OSN, Kofi Annan a Pan Ki Mun

Organizace spojených národů měla letos za úkol zvolit nového generálního tajemníka, který nahradí Kofiho Annana, jemuž 31. prosince 2006 vyprší druhý pětiletý mandát nejvýše postaveného úředníka OSN. Kofi Annan, který je původem z Ghany, ale pracoval v aparátu OSN téměř třicet let, odchází pro OSN ve velmi nepříznivé době. Jeho nástupce má před sebou náročný úkol obnovit životnost této světové organizace.

V myslích mnoha obyvatel Západu, a Američanů zejména, není OSN o moc víc než debatní sešlost zástupců vlád států, jež převážně spojuje pouze jejich nepřátelství ke Spojeným státům. Připomeňme, že finanční příspěvek USA do této organizace představuje zhruba čtvrtinu rozpočtu OSN. Podle mnohých politických komentátorů lze míru neschopnosti OSN srovnávat pouze s rozsahem korupce, která v této organizaci bují.

Ve Spojených státech kdysi populární Kofi Annan na dlouho ztratil svůj kredit, když po návratu z návštěvy Saddáma Husajna v době po válkách Iráku s Íránem a Kuvajtem, které Husajn způsobil, nemoudře prohlásil, že s iráckým diktátorem „lze jednat" („do business with"). Od té doby byly všechny neúspěchy OSN spojovány s Kofi Annanem. Ve většině světa byl přitom Annan paradoxně považován za příliš servilního Washingtonu. V takové atmosféře mnoho lidí, pravděpodobně včetně Annana samotného, ztratilo víru v účinnost a budoucnost OSN. Jedním z mála optimistů je současný zástupce generálního tajemníka Shashi Tharoor, Annanův dlouholetý blízký spolupracovník, který svou výmluvností dovede OSN „prodat" komukoli.

Hlavní důvod převládajícího pesimismu spočívá v tom, že zakládající členové OSN chtěli z této organizace vytvořit vrcholnou instituci, která zajistí mír a bezpečnost po celém světě. Ta se ale místo toho potácí od krize ke krizi, nabízí jen málo míru a ještě méně bezpečnosti. Selhání OSN v Bosně, kde bylo v roce 1995 v Srebrenici zavražděno nejméně osm tisíc mužů v takzvané „bezpečné zóně" chráněné OSN, a ve Rwandě, kde bylo víc než osm set tisíc příslušníků kmene Tutsi ubito prakticky před zraky neschopných a nečetných „mírotvorců" z OSN, jenom potvrzují oprávněnost tohoto pesimismu.

V Jugoslávii to bylo NATO, které bez souhlasu Rady bezpečnosti zastavilo Miloševičův „odsun" revoltujících kosovských Albánců, a v Sierra Leone Britové, kdo v roce 2000 úspěšně vojensky zasáhl, když tam akce OSN selhaly. Místo neefektivního multilateralismu zasáhla na několika místech světa dynamická, do značné míry unilaterální humanitární intervence.

David Rieff, autor knihy o budování demokracie po ozbrojené intervenci (At the Point of a Gun: Democratic Dreams and Armed Intervention), vyvozuje, že ne všude na světě je v současné době možné přinést mír a demokracii vojenským zásahem. Za druhé světové války se toho podařilo dosáhnout totálním vítězstvím západních spojenců a dlouhodobou okupací západního Německa a Japonska, v devadesátých letech částečně v Kosovu, Bosně a Sierra Leone. Lze dospět ke stejným výsledkům i v muslimském světě? Rieff o tom pochybuje a dává v této oblasti větší naději mírovým sborům OSN. Pokud by ovšem existovaly v dostatečném počtu a měly vůli zasáhnout silou tam, kde je potřeba.

Mnohé nám napoví retrospektivní pohled na výsledky války v Afghánistánu a Iráku. Podmínky pro demokracii tam byly intervencí spojeneckých vojsk pod vedením Spojených států zajištěny, demokratické orgány zvoleny. Ústřední vlády, které nepochybně podporuje většina obyvatelstva, nejsou nicméně zatím schopny zpacifikovat uzurpátory moci a jejich milice v různých provinciích a náboženské fanatiky z muslimských sekt, kteří se pustili do teroristických akcí nejen proti „okupantům", ale hlavně proti své demokraticky zvolené vládě a mezi sebou navzájem. Většina obyvatel žije v atmosféře strachu z těchto ozbrojenců a fanatických teroristů, protože mnohdy i jen podezření ze spolupráce se spojeneckými jednotkami, s ústřední vládou (nebo příslušnost k odlišné muslimské sektě) je trestáno mučením nebo i smrtí. Taková situace po druhé světové válce nevznikla ani v Německu, ani v civilizačně odlišném Japonsku.

Mimo jiné i z tohoto důvodu administrativa prezidenta Bushe, poučena situací v Afghánistánu a zejména v Iráku, usilovala v posledních krizích o spolupráci s OSN tak, aby to byly jednotky světové organizace, kdo zabezpečí hranici Izraele s Libanonem, a aby bezpečnostní problém s výrobou obohaceného uranu v Íránu řešilo OSN obvyklými cestami.

To, jak bude OSN v těchto případech úspěšná, je jiná otázka. Jednotky OSN v Libanonu nemají možnost odzbrojit šíitské hnutí Hizballáh. (Hizballáh má údajně dvacet tisíc raket připravených na další válku s Izraelem.) Mnoho skeptiků pak akcím Rady bezpečnosti nedůvěřuje a vidí v nich jen oddálení řešení nejpalčivějších problémů a prakticky podporu teroristických seskupení, kterým čas hraje do noty. Zatím se však nevyskytuje lepší reálné řešení než OSN v tomto směru podpořit, protože zasáhnout unilaterálně není v současné době ochotna žádná z mocností.

Vraťme se ale zpět k otázce, kdo bude stát v čele aparátu OSN příštích pět let.

Dnes je téměř jisté, že jím bude Pan Ki-mun z Jižní Koreje. Zdědí rozbujelý aparát čítající devět tisíc pracovníků, rozpočet kolem pěti miliard dolarů, řadu pomocných agentur a mírové sbory operující na osmnácti místech světa.

Vzhledem k tomu, že se výběr generálního tajemníka řídí nepsanou úmluvou o rotaci geopolitických oblastí, z nichž generální tajemník pochází, měl tento rok největší šanci kandidát z Asie. A právě takovým kandidátem se stal Pan Ki-mun, pro něhož v neformálním hlasovaní v Radě bezpečnosti 2. října 2006 hlasovali všichni její stálí členové.

Dvaašedesátiletý Pan Ki-mun působil jako diplomat v Novém Dillí, Washingtonu a ve Vídni. Jeho schopnosti jej vynesly do čela ministerstva zahraničí Jižní Koreje. Mimo jiné zastával i funkci vedoucího kanceláře předsedy Valného shromáždění OSN v době reakce světové organizace na teroristické útoky 11. září 2001. Americká vláda o něm prohlásila, že je „dobře známým a značně respektovaným" kariérním diplomatem. Někteří diplomaté o něm hovoří jako o byrokratovi a muži bez charismatu, čínský velvyslanec o něm nicméně řekl, že „je velmi pevný a rozhodný". Pan Ki-mun sám o sobě prohlásil, že chce být „harmonizátorem" rozrůzněných zájmů členských států.

Uvidíme, která z jeho „tváří" se nakonec na postu generálního tajemníka OSN nejvíce projeví.

Diskuse