Deformace křesťanské mravnosti

Český tisk i jiné sdělovací prostředky dělají chybu, tvrdil jsem, že se často zaplétají do diskuzí se Sudetendeutsche Zeitung, „orgánem" sudetoněmeckého landsmannschaftu v Mnichově. Někdy však k nehoráznostem, které tento týdeník tiskne, nelze mlčet. Mám na mysli článek Rudolfa Grulicha, dnes cosi jako hlavního ideologa sudetoněmeckého landsmannschaftu a jeho vztahu k Čechům, který pod titulkem „Verzicht auf Rache und Vergeltung, aber nicht auf das Recht" („Zřeknutí se pomsty a odplaty, ale ne nároku na spravedlnost") vyšel na první a druhé straně v Sudetendeutsche Zeitung dne 4. srpna 2006.

V úvodu článku Rudolf Grulich tvrdí, že už v roce 1950, kdy si sudetští Němci odhlasovali v Bavorsku takzvanou „Chartu z domovů po konci druhé světové války vyhnaných německých krajanů" (Grulich má na mysli své krajany vysídlené po roce 1945 z Polska a z Československa) a slavnostně vyhlásili, že se zříkají pomsty a odvety, prý prokázali svůj přerod v demokraty a jednou provždy se zbavili své povětšinou nacistické minulosti.

Rudolf Grulich staví zřeknutí se nároku na pomstu a odvetu - nepochybně měl na mysli pomstu a odvetu za odsun Němců z Polska a z Československa - jako příklad křesťanské mravnosti. Zapomíná však, že v roce 1950, kdy sudetští a z Polska odsunutí Němci svou Chartu v Bavorsku odhlasovali, museli se pomsty a odvety veřejně zříci, protože jinak by jim Američané ani západoněmecká vláda nepovolili založení sudetoněmeckého landsmannschaftu, tehdy ještě z velké většiny pod komandem bývalých henleinovců, po roce 1938 nacistů ze Sudet. Grulich hbitě „překvalifikoval" politickou nutnost, usnadňující společný život různých národností a národů, na sudetoněmeckou ctnost.

Škoda, že se „sudetoněmecká národnostní skupina" nezřekla pomsty a odplaty jako nástroje „politického boje" už v Československu v roce 1938 (a potom za vlády Adolfa Hitlera) a učinila tak až se zpožděním patnácti let, když ji dějiny za její pomatení nacistickou ideologií už krutě potrestaly. V tomto případě vidím určitou souvislost, ironicky řečeno i „příbuznost", s četnými českými komunisty (stalinisty), dnes demokraty jako řemen. Také oni se přerodili v demokraty až poté, co po roce 1989 skončili - použiji terminologii bývalých bolševických „agitpropů" - na smetišti dějin.

Rudolfu Grulichovi nejde ani tak o zřeknutí se pomsty a násilí jako odvety za odsun, ale o nehorázný útok na přední představitele a hodnostáře české katolické církve, zvláště pak na msgr. Šrámka, v letech 1940-1945 předsedu Benešovy exilové vlády v Londýně, prý zloducha, který už v Anglii připravoval odsun (Grulich mluví o vyhnání) Němců z poválečného Československa. Grulich Šrámkovi nemůže přijít na jméno a označuje ho „Vertreibungspremier", tedy „ministerský předseda pro vyhnání".

Stejně jako většina sudetoněmeckých historiků i Grulich v zápalu protičeského zanícení zapomíná na základní fakta. Když v roce 1942 československá vláda v Londýně diskutovala o poválečném transferu nacistickým bacilem nakaženého německého obyvatelstva z Československa, už nejméně půl roku před tím - jaká absurdita dějin! - oznámil tehdejší říšský protektor Reinhard Heydrich ve svém přísně důvěrném referátu, předneseném na Pražském hradě na konferenci předních gestapáků a funkcionářů nacistické strany ze Sudet, svůj plán na poválečné řešení české otázky: „Až na rasově nezávadné Čechy, vhodné ke germanizaci, bude po vítězství třetí říše celý národ vystěhován na Sibiř." Heydrich doslova řekl: „Der ­Tscheche hat in diesem Raum letzten Endes nichts verloren."

Když se text uvedené Heydrichovy řeči dostal oklikami do Londýna, vzbudil v československé exilové vládě zděšení. O půl roku později bylo v Londýně - právě tak jako už v listopadu 1941 v nacistickém Berlíně a v Protektorátu Čechy a Morava - rozhodnuto, že po válce budou muset buď Češi, nebo sudetští Němci Čechy a Moravu opustit.

Tehdy nezbývalo nic jiného než počkat, jak válka dopadne.

Za odsun (autor článku v Sudetendeutsche Zeitung mluví zásadně jen o vyhnání) volá Rudolf Grulich před soud dějin nejen msgr. Šrámka, ale i další hodnostáře české katolické církve, jejichž mravní poklesek vidí ještě dnes ve faktu, že vlivní čeští biskupové a arcibiskupové, jako třeba olomoucký arcibiskup Prečan, pražský arcibiskup Korda či jeho nástupce Kašpar, doporučili českým lidovcům, aby v prezidentských volbách dali své hlasy dr. Benešovi. I později se prý čeští duchovní, hlavně však zase msgr. Šrámek, dopustili, tvrdí Grulich, skoro politického zločinu, když v londýnském exilu podporovali československou vládu dr. Beneše. Kardinálovi a pražskému arcibiskupovi Josefu Beranovi připomíná a nemůže odpustit jeho výrok z roku 1945, že „odsun Němců byl nutný". Všechny tehdejší české biskupy a představitele katolické církve Grulich zatracuje i proto, že se jako jeden muž nepostavili proti odsunu sudetských Němců z Česko-slovenska.

Autor se v článku pozvedává do role všemi ctnostmi a mravnostmi vybaveného soudce nad českými duchovními a nad českou katolickou církví, svolává na ni hromy a blesky, kvalifikuje české církevní hodnostáře jako sluhy dr. Beneše a činí českou katolickou církev odpovědnou za neštěstí, které sudetské Němce v roce 1945 postihlo. O hanebné úloze, kterou představitelé sudetských Němců hráli od nástupu Hitlera k moci pod komandem nacistů v Československu, a o zločinech nacistického Německa však Rudolf Grulich zřejmě úmyslně mlčí. Odsun líčí, jako by zcela nevinné sudetské Němce postihl - jak se česky říká - zčistajasna, jako blesk z jasného nebe, jako by se před odsunem nekonala nacisty rozpoutaná druhá světová válka, jako by nebyly koncentráky, nacisty organizované vyvražďování takzvaných „méněcenných ras" a jako by Češi zapomněli na 15. březen 1939, kdy Hitler obsadil zcela bezmocné Čechy a Moravu a zřídil tisíckrát prokletý protektorát pod panstvím nacistů. V březnu 1939 se ze sudetoněmecké strany neozval ani jeden protest proti znásilnění celého českého národa, ani jeden hlas proti tomu, že Češi v protektorátu ze dne na den pozbyli právo na sebeurčení, po němž sudetští Němci do podzimu 1938, kdy je prý Hitler „vysvobodil" z československého područí, tak naléhavě volali.

Sudetoněmecký historik zapomněl na vlajky s hákovými kříži, které na podzim roku 1938 vyvěsili v „osvobozených Sudetech" z věží svých kostelů nejen katoličtí, ale i evangeličtí duchovní, a na fakt, že už na podzim roku 1938 přešla „návratem do říše" nadšená většina sudetských Němců sdružených v době první republiky v katolicky nebo křesťansky orientovaných stranách s vlajícími kostelními prapory pod hákové kříže, z Kristova do Hitlerova tábora, a že do května 1945 se naši bývalí německy mluvící krajané v kostelech modlili za vítězství německých zbraní, za vůdce Adolfa Hitlera, aby ho „prozřetelnost" ochránila.

Před každou hodinou náboženství, v Sudetech od obecné školy až po gymnázia, zvedl po vstupu do třídy katecheta, katolický nebo evangelický duchovní, pravici, pozdravil žáky „Heil Hitler!" a teprve potom přišel na řadu Otčenáš.

Nechci vyvažovat nebo relativizovat výroky českých církevních hodnostářů, kteří v roce 1945 propadli všeobecné protiněmecké hysterii a nechali se v souvislostech s odsunem, který v počáteční fázi probíhal se zcela zbytečnými krutostmi, strhnout k projevům, které nelze označit jako křesťanské, ale chápu, že milovat v roce 1945 naše bližní - sudetské Němce - bylo i pro duchovní pořádně těžké. Grulichův článek v prvním srpnovém čísle Sudetendeutsche Zeitung je nicméně více než nehorázný, je - s odpuštěním - hloupý, což je v politické žurnalistice více než jen nezodpovědná zlomyslnost.

Naši církevní hodnostáři by se proti Grulichovu článku měli ozvat. Před rokem přijal na Sudetoněmeckém dnu jeden český biskup - nebudu ho jmenovat - takzvanou Karlovu cenu, kterou lands­mannschaft uděluje osobnostem, jež se zasloužily o porozumění mezi sudetskými Němci a Čechy. Myslím si, že teď, po Grulichově článku, by měl onu cenu vrátit, mlčky a bez velkých gest...

Diskuse