vyrobenou jednotku nule.

Historicky je možno vznik znalostní ekonomiky situovat do padesátých let minulého století, kdy W. Edwards Deming zaváděl v japonských firmách systém řízení kvality. Poprvé v historii nespočívala tvorba hodnoty pouze na výrobě, nýbrž byla spojena se získáváním a vyhodnocováním znalostí - se zavedením zpětné vazby. Nástup informačních technologií vliv znalostí na růst hodnoty urychlil. Hmotné náklady na typický automobil GM tvoří pouze 16 % z celkových nákladů, jednu třetinu ceny Boeingu 777 tvoří software. Znalostní ekonomika vytváří materiální zdroje s „inteligencí" - a standardní ekonomie nám o nich nic neříká. Problémem je, že pojmu „znalostní ekonomika" se chopili politici a vytvořili mlhavě definovanou ideologii opravňující státní výdaje ve školství nebo třeba selektivní daňové výhody v informatice. Pro mne je však znalostní ekonomika především spojena právě s nástupem znalostního pracovníka, který je svébytným individuem, samostatně působícím na trhu služeb. Jeho nejdůležitější charakteristikou je samostatnost a přímá odpovědnost za objednané výstupy. Hlavní aktivum - své znalosti - si znalostní pracovník nosí stále s sebou ve své hlavě a díky konkurenci je neustále zlepšuje - vzdělává se. „Znalostní ekonomika" založená na přerozdělovacím modelu sociálního státu 20. století je podle mého názoru nemožná.

Tomu úplně nerozumím: znalosti přece mají pro svého vlastníka, nějaké hmotné výstupy, finanční příjmy, spotřebu - a to všechno už (bohužel) zdaňovat/přerozdělovávat lze.

Důslednou znalostní ekonomikou by byla ekonomika volného trhu, ve které by státy hrály minimální roli obránců vlastnictví a tržního řádu. Díky digitálním technologiím by se velmi zrychlila kapitalizace vzdělávání - urychlení tvorby nových znalostí a snadnější manipulace s nimi by vedla k radikálním úsporám finančních a hmotných zdrojů při nabídce kvalitnějších produktů a služeb. Manuální práce by byla nahrazena důslednou automatizací. Je možné si představit mnohonásobné zvýšení produktivity přírodních zdrojů využívaných s potřebnou znalostí. Ale jak jste říkal, na jistou dobu je představitelná i „znalostní ekonomika" jiného druhu. Ekonomika, v níž bude státem zachycena každá nenásilná transakce a zdaňována každá aktivita - demotivující ekonomika společnosti, která ve chvíli vnitřního nebo vnějšího ohrožení není nakonec schopna vytvořit zdroje ani na svou vlastní obranu.

Diskuse