Zemědělství čekají velké změny

Zejména změna přístupu, ale také změna podnikatelských podmínek, struktury podpor a činností jsou základním předpokladem budoucího udržitelného rozvoje tuzemského zemědělství. Pokud nebudou oproti současnému stavu všechny jmenované parametry zásadně přenastaveny, stane se ze zemědělce v Čechách i na Moravě postupně vymírající druh.

Co je zemědělství?

Primárním předpokladem k nutným změnám bude generální změna náhledu na zemědělský obor jako takový. Ačkoli se v podmínkách EU i u nás stále častěji hovoří o mimoprodukčních funkcích zemědělství, krajinotvorbě či produkci obnovitelných zdrojů energie, tedy o jiných činnostech, než je výroba surovin k produkci potravin, většina zemědělců je za faktické zemědělství nepovažuje. Zcela ilustrativní jsou výroky prezidenta Agrární komory ČR Jana Veleby o neustále se zmenšujícím rozměru našeho zemědělství, o nutnosti ono zmenšování nastavit, o propadu produkce, o nebezpečí zahraniční konkurence omezující možnosti našich prvovýrobců prodat své produkty na trhu. Ano, tento rozměr zemědělství se opravdu zmenšuje, je ale nutné dodat, že Veleba (a mnozí další) v této souvislosti považují za zemědělství jen naplnění hesla o uživení národa, tedy jen a pouze produkční (klasické) zemědělství. To je pro vnímání zemědělství především ze strany podnikatelské veřejnosti velmi nebezpečné, neboť v ní omezuje úvahy o hledání jiných možností, eskaluje pocity křivd a degraduje zemědělství v očích laické veřejnosti skutečně jen na producenta suroviny k výrobě chleba nebo řízků.

Ryze produkční rozměr našeho (i celého evropského) zemědělství je v současné době neudržitelný. Dlouholetou regulací sektoru, systémem dotací, minimálních cen či kvót se Evropa dostala do pasti, z níž v potřebně krátké době není východisko. Evropská produkce je prostě drahá. A budou-li pokračovat (a ony budou) dosavadní trendy liberalizace světového obchodu (jako jedna z odnoží ještě širšího procesu globalizace), nemá většina zemědělské produkce ze starého kontinentu již v horizontu několika málo let v konkurenci s mimoevropskou produkcí šanci. Základní výzvou pro evropské zemědělství je tedy hledání všech alternativ ke dříve dominantní produkční činnosti, při nichž by bylo možné využít vlastnictví nebo pronájem půdy, znalosti místních geografických podmínek a historie k aktivitám vedoucím k zachování (možná i rozšiřování) pracovních příležitostí na evropském venkově. Samotné zemědělství bude nutné vnímat především jako oblast k zabezpečení veřejného zájmu v krajině, jako nástroj k minimalizaci klimatických rizik, k rozvoji turismu, k rozvoji venkovské terciární sféry (služby) a "také" jako obor produkující v příhodných lokalitách primární surovinu k produkci potravin.

Generální výjimečnost neexistuje

Součástí změny vnímání role zemědělství ve společnosti se musí také stát opuštění teze o výjimečnosti zemědělství. Za sedmnáct let od listopadu 1989 se téměř nezměnily tehdejší slogany, jejichž neustálé opakování značně omezilo a omezuje flexibilitu oboru. Naše zemědělství trpí až chorobně autarkním syndromem o tom, jak je nejlepší, nejvzdělanější, v Evropě jedinečné a ve společnosti výjimečné. Samozřejmě že konkurenceschopné, vzdělané a v řadě konkrétních příkladů jedinečné podnikatele a podniky máme, rozhodně to ale neplatí o oboru jako celku. Uvedený přístup se nicméně projevuje na každém kroku - třeba tím, že v myslích mnoha zemědělců je zakotvena fikce, že "jejich" ministr musí být inženýr a zemědělec. Jenže polistopadová praxe ukazuje pravý opak: zemědělsky vzdělaný "nejvyšší šéf" je svou specializací minimálně omezen v řešení obecně ekonomických problémů, v horším případě pak zapojen do různých lobbistických skupin, jejichž cílem je obvykle prospěch úzké komunity podnikatelů na úkor rozvoje zemědělství jako celku. Každá změna na postu ministra (je-li zemědělec) se pak projevuje jinou volbou priorit (vycházejících z vlastních zkušeností a vazeb), což má za následek, že v oboru neexistuje jasná dlouhodobá strategie. Ta je však právě v této době pro zemědělce životně důležitá (přitom nesmí být vytvořena podle dosud zavedených schémat, kdy byly materiály nazývané "koncepce" či "strategie" jen průsečíkem lokálních lobbistických zájmů). Proto jsou na nejvyšších postech potřeba především ekonomové, manažeři, schopní komunikátoři; teprve o patro níž je optimální pozice oborových odborníků. A teprve o ono patro níž lze hovořit (stejně jako u ostatních výrobních oblastí) o výjimečnosti podmínek. V oblasti zemědělství je přitom onou výjimečností především práce s biologickým materiálem a nepředvídatelnost klimatických podmínek. (Nejsou to ani specifika trhu, ani obchodní řetězce, ani forma vlastnictví či velikost farem.)

Klasická zemědělská produkce

Omezení produkčních podpor (přímých plateb), snižování celních bariér a odbourání exportních dotací nejpozději v roce 2013, jak vyplynulo z jednání Světové obchodní organizace (WTO), povede zcela logicky ve svém důsledku k výrazné redukci zemědělské výroby ve všech zemí EU. Budoucí realita bude nepochybně o hodně tvrdší než ta současná. A naděje našich zemědělců, živená nezodpovědnými populistickými politiky na plné dorovnání přímých plateb, je mizivá - alespoň tak to zaznělo na nedávné mezinárodní konferenci o budoucnosti zemědělství a venkova v Praze, kam se sjel opravdu reprezentativní vzorek agrárních osobností z Evropy i oblastí mimo ni.

Za této situace je třeba urychleně přemýšlet o tom, kde klasickou zemědělskou produkci v ČR v budoucnosti vůbec zachovat. V oblasti rostlinné výroby se nabízí Haná. K tomu by bylo ale nanejvýš nutné na základě lokálních podmínek stanovit "dělící čáru" mezi oblastmi, kde na produkci vsadit lze a kde již ne. Pro oblast živočišné výroby jsou již dnes ideální podhorské oblasti a extenzivní chov (produkce postavená na dosažení co nejnižších nákladů). Na rozdíl od současnosti tedy bude podle všeho nutné přesunout další část přežvýkavců z nížin a ze stájí do hor.

Celkově bude třeba pozměnit dosavadní uvažování. Při produkci čehokoli nepůjde v prvé řadě o výnosy či užitkovost, ale o minimalizaci nákladů. Dosáhnout vysoké intenzity při vysokých vstupních nákladech je totiž často ekonomicky nevýhodné. I proto se v Evropě i u nás prohrává se zahraniční konkurencí. Navíc v případě rostlinné výroby má intenzita negativní vliv na krajinu, zvyšuje kontaminaci životního prostředí. Ale to je jiná kapitola.

Kromě "velkých komodit" bude mít v budoucnosti šanci zřejmě také specifická produkce, například biozemědělství, přičemž míra možného úspěchu bude dána mírou přidané hodnoty, kterou k primární surovině dokáží zemědělci "nabalit". V takovém případě nemusí být ztracené ani v současnosti živořící obory, jako je včelařství. Stačí několik "maličkostí": dostatečná koncentrace včelstev (alespoň 150), vlastní zpracování a prodej, identická grafika, marketing. Příklady, že je to možné, existují.

Obnovitelné zdroje energie

Jako téměř všespasitelná alternativa ke klasické zemědělské produkci se v poslední době stále více nabízí produkce obnovitelných zdrojů energie a biomasy vůbec. Pro zemědělce je to celkem přijatelné: v jejich praxi by se totiž vlastně nic nezměnilo; dále by pěstovali hospodářské plodiny, s nimiž mají zkušenosti. Rozdíl by byl jen v jejich užití. Jenže tak jednoduché to zřejmě nebude.

Již nějakou dobu zaznívají i u nás hlasy (například náměstek ředitele Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky Tomáš Doucha), že stejně jako zemědělské suroviny bude i produkce biomasy a obnovitelných zdrojů energie podléhat zákonitostem trhu, a to zdaleka nejen evropského, ale i celosvětového. Jinými slovy, kdo vyrobí za vyšší cenu, na trhu neuspěje. To v praxi znamená velmi bedlivě zvažovat, jaké komodity a jaké technologie se k produkci například biolihu zvolí. U nás se zatím uvažuje o hlavně o obilí, byť z ekonomických analýz vyplývá, že je k energetickým účelům, pokud hovoříme o biolihu, nejméně vhodné. Obilí je naopak možné využít jako otop, což ale naráží na předsudky veřejnosti i jeho producentů.

Tak či tak to vypadá, že biolíh dosavadní problémy s nadprodukcí obilovin nevyřeší. Vhodnější komoditou je naopak cukrovka, v tomto případě by se dalo využít útlumových programů EU na financování přestavby cukrovarů na lihovary. Ale ani cukrovka (nebo třeba brambory) nejsou optimální komodity - ještě lepší je například kukuřice.

Ve hře jsou také jiné technologie než alkoholové kvašení: například fermentace úplně jiné surovinové základny - dřeva. Ekonomicky přitom výroba biolihu z lignocelulózové biomasy vychází lépe než tatáž produkce z jakékoli klasické hospodářské plodiny. A to zdaleka není všechno. Zatím nesměle, ale stále více se diskutují projekty, které jako náhradu za klasická motorová paliva preferují vodík. Pokud ten "převálcuje" biopaliva, klesnou šance zemědělců na jejich odbyt na nulu.

Před přílišným optimismem v obnovitelné zdroje energie varuje ostatně celé řada osobností. Na zmíněné mezinárodní konferenci v Praze tak učinil například ředitel sekce potravin, zemědělství a rybářství při OECD Stefan Tangermann. Podle něj se nemusí přílišná sázka na tuto kartu vyplatit; EU nesmí udělat stejnou chybu jako v případě nadměrné podpory zemědělské výrobě, která vedla k nadprodukci cenově nekonkurenceschopných potravin, s níž se Unie potýká dodnes. Podpůrné programy v rámci takzvané "energetické krize" by měly podle Tangermanna být jen součástí co nejširších programů obecně směřujících k rozvoji venkova.

Proti nekritické podpoře produkce biomasy jsou dokonce i ekologové. Nevládní organizace European Enviromental Bureau nebo Transport & Enviroment například nedávno varovaly, že biopaliva mohou napáchat více škody než užitku, pokud budou získávána ekologicky nešetrným způsobem. K dosažení náhrady 5,75 % benzínu a nafty biopalivy do roku 2010 (závazek pro členské státy EU) bude podle ekologů nutné dovézt část biopaliv ze zahraničí. Tam ale bude potřeba produkci energetických plodin zintenzivnit, tedy zvýšit množství užitých hnojiv, energie a pesticidů, které dále poškozují životní prostředí. Navíc obdělávání mimoevropských palmových, sojových nebo třtinových plantáží pro potřeby EU může způsobovat půdní erozi, zhoršovat kvalitu a především narušovat tamní biodiverzitu.

Diverzifikace

Zemědělská produkce spěje stále rychleji do stavu, kdy nastane cosi jako "světová dělba práce". Většina surovin k výrobě potravin bude produkována (protože to bude levnější) v rozvojových zemích, zatímco vyspělé země mezi sebou svedou souboj o to, kdo efektivněji a flexibilněji dodá ke vstupním surovinám přidanou hodnotu. Produkční zemědělství bude především v EU zachováno jen ve strategicky nutné míře.

Většina podnikatelů hospodařících na půdě se stane, i když to možná ještě nyní tak nevypadá, profesionálními zahradníky. Musí však být schopni sebereflexe a potřebné restrukturalizace. Ve svém důsledku to přitom vůbec nemusí být nějaká degradovaná pozice. Přijme-li laická veřejnost tezi, že právě zemědělství může změněným přístupem ke krajině zachránit všem miliardové hodnoty minimalizací rizik povodní nebo sucha, přispěje to nepochybně k vážnosti oboru. Bude-li voda v našich řekách a vodních plochách lákat ke koupání, vznikne-li na venkově síť příjemných agroturistických zařízení pro chvíle relaxace a odpočinku s pestrým zázemím poskytovaných služeb (včetně místních zemědělských gastronomických specialit), bude za to společnost zemědělcům vděčná.

K takovému přerodu je nutné nastavit podpůrné programy a podnikatele k němu ekonomicky motivovat. Současný návrh programů pro rozvoj venkova EAFRD však bohužel s uvedenou taktikou nemá moc společného. Stejně jako předchozí státní plány na podporu zemědělství je i ten současný průsečíkem požadavků partikulárních lobby, navzájem se negujících, příliš byrokratizovaných, bez jednotícího "tahu na branku". Aniž bychom museli "opisovat" od sousedního Rakouska, neboť podmínky u nás jsou opravdu jiné, je škoda, že české ministerstvo zemědělství od našich jižních sousedů nepřevzalo alespoň princip tvorby a hodnocení rozvojové strategie. Jde přitom o velmi jednoduché a efektivní řešení, které si lze představit jako pyramidu, jejíž základnu tvoří jednoduché (ale také finančně nepříliš ohodnocené) podpůrné programy dosažitelné pro každého, přičemž směrem k vrcholu stoupá přísnost nutných podmínek a sazba dotace.

Druhým principem, který v návrhu tuzemského EAFRDu rovněž chybí, je rozlišení podpůrných programů podle typů zemědělských podniků. Navrátíme-li se opět k myšlenkám z pražské konference o budoucnosti zemědělství, pak nelze nepřipomenout několikanásobný apel Stefana Tangermanna a bývalého komisaře EU pro zemědělství a rybolov Franze Fischlera na potřebu diverzifikovat v ČR programy pro velké a malé podniky, pro farmy sázející prioritně na zemědělskou produkci a farmy zaměřené spíše na rozvoj venkova. "Je nutné odlišit od sebe velké a malé farmy. Když se udělá pro všechny všechno stejně, nebude to vyhovovat nikomu," tvrdí Fischler. Současný systém na bázi "všem stejně" je tedy podle všeho největší brzdou tuzemského zemědělství.

Pozor na nevratné kroky!

Co nejširší "rozkročení" podpůrných programů, zbytečně nesvázaných podmínkami zákonů, vyhlášek a směrnic, je v zásadě jediná možná alternativa systémové a dlouhodobé perspektivy tuzemského zemědělství. Právě tak je možné dosažení kýžené multifunkčnosti oboru, v němž lze propojit zemědělskou produkci s dalšími finančně ohodnocenými aktivitami. Příkladů je celá řada: jednou z možností je (minimálně dočasné) spojení veřejného zájmu prevence povodní a pěstování biomasy v záplavových oblastech. Propojit lze (a v řadě farem se tak již děje) nepříliš vysokou (ale nějakou) klasickou produkci s agroturistikou, kde lze k primární zemědělské surovině dodat přidanou hodnotu až na talíř. Velké rezervy jsou i ve spolupráci zemědělských podniků s obcemi, například při budování místních tradic, při akcích spojených s konzumací čehokoli, s prezentací podniku a jeho výrobků.

Základním principem by mělo vždy zůstat neomezování budoucích možností. To v praxi znamená velmi zvažovat takzvané nevratné kroky. Patrně nejlepším příkladem je zalesňování. Evropská unie sice začíná v současnosti diskutovat o výhledu za rok 2013, tedy za budoucí unijní rozpočet, v zemědělství by se ale mělo uvažovat ještě dál, především z pohledu stále se množící lidské populace na planetě Zemi. Jestliže lze v období nejbližších 10-15 let předpokládat v zemědělství vyspělého světa útlum jeho dřívější klasické podoby, v následující době by měla logicky nastat zvýšená poptávka po jakékoli produkci, protože bude prostě potřeba nasytit lidi. To mimo jiné předpokládá (i za situace, kdy bude poptávka po evropském zboží dočasně omezena) systémovou přípravu na návrat k odbytovým možnostem, například prostřednictvím produkce geneticky modifikovaných organismů (GMO). Ačkoli je v současné době v Evropě i u nás produkce GMO zejména z konkurenčních důvodů z nejrůznějších pozic haněna nebo znevažována, představuje do budoucna možná větší potenciál než klasická zemědělská výroba. Podobně je na tom bioprodukce: protože bude "jiná", bude určitou skupinou spotřebitelů vyžadována a zaplacena.

Suma sumárum to znamená nepodceňovat, ale naopak rozvíjet zemědělskou vědu a výzkum. A nezalesňovat. Podle všeho bude dostatek půdy ještě zapotřebí, což je ve své podstatě optimistický výhled. Problém je jen v tom, že jeho horizont je v tuto chvíli trochu vzdálený.

Světové ceny komodit: pokles nečekejme

Určitý optimismus skýtá i prognóza vývoje světových cen základních zemědělských komodit v příštích pěti letech. Prakticky všechny analýzy se shodují v tom, že ceny by rozhodně neměly klesat; většinou budou stagnovat a v některých případech mírně porostou. Uvedené názory vycházejí především z neustále rostoucí poptávky po zemědělských surovinách zejména z asijských zemí (zdaleka nejen z Číny, i když ta hraje podstatnou roli).

Rostoucí poptávka je tažena částečně liberalizací světového obchodu, hlavně však rostoucí platební schopností zemí, které zatím neumějí uspokojit své obyvatele zemědělskou produkcí z vlastních zdrojů. Právě zmíněná Čína a její rychlý hospodářský růst patří mezi důležité faktory rostoucích cen ropy, přičemž vývoj na ropném trhu lze tak trochu přirovnat k vývoji na světovém trhu zemědělských komodit. Čili: ceny porostou, jistě ale ne tak jako cena základní suroviny motorových paliv. I to je nicméně částečně dobrá zpráva. Předpokládaný (oproti současnému stavu ještě vyšší) nárůst cen ropy skýtá větší šanci k uplatnění biopaliv (byť tím spíše bude trh s nimi předmětem ostré konkurence a tím spíše se budou hledat další cesty náhrad dnes klasických motorových paliv).

Zjednodušit administrativu

Jednu z největších brzd především v restrukturalizačních programech, ale i v docela běžné zemědělské praxi představuje množství předpisů, nařízení, povolení a evidence spojené s čerpáním podpůrných finančních prostředků. Byrokracie EU ve svých důsledcích vede až k tomu, jak potvrzují zahraniční farmáři, že řada programů není dostatečně využívána. Vzhledem k tomu, že v Evropě i při postupující koncentraci stále ještě převažují menší farmy rodinného typu, které administrativa nejvíce zatěžuje, hovoří představitelé EU otevřeně o zjednodušení podmínek čerpání dotací, ale i podmínek uvádění zemědělských a potravinářských výrobků na trh.

I když se slova zatím příliš nepotkávají s činy, lze předpokládat, že zejména menším podnikům začne postupně byrokracie ubývat. Je to v zájmu EU samotné. (A jsme mimochodem u další potřebné formy diverzifikace programů pro malé a velké, produkční a neprodukční subjekty). Naopak na velké produkční podniky budou zřejmě kladeny další, hlavně environmentální a hygienické požadavky, takže jejich pozice se oproti menším subjektům zřejmě mírně zhorší.

Co je pro naše zemědělství podstatné, jsou přetrvávající neodůvodněné aktivity našich úředníků - zpřesňujících a zpřísňujících původní unijní podmínky a podvazujících konkurenceschopnost našich podnikatelů oproti zahraničí. Příkladů jsou tisíce: jedním z mnoha je třeba určení závazného data pro posekání luk (travních porostů), které v zahraničí není vůbec specifikováno.

Má-li ČR možnost v oblasti zemědělství vůbec něco ovlivnit, je to právě změna přístupu úředníků k aplikaci unijních pravidel do tuzemských podmínek. Toho je možné dosáhnout zásadní revizí platné legislativy, počínaje postupně nabobtnalým primárním zákonem o zemědělství. I míra byrokracie bude podstatnou složkou konkurenceschopnosti a možné perspektivy tuzemského zemědělství a venkova vůbec. Neměli bychom tedy prostřednictvím úřednických pilek řezat zemědělským podnikatelům v ČR v možnostech jejich rozvoje větev.

Autor je zemědělský analytik.

Diskuse