Jejich krev na naši hlavu

Jan Klusáček | 20. 11. 2006

Poslat do Kindlu

Co je potřeba k tomu, aby se z události stala zpráva? Vlastně nic velkého: „správná" událost se musí vyznačovat buď dostatečnou blízkostí, nebo jednoznačností a jednoduchostí, či prudkým, krátkodobým průběhem. Zabírá samozřejmě i pořádná dávka negativity a přítomnost známých osobností. Nejlepší je pochopitelně všechno najednou.

Krize v súdánském regionu Dárfúr se nevyznačuje - až na negativitu - ani jednou z „ingrediencí zajímavosti". O hromadách mrtvol v Dárfúru každodenně narůstajících za zjevného vědomí a podpory súdánské vlády se tak zřejmě palcovými titulky nikdy psát nebude. Nic zvláštního, jen další z řady vzdálených a nesmyslných afrických válek, chtělo by se říci při pohledu na tamní vypálené vesnice, tlející těla zavražděných mužů, znásilňované ženy a vyhladovělé děti.

Možná se v Dárfúru skutečně odehrává jen další díl nekonečného seriálu na téma africké etnické čistky. Naší pozornosti by ale přesto neměl uniknout. Už jen proto, že rozměry tamního vraždění jsou skutečně astronomické. Použijeme-li jednoduchou ilustraci, o život tam doposud přišlo přibližně tolik duší, kolik má město Brno.

Co se v Dárfúru tedy vlastně děje? Vezměme to popořádku: mezi usedlými černošskými farmáři a arabskými kočovníky, kteří v této západosúdánské provincii žijí, již delší dobu panovalo napětí kvůli vodním zdrojům. I přesto spolu ale tyto dvě skupiny (mimochodem obě dvě muslimské víry) dokázaly koexistovat relativně v míru. V roce 2003 se však černošským rebelům, kteří oprávněně tvrdí, že je region centrální vládou zanedbáván, podařilo zasáhnout vládní cíle. Konflikt byl zažehnán. Protože ale centrální vláda nemá dostatečně velkou armádu, rozhodla se využít přirozeného napětí mezi dárfúrskými etniky a s nově vzniklými nepříjemnostmi na své periferii se vypořádat pomocí milic arabských kočovníků zvanými Džandžavíd. Ty se ovšem zcela vymkly jakékoli kontrole a již tři roky terorizují černošské obyvatelstvo. Vláda proti nim přitom odmítá jakkoli zasáhnout a naopak je stále logisticky podporuje.

Následkem toho je, jak tvrdí například Spojené státy, soustavně probíhající genocida. S nálepkováním kdejakých etnických čistek slovem genocida bychom měli být opatrní. Cynicky řečeno, není vraždění jako vraždění. Při pohledu na dárfúrskou realitu se nicméně nezdá být užití pojmu genocida ani v nejmenším přehnané. V oblasti totiž málokdy dochází k přímým střetům arabských milic s černošskými rebely, ozbrojenců s ozbrojenci. Místo toho Džandžavíd napadají černošské vesničany, civilisty. „Nejdřív byla naše vesnice ostřelována bombami z vládních letadel Antonov, poté zaútočily milice Džandžavíd na velbloudech a koních. Zabily mého otce, dědu a bratra," popsal štábu BBC Abdelmouni Mahamad typický průběh dárfúrských etnických čistek. „Nezbytným" doprovodným jevem jsou samozřejmě i masové rabování a znásilňování žen.

Řeč čísel je neúprosná: odhady úhrnných obětí na životech v důsledku dárfúrského konfliktu se pohybují od 200 000 do 400 000 mrtvých. Další dva miliony lidí přišly o domov. Přístup humanitární pomoci do oblasti je přitom v současnosti kvůli bezpečnostním rizikům na nejnižší úrovni od roku 2004. Humanitární pracovníci pro zlepšení situace v regionu, který bezesporu můžeme označit za horkého kandidáta na nejsmutnější místo planety, nemohou prakticky nic učinit. Část viny na tom nesou i některé skupiny černošských rebelů, které odmítají podepsat květnové mírové ujednání. Za většinou utrpení však jednoznačně stojí Džandžavíd a centrální vláda.

Bezpečnost Dárfúru, oblasti o rozloze Španělska, nyní leží pouze na bedrech špatně vyzbrojené sedmitisícové mise Africké unie. Ta se ale spíše, než aby útokům zabraňovala, sama stává jejich terčem. S početně nepříliš velkými Džandžavíd by si přitom efektivní mezinárodní vojenská mise zcela jistě poradila. OSN odhadla náklady na vyslání svých mírových jednotek do Dárfúru na jednu miliardu dolarů. Tolik dostávají evropští a američtí zemědělci na dotacích pro své krávy na jeden den. Nasazení tolik potřebné robustní dvacetitisícové mírové mise OSN je ale stále (a ještě dlouho bude) ve hvězdách. Ačkoli už RB OSN schválila návrh na její rozmístění, odmítá ji do Dárfúru vyslat bez souhlasu súdánské vlády. Ta však rozmístění modrých přileb v Dárfúru za žádnou cenu nechce povolit, protože by tak prý byla narušena súdánská suverenita. Přitom v jižním Súdánu již nyní operuje desetitisícová mise OSN UNMIS. Jaký je rozdíl mezi oběma operacemi? Proč UNMIS nenarušuje súdánskou suverenitu, zatímco případná dárfúrská operace by ji nesmírně ohrozila?

Klíčový rozdíl se ve skutečnosti skrývá v tom, že vláda si pod tlakem mezinárodního společenství jihosúdánskou misi - narozdíl od té dárfúrské - nemůže dovolit odmítnout. Vůči UNMIS se Súdán neodváží vznést jedinou námitku, protože ví, že její stažení by mu nikdy neprošlo. U dárfúrské mise je tomu ale jinak. Za ni se nikdo rázně nestaví. Odpověď na otázku, proč svět dárfúrskému vraždění už tři roky nečinně přihlíží, tudíž nespočívá ve skutečnosti, že by zásah nebylo možné provést, ale v tom, že ho nikdo uskutečnit nechce. Dárfúr zkrátka není Kosovo. Co na tom, že tam umírá desetkrát více lidí, když je to desetkrát dál a když je k zásahu jen desetinová politická vůle? (Rusko s Čínou nechtějí komplikovat své obchodní styky se Súdánem a Rada bezpečnosti OSN už ukázala, že žádných rezolutních kroků není schopna.)

Všechny eventuality sice ještě vyčerpány nejsou - nabízí se i možnost vystačit si u případného zásahu i bez požehnání světové organizace, jako tomu bylo u Kosova, Afghánistánu i Iráku - porovnáme-li však náklady na dárfúrskou vojenskou operaci s prakticky nulovými zisky, jež by mír v tomto pouštním regionu přinesl, je zjevné, proč tato varianta nepřipadá v úvahu. Dárfúr není ani strategicky důležitý jako Kosovo, ani se v něm nenacházejí teroristé jako v Afghánistánu, ani ropa jako v Iráku. Nečinně čekat, až krize přirozeně „vyšumí", je navíc pro Západ vzhledem k nezájmu médií náramně pohodlné.

Život jednoho Afričana nemá ani v jedenadvacátém století stejnou hodnotu jako život jednoho Evropana.

Revue Politika 9/2006

Poslat do Kindlu

Rubrika: Poznámky k událostem |