„Nepřiměřená“ obrana

Od začátku posledního válečného konfliktu mezi Libanonem a Izraelem byly zprávy sdělovacích prostředků zaplavovány reportážemi o obětech z řad civilního obyvatelstva. Mrtvoly byly pečlivě počítány na obou znepřátelených stranách, jejich počet porovnáván a Izrael - daleko častěji než teroristická organizace Hizballáh - obviňován z „kolektivního trestání" civilistů. Kritikové označili izraelskou reakci za zabití osmi a zajetí dvou vojáků bojůvkami šíitských muslimů za „nepřiměřenou".

Připomeňme, že k zabití, resp. zajetí Izraelců došlo při neočekávaném a nevyprovokovaném přepadení na území státu Izrael. Následná izraelská odpověď nebyla jen reakcí na poslední teroristický akt, ale odpovědí na dlouhý řetěz útoků Hizballáhu od izraelského vyklizení Libanonu v roce 2000. Únos vojáků z izraelského území byl jen posledním stéblem, které zlomilo velbloudovi záda.

Na kritiku odpověděla izraelská vláda poukazem na skutečnost, že žádný stát neoperuje na principu „reagovat na agresi ne větší silou, než která byla původně použita proti němu". Odpověď bývá tak silná, pokud na to stát má prostředky, aby odradila útočníka od budoucích agresí. Vezměte si druhou světovou válku: Spojenci odpověděli za rozbombardování Varšavy, Rotterdamu, Coventry a jiných měst naprostým zničením Drážďan, Lipska, Berlína v posledních týdnech války a mohutnými škodami a ztrátami na životech civilistů po celém Německu. Za okupaci Kuvajtu, teritoriální ambice a nedodržování podmínek příměří zaplatil Saddám Husajn nejen drtivou porážkou na bojištích, ale nakonec okupací celého Iráku. Vraťme se však k „zabíjení nevinného civilního obyvatelstva" v posledním konfliktu mezi Libanonem a Izraelem a pokusme se odpovědět na otázku, kdo jsou to vlastně „civilisté" ve věku terorismu, kdy ozbrojenci nenosí uniformy, nepatří do řad regulérní armády a snadno se skrývají mezi civilní populací.

Známý americký právník Alan Dershowitz napsal už na začátku konfliktu v Los Angeles Times (27. července 2006), že potřebujeme nový slovník, který by pojmenoval realitu moderního válčení. Navrhuje, že nové definice a fráze by měly být zavedeny do všech zpráv a analýz nedávných a současných událostí na Blízkém východě. Píše o „continuum of civilianality". Tento trochu těžkopádný koncept však postihuje realitu a poskytuje spravedlivější způsob charakteristiky těch, kteří jsou zabiti, zraněni a „potrestáni".

Je značný rozdíl - morální i právní - mezi dvouletým dítětem zabitým bombou a třicetiletým „civilistou", který dobrovolně poskytl svůj dům ke skladování raket a je zabit toutéž municí. Oba jsou „technicky" civilisté, ale ten druhý není „nevinná oběť", dokonce nese podíl na smrti onoho dítěte. Je také rozdíl mezi civilistou, který radostně oslavuje teroristy, dokonce pro ně ve svobodných volbách hlasuje, a pomáhá jim tak k moci, a těmi, kteří je finančně a jinak materiálně podporují (například vlády Sýrie, Íránu a jejich emisaři). Konečně je značný rozdíl mezi civilisty, kteří jsou drženi jako rukojmí, tedy proti své vůli, a jež teroristé používají jako lidské štíty, a civilisty, kteří se dobrovolně vystavují nebezpečí, aby chránili teroristy proti nepřátelské palbě. Dokonce ne vždy můžeme považovat ženy a děti za pouhé civilisty. Teroristé stále častěji využívají žen a mládeže k důležitým rolím v jejich útocích. Izraelská armáda například velmi úspěšně rozšířila mezi libanonskou populací výzvy, aby obyvatelstvo opustilo oblasti, které byly zahrnuty do válečných zón. Ti, kdo v nich zůstali, se samozřejmě stali spoluúčastníky boje. Za nevinné oběti lze považovat pouze ty, jimž byl odchod znemožněn.

Tyto a další rozdíly činí pojem „civilisté" složitým. Ono slovo mělo jasný význam snad jen v dobách, kdy uniformované armády bojovaly proti jiným uniformovaným armádám na bojištích, obvykle vzdálených od populačních center. Dnes označuje vedle nevinných lidí i pomahače teroristů.

Pro mezinárodní právo a média bude vždy těžké najít hranice míry viny, jež rutinně uznává vnitrostátní trestní právo. To proto, že vnitrostátní právo operuje v limitovaném rozsahu - jedna osoba jedná v jednom případě v daném čase. Mezinárodní právo a média pojednávající o terorismu mají tendenci operovat na široké bázi, a tudíž často nesprávně a nespravedlivě zobecňovat. Brutálním faktem však je, že smrt civilistů se stala pro Hizballáh či Hamás nejsilnější zbraní. Hassan Nasralláh, vůdce Hizballáhu, například prohlásil: „Zjistili jsme, jak uhodit na Židy na nejcitlivějším místě. Židé milují život, a tak je o něj musíme připravit. Zvítězíme, protože oni milují život a my milujeme smrt." (Los Angeles Times, 23. července 2006). A tak Hizballáh umisťoval a nejspíš opět umisťuje svoje rakety a jiný válečný materiál v obytných domech, protože si je vědom, že se Izrael bude snažit vyhnout obětem z řad civilního obyvatelstva.

Kdyby v poslední válce šlo Izraeli i o boj proti civilistům, obětí leteckých útoků by bylo nesrovnatelně více. Izrael na to vojenský potenciál má, ale nepoužil jej, i když proti němu bylo vystřeleno 3 100-3 800 raket během 34 dnů válečného konfliktu. Rakety islámských radikálů přitom byly zaměřeny na izraelské restaurace, obytné domy a školy za účelem způsobit co největší ztráty civilistů. To, že rakety vystřelené Hizballáhem způsobily smrt „jen" 34 Izraelců, svědčí pouze o tom, že bojovníci Hizballáhu tyto zbraně zatím neumějí přesně zaměřovat a že izraelská civilní obrana je na výši. Hizballáh nicméně zůstává dobře vyzbrojen a jeho arzenál se odhaduje na dalších 8 000 raket ukrytých v jižným Libanonu (Los Angeles Times, 31. srpna 2006). Jeho bojovníci jsou navíc dobře vycvičeni v partyzánském boji. V příštím válečném střetu tedy bude Hizballáh nepochybně nebezpečnější.

Kritikům izraelské odvety je dobré připomenout, že Izrael v roce 2002 čelil mohutné vlně sebevražedných bombových atentátů převážně na civilní obyvatelstvo a odpověděl na ně uzavřením cest na území Západního břehu a do Gazy, odkud největší počet atentátníků přicházel. Začal také budovat hraniční zeď, která měla zabránit pronikání teroristů z palestinského území. Evropané, OSN i samotná Česká republika proti těmto obranným opatřením protestovali a prohlašovali, že to situaci ještě zhorší. Izraeli se však podařilo počet sebevražedných útoků podstatně zredukovat, a tím snížit míru zabíjení civilistů. Na druhou stranu před raketami Izrael žádná zeď neochrání; zde je na řadě protiútok.

Neúnavní příznivci mírového řešení izraelsko-arabského problému stále vyzývají izraelskou vládu k jednání a k ústupkům. Ale neudělal už Izrael v posledních letech vstřícných kroků až příliš (například vyklizení jižního Libanonu v roce 2000 a Gazy vloni)? A jak jednat s teroristickými organizacemi typu Hamás či Hizballáh, které ve skutečnosti žádají naprostou likvidaci státu Izrael a „zahnání Židů do moře"? Občané Izraele o masové sebevraždě, k velkému zármutku antisemitů a evropských maloměsťáčků velebících „svůj klid", neuvažují. Pogromy a Osvětim je dostatečně poučily, že za právo žít se musí tvrdě bojovat.

Bojuje Izrael jen za sebe? Podle nejradikálnějších zastánců islámu je Izrael jen první překážkou, která musí být překonána, aby muslimové opanovali celý Západ. Strašná smrt tisíců civilistů ve Spojených státech 11. září 2001, tedy před válkou v Afghánistánu a Iráku, smrtonosné útoky v Madridu, Londýně i jinde a přípravy dalších obrovských teroristických akcí seskupeními fanatických islámů jsou toho dokladem.

Diskuse